Domů     Technika
Jak to dopadlo, když Čína chtěla skočit vpřed?
Martin Janda 8.4.2020

Velký skok vpřed a kulturní revoluce. Dva pojmy, které dle představ čínského diktátora Mao Ce-Tunga měly zásadně proměnit tvář Číny. A skutečně se tak stalo. Ovšem tak, že za těmito ekonomickými a politickými experimenty zůstaly miliony mrtvých….

1. října 1949 se na mapě světa objevil nový stát. Jeho hlavní zakladatel Mao Ce-Tung, komunistický pohlavár, jehož vzorem byl sovětský tyran Josif Stalin, mu do vínku dal jméno Čínská lidová republika.

Řada Číňanů vznik ČLR přijala s ulehčením. Věřili, že po letech japonské agrese a občanské války mezi komunisty a nacionalisty nyní bude líp. To ostatně slibovala i komunistická strana Číny…

V roce 1949 měli čínští komunisté volné pole. Japonský militarismus byl na kolenou a jejich největší vnitřní nepřítel Čankajšek se se svou nacionalistickou stranou Kuomintang stáhl na ostrov Formosa, kde vyhlásil Čínskou republiku, známou též pod názvem Tchaj-Wan.

Obyvatelstvo pevninské Číny si vůdce čínských komunistů Mao Ce-tung začal získávat rychle. Slíbil rychlou konsolidaci země, vybudování infrastruktury a ekonomický růst. Číňany, navyklé z jejich kultury poslouchat a plně respektovat autority, si omotal kolem prstu záhy.

Navíc byla v rámci restrukturalizace vyhlášena řada kampaní, mimo jiné kampaň proti třem zlům, kterými byly korupce, plýtvání a byrokratismus, nebo kampaň proti pěti zlořádům – úplatkářství, daňové úniky a rozkrádání státního majetku, narušování státních dodávek a zneužívání postavení k soukromým spekulacím.

Ženy se, alespoň na papíře, dočkaly rovnoprávného postavení s muži. Budoucnost Číny se mohla zdát slibná.

Avšak komunistům šlo především o upevnění moci, případně o její rozšíření i za hranice ČLR. Již v říjnu 1950 poslal Mao půl milionu vojáků, oficiálně popisovaných jako dobrovolníci, do Koreje, kde měli pomoci korejským soudruhům, kteří chtěli ovládnout celou zemi.

Boje ustaly až 27. července 1953, kdy bylo podepsáno příměří, a potvrzeno tak rozdělení korejského národa, které trvá dodnes.

Čínští komunisté se však nevěnovali jen zahraničí, gros jejich snahy bylo na domácí půdě. Jejich kroky postupně vedly k tomu, že se z čínské společnosti stála země založená na systematické kontrole a manipulaci, která později vyústila v despotický a diktátorský režim.

Mao toužil napodobit Stalina a udělat ze zaostalé země světovou supervelmoc. Tím, že během kolektivizace a industrializace v Sovětském svazu zemřely miliony lidí, se nezabýval. „Tenhle člověk, Hitler, byl ještě dravější.

Čím dravější, tím lepší, nemyslíte? Čím více lidí zabijete, tím větší jste revolucionář,“ nacházel své vzory ve zvrácených postavách dějin.

Mao se nejdříve pustil do kolektivizace zemědělství. To probíhalo relativně rychle a přes odpor mnoha rolníků bylo dokončeno v roce 1956. Stát dokázal proniknout až na úroveň rodiny, která se v polovině 50. let stala součástí družstev, nazývaných také výrobní jednotky.

Nad nimi byly nadřazeny tzv. lidové komuny, které v sobě sdružovaly několik družstev, a v jejich rámci tak do jedné komuny patřilo obvykle 5 000 rodin. Existovaly však i gigantické komuny o 20 000 rodinách.

Člověk byl v komunách degradován na pracovní jednotku. Soukromí pro něj neexistovalo, rodinné kuchyně se staly buržoazním přežitkem a zbytečností. Vše bylo centralizováno, tedy i kuchyně, jídelna a celkově stravování.

To, co bylo původně rodinným majetkem, propadlo komuně, která s tímto majetkem hospodařila v takzvaném zájmu všech, ale obvykle byl preferován zájem vůdců komun. Těmito experimenty se později inspiroval i zrůdný Pol Potův režim v Kambodži.

Zemědělci se tak de facto stali bezzemky, nedisponovali svou prací, ani jejími výsledky. Rolníci se jednoduše stali pouze příslušníky jedné společenské třídy, čímž byli nuceni se účastnit i agitačních schůzí a dalších kolektivních aktivit, na kterých záviselo živobytí.

„K přežití bylo třeba podlézavosti, lži, zrady, zřeknutí se dávných nadějí a svazků,“ píše ve svých Dějinách Číny historik John K. Fairbank. Výsledkem byl postupný vznik policejního státu a vymytí mozků milionů lidí.

Rychlý úspěch kolektivizace byl dán především vybudováním nové elity, která pocházela z řad prokomunisticky smýšlejících rolníků. Tito noví venkovští vůdci byli neobyčejně ambiciózní, přičemž si vytvářeli síť nejrůznějších známostí a protekcí.

Základem jejich vzestupu bylo samozřejmě opakování Maových pouček a zásad komunistické strany.

K tomu, aby se Čína stala opravdovou velmocí, jak o tom Mao snil, však kolektivizace zemědělství nestačila.

Vedení KS Číny toužilo zemi především industrializovat. A to s orientací především na těžký průmysl, podobně jako tomu bylo ve 30. letech v SSSR a v 50. letech v jeho východoevropských satelitech.

Jenže Čína byla v 50. letech 20. století stále velmi zaostalou zemí. Mao však nehodlal čekat, až ekonomika začne růst přirozeným vývojem. Vyhlásil proto program Velkého skoku vpřed, jehož cílem mělo být za pouhých 15 let vybudování komunismu z postfeudální společnosti a dosažení statusu velmoci.

V rámci programu měl být industrializován i venkov. V komunách měly vyrůst malé pece, které ze železné rudy měly vyrábět ocel. V představách Maa měla být Čína brzy zahrnuta obrovským množstvím kvalitního železa.

Pece se postupně objevily v každé venkovské komuně. V roce 1958 jich byl po celé Číně rozesetý celý milion. Jenže se objevily dva „drobné“ problémy.

K pecím nebyl zajištěn přísun železné rudy. A navíc, čínští rolníci neměli ani ponětí o tom, jak vypadá práce metalurga. Pokud se tedy nějaké železo na venkově vyrobilo, jeho kvalita byla prachmizerná. Výsledek práce nešťastných rolníků musel být přetaven ve vysokých pecích, což samozřejmě zásadně zvyšovalo náklady na výrobu oceli.

Vedoucí komun si tohoto problému nemohli nevšimnout. Ale protože se zpravidla chtěli zalíbit pekingskému ústředí, hodlali plány odevzdané oceli plnit stůj co stůj. Členové komun tak museli do pecí naházet železné předměty, které měli k dispozici. A tak se tavily hrnce, pánve, ale i zemědělská náčiní.

Čína se sice vzhledem ke své velikosti může chlubit mnoha nalezišti nejrůznějších surovin, v těžbě železa zaujímá první místo na světě, avšak to neznamená, že by se zde o železnou rudu zakopávalo na každém kroku.

V mnoha rozsáhlých oblastech tak rolníci byli posílání kupříkladu do hor s tím, že nějakou rudu odtamtud musí přinést. Venkované pak brali cokoliv, co rudu mohlo byť jen vzdáleně připomínat. „Úlovky“ z hor poté končily v pecích, avšak spečený kámen nebylo asi to, o čem Mao snil, když spal.

Zpočátku roku 1959 bylo i centrále v Pekingu jasné, že dosavadní ekonomická politika nikam nevede. Přesto se v ní pokračovalo nadále. To ovšem mělo fatální vliv na zemědělskou produkci. Rolníci pracovali u pecí, zemědělské nástroje byly roztaveny a o úrodu se neměl kdo a čím starat.

To, co se vypěstovalo a sklidilo, bylo skrze nařízení komunistických funkcionářů povinně odváženo do přelidněných měst na čínském pobřeží. A aby toho nebylo, zasáhly i přírodní síly, které způsobily v roce 1959 katastrofální neúrodu.

Výsledek? Největší uměle vyvolaný hladomor v dějinách lidstva. Mezi lety 1959 až 1961 zemřelo hlady a na následky nemocí způsobených nedostatečnou výživou 20 až 30 milionů lidí, přesný počet dnes už nikdo nezjistí.

V některých koutech Číny se rozšířil kanibalismus, jinde lidé, aby se alespoň trochu zasytili, pojídali nasládlý kaolin, který se používá k výrobě porcelánu. Jenže pro žaludek je pochopitelně tato hornina nestravitelná, takže řada nešťastníků zemřela v krutých bolestech na koliku.

Kromě milionů mrtvých tento experiment přinesl rozvrácení tradičních vazeb, stejně tak i brutální propad ekonomiky. Ta v roce 1961 poklesla o 27 %. V tom samém roce vedení KS Číny program Velkého skoku vpřed v tichosti zastavila.

A nejen to. Byť se objevovaly hlasy, že Mao není za danou situaci odpovědný, nakonec byl politbyrem z čela státu odstaven a nahrazen Liou Šao-čchim (1898–1969). Mao Ce-tung však nebyl z těch, kdo by se jen tak lehce vzdávali.

Jedno z Maových hesel znělo: „Každý komunista musí pochopit tuto pravdu: Politická moc vychází z hlavně pušky.“

Nebyly to jen prázdné fráze, toto motto Mao naplňoval už od 30. let. A znovu se k němu měl vrátit v letech šedesátých.

V té době se do popředí drali mladí členové strany a Mao ztrácel čím dál více vlivu. Rozjel proto kampaň, ve které kritizoval „kapitalismus uvnitř komunistické strany“. V podstatě šlo o to očernit své protivníky uvnitř strany, nazvat je revizionisty či agenty imperialismu.

Mao se nechal inspirovat ve stalinských čistkách ze 30. let, které si poté na vlastní kůži vyzkoušely i další země východního bloku včetně Československa.

V roce 1964 spatřila světlo Rudá knížka, sbírka základních Maových politických idejí. Brožurka obsahovala 427 citátů tematicky utříděných do 33 kapitol. Od roku 1964 byla v ČLR vydávána ve stamilionových nákladech a v jejím záhlaví se psalo: „Je třeba studovat citáty velkého Maa, je třeba učit se jim nazpaměť.“.

Rudá knížka získala ohlas především mezi studenty, které organizoval Maův spojenec generál Lin Piao (1907–1971). Vznikaly tak Rudé gardy, plné fanatických vyznavačů Maových myšlenek, kterým obvykle bývalo od deseti do dvaceti let.

Mao tak získal podporu ulice, ovšem na jeho straně stál i tzv. Gang čtyř, tedy čtyři členové ÚV KS Číny, mezi kterými nechyběla ani jeho manželka Ťiang Čching (1914–1991).

V srpnu roku 1966 Mao uveřejnil v Lidovém deníku (Žen-min ž‘-pao), oficiálních stranických novinách, komentář Bombardujte hlavní stan. Tím byla zahájena kampaň proti revizionistům a údajnému starému myšlení, stejně tak proti tradicím a staré čínské kultuře.

Hlavním reprezentanty starých pořádků byly dle Maa jeho konkurenti ve vedení Číny Liou Šao-čchi a Teng Siao-pching (1904–1997).

Zfanatizované Rudé gardy vyrazily do ulic a začaly terorizovat obyvatelstvo a ničit kulturní bohatství, které mnohdy vznikalo už od dob starověké Číny. Tehdy Mao vyhlásil heslo „Palte na štáby!“ a oznámil, že jen nezkažení mladí lidé mohou úspěšně bojovat proti čtyřem přežitkům – starému myšlení, staré kultuře, starým obyčejům a starým návykům.

Členové gard útočili na učitele, na své rodiče a v podstatě na každého, kdo byl v té chvíli po ruce a neznal nazpaměť citáty z Maovy Rudé knížky.

Situace se ještě přiostřila, když si ošátkovaní gardisté na armádě vynutily vydání zbraní. Gardy měly zpočátku jiné úkoly, například vysvětlování rozdávaných letáků a propagaci Maových myšlenek. Pořádaly velké debaty a v rámci nich prováděli kritiku a nutili „kontrarevolucionáře“ k provádění sebekritiky. Avšak čím dál více používaly násilí.

Brutalita gard stoupala stále více a více. Zatčen mohl být kdokoliv. Ve vězeních končili lidé, kteří zrovna u sebe na ulici neměli Rudou knížku, lidé, kteří vládli cizím jazykem, či ti, kdo nosili brýle, a byli tak podezřelí z „přílišného“ vzdělání.

Při výsleších bylo používáno na sedmdesát druhů mučení, které z obviněných udělaly poslušné loutky. Před popravami byla odsouzeným přeťata průdušnice a nahrazena železnou trubičkou, aby případně nevykřikovali hesla proti Velkému kormidelníkovi, jak se Mao nechával titulovat.

Nešťastní odsouzení však prošli takovým martyriem a byli tak zuboženi, že protikomunistická hesla byla to poslední, co v posledních chvílích svého života měli na mysli.

Řádění gard nemohlo vynechat Maovy konkurenty Liou Šao-čchia a Teng Siao-pchinga. Prvně jmenovaný skončil ve vězení, kde mu byly odpírány léky na cukrovku. Málem na následky nedostatečné zdravotní péče zemřel, avšak hlavní strůjkyně zatčení, Ťiang Čching, jej potřebovala jako hlavní terč svého tažení na 9. sjezdu Komunistické strany Číny, a tak byl prozatím zachráněn.

Ne nadlouho, záhy po skončení sjezdu byl ve vězení zlynčován příslušníky rudých gard.

Syna Teng Siao-pchinga gardisté vyhodili z okna, takže ochrnul na dolní část těla. Sám Teng skončil ještě relativně dobře, byl odeslán do jedné z vesnických továren na traktory, kde pracoval jako dělník.

V té době asi netušil, že za nějakých deset let to bude on, kdo se stane faktickým vládcem nejlidnatější země světa…

Země se zmítala v chaosu. Odhady počtu lidských obětí kulturní revoluce kolísají mezi stovkami tisíc až několika miliony.

Došlo rovněž k obrovským škodám na kulturním dědictví, chrámy pamatující časy starých čínských dynastií sežehly plameny, stejně tak i staré vzácné kaligrafie a spisy. Ekonomika země byla znovu paralyzována a rozvrácena v důsledku bojů rudých gard.

Zasaženo bylo i školství, které za kulturní revoluce vyučovalo pouze Maovy myšlenky. V květnu 1984, po 31 měsících vyšetřování, ověřování a přehodnocování Ústředním výborem, bylo vydáno resumé: 4,2 milionu lidí bylo zatčeno a vyšetřováno, 1,7 milionu lidí zemřelo nepřirozenou smrtí, 135 000 lidí bylo označeno za kontrarevolucionáře a popraveno, 237 000 lidí bylo zabito, 7,03 milionu lidí bylo zraněno nebo zmrzačeno při ozbrojených útocích a 71 200 rodin bylo rozbito.

Statistiky sestavené ze zdrojů na úrovni krajů uvádějí, že v průběhu revoluce zemřelo 7,73 milionu lidí nepřirozenou smrtí.

I když Rudé gardy byly Maovi zcela oddány a on sám si vypěstoval gigantický kult osobnosti, přece jen se obával, aby se mu situace zcela nevymkla z rukou. Od roku 1967 tak byli nejhorlivější gardisté posílání do vzdálených oblastí na venkově.

Oficiálním důvodem byla jejich „zodpovědná činnost šíření Maových myšlenek mezi rolníky“. Ve skutečnosti se jich Mao chtěl jednoduše zbavit. Koncem roku 1967 zašel tak daleko, že ty, kdo nechtěli své jednotky Rudých gard rozpustit, nechal popravit.

Maova klika tak znovu ovládla komunistickou stranu a potažmo i celou zemi. Režim se podstatně umírnil, avšak o excesech z dob Velkého skoku vpřed a Kulturní revoluce se mluvit nesmělo a totalitní režim i nadále nesnesl žádný odpor.

Mao se po roztržce se SSSR začal více sbližovat s USA, což vyvrcholilo návštěvou prezidenta Nixona v Pekingu a výměnou Tchajwanu za ČLR v Organizaci spojených národů. To se stalo osudným bývalému spojenci Maa generálu Lin Piaovi, který byl organizátorem rudých gard.

Ten se měl údajně chystat Maa odstavit na druhou kolej a poté, co byl prozrazen, měl zahynout v letadle mířícím za azylem v SSSR. Tyto události však dodnes nejsou dostatečně ověřeny.

Mao zemřel v roce 1976. V té době byl Teng Siao-pching již vzat na milost a od roku 1972 působil na postu místopředsedy vlády. Po Maově smrti se opět rozhořely kabinetní boje o moc, ze kterých s podporou armády vyšel vítězně právě Teng, jehož vítězství znamenalo pád Gangu čtyř.

Jeho členové, včetně vdovy po Maovi, byli v roce 1981 odsouzeni k smrti, trest jim byl později zmírněn na doživotí a začátkem 90. let byli všichni propuštěni na svobodu.

Od kulturní revoluce se Čína změnila k nepoznání. Teng Siao-pching se pustil do rozsáhlých ekonomických reforem, kterými de facto došlo v ČLR k nastolení kapitalismu. Levná pracovní síla čínského obyvatelstva pak Číně přinesla ohromnou výhodu v globálním obchodu.

Monopol moci si však komunisté ponechali a tvrdě potírali a dodnes potírají jakýkoliv náznak opozice.

Současná Čína se již etablovala jako světová supervelmoc podpořená jaderným arsenálem, kterým disponuje už od poloviny šedesátých let. Přes určitou ekonomickou liberalizaci však jde stále o rigidní režim, který Mao Ce-tunga vysoce uznává.

Nynější prezident Si Ťin-pching o něm mluví s úctou, byť právě jeho rodinu Maův režim poslal do vyhnanství: „Četl jsem si myšlenky předsedy Maa dlouho do noci,“ vzpomínal. Ostatně právě Si Ťin-pching uzurpoval ve svých rukou tolik moci jako právě Mao.

Na nedávném sjezdu čínských komunistů bylo rozhodnuto, že jeho osobní doktrína se stane součástí stranických stanov. To se v minulosti stalo pouze Maovi a Teng Sia-pchingovi. U toho druhého nicméně až po smrti.

Související články
Objevy Ostatní Technika 11.11.2024
Martin Ševeček z Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT v Praze se svým týmem úspěšně otestoval materiály pokrytí jaderného paliva, které mohou poskytnout provozovatelům ekonomický benefit, a v krajním případě i dodatečný čas pro zvládnutí jaderné havárie. Poslední rok podroboval zkouškám různé varianty palivových proutků na MIT, jedné z nejlepších technických škol na planetě. Výsledky několika běžících […]
Byl prvním sériově vyráběným hybridem, který způsobil revoluci v automobilovém průmyslu. Který z Toyoty udělal lídra v oblasti elektrifikace a vlastně i největší automobilku na světě. Dodnes je to první legenda – Prius. Už více než čtvrt století zanechává Prius automobilový otisk jako první sériově vyráběný elektrifikovaný vůz. Každá další generace přinesla lepší hybridy, lepší […]
NOVINKY Objevy Technika 7.11.2024
Google dosáhl významného pokroku ve vývoji kvantových počítačů. S procesorem Sycamore nyní dokáže překonat nejlepší superpočítače na světě při provádění složitých a specifických výpočtů. Tento procesor s 67 kvantovými bity (qubity) vykazuje novou úroveň výpočetní síly díky pokročilým operacím, které vstupují do tzv. fáze slabého šumu. Je to důležitý milník v oblasti kvantových výpočtů, protože […]
Technika Vesmír 28.10.2024
Česko se chystá na největší tuzemský festival kosmických aktivit Czech Space Week, kde nemůže chybět jedna velká společnost z malého pošumavského města. V Klatovech totiž společnost ATC Space vyrábí komponenty pro novou evropskou raketu Ariane 6. Vlajková loď Evropské kosmické agentury už 9. července uskutečnila úspěšný první start, málokdo ale ví, že se raketa neobejde […]
Technika 23.10.2024
Vyvinout silové a sdělovací kabely, které budou použitelné pro rekonstrukci nebo výstavbu nových bloků jaderných elektráren. To je hlavním cílem projektu, na kterém pracují vědci z Centra polymerních systémů (CPS) Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně společně se společností PRAKAB Pražská Kabelovna a Ústavem jaderného výzkumu ŘEŽ.   Nově vyvíjené kabely musí být odolné proti radiaci […]
reklama
Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
reklama
Copyright © RF-Hobby.cz
Provozovatel: RF HOBBY, s. r. o., Bohdalecká 6/1420, 101 00 Praha 10, IČO: 26155672, tel.: 420 281 090 611, e-mail: sekretariat@rf-hobby.cz