„Věřím, že tento národ si může vytyčit za cíl přistání člověka na Měsíci a jeho bezpečný návrat na Zemi, a to do konce tohoto desetiletí. Žádný jiný vesmírný projekt dneška nebude působivější pro lidstvo a důležitější pro dlouhodobý výzkum vesmíru. Uskutečnění žádného nebude tak obtížné a nákladné.“.

Tato slova pronesl ve svém projevu před Kongresem americký prezident John Fitzgerald Kennedy (1917–1963). A neřekl je náhodou. Studená válka byla v plném proudu, a i když po smrti sovětského diktátora Stalina došlo k jistému uvolnění, západní a východní blok proti sobě stály dál.

Vždyť také začátek 60. let byl ve znamení dvou vážných krizí, které jen tak tak, že nepřerostly v globální jadernou katastrofu. V roce 1961 na sebe mířily americké a sovětské tanky v Berlíně, o rok později pak už někteří důstojníci téměř mačkali červený jaderný knoflík během blokády Kuby…

Západ a východ spolu nesoupeřily jen na politickém a vojenském poli. Důležitou roli zde hrála pochopitelně i ekonomika.

Sovětský vůdce Nikita Chruščov (1894–1971) vyhlásil koncem 50. let ambiciózní hospodářský program, pomocí kterého měl SSSR předhonit USA. Jednalo se však jen o prázdnou propagandu řeči bez reálného podkladu.

Takže zatímco v 50. a 60. letech západ prožíval cosi na způsob hospodářského zázraku, ekonomika východních zemí stagnovala, ba dokonce klesala do červených čísel. Třeba tak, jak se tomu stalo například v Československu, kde došlo ke krachu tzv.

třetího pětiletého plánu. Od té chvíle se mezera mezi socialistickou československou a západní ekonomikou neustále rozšiřovala.

V jedné oblasti však měl Sovětský svaz před USA slušný náskok. Když 4. října 1957 zapípal nad hlavami Američanů sovětský Sputnik, první lidmi vypuštěná družice do vesmíru, leckomu ve Washingtonu zatrnulo.

Nešlo totiž jen o prestiž, ale i o důkaz toho, že Moskvě nedělá problém sestrojit mezikontinentální balistické střely.

Američané se snažili sovětský náskok dohnat, ale zpočátku to šlo ztuha. V roce 1958 založili technologickou agenturu DARPA a hlavně Národní úřad pro letectví a kosmonautiku (NASA). Jenže Sověti si v kosmickém závodě zatím stačili urvat další body.

3. listopadu 1957 Sputnik 2 vynesl do kosmu fenku Lajku. Ta sice pošla na následky přehřátí a stresu asi po pěti hodinách letu, ale sovětský režim měl dalšího, tentokrát čtyřnohého hrdinu.

Američané svou první družici vypustili až v roce 1958. Stále pak byli o krok pozadu, zvláště když v roce 1961 SSSR zaznamenal ohromný úspěch v podobě letu prvního člověka Jurije Gagarina (1934–1968) do vesmíru.

NASA se v té době zmohla pouze na pilotované suborbitální lety. Svůj první oblet Země USA uskutečnily až v roce 1962, tedy poté, co Kennedy vyhlásil plán dobytí Měsíce.

Američanům hrála do noty jejich ekonomická a vědecká základna. Ta byla na rozdíl od té sovětské velmi široká. Navíc SSSR pociťoval značnou ztrátu v kybernetice, kterou Stalin označil za buržoazní pavědu.

A i když v 60. letech Stalin byl již po smrti, západ získal v této oblasti již nedostižný náskok.

Přesto si Sověti své prvenství v dobývání kosmu stále drželi. V roce 1963 vyslali do vesmíru, především z propagandistických důvodů, první ženu. Stala se jí Valentina Těreškovová (*1937).

O rok později vyslali do kosmu první vícečlennou posádku a v roce 1965 sovětský kosmonaut Alexej Leonov (*1934) jako první vystoupil do otevřeného kosmu.

V té době však už probíhal nevyhlášený závod o Měsíc. Ten učaroval i původně německému technikovi Wernheru von Braunovi (1912–1977), jenž do dějin vešel dvojím způsobem. Nejdříve jako vedoucí týmu, který vyvinul nechvalně proslulou nacistickou raketu V-2, jež terorizovala především Velkou Británii.

Nebyl jen obyčejným technikem, jak o tom svědčí jeho členství v NSDAP a SS. Nicméně během války byl pro nespokojenost s vojenským zaměřením svého výzkumu zatčen gestapem. V roce 1945 se dobrovolně vzdal Američanům, kteří ihned rozpoznali jeho velký potenciál.

Čtrnáct let poté pak von Braun pracoval pro americkou armádu. Těžištěm jeho činnosti byl vývoj balistických raket. Až v roce 1960 přešel pod správu NASA, kde konečně mohl začít realizovat své dávné sny v podobě gigantických raket určených k letům do vesmíru. Pro takové totiž armáda nenacházela možnost použití.

Zpočátku se mohlo zdát, že Kennedyho vyhlášení o přistání člověka na Měsíci a jeho návratu zpět na Zemi má s reálnými možnostmi jen pramálo společného. Navíc i zde Sověti zpočátku sbírali vice bodů.

V lednu 1959 prolétla jako první kolem Měsíce sovětská sonda Luna 1, v září téhož roku dopadla Luna 2 na jeho povrch a o měsíc později Luna 3 přinesla první snímky odvrácené měsíční strany.

Program Apollo měl sovětskou převahu zvrátit. V první fázi příprav NASA předpokládala, že k letu nebude nutná silná nosná raketa. Počítalo se s tím, že kosmická loď určená k letu na Měsíc bude sestrojena na oběžné dráze.

Dnes to zní jako sci-fi, ale technologové tehdy nevěřili, že by mohli dát dohromady dostatečně silnou nosnou raketu. Zda ovšem vůbec člověk může pracovat v otevřeném kosmickém prostoru, nebylo v té době vůbec jasné.

Nakonec však zvítězila koncepce zvaná LOR (Lunar Orbit Rendezvous, tedy schůzka na oběžné dráze Měsíce). V ní nosná raketa figurovala. Kosmická loď se měla přiblížit k Měsíci, ovšem nikoliv na něm přistát.

K tomu byl určen lunární modul, který se od mateřské lodi oddělí a po splnění úkolu se s ní jeho část opět spojí, aby se astronauti mohli vrátit.

Von Braun a jeho tým společně s několika společnostmi pracovali na vývoji silné nosné rakety. Ta původně nesla označení Nova.

Rozhodnutí ve prospěch setkání na oběžné dráze Měsíce přeorientovalo NASA na vývoj raket Saturn I, Saturn IB a Saturn V. Saturny byly sice slabší než plánovaná Nova, přesto byl Saturn V největší raketou, jaká kdy byla při kosmických letech využita.

Mít silnou raketu je sice fajn, ale základním stavebním kamenem vesmírného programu musí být kosmická loď. Trojmístná loď Apollo se skládala z velitelského, servisního a lunárního modulu. Velitelský modul měl tvar kužele.

V kabině byla křesla pro posádku, dále palubní počítače a také část motorů zajišťujících stabilitu lodi. Tento kus lodi byl jako jediný chráněn tepelným štítem určeným pro průlet zemskou atmosférou.

Servisní modul měl válcovitý tvar a vešlo se do něho téměř 20 tun paliva. Kromě toho zde byly nádrže pro kyslík, dusík a vodík. Motor servisního modulu o tahu 91,2 kN zajišťoval důležité manévry, od navedení na oběžnou dráhu Měsíce a její opuštění až po větší korekce dráhy.

Lunární modul měl dva stupně, startovací a přistávací. Přistávací stupeň sloužil i jako rampa pro start z Měsíce.

Zatímco Američané svůj záměr dobýt Měsíc ohlásili veřejně, Sověti do něj vstoupili potají, až v létě 1964. V té době už NASA testovala nejen makety Apolla na oběžné dráze, ale i záchranné systémy a schopnosti astronautů spojovat moduly v beztížném stavu.

V Sovětském svazu navíc v roce 1964 došlo k vnitrostranickému puči, kdy Nikitu Chroščova nahradil ve vedení strany, a tudíž i státu Leonid Brežněv (1906–1982). V sovětském lunárním programu nastalo další zpoždění, přesto Kreml věřil, že jako první na Měsíci zavlaje rudá vlajka.

Během roku 1966 byla loď Apollo třikrát vynesena do vesmíru raketou Saturn IB. Nastal čas, aby se v lodi do kosmu podívali první lidé. Na 21. února 1967 byl tak naplánován start mise Apollo 1 s posádkou, kterou tvořili Virgil Grissom, Edward White a Roger Chaffee. Neměli letět daleko, loď měla zůstat jen na oběžné dráze kolem Země…

„Podnikáme v nebezpečné oblasti a doufám, že pokud se nám něco stane, nezdrží to program. Dobývání vesmíru přece stojí za riskování života,“ prohlásil Virgil Grissom necelé dva roky před startem Apolla 1. V rámci příprav byla na 27. leden 1967 naplánována simulace předstartovního odpočítávání a nouzového opuštění lodi.

Pět hodin testů probíhalo bez větších problémů. Najednou se však ozval hlas Rogera Chaffeea: „Máme oheň v lodi!“

White, který seděl v prostředním křesle v kabině, ihned začal podle předpisu otevírat vstupní průlez. Bohužel, k jeho otevření bylo potřeba devadesát vteřin. Příliš dlouhých devadesát vteřin, vždyť po půl minutě dosáhla teplota v kabině řádů stovek stupňů Celsia…

„Dostaňte nás odsud!“ uslyšelo řídící středisko ještě jeden zoufalý výkřik. Pak se spojení přerušilo. Technici ihned spěchali na pomoc, požár se však šířil i mimo loď a 27 lidí bylo přiotráveno zplodinami.

Po pěti minutách byla konečně kabina otevřena. Tak dlouhou dobu však nemohl ani jeden z astronautů přežít…

Vyšetřování tragédie později ukázalo, že příčin katastrofy bylo víc. Paradoxně na řadu z nich upozorňovali i samotní členové nešťastné posádky. Firma North American údajně získala mnohamiliardový kontrakt na vývoj a výrobu Apolla nepříliš čestným způsobem a při vývoji zanedbala mnoho možných nebezpečí.

Grissom sám na prototypu kosmické napočítal na 2000 závad všeho druhu. Kabina byla plná snadno hořlavých materiálů a z plastu byly i skafandry astronautů. Jako ostatní americké lodi mělo navíc i Apollo čistě kyslíkovou atmosféru. Neexistuje prostředí, kde by se oheň cítil lépe…

Program Apollo, na kterém participovalo 400 000 lidí a 20 000 institucí a firem, tak nabral zpoždění. Bylo nutné analyzovat chyby a omyly a najít cestu k jejich nápravě. Interiér lodi bylo třeba změnit, především bylo omezeno využití hořlavých materiálů.

Rovněž bylo upraveno složení atmosféry uvnitř modulu, nyní ji měl tvořit ze dvou třetin kyslík a z jedné třetiny dusík.

Tragédie Apolla 1 byla poslední šancí pro Sověty, jak měsíční závod zvrátit ve svůj prospěch. Jenže sovětský lunární program měl především mizerné manažerské řízení. Vždyť na vývoji rakety N-1, která měla sovětskou kosmickou loď vynést do kosmu, a která se měla jmenovat buď Lenin, nebo Komunismus, se podílelo 500 podniků a výzkumných ústavů spadajících pod 26 různých rezortů.

Neexistoval přitom jediný člověk, který by měl rozhodovací kompetence. Technologové se hádali, vytahovali na sebe staré křivdy. Navíc raketa N-1 neměla vysokou nosnost. Zkrátka i přes neštěstí Apolla 1 se mezera mezi oběma programy nezmenšila.

Další loď Apollo, s pořadovým číslem 4, se do kosmu vydala až v listopadu 1967. Zatím byla bez lidské posádky, ale připadly jí důležité úkoly. Především se jednalo o test nosné rakety Saturn V a také o zkoušku tepelného štítu, který měl ochránit astronauty při návratu na Zemi, když se jejich loď řítí druhou kosmickou rychlostí.

Vše dopadlo výtečně. „Vždycky jsem snil o raketě, kterou budeme moci použít při objevování sluneční soustavy. Ted‘ tu raketu máme,“ neskrýval své nadšení autor Saturnu V von Braun.

V lednu 1968 přišlo na řadu Apollo 5. Tentokrát byl středem pozornosti lunární modul. I jeho test proběhl v pořádku a po vyzkoušení letu zanikl v atmosféře. Apollo 6 mělo otestovat návrat lodi po simulovaném obletu Měsíce do atmosféry Země druhou kosmickou rychlostí.

Čtvrtý duben, den kdy se jeho start uskutečnil, však nebyl příliš úspěšným dnem. Vyskytla se spousta závad, zlobilo všech pět motorů, prasklo vodíkové potrubí a hlavně se nepodařilo dosáhnout plánované rychlosti.

V NASA zavládly mírné rozpaky. Avšak i přes tento ne zcela úspěšný test bylo rozhodnuto, že Apollo 7 již bude mít na palubě lidskou posádku. Důvod spěchu byl prostý. Každý start rakety Saturn V vyšel na 300 milionů dolarů a bylo třeba šetřit.

A hlavně, Američané netušili, jak daleko ve svém lunárním programu pokročil SSSR.

11. října 1968 se v lodi Apollo 7 vydala trojice astronautů Wally Schirra, Donn Eisele, Walter Cunningham. Modul vynesla raketa Saturn I-B. Posádka měla na oběžné dráze za úkol především prověřit samotnou loď a vyzkoušet její řízení. Ani let Apolla 7 se však neobešel bez problémů…

Oním problémem byl především zdravotní i psychický stav posádky. Ta si stěžovala na kvalitu jídla, navíc uvnitř lodi byla zima jak v hladomorně, takže astronauti chytili rýmu. Aby toho nebylo málo, tak se mezi členy výpravy objevily rozbroje, k hádkám docházelo zvlášť mezi Schirrou a Eiselem.

Astronautům došla jejich trpělivost dva dny před návratem, když je řídící středisko požádalo o další neplánovanou kontrolu systémů. „Už nebudeme provádět žádné testy, o kterých jsme předtím v životě neslyšeli,“ láteřil velitel Schirra a přidal několik nepublikovatelných výrazů.

Technici v řídícím středisku byli otrávení a v nadsázce říkali, že by měli nechat Apollo 7 přistát uprostřed bouře.

22. listopadu Apollo 7 úspěšně přistálo. Pro fotografy a televizní štáby měla posádka připravené úsměvy, ty jim však brzy zmrzly na rtech. Lidé z NASA jim pořádně od plic vynadali. Ani jeden z jejích členů se už do kosmu nepodíval.

Přesto byla mise z technologického hlediska úspěšná. Po jejím zhodnocení NASA 11. listopadu rozhoduje. Míříme na Měsíc.

Koncem roku 1968 se u Měsíce objevilo několik sovětských bezpilotních lodí Zond. Jejich přítomnost NASA zneklidňovala. „Sověti mohou každým dnem obletět Měsíc s lidskou posádkou,“ šeptalo se na jejích chodbách.

Ve skutečnosti to nebylo tak horké, Zondům se až na jednu výjimku nedařily přistávací manévry. Případná posádka v nich by nemohla přežít…

Tři dny před Štědrým dnem se k Měsíci vydali první lidé. Zatím na něm neměli přistát, pouze jej několikrát obletět. Frank Borman, Jim Lovell, William Anders tak měli být prvními lidmi, kteří na vlastní oči spatří odvrácenou tvář Měsíce.

Posádka Apolla 8, stejně jako následující mise, nejdříve několik hodin kroužila kolem domovské planety. Až poté zažehla třetí stupeň Saturnu V, čímž dosáhla rychlosti 40 200 km/hod. Gravitace Země takovému tempu nemohla vzdorovat a Apollo 8 mohlo mířit do končin, které ještě žádný člověk neprobádal.

Usadit se na oběžné dráze kolem Měsíce však není žádná legrace. Důležitý manévr měla posádka přitom provést nad odvrácenou stranou Měsíce, tedy ve chvíli, kdy byla bez spojení se Zemí. Jakýkoliv omyl by astronauty odsoudil k záhubě. Posádka mohla skončit v hlubinách vesmíru nebo se roztříštit o lunární povrch.

Naštěstí manévr zvládla a po 69 hodinách letu, ve chvíli kdy většina světa prožívala Štědrý den, se mohla usadit na měsíční orbitě. V řídícím středisku v Houstonu však o tom ještě nevěděli, Apollo 8 ještě neopustilo měsíční stín.

Po vlekoucích se nekonečných minutách však osazenstvo centra ovládlo nadšení. Nervózní ticho totiž prořízl klidný Lovellův hlas: „Slyším, Houstone“.

Lidé na Zemi byli především zvědaví, jak Měsíc vypadá. Role reportéra se zhostil Jim Lovell. „Je vlastně takový šedivý. Povrch vypadá jako by vznikl z pálené sádry.“ Později jej doplnil Borman: „Vypadá to tu jako nekonečné, osamělé, bohem zapomenuté místo.“ A Anders dodal:

„Odvrácená strana vypadá jako hromada písku, na které si už pěkně dlouho hrají moje děti.“.

Tři nejosamělejší muži v dosavadní historii ještě chvíli fotili a filmovali měsíční povrch. Pak se znovu s dojetím ve svém hlase ozval Anders: „Pro všechny lidi na Zemi má posádka Apolla 8 poselství, které bychom vám chtěli tlumočit.“ A po chvíli ticha začal předčítat prvních devět veršů z Bible…

Apollo 8 desetkrát obletělo Měsíc a chystalo se na návrat domů. I tento manévr byl obtížný. Zážeh měl trvat 304 vteřin, ani o chlup více či méně. Nervozitu v Houstonu znovu uklidnil Lovell: „Prosím, abyste vzali laskavě na vědomí, že Santa Klaus existuje. Zážeh proběhl dobře.“ Po 58 hodinách Apollo 8 vniklo zpět do zemské atmosféry.

Tato mise byla nadmíru úspěšná. NASA nyní zbývaly už jen tři kroky. Test kompletních tří modulů Apolla na oběžné dráze v součinnosti s raketou Saturn V. Poté ten samý test na oběžné dráze Měsíce. A konečně, cíl celého snažení, totiž přistání člověka na nejbližším souputníkovi jeho domova…

První z těchto kroků byl uskutečněn v březnu 1969 při misi Apolla 9. Předposlední stupeň pak zdolala posádka Apolla 10. Ta nejen, že zvládla všechny úkoly, ale její členové se jako první muži ve vesmíru oholili a vyčistili zuby.

Zbýval poslední krok. Čas k němu dozrál v červenci roku 1969.

To už bylo zřejmé, že v měsíčním závodě zvítězí Američané. Sověti pak několikrát vyhlásili, že vyslání lidí na Měsíc je jen hazard s lidskými životy. O tom, jak jejich slova byla upřímná, svědčí jimi vyvinuté lunární skafandry. Ovšem ani Američané si nebyli jisti.

Úspěch mise Apolla 11 se odhadoval jen na pouhých 60 % a prezident Nixon měl připravený projev pro případ, že by astronauti zůstali na Měsíci uvěznění. Ti by v takovém případě přes rádiové spojení dokonce vyslechli vlastní pohřební řeč a poté by byl přenos z Měsíce ukončen.

Když po návratu Edwin Aldrin dostal otázku, co by v tu chvíli dělal, odpověděl lapidárně: „Zkoušel bych opravit motory lunárního modulu.“.

Naštěstí nic takového nebylo třeba. 16. července odstartovala z Kennedyho mysu loď Apollo 11 s Neilem Armostrongen, Edwinem „Buzzem“ Aldrinem a Michaelem Collinsem na palubě.

Ve výšce 60 kilometrů dosáhlo Apollo 11 rychlosti 9940 kilometrů v hodině. 11 minut po startu se Apollo 11 se třetím stupněm rakety Saturn V zabydlelo na oběžné dráze ve výšce 200 kilometrů nad Zemí. Následovaly dva oblety, při kterých se posádka věnovala kontrole systémů.

Necelé tři hodiny po startu řídící středisko v Houstonu vydalo povel na zážeh třetího stupně rakety. Po pěti a půl minutách Apollo 11 nabralo rychlost 10,8 kilometrů za vteřinu. Mohlo se tak vytrhnout z gravitačních osidel Země a vydat se cestu dlouhou 325 000 kilometrů.

Za dalších 15 minut se od velitelského modulu oddělil poslední již nepotřebný stupeň Saturnu. Kabina se otočila o 180 stupňů a spojila se s měsíčním modulem, který zatím odpočíval na horním konci rakety.

Let k Měsíci probíhal bez obtíží. Astronauti pospávali, poslouchali hudbu (mj. Dvořákovu Novosvětskou), teplota v kabině se pohybovala kolem 17°C, takže jim nehrozily podobné problémy jako posádce Apolla 7.

Jediné, co bylo během letu nutné, bylo jedenkrát korigovat letovou dráhu, přičemž původně byly plánovány hned čtyři korekce. To si vzal na starost pilot velitelského modulu Michael Collins. Velitel mise Neil Armstrong a pilot lunárního modulu Edwin Aldrin se zatím připravovali na blízké setkání s Měsícem.

Všichni tři muži byli okouzleni pohledem, který se jim zjevil: „Naskytl se mi fantastický pohled,“ jásal Collins. „Vidím celou severní Afriku, Portugalsko, Španělsko, střed Francie, Itálii. Všechno je absolutně čisté, je to opravdu jedinečná podívaná!“ Do útrob kabiny Apolla 11 mohli nahlédnout i televizní diváci, z lodi se totiž uskutečnilo několik barevných přenosů. Obraz byl natolik kvalitní, že lidé na Zemi mohli vidět i zrnka prachu v lodi.

V sobotu 19. července loď Apollo 11 vstoupila do gravitačního pole Měsíce. „Pohled na Měsíc je už teď náramný. Zaplňuje nám tři čtvrtiny okna v průlezu. Už tenhle pohled stojí za tu cestu,“ popisuje Armstrong.

Stroj byl posléze naveden na eliptickou oběžnou lunární dráhu. Podobně jako u Apolla 8 tento manévr se uskutečnil na odvrácené straně bez spojení se Zemí, takže středisko v Houstonu muselo 45 minut napjatě čekat na výsledek.

Vše zatím probíhalo v pořádku, ale to nehorší mělo teprve přijít. Buzz Aldrin se zatím přemístil do lunárního modulu nazvaného Eagle (orel), kde začal kontrolovat veškeré systémy. Poté se astronauti navečeřeli – jejich menu se skládalo z ragú, kokosových řezů, banánového pudinku a hroznového džusu. Pak se odebrali ke spánku.

Nastal den D, neděle 20. července roku 1969. Krátce po probuzení se Aldrin vrátil do měsíčního modulu a za hodinu poté jej následoval i Armstrong.

Collins na své dva kolegy měl čekat ve velitelském modulu. Tři muži se rozloučili jen mávnutím rukou, jako by se měli rozejít jen na malou chvíli. Všichni však kdesi vzadu v hlavě věděli, co vše se může stát.

Armstrong s Aldrinem se opět pustili do kontrol systémů. Byla to únavná a monotónní práce. Když se jich Houston zeptal, jak daleko jsou s aktivací, Aldrin jen odtušil: „Jen tak si tu válíme nohy…“ Když bylo vše potřebné hotovo, odemknuly se zámky spojující Orla s mateřskou lodí.

Modul se od ní vzdálil a poté jej Aldrin navedl na oběžnou dráhu. Po dvacáté hodině našeho času pak zahájil sestup k měsíčnímu povrchu.

Jak se povrch přibližoval k očím astronautů, zjistili velmi znepokojivou věc. Motory modulu byly v činnosti déle, než se předpokládalo, takže Orel minul plánované místo přistání a Armstronga s Aldrinem odnášel kilometry daleko.

Houston zvážil situaci a došel k závěru, že Orel může pokračovat v letu. Astronautům však bylo docela horko, když viděli, že jejich modul se blíží k terénu, který je doslova posetý velkými balvany. Přistání mezi nimi hraničilo se sebevraždou…

Řízení modulu převzal Armstrong. Nakonec se podařilo najít místo, kde se dalo přistát. Pouhých 30 vteřin před tím, než došlo palivo, se modul konečně dotkl pevné půdy. Ve 21 hodin a 17 minut našeho času se éterem ozvala Aldrinova slova:

„Hladké přistání.“ Poté si vzal slovo Armstrong: „Houstone, tady je základna Tranquility. Orel přistál!“.

Podle původních plánů se měli oba muži v modulu prospat a až poté vyrazit na procházku pustou měsíční krajinou plnou prachu, kamení a kráterů. Astronautům však bylo jasné, že při vzrušení, jaké prožívali, usnou jen sotva.

Proto se rozhodli, že s přípravami na výstup začnou ihned. Potíže jim nedělala ani snížená gravitace, proti té pozemské šestinová: „Pohyby jsou zcela přirozené,“ hlásil Armstrong.

Pak několika hodinách konečně nastal okamžik, kdy posádka otevřela průlez měsíčního modulu.

Otvorem jako první prolézá Armstrong. Dělá mu to trochu problémy, protože s klimatizační jednotkou na zádech je průlez malým výstupem téměř hlavolamem. Aldrin jej tak musí navádět. Armstrong se ze složité situace nakonec dostane a už mu zbývá jen devět příček na žebříku, než se dotkne povrchu Měsíce.

21. července ve 3 hodiny, 56 minut a 20 sekund SEČ (V Americe bylo ještě 20. července) se tak skutečně stane. V tu chvíli pronese Armstrong slavná slova: „Je to malý krok pro člověka, ale obrovský skok pro lidstvo.“.

Krátce poté se pustil do popisu měsíčního povrchu: „Povrch je velmi jemný a prašný. Snadno se mi víří pod patami. Ulpívá v jemných vrstvách jako práškovité dřevěné uhlí na mých botách.“

Po chvíli se k Armstrongovi přidá i Aldrin. Astronauti vztyčili americkou vlajku a sebrali více než 20 kilogramů měsíčních hornin. Oba byli rádi, že se mohou trochu protáhnout a po chvílích osahávání neznámého prostředí se jim jako nejlepší prostředek pohybu zdál cval.

Jejich dvouapůlhodinovou vycházku mohli lidé sledovat v přímém televizním přenosu jen s třísekundovým zpožděním v mnoha zemích po celém světě. Včetně Československa, kde ještě doznívala uvolněná atmosféra z roku 1968.

Prezident Nixon nemusel použít svůj katastrofický projev. Armstrong i Aldrin bez problémů odstartovali a na oběžné dráze se spojili s mateřskou lodí, kde na ně čekal Collins. Nepotřebný lunární modul byl odhozen a Apollo 11 se mohlo vrátit zpět.

Do vod Tichého oceánu dopadlo 24. července. Všichni tři muži byli v dobré kondici. Možná si pak ani nevzpomněli, že v době jejich mise kolem Měsíce kroužila i sovětská sonda Luna 15, která měla z Měsíce přivézt vzorky dříve než Američané.

Luna však dopadla na Měsíc příliš tvrdě. Nevyhlášený závod tak znal svůj výsledek.

Z posádky Apolla 11 se stali národní hrdinové. Na svou šanci však čekali další astronauti, Apollo 11 nebyla jediná mise, jejímž cílem bylo přistání člověka na Měsíci. 1

9. listopadu oběžnice Země přivítala další návštěvu. Charles Conrad a Alan Bean tentokrát uskutečnili hned dvě vycházky a na Měsíci rozmístili složitější přístroje než jejich předchůdci. Na rozdíl od Apolla 11 správně trefili místo, kde měli přistát.

Mohli tak zkontrolovat i sondu Suyveyor 3, která zde dosedla v roce 1967, a odmontovat z ní kameru.

Zatímco mise s číslem 11 a 12 proběhly téměř bez problémů, mise Apolla 13 se změnila v boj o život posádky. Apollo 13 odstartovalo 11. dubna 1970. Zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že by loď mohla mít nějaké problémy.

Avšak necelou hodinu po startu indikátory signalizovaly nízký tlak ve vodíkové nádrži. Poté začal zlobit elektrický systém. John Swigert tak musel do mikrofonu ohlásit nepopulární větu: „Houstone, máme problém.“.

V tu chvíli ještě nikdo netušil, co se děje. Velitel posádky Jim Lovell pohlédl z okna a oznámil, že se mu zdá, že cosi z lodi uniká do volného prostoru. Ukázalo se, že to je kyslík, který si z jedné z nádrží pomocí exploze vybojoval cestu ven.

Životadárný plyn posádka potřebovala nejen k dýchání, ale i k výrobě vody a elektřiny.

Ukázalo se, že při promíchávání kyslíku v nádrži vzniknul zkrat na elektrickém přívodu k motoru promíchávací vrtule. Od něj se vzňala teflonová izolace a otevřený oheň v kyslíkové nádrži způsobil její explozi.

Mohutný výbuch pak roztrhnul hliníkový obal servisního modulu v celé jeho délce, tak, že vypadal, jako by jej někdo rozpáral.

V tu chvíli bylo jasné, že posádka Apolla 13 na Měsíc nevstoupí, jen kolem něj proletí. Pro astronauty muselo být obzvlášť kruté být tak blízko míst, kde měli přistát. Vše se však soustředilo na jejich záchranu.

Řešením bylo využití lunárního modulu, který měl vlastní kyslíkové nádrže. Ty však byly určeny jen pro dva lidi. Nyní měly zachránit lidi tři a to po dobu několika dnů. Posádka musela vypnout zbytné přístroje, aby šetřila energii. Včetně topení, takže na palubě Apolla 13 zavládl slušný mráz.

Řídící středisko NASA pracovalo na plné obrátky. Jak dostat astronauty zpět, to byl leitmotiv tehdejších dní. Nakonec se našla potřebná řešení. Posádka zatím bojovala se zvýšenou hladinou oxidu uhličitého.

Ta byla poté snížena po narychlo uskutečněných pokusech pomocí provizorních filtrů a adaptéru, ve kterém hlavní roli sehrála ponožka. Nakonec se nevyplnily ani obavy, že by při přistání mohl selhat tepelný štít.

17. dubna Apollo 17 dosedlo na hladinu Tichého oceánu. Do vesmíru se už nikdo z posádky znovu nepodíval. Byť Fred Haise měl být zařazen do týmu Apolla 18…

Na měsíc se poté vypravily ještě čtyři posádky, poté však byl program letů k Měsíci zrušen, takže Apollo 18, 19 a 20 nikdy neodstartovalo.

Veřejnost pravidelné lety přestaly zajímat a vláda měla jiné priority. Ještě předtím se lidé po měsíci projeli v dopravním prostředku, v měsíčním roveru, který ve výbavě měly posádky Apolla 15, 16 a 17. Nejvyšší rychlost, kterou vozítka dosáhla, činila 17 kilometrů v hodině.

Zatím posledním člověkem, jenž zanechal své stopy na Měsíci, byl velitel Apolla 17 Eugene Cernan. Měl slovenské i české předky a na připomenutí svého původu vzal s sebou na měsíční procházku československou vlajku.

Právě během této mise vznikla asi nejslavnější fotografie z celého programu, tzv. modrá skleněnka. Snímek plně osvětlené polokoule Země pořídili astronauti ze vzdálenosti 45 000 kilometrů.

Astronauti na Měsíci nachodili a při třech posledních expedicích i najezdili více než 100 kilometrů. Celkově strávili na povrchu Měsíce téměř 300 hodin. Byly pořízeny tisíce fotografií, televizní a filmové záznamy by se nepřetržitě přehrávaly tři dny.

Šest měsíčních misí programu Apollo přivezlo celkem 381,7 kg měsíčních hornin, zkoumat je mohly laboratoře na celém světě. Pár kousků obdrželi i českoslovenští vědci.

Ukázalo se, že některé horniny jsou staré až 4,5 miliardy let, pamatují tedy kojenecká léta sluneční soustavy. Kromě toho program Apollo v řadě oblastí urychlil technologický pokrok, který se promítl i do běžného života.

Přístroje pro sledování dechu kosmonautů se staly základem pro systém monitorování zástavy dechu u dětí. Tkaniny odolné proti ohni vyvinuté pro kosmonauty našly uplatnění ve výstroji hasičů. Akumulátorové bezdrátové vrtačky a vysavače se používají nejen na oběžné dráze, ale také téměř v každé domácnosti. A tak by se dalo pokračovat.

Od roku 1972 už lidská noha na jiné vesmírné těleso již nevstoupila. Od té doby přitom zvláště počítačové technologie nesmírně pokročily. Je až fascinující, s jakými přístroji tehdejší technici i astronauti pracovali.

Pravda, podobné projekty jsou ekonomicky náročné. Ale podle střízlivých odhadů se za každý vložený dolar do programu Apollo vrátilo dolarů pět.

To ovšem neznamená, že by kosmické programy stagnovaly. Nad hlavami nám krouží mezinárodní kosmická stanice, lidmi vyrobené aparáty zkoumaly všechny planety sluneční soustavy. Některá tělesa byla dokonce poctěna návštěvou robotických sond, ať to byl Mars, Venuše či Saturnův měsíc Titan.

Přesto vyslání člověka k cizímu tělesu zůstane vždy tím nejvyšším a nejambicióznějším cílem.

FOTO z různých misí Apollo: NASA

Projev prezidenta Nixona pro případ, že by první lidé na Měsíci nemohli vrátit zpět

Osud tomu tak chtěl a lidé, kteří vstoupili na Měsíc, aby jej v míru zkoumali, na něm budou odpočívat v pokoji. Tito hrdinní muži, Neil Armstrong a Edwin Aldrin vědí, že není žádná naděje na jejich záchranu.

Ale také vědí, že jejich oběť je nadějí pro lidstvo. Tito dva muži položili životy za nejsvětější úkol lidstva: hledání pravdy a porozumění.

Budou oplakáváni svými rodinami a přáteli, budou oplakáváni svým národem, budou oplakáváni lidmi celého světa, budou oplakáváni Matkou Zemí, která poslala dva své syny do neznáma. Svou výpravou spojili lidi celé země; svou obětí ještě více upevní lidské bratrství.

V dávných časech lidé hleděli na hvězdy a viděli své hrdiny v souhvězdích. Nyní činíme totéž, ale naši hrdinové jsou lidé z masa a kostí. Další budou následovat a jistě se vrátí zpět. Lidské hledání nebude zastaveno.

Ale tito muži byli první a zůstanou první i v našich srdcích. Každý člověk, který v noci pohlédne na Měsíc, bude vědět, že tam je část jiného světa, která je navždy lidská.