Když se řekne protinacistický odboj, obvykle si lidé představí partyzány, parašutisty či třeba výrobce letáků. Obvykle je spojován se zeměmi, které nacistické Německo znásilnilo. Ovšem protinacistický odboj existoval i v samém jádru Říše, přímo v Německu.

Ne každý uvěřil řečem, že Němci jsou národ, který je nadřazený těm ostatním..

Jakmile se v lednu roku 1933 nacistický předák Adolf Hitler (1889–1945) stal německým kancléřem, jeho nohsledi v hnědých košilích začali obsazovat klíčové pozice ve státě. Zvláštní zájem projevili o bezpečnostní složky.

Již 26. května 1933 zakládá pruský ministr vnitra Hermann Göring (1893–1946) nechvalně proslulé gestapo. O rok později jej do správy dostane Himmlerova SS.

Archivy vypovídají, že během 12 let nacistické hrůzovlády skončilo kvůli odbojové činnosti ve spárech gestapa na 800 000 Němců. Šlo o sociální demokraty, komunisty, příslušníky církví, armádní důstojníky, studenty nebo o lidi, kterým se nacistický režim plný nenávisti zkrátka a prostě hnusil.

Ihned poté, co Hitler uzurpoval moc, jednotky SA a gestapa začaly obsazovat kanceláře komunistické i sociálnědemokratické strany. Tam nacistům padly do ruky jmenné seznamy členů a sympatizantů. Krátce poté 8000 komunistů uprchlo do zahraničí, většinou do SSSR. Nepolepšili si.

Mnozí zde skončili na popravišti nebo v pracovních táborech. Jiní byli po podepsání německo-sovětského spojenectví v roce 1939 posláni zpět do rukou nacistů.

Tak jako v socialistickém Československu byly pionýrské organizace, v Německu děti navštěvovaly Hitlerjugend nebo Svaz německých dívek. Tam jim byly do hlavy vtloukány zvrácené nacistické myšlenky.

Ne každému však podobně organizovaný život vyhovoval. Nacisté nesnášeli swing či jazz, kteréžto hudební směry byly mezi mladými Němci velmi oblíbeny. Po nějakém čase dokonce vznikla skupina zvaná Swingová mládež. Její příznivci se rekrutovali z řad střední střídy.

Z dělnických kruhů pocházela skupina zvaná Piráti protěže alpské. Ta byla v odporu proti nacistům obzvláště aktivní. Vizáž jejich členů byla charakteristická, nosili barevné šortky a kostkované košile.

Podobně se oblékaly i další skupiny nekonformní mládeže, například Toulaví frajeři z Essenu, nebo Kittelsbašští piráti z Oberhausenu. Podle gestapa se jednalo o divoké extremistické gangy.

Tato seskupení se nevymykala jen svou svobodomyslností. Leckdy se stávalo, že si počíhali na příslušníky Hitlerjugend a pořádně je seřezali. Roku 1941 si jeden instruktor Hitlerjugend postěžoval: „Každé dítě ví, kdo jsou Kittelsbašští piráti.

Jsou všude, člověk by řekl, že jich musí být víc než samotných Hitlerjugend. Všichni se dobře znají a drží při sobě. Nebojí se ani patrol Hitlerjugend, které s klidným svědomím kdykoli zmlátí. S ničím nesouhlasí a nechodí do práce.“.

Podobná sdružení byla režimu trnem v oku. Nacisté proti nim zakročovali s typickou brutalitou. Při zátahu ze 7. prosince 1942 v Düsseldorfu bylo zatčeno celkem 729 mladých lidí. Řada z nich poté byla pro výstrahu veřejně oběšena.

S postupem války rostla i radikalizace odbojových skupin. Jednu takovou skupinu založil v roce 1941 teprve šestnáctiletý Helmuth Hubener (1925–1942). Jeho organizace tiskla protinacistické letáky, rovněž přepisovala vysílání britské BBC. Mladý Helmuth byl zatčen v únoru 1942, když v továrně, kde pracoval, rozdával letáky francouzským zajatcům. Jeho život ukončila 27. října gilotina v berlínské věznici Plötzensee.

Snad nejznámějším a nejdojemnějším případem odporu mladých lidí proti Hitlerovi a jeho kumpánům je mnichovská organizace zvaná Bílá růže. Tu tvořili studenti místní univerzity. Jejich cílem bylo především upozornit své spoluobčany, jaká zvěrstva se i jejich jménem páchají po celé Evropě.

Skupinu založil v roce 1942 Hans Scholl (1918–1943) a Alexander Schmorell (1917–1943). Oba prošli polským i sovětským tažením a viděli zde masakry židovských obyvatel. Další důležitý člen skupiny Willy Graf (1918–1943) byl svědkem podobných událostí v Jugoslávii.

Tito tři spolu s dalšími, jako byli Hansovy sestry Sophie (1921–1943) a Inge (1917–1998), Christoph Probst (1919–1943), Jürgen Wittenstein (1919–2015) a Kurt Huber (1893–1943), zahájili program distribuce letáků.

Netřeba snad dodávat, že při přečtení těchto letáků by se Hitlerovi zježily hrůzou vlasy na hlavě: „Němci! Chcete, aby vaše děti stihl stejný osud, jaký potkal Židy? Máme být navždy zavrženým a celým světem nenáviděným národem?

Zločinností nelze dosáhnout žádného vítězství… Dokažte činy, že myslíte jinak.“.

Únor 1943 byl pro celou Bílou růži osudný. Ještě začátkem měsíce stačili Hans, Willi a Alex namalovat obrovské protinacistické heslo na domy v ulici Ludwigstrasse. Dne 18. února Sophie s Hansem rozházeli své letáky v areálu mnichovské univerzity.

Naneštěstí si jich všiml správce budovy Jakob Schmitt, který ve své horlivosti ihned zavolal gestapo.

Zadržení se chovali statečně, i když tušili, co je čeká. „Kdybyste Hitler a vy neměli z našich názorů strach, tak bychom tu nestáli,“ řekl Hans Scholl do očí „krvavému“ soudci Rolandu Freislerovi. Více než 80 lidí spojených s tímto podzemním hnutím čekala smrt z rukou nacistického kata.

Odboj ze strany křesťanských kruhů nebyl až tak významný, jak by se dalo očekávat. Hitler sice křesťanstvím opovrhoval, po dobu války však nehodlal církve otevřeně pronásledovat. Ostatně v jeho podání byl Ježíš Kristus árijského původu.

Víra byla v Německu hojně rozšířena a pro Hitlera bylo výhodnější nasměrovat tuto víru do jakéhosi nábožensko-militaristického nacionalismu. K některé z křesťanských církví se hlásilo 68 000 000 Němců, což byl počet, před kterým měl respekt i Hitler.

Od roku 1933, kdy byl odsouhlasen konkordát mezi Německem a Vatikánem, byly vztahy mezi oběma státy korektní. Řím se zavázal nevměšovat se do vnitřních německých záležitostí, což až do konce války úzkostlivě dodržoval.

Němečtí křesťané byli pohlceni organizací zvanou Německá víra, kterou vedl „říšský biskup“ Ludwig Müller (1883–1945). Ta věrouku zásadním způsobem osekala, když zakázala Starý zákon.

Přesto i mezi kněžími se našlo několik statečných. Například teolog Dietrich Bonhöffer (1906–1945) se snažil zachraňovat své židovské spoluobčany. Po pokusu o převrat v červenci 1944 byl gestapem zatčen a poté v koncentračním táboře popraven.

Za pozornost stojí i statečné postoje luteránského pastora Martina Niemöllera (1892–1984), který měl štěstí a válku přežil.

Některým církevním hodnostářům se povedlo Hitlera alespoň trochu zbrzdit. Biskup z Münsteru Clemens, hrabě von Galen (1878–1946), v roce 1941 veřejně protestoval proti programu zabíjení mentálně postižených lidí.

Pod tlakem církve i věřících nacisté od svých činů načas ustoupili. Ale to byla spíše výjimka.

Naopak, po tažení v Polsku němečtí biskupové pořádali oslavy vítězství, zatímco jejich polští kolegové byli nemilosrdně popravováni. Za nejvýznamnější opoziční skupinu z řad křesťanů tak lze považovat již zmíněnou Bílou růži, jejíž členové byli hluboce věřící.

Je třeba zdůraznit, že ne všichni Němci byli zkrátka nacisté. Přesto hnutí odporu zůstalo roztříštěné. V žádném okamžiku, snad kromě atentátu z 20. července 1944, nebyla existence nacistického režimu ohrožena.

Většina Němců jej přijala jako fakt, podobně jako většina Čechů přijala únorový převrat komunistické strany. I tak se ovšem mezi Němci našla jména, která se nesmazatelně vryla do historie.

Když Hitler zahájil svou územní expanzi a zaměřil se na Československo, obratně využil toho, že v naší zemi žila třímilionová německá menšina. Zahrál tedy na její nacionalistickou strunu a bouře byla na světě.

Valná část českých Němců tak byla ochotna vyměnit svobodu za zrůdný a brutální nacistický systém.

Ovšem zdaleka ne všichni se chtěli vydat touto cestou. Zejména sudetští sociální demokraté si byli vědomi, co je Hitlerův režim zač. Zatímco Henleinova Sudetoněmecká strana podporována Berlínem zakládala odzbrojené bojůvky Freikorps, jako odpověď vznikaly jednotky Rote Wehr (Rudé obrany).

Aby však ideologie nezastírala hlavní smysl těchto oddílů, byly později přejmenovány na Republikanische Wehr (Republikánská obrana). Heslem jejich příslušníků bylo „Věrnost za věrnost“.

Od roku 1937 byly jednotkám Republikánské obrany československou vládou vydávány zbraně. V krizových dnech září 1938 pak jednotky RW bojovaly bok po boku s československou armádou a Stráží obrany státu proti sudetoněmeckému Freikorps a jednotkám SS. Řada demokraticky smýšlejících sudetských Němců našla v těchto přestřelkách svou smrt.

Po Mnichovu se řada příslušníků RW snažila najít azyl v okleštěné republice, Praha je však promptně vracela zpět. Co je čekalo, je snadné si domyslet, obvykle zatčení a 10 000 členů RW skončilo v koncentračních táborech.

Ti, co zbyli, organizovali na území Sudet odboj, v severních Čechách došlo na konci války i k bojovým akcím.

Nic naplat, poválečná republika se chtěla Němců zbavit stůj co stůj. Divoký i organizovaný odsun se týkal i mnohých Němců, kteří v roce 1938 bojovali se zbraní v ruce za ČSR. „V různých táborech se nacházejí mnozí z mých názorových soudruhů, kteří neztratili jen svou svobodu, ale také svůj byt a tu trochu skromného majetku … mnozí z těch, kdo v roce 1938 vystoupili se zbraní v ruce proti nacistickým bandám, jsou zatýkáni, vyháněni ze svých domovů a odváženi neznámo kam…,“ psal v roce 1946 sudetoněmecký sociálnědemokratický politik a předválečný senátor Wilhelm Niessner (1873–1953) prezidentu Benešovi. Odpovědi se nedočkal…