Druhá polovina 20. století byla ve znamení nástupu jaderného věku. Kromě balancování nad propastí atomové zkázy se z „jádra“ začala vyrábět i energie. Že však k této netušené síle je třeba přistupovat opatrně, ukázal jeden jarní den roku 1986 na místě, o kterém do té doby málokdo slyšel: v Černobylu..
Okouzlení jaderným věkem ustalo v časných ranních hodinách 25. dubna 1986. Právě tehdy byl v černobylské jaderné elektrárně zahájeno plánované odstavení jednoho z reaktorů.
Odstavení reaktoru předcházel test nouzového fungování turbíny. Technici chtěli změřit, jestli bude elektrický generátor po rychlém uzavření přívodu páry do turbíny schopen při svém setrvačném doběhu ještě asi 40 vteřin, než se spustí nouzové generátory, napájet čerpadla havarijního chlazení. Experiment byl zahájen v půl druhé ráno 26. dubna.
Technici uzavřeli přívod páry a přitom odpojili havarijní systém, který by reaktor automaticky v případě nebezpečí odstavil. Test měl probíhat při výkonu reaktoru sníženém na 700 MW. S postupným snižováním výkonu z 3 200 MW na 1 600 MW se začalo už krátce po poledni 25. dubna.
Krátce poté však dispečer Ukrajinských energetických závodů požádal o odklad připravované zkoušky. Byl konec měsíce, továrny doháněly plán a tak byl důležitý každý kilowatt, který šel do sítě. A tak byla zkouška pozastavena.
Reaktor i nadále pracoval při polovičním tepelném výkonu 1600 MW, navíc zůstal odpojený bezpečnostní systém havarijního chlazení reaktoru.
Další pokračování snižování výkonu je zahájeno až před půlnocí. Během krátké prodlevy na počátku experimentu došlo k prudkému, byť krátkodobému snížení výstupního výkonu až na pouhých 30 MW. Důsledky tohoto kroku na sebe nenechaly dlouho čekat.
Zvýšila se koncentrace xenonu 135, který by se normálně při vyšších hodnotách přeměňoval dále. Odborníci podobnému jevu říkají „xenonová otrava reaktoru“. Druhé riziko spočívalo v tzv. pádu do jódové jámy.
V tomto případě vznikne nadměrné množství izotopu jódu, který nedovolí obnovit činnost reaktoru, dokud nedojde k samovolnému rozpadu těchto izotopů. Možná se obsluha zalekla následků, které by jí hrozily po neplánovaném odstavení reaktoru, a tak za porušení snad všech bezpečnostních pravidel se snažila udržet jej v chodu vysunováním regulačních tyčí.
Ovšem vzhledem k nižšímu průtoku chladící vody v reaktoru rostla teplota i tlak. 36 sekund po uzavření přívodu páry byl vydán povel k zasunutí regulačních bórových tyčí. Ty však měly grafitovou špici a grafit způsobil další zvýšení výkonu.
Pouhé čtyři vteřiny po tomto povelu výrazně vzrostl výkon reaktoru až na 30 GW, což poškodilo palivové články. Jejich kousky dopadly do chladící vody, která se tak proměnila v páru, která dokázala nadzvednout víko reaktoru, ačkoliv vážilo 1000 tun.
Došlo k prvnímu výbuchu. Z reaktoru začala unikat radioaktivita a dovnitř začal proudit vzduch a zároveň začal hořet grafit, který v reaktoru fungoval jako „moderátor“ reaktoru. Kov palivových trubek začal reagovat s vodou a vzniklý vodík způsobil po třech sekundách druhou explozi.
Požár v postiženém bloku elektrárny byl uhašen až po několika hodinách, přičemž hasiči byli vystaveni šíleným dávkám radioaktivity. Evakuace okolí byla zahájena až 36 hodin po neštěstí. Během dne vítr zanesl radioaktivní částice nad Bělorusko, Finsko a Švédsko, druhý den se větry stočily a radioaktivita byla zaváta nad Československo, Polsko, Německo či Rakousko.
Českoslovenští občané ovšem nebyli oficiálně informováni o ničem, přestože hrozilo reálné nebezpečí z radioaktivního spadu.
Až 28. dubna agentura TASS přiznává černobylskou katastrofu. Grafit v reaktoru hořel ještě 30. dubna a radioaktivita přestala unikat 7. května.
Do ovzduší bylo uvolněno množství radioaktivity odpovídající 400 hirošimským bombám.
