Druhý říjnový den roku 1886 se ve dvorním drážďanském kostele konala velká událost. Své ano si zde řekli jedenadvacetiletý synovec rakouského císaře Františka Josefa Otto Rakouský a o dva roky mladší saská princezna Marie Josefa..

Deset měsíců po svatbě, 17. srpna 1887, přišel na dolnorakouském zámku Perssenbeug na svět malý arcivévoda, který dostal jméno Karel František Josef Ludvík Hubert Georg Maria. Oslovovat jej všemi sedmi jmény by však bylo poněkud nepraktické, takže pro běžný život i pro dějiny se stal Karlem.

Karel se narodil do vládnoucí rodiny druhého největšího státu Evropy. Roku 1848 se rakouským císařem stal František Josef I., kterému v době Karlova narození bylo 57 let (narozeniny slavil jen o den později než jeho prasynovec).

Když František Josef I. nastupoval na trůn, pod správu Vídně patřilo nejen samotné Rakousko, ale i Uhry, Čechy, Moravu, část Slezska, Halič, Transylvánie, Bukovina, Chorvatsko, Lombardie a Benátsko.

Císař sice během své vlády ztratil italské provincie, ale Rakousko-Uhersko, jak zněl od roku 1867 název monarchie, zůstávalo stále významným evropským hráčem, byť již ne tak důležitým jako v první polovině 19. století.

Když se malý Karel narodil, nic nenasvědčovalo tomu, že by se jednoho dne měl stát nástupcem Františka Josefa na trůně. Toto místo bylo předurčeno Františkovu synovi Rudolfovi.

Dle habsburského domácího řádu byl dalším v pořadí císařův bratr arcivévoda Karel Ludvík. Následoval jeho syn František Ferdinand a pak Karlův otec a bratr Františka Ferdinanda – arcivévoda Otto. Až poté by byl teoreticky na řadě Karel. Souběh dějinných okolností však nakonec dovedl na rakouský trůn právě jeho.

Malý Karel byl chytrým a inteligentním dítětem. Rodiče s ním neměli žádný problém. Jediné, co je mohlo trápit, byla určitá synkova tělesná slabost.

Zato Karla a později i jeho bratra Maxmiliána Evžena (1865–1952) mohlo trápit, že jeho rodiče si příliš nerozumějí. Manželství bylo uzavřeno spíše z politických důvodů kvůli zachování dobrých vztahů mezi vídeňským císařským a saským královským dvorem.

Zatímco Karlova matka byla až bigotně věřící, Otto si života užíval plnými doušky a svou manželkou posměšně nazýval jeptiškou. Jeho zálety se mu nakonec staly osudné, když se nakazil syfilidou a v roce 1906 ji podlehl. Matčin vliv se na Karlovi promítl v jeho silné křesťanské víře.

Od roku 1899 Karel navštěvoval přes císařův nesouhlas veřejné gymnázium ve Vídni. Většinou za ním profesoři docházeli domů, ale občas se ve třídě objevil. Přece jen, tahat do arcivévodova příbytku celou chemickou laboratoř není příliš vhodné.

Podle dobových svědectví Karel se svými spolužáky vycházel dobře a získal zde přezdívku První.

Rok 1903 znamenal pro Karla zahájení vojenského výcviku. V necelých 16 letech, jako každý jiný arcivévoda, se stal příslušníkem hulánského pluku číslo 1, který byl posádkou ve Vídni. Po maturitě však Vídeň opustil a od té chvíle se datuje jeho těsnější sepětí s českými zeměmi.

1. října 1905 nastoupil u 7. dragounského pluku nejprve v Chudeřicích u Bíliny a v roce 1906 se stěhoval do Staré Boleslavi, kde byl povýšen na nadporučíka.

Ještě do konce roku svou vojenskou službu přerušil a zahájil dvouleté studium práv na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. Aby zabránil národnostním třenicím, vyučovali jej učitelé jak z české, tak z německé části školy.

Karel, jako většina členů habsburského rodu, český jazyk zvládal velmi obstojně.

V roce 1909 se ve vile Imperiale ve Františkových Lázních Karel setkal se svou vzdálenou příbuznou sedmnáctiletou princeznou Zitou z rodu Bourbon-Parma.

Nebyla to náhoda, na první pohled náhodné setkání zinscenovali členové habsburského rodu. A záměr vyšel, oba mladí lidé v sobě velmi rychle našli zalíbení.

O dva roky později se Karel se Zitou zasnoubil. Císař František Josef zasnoubení bez komplikací schválil. Zita patřila k rodu, který byl v minulosti vládnoucí, a nejednalo se tak o morganatický vztah jako v případě Františka Ferdinanda a Žofie Chotkové, kde děti byly vyloučeny z následovnictví. Karlovy vladařské akcie začaly pomalu stoupat.

21. října 1911 se Karel a Zita na zámku Schwarzau am Steinfeld slavně vzali. Ze svatebního obřadu byl vytvořen záznam, který natočil zakladatel rakouského filmového průmyslu hrabě Alexander Kolowrat-Krakowský.

Obřadu se zúčastnil i již jednaosmdesátiletý císař, který vypadal nadmíru spokojeně: „Nechť se oběma dostane životního štěstí, které je očekává. Nechť Bůh ochraňuje arcivévodu Karla a arcivévodkyni Zitu.

Sláva! Sláva! Sláva!,“ pravil při hostině.

Z manželství nakonec vzešlo osm dětí. Již v roce 1912 se narodil Otto (1912–2011), pozdější spisovatel, odpůrce nacismu a europoslanec za německou CDU. O dva roky později se narodila dcera Adelheid (1914–1971) a pak děti přibývaly.

Jako poslední, již po Karlově smrti, se v roce 1922 narodila Alžběta (1922–1993). „Vzpomínám na otcovu velkou otevřenost a snahu co nejlépe nás pochopit,“ popisoval otcovu výchovu čtvrtý v pořadí Felix (1916–2011). „Nepotřeboval přísnost ani silná slova.“.

Začátek 20. století na první pohled připomínal bezstarostný zlatý věk, politické napětí by se však dalo v Evropě krájet. Motorem pnutí byl především vzrůstající nacionalismus a fangličkové pseudovlastenectví, které později nejméně dvakrát přivedlo Evropu na pokraj pekla.

Náčelník pruského generálního štábu hrabě Helmuth von Moltke (1848–1916) byl přesvědčen, že dříve či později musí nutně dojít k válce mezi „Germánstvem a Slovanstvem“. Zároveň vyjádřil znepokojení nad tím, že popularita případné války proti Rusku není dobře připravena.

„Jakýkoliv odklad války s Ruskem znamená zhoršení našich možností. Nemůžeme s Ruskem soutěžit v počtu nasazených vojáků,“ řekl Moltke.

Napětí nerostlo jen v Německu. I jinde vlády a s nimi spřízněné tiskoviny vyvolávaly duchy nacionalismu a pocity ohrožení. Situace se vyhrotila tak, že se jí zalekli i někteří politici. „Je nejvyšší čas, aby se velké národy opět uklidnily a začaly se věnovat mírovému počínání.

Jinak totiž dojde k výbuchu, jenž si nikdo nepřeje, a který nastane ke škodě nás všech,“ prohlásil v soukromí německý kancléř Theobald von Bethmann-Hollweg (1856–1921). Ve veřejnosti ovšem převládaly romantické představy o válce a hrdinských činech, které s pozdější zákopovou realitou neměly nic společného.

Vyprávění o koloniálních bojích kdesi v Africe, kde proti sobě stáli domorodci s oštěpy a evropští vojáci s kulomety, posunulo vnímání války do sféry bezproblémového dobrodružství.

Předehrou k první světové válce byly Balkánské války, ze kterých vyšlo posíleno Srbsko. To Vídeň neviděla ráda, protože se bála odstředivých tendencí Jihoslovanů žijících na svém území.

Slovany obývaná území v monarchii se navíc rozrostla rakouským obsazením a anexí Bosny a Hercegoviny v roce 1878 respektive 1908. Napětí v Evropě rostlo: „Militarismus v Evropě zešílel. Vládne tu příliš mnoho nenávisti,“ psal zmocněnec amerického prezidenta Woodrowa Wilsona (1856–1924) plukovník House.

„Jakmile to Británie schválí, vrhnou se Francie a Rusko na Německo s Rakouskem.“.

V červnu 1914 přijel německý císař Vilém do Čech, aby na Konopišti navštívil svého oblíbence, následníka rakouského trůnu Františka Ferdinanda (1863–1914). Z jejich jednání vyplynulo, že Rakousko by mělo eliminovat Srbsko.

Berlín bude stát při Vídni. Podle císaře Viléma nebylo třeba se obávat zásahu Ruska, protože ještě zdaleka není na válku připraveno.

František Ferdinand krátce nato odjel na inspekci vojsk do bosenského Sarajeva. Zde ho 28. června 1914 dostihly střely srbského atentátníka Gavrilo Principa (1894–1918). Ten patřil do skupiny spiklenců, jejichž cílem bylo přivtělení Bosny do srbského království.

Byl vycvičen srbskou ultranacionalistickou teroristickou organizací Černá ruka, proti které bojovala i oficiální bělehradská vláda.

Obětí atentátu se stal paradoxně člověk, jenž po nástupu na trůn chtěl jihoslovanským národům žijícím v monarchii poskytnout velkou míru autonomie.

Náčelník rakouského generálního štábu Conrad von Hötzendorf (1852–1925) na atentát kupodivu reagoval nadšeně: „Přišlo to jako na zavolání.“ Bojechtivý náčelník rakouského generálního štábu již dlouho hledal záminku k válce se Srbskem, věřil, že válečný konflikt zůstane izolován a Rakousko-Uhersko si připíše slavné vítězství a on sám se zapíše do dějin jako chrabrý vojevůdce.

Císař František Josef byl opatrnější. Uvědomoval si, že případný rakouský konflikt se Srbskem může vtáhnout do hry Rusy. Podobně se k věci stavěl i ministerský předseda hrabě István Tisza (1861–1948).

Možnost, že se Karel zřejmě jednou stane rakouským císařem, byla pravděpodobná už od smrti Rudolfa a sňatku Františka Ferdinanda s Žofií Chotkovou. Nyní se ovšem stal přímým následníkem trůnu. Jistě jej to netěšilo.

Byl skromný a navíc se svým strýcem Františkem Ferdinandem měl velmi dobré vztahy. Při posledním rozloučení s ním a s jeho ženou dal Karel jasně najevo i to, co si myslí o přísných dvorských pravidlech, když mu ceremoniáři určovali, jak vzdát úctu zesnulým:

„To jsou všechno hlouposti. To jsou mrtvá těla mého strýce a jeho věrné ženy. Do toho nemá etiketa co mluvit.“.

Nicméně, fakt, že se Karel stal korunním princem, neznamenal, že by jej vládnoucí vídeňské a potažmo i budapešťské kruhy přizvaly na politická jednání. Karel se na rozhodování o tom, zda Rakousko vstoupí do války, nijak nepodílel.

Při jeho povaze lze předpokládat, že nadšení pro konflikt, které jinak ovládlo především německy a maďarsky hovořící část monarchie, nijak nesdílel.

Karlova manželka Zita byla ještě v těžší situaci. Tři z jejích bratrů oblékli šedou rakouskou uniformu, další dva bojovali na opačné straně v barvách Belgie.

Proti cílevědomé ženě, která byla do značné míry motorem Karlova konání, se zvedal odpor zejména mezi německými nacionály. Těm vadilo, že Zitina mateřská řeč byla francouzština, a když v roce 1915 vstoupila do války proti Rakousku i Itálie, antipatie k ní ještě zesílily.

Evropa se oblékala do vojenského mundúru a Karel nebyl výjimkou. Byl přidělen ke generálnímu štábu, který sídlil v Těšíně, aby se slovy Františka Josefa „něčemu přiučil.“ Navštívil i frontu, přesto se dá říci, že byl jakýmsi pátým kolem u vozu, bez jakékoliv odpovědnosti.

Válkychtivý Conrad von Hötzendorf se jen obával, co o něm Karel bude říkat u dvora.

A arcivévoda nebyl z jeho velení příliš nadšen: „Žádná znalost lidí. Rád vyměňuje generály kvůli nějaké maličkosti, a vyvolává tak v armádě neklid.“ Karel si nakonec vymohl přeložení na frontu. Císař jej v červenci 1914 povýšil do hodnosti generálmajora a Karel se přes von Hötzendorfův odpor stal velitelem jednoho se sborů v Tyrolech, kde Rakousko bojovalo proti Itálii.

Válka, která měla podle představ generálů v Berlíně, Paříži či Vídni skončit do švestek, se protahovala. Ani jedna ze stran nedosáhla svých cílů a začalo být jasné, že se boje promění ve vleklý konflikt, ve kterém zvítězí ta strana, která svého protivníka více vyčerpá.

Že za tu dobu zahynou statisíce vojáků a v zázemí i civilistů, to tehdejší vojevůdce příliš netrápilo.

Arcivévoda Karel byl v tomto ohledu výjimkou. Ze svých vojáků nedělal „konónenfutr“, ale snažil se postupovat rozvážně, s co nejmenšími ztrátami. „Je lepší, když útok trvá déle, než když je proveden v krátké době a je zaplacen těžkými ztrátami.

Ukládám každému veliteli jako svatou povinnost, aby vynaložil veškeré úsilí na to, aby ranění byli co nejlépe ošetřeni, a aby bylo o jednotky co nejlépe postaráno. Zakazuji rozkaz „Nebrat zajatce“. Pro dobrého vojáka je potupné a bude těžce trestáno, jestliže někdo skolí bezbranného nepřítele, který se již vzdal.

Nejpřísněji zakazuji krádeže, plenění a zbytečné ničení,“ psal v jednom ze svých rozkazů.

Císař František Josef I. vládl zemi 68 let, pro řadu lidí se stal synonymem pro existenci monarchie. Když 21. listopadu 1916 zemřel, nemálo lidí i mimo monarchii bylo v šoku. Pro tehdy devětadvacetiletého Karla to znamenalo jediné.

Měl usednout na trůn říše, která stála před finančním bankrotem, začínala třetí rok války a zmítaly jí národnostní třenice.

Nicméně, podporován manželkou Zitou, se nový císař ujal otěží energicky.

Již 2. prosince vydal rozkaz: „Při výkonu mých panovnických práv přejímám Vrchní armádní velitelství, a tím také vrchní velení veškerých ozbrojených sil své armády a svého loďstva.“ Generální štáb, dosud sídlící v Těšíně, kde se jeho členové věnovali rozmařilému životu, hodlal přestěhovat do Badenu poblíž Vídně.

Později si troufl odvolat i Conrada von Hötzendorfa. Císař pravidelně předsedal zasedáním společné Rady ministrů, jež rozhodovala o vnějších a válečných záležitostech. Svolal po dlouhé době parlament. O mnoha záležitostech se radil i s manželkou Zitou.

Ne všechna rozhodnutí mladého císaře však byla šťastná. Dne 22. prosince 1916 jmenoval ministrem zahraničí Otakara hraběte Černína. Černín prosazoval politiku většího sbližování s Berlínem, což ve svých důsledcích sabotovalo Karlovy snahy o mír.

Karel se mimo jiné stal i českým králem, Karlem III. Jedním z prvních nařízení roku 1917 bylo změnění rozsudků smrti, které vojenské soudy vynesly nad českými politiky Karlem Kramářem, Aloisem Rašínem, Vincencem Červinkou a Josefem Červinkou, kteří byli odsouzeni za velezradu. Později jim udělil i amnestii.

Ale, byť řada českých politiků stále zachovávala loajalitu k vídeňskému dvoru, myšlenka samostatnosti českých zemí spojených se Slovenskem nabírala na síle. Mohla za to i bezútěšná ekonomická situace a všudypřítomný hlad, stejně tak plány německých nacionalistů na poválečné uspořádání střední Evropy, ve kterém bylo Čechům určeno podřadné postavení.

Karel se podobným idejím bránil, ovšem mezi česky hovořícím obyvatelstvem monarchie popularitu a důvěryhodnost stále více ztrácela.

Za československý stát bojovala v cizině trojice Tomáš Masaryk, Milan Štefánik a Edvard Beneš. Jak na ně hleděl vídeňský dvůr, svědčí slova Zity pronesena v osmdesátých letech: „V dualistické monarchii se všem vedlo velice dobře.

Všichni měli všechno, co přináleželo jejich zemi. Vidím několik velkých štváčů, například Beneše nebo Masaryka, kteří odešli do ciziny a odtud pak vedli celou štvanici.“.

V monarchii však nežili jen Češi, ale i řada jiných národů. Věčným oříškem pro Vídeň byli Maďaři. Od roku 1867 byla sice říše dualizována a nesla jméno Rakousko-Uhersko, leč Budapešť žádala stále více práv.

Zavražděný František Ferdinand Maďary doslova nesnášel, Karel však s nimi chtěl vycházet po dobrém. Aby uklidnil vášně, nechal se 30. prosince 1916 slavnostně korunovat uherským králem, což mu ovšem do budoucna v mnohém svázalo ruce.

Mimo jiné totiž přísahal na nedělitelnost zemí svatoštěpánské koruny, kam ovšem patřilo i dnešní Slovensko nebo Chorvatsko. Při případných reformách uherské části říše byl tak Karlův vliv značně omezen.

Rok 1917 přinesl na světových bojištích dvě zásadní změny. Koncem roku řady Dohody opustilo Rusko, ve kterém převzali moc bolševici. Na straně druhé Dohodu posílily Spojené státy, kterým došla trpělivost s potápěním svých lodí v rámci německé neomezené ponorkové války.

USA vyhlásily válku i Rakousku, což Karla vyprovokovalo ještě intenzivněji hledat cestu, jak dospět k míru. „Byli jsme obklíčenou pevností. V okamžiku, kdy Amerika vstoupila do války, nemohli jsme ze zámoří dostat už nic,“ vzpomínala Zita.

Právě přes Zitiny příbuzné se Karel pokusil uzavřít separátní mír. Zprvu naléhal na svého německého spojence, že války bylo dost, ale Berlín o něčem podobném nechtěl ani slyšet. Přes Zitiny bratry Sixta a Xaviera, kteří bojovali v belgické armádě, se císař pokusil obrátit na Francii.

Karlovi švagři se dobrodružně dostali až do Vídně, vždyť Belgie byla s Rakouskem ve válečném stavu, a odtud si odvezli poselství určené státům Dohody. Karel v něm mimo jiné slíbil, že podpoří francouzské nároky na Alsasko a Lotrinsko, které byly od roku 1871 součástí německé říše.

Snahy císaře Karla o mírové řešení byly v následujících měsících stále více brzděny ministrem zahraničí hrabětem Černínem, jenž byl přesvědčen o vojenském vítězství Německa a potažmo i Rakouska. 2. dubna 1918 pronesl hrabě Černín řeč z vídeňské obecní rady, v níž výslovně prohlásil:

„Clemenceau (francouzský premiér) se mne nějaký čas před začátkem západní ofenzívy dotazoval, zda jsem připraven k jednání a na jaké platformě. Já jsem okamžitě v souladu s Berlínem odpověděl, že připraven jsem a vůči Francii nevidím žádnou jinou překážku míru, než touhu Francie po Alsasku-Lotrinsku.

Z Paříže přišla odpověď, že na této platformě není nic k jednání. Poté již nebylo žádné další volby.“ Paříž však ukázala skutečný obsah listů a průšvih byl na světě.

Karel sice Černína odvolal, ale německému císaři zároveň slíbil věrnost a rakouská armáda se de facto dostala pod velení německého generálního štábu.

Přestože Německo a Rakousko mohly přesunout jednotky z Ruska na západní frontu, byla jejich situace nadále neudržitelná. Několik nadějných ofenzív vyšumělo do ztracena.

V zázemí se prohlubovala hospodářská i národnostní krize. Už v lednu 1918 čeští spisovatelé vydali manifest, ve kterém žádali samostatnost pro české země. Podobně odstředivé tendence byly i v Chorvaty, Slovinci, Rumuny či Poláky obydlených částech monarchie.

Karel plánoval reformy, ale neměl už pro ně prostor a vlastně ani čas. 16. října 1918 vydal manifest, ve kterém sliboval federalizaci rakouské části říše, nikoliv však uherské. To, co by před rokem bylo přivítáno s nadšením, dnes už zajímalo jen málokoho.

Jen o dvanáct dní později byla v Praze vyhlášena Československá republika. Revoluce probíhaly i na dalších místech, jediným Karlovým přáním bylo, aby při nich netekla krev.

Ve Vídni se zatím místní politici připravovali vyhlásit republiku Německé Rakousko a připojit ji poté k Německu, což však později mírová konference zakázala. Zvláště nacionalisté na Karla tlačili, aby se vzdal trůnu.

Ten, podporován Zitou, to však odmítal. „Císař se nikdy trůnu nevzdal,“ trvala i po letech na svém Zita. „Pouze se jen dočasně vzdal výkonu své vlády.“ Přesně tak uvažoval i Karel. Nakonec sice z Rakouska, které už bylo republikou, v roce 1919 odjel, ale stále se cítil být císařem.

Útočiště i se svou rodinou našel ve Švýcarsku, na zámku, který patřil Zitině rodině. Karel, jako silně věřící křesťan věřil, že je císařem z boží vůle, a tak se nadále snažil, aby panovnickou korunu vydobyl zpět.

Příhodné se v tomto ohledu jevilo Maďarsko. To zachvátila bolševická revoluce, navíc mírovou smlouvou přišlo o dvě třetiny svého území. Poté, co rudí byli v Maďarsku poraženi, parlament se usnesl, že země zůstane královstvím.

V jejím čele měl prozatím stát regent, bývalý rakousko-uherský admirál Miklós Horthy.

Karel se pokusil získat svatoštěpánskou korunu dvakrát, nejdříve na jaře a poté na podzim roku 1921. V obou případech se objevil v Maďarsku, podruhé jej doprovázela i tehdy těhotná Zita.

Oba pokusy vybudily k branné pohotovosti Československo, Rumunsko i jihoslovanské království. Tím se zaštiťoval i Horthy s tím, že nyní je císařův návrat nemožný. V druhém případě dokonce regent svým jednotkám namluvil, že na Budapešť míří československá armáda.

Vojáci v domnění, že střílejí na Čechy, pálili na Maďary věrné císaři. Karel si uvědomil, že snahy o restauraci monarchie by skončily občanskou válkou, a zavelel k ústupu.

Evropa řešila, co s ním. Československý ministr zahraničních věcí Edvard Beneš dokonce navrhl, že by se Karel s rodinou mohl usídlit někde v okolí Prahy, zřejmě měl na mysli Brandýs nad Labem, ke kterému měl císař vztah.

Převážilo však mínění, že by Karel měl žít mimo nástupnické státy habsburské monarchie. Nakonec našel útočiště na portugalské Madeiře.

Zde Karel sídlil se svou rodinou nejdříve v hotelu Victoria ve Funchalu. Poté, co jim byly odcizeny osobní šperky, které byly jejich posledním majetkem, přestěhovali se do vily, jež jim byla dána bezplatně k dispozici rodinou místního bankéře.

Nástupnické státy rakouské monarchie byly Británií tlačeny k tomu, aby Karlovi vyplácely apanáž, ani jeden z nich však neposlal jediný haléř. 9. března 1922 se Karel, jehož tělesná konstituce nebyla nejsilnější a navíc byl oslaben prožitými stresy, nachladil.

Záhy se jeho stav začal prudce zhoršovat. Aby ušetřil minimální rodinné finance, lékaře si nechal zavolat až po čtrnácti dnech.

To však bylo již pozdě. Lékař konstatoval těžký zápal plic a první dubnový den roku 1922 poslední rakouský císař a poslední český král zemřel ve věku pouhých třiceti čtyř let.