Halucinace, nekontrolovatelný třes, letargie, strnulost či euforie – to jsou jen některé účinky rostlin, které byly a mnohdy dosud jsou používány jako omamné látky – drogy. Ve kterých společnostech se používají a proč? A co tyto rostliny obsahují z pohledu současné vědy?

Blín černý (HYOSCYAMUS NIGER)
Rozložitá, chlupatá, silně zapáchající rostlina s nažloutlými květy s fialkovým žilkováním byla známa svými jedovatými a omamnými účinky již ve starověku. Tehdy byl blín nejen obávaným jedem, jež může způsobit trvalé šílenství i smrt, ale staří Řekové využívali jeho omamných účinků i k předstírání šílenství a také k věštění. Omámené kouřem ze semen blínu tak pronášely své věštby kněžky ve slavném orákulu v Delfách. Ve středověku byl blín především ceněnou rostlinou užívanou proti bolestem a k otupění nešťastníků odsouzených na smrt či k mučení. Nejen že tlumil bolest, ale ve větších dávkách způsoboval také ztrátu paměti. Toho se využívalo při čarodějnických praktikách. Ten, kdo se chtěl zúčastnit čarodějnického rituálu, dostal nápoj z blínu, aby se zbavil všech vzpomínek a zábran. »Čarodějnice« pod jeho vlivem prožívaly halucinace a stavy omámení. Halucinogenní účinky blínu jsou způsobeny tropanovými alkaloidy – atropinem, hyoscyaminem a především skopolaminem. Intoxikace těmito látkami se projevuje silným omámením, kdy reálný svět kolem se postupně rozmazává a člověk prožívá vizuální, čichové i chuťové halucinace. Pak tělo upadne do hlubokého spánku, který je provázen sny a halucinacemi. Dalších dvacet druhů blínu má podobné vlastnosti a je rozšířeno po celé Evropě, Asii a Africe. V Indii se kouří usušené listy blínu indického, který je oblíbený i mezi beduíny.

Rulík zlomocný (ATROPA BELLADONNA)
Vrahova bobule, bláznivá třešeň, čarodějova třešinka, čarodějná bobule, ďáblova bobule, jablíčka lásky – tak lidé pojmenovávali tmavě fialové bobule nepříjemně páchnoucího rulíku zlomocného, který patří mezi nejsilnější psychotropní rostliny Starého světa. Jeho jedovaté složky -v tomto případě hyoscyamin a atropin – způsobují zpočátku stavy vzrušení, které se projevují výřečností a euforickými záchvaty. Při větší dávce však tyto stavy přecházejí do manických záchvatů provázených halucinacemi a nevolností, které pak ustupují hlubokému spánku. Rulík se většinou přidával do různých lektvarů a mastí, které připravovali ve středověké Evropě čarodějnice a mágové. »Čarodějnice« si údajně vtíraly masti z rulíku do kůže nebo do pochvy, aby se pak mohly dostat na koštěti na čarodějnický sabat. Spojení čarodějnice a koštěte se vyskytuje od dávných dob v mnoha lidových pověrách, používání násady od koštěte či tyče mělo ale s největší pravděpodobností jiný důvod. Násada se totiž potřela mastí a třením o citlivou vaginální sliznici se rychleji vstřebávala do těla. »Čarodějnice« se pak spíš poddávala sexuálním fantaziím a halucinacím. Tření tyče však vypadalo jako jízda koňmo, což byla typická představa o čarodějnických sletech na sabat.

Oblíbený u čarodějů a travičů
Největší oblibu i význam měl rulík právě ve středověku, jeho stopy však sahají až do antických mýtů a bájí, ve kterých se rulík pančoval do vína při divokých oslavách boha úrody a plodnosti Dionýsa. Ve středověku se stal v rukou čarodějnic mocným nástrojem, využívali jej ale i vojáci. V 11. století tak například porazili Skotové vojsko norského krále Canuta tím, že do tábora Norů poslali potraviny otrávené rulíkem. K poněkud méně tajemným a zlověstným účelům užívaly rulík vznešené italské dámy. Po kapkách usrkávaly šťávu z rulíku, protože věřily, že zasněný a omámený pohled s rozšířenými zorničkami je známkou okouzlující krásy. Druhové jméno rulíku belladonna znamená v italštině »půvabná paní« a Carl Linné jej rulíku přiřadil právě pro jeho využívání italskými paničkami.

Mandragora (MANDRAGORA OFFICINARUM)
Žádná jiná rostlina se nemůže chlubit svým zvláštním postavením tak jako mandragora. Svými účinky a tvarem se stala nejslavnější a nejvíce mýty obestřenou rostlinou používanou čaroději, šarlatány a léčiteli. I když rod mandragory zahrnuje šest druhů, které obsahují významné množství skopolaminu, hyoscyaminu, atropinu a mandragorinu, nejpoužívanějším druhem byla mandragora lékařská. Velké množství účinků alkaloidů této rostliny vysvětluje její široké použití jak v léčitelských magických praktikách, tak v medicíně. Používala se jako halucinogen, hypnotikum, uspávací prostředek, afrodisiakum, narkotikum, emetikum (tzn. prostředek vyvolávající zvracení) a analgetikum.

Mandragora v Egyptě
Přestože se největší sláva mandragory šířila ve středověké Evropě, využívaly jejích účinků mnohé další civilizace, o čemž svědčí i nálezy mandragory ve staroegyptských hrobkách. Židé ji používali jako pomoci proti neplodnosti, naproti tomu Arabové jako prudkého jedu. Ještě větší význam měl pro svůj zvláštní tvar kořen mandragory. Je názorným příkladem »nauky o signaturách«, což byl ve starověké Evropě základní systém, podle kterého byly rostlinám připisovány léčivé vlastnosti. Systém byl velmi jednoduchý. Pokud některý viditelný rys rostliny jako barva nebo tvar připomínal nějaký další přírodní či kulturní jev, pak lidé věřili, že mezi oběma existuje skrytý vztah.

Křik mandragory
Protože tlusté a rozvětvené kořeny mandragory připomínaly lidské tělo, lidé věřili, že má neobyčejnou moc nad lidským tělem i duší a že dokáže vyléčit všelijaké neduhy. Brzy se kolem kořene vytvořila řada pověr a mýtů, které se často týkaly sběru kořene, který při tom prý vydával hrůzostrašný nářek. Už ve 2. století byli k vytrhávání kořene používáni černí psi, protože černá je barvou zla a smrti. Hladový pes se přivázal k mandragoře a před něj mimo jeho dosah se položil kus masa či chleba. Když se pes vrhl na žrádlo, vytrhl přitom kořen ze země. Sběrač zatím čekal opodál se zakrytýma ušima, aby neslyšel strašný nářek ducha střežícího rostlinu. Pověra o naříkající mandragoře se dá vysvětlit použitím kořene jako anestetika, kdy se na čelo pacienta přikládala houba povařená v lektvaru z kůry kořene. Po odeznění účinků se pacient probouzel s hrůzou a křikem. Tento hrůzyplný křik pacienta byl v pověrách spojován s nářkem samotné rostliny. K tajemství mandragory přispíval fakt, že velmi často rostla pod šibenicemi. Prý tam vyrůstala ze spermatu a moči oběšenců, které padaly na zem. Podle této pověry se mandragoře říkalo »šibeničník« nebo »ďáblova panenka«.

Iboga (TABERNATHEIBOGA)
Iboga je nízký keř dorůstající výšky dvou metrů, který roste výhradně v deštných tropech na území Gabunu a Konga. Psychotropní alkaloidy ibogainy jsou obsažené jen v nažloutlých kořenech tohoto keře. Seškrábaná kůra z kořenů se sní buď přímo, nebo se rozdrtí na prášek, také se pije její nálev. Kolem ibogy se vytvořil silný kult Bwiti, jehož nedílnou součástí je obřadní užívání ibogy.

Droga pro novice
Ibogu domorodci užívají při pravidelných obřadech, kdy drogu berou v menších a častějších dávkách před obřadem a těsně na jeho  začátku a poté až poslední slabou dávku po půlnoci. Každý, kdo se obřadu účastní, se musí očistit od svých hříchů, které se sepisují na banánový list. Z něj se pak nahlas předčítají bohům. Během obřadu se každý pokouší spojit se svými předky a zachovat si tak přímý vztah ke svým kořenům. Šamani kmenů pomocí ibogy získávají zprávy ze světa duchů, vůdci se spojují se svými předky, aby je mohli požádat o radu. Na to se musí připravovat třeba i celý den pojídáním ibogy. Při iniciačních obřadech, kdy vstupují novici do kultu Bwiti, se droga užívá jen jednou nebo dvakrát ve velmi silných dávkách. Novici se pomocí drogy uvedou do stavu silného omámení, které má vliv i na pohybovou aktivitu. Tiše sedí a upřeně hledí do prostoru. Nakonec se fyzicky zhroutí a musí být odneseni do zvláštního příbytku nebo lesní skrýše. Během tohoto až komatózního stavu se duše odpoutává od těla a odchází za svými předky do země mrtvých. Novici od nich získávají různé informace a setkávají se se smrtí tak, aby se s ní vyrovnali. Teprve poté, co projdou tímto obřadem, mohou vstoupit do kultu Bwiti.

Prostředek proti misionářům?
Iboga se používá v určitých dávkách i jako stimulační prostředek. Člověk je po něm schopný překonat dlouhou a namáhavou fyzickou činnost bez jakýchkoliv známek únavy. Iboga se kombinuje i s dalšími psychotropními rostlinami, aby došlo při zasvěcování do kultu ke skutečnému fyzickému zhroucení.Ve druhé polovině 20. století se začal kult Bwiti rozrůstat a získávat větší společenský význam. Domorodci věří, že se jim pomocí ibogy podaří uchovat vlastní identitu vůči sílícímu tlaku západní společnosti a odolat vlivu křesťanského i islámského misionářství.

Virola (VIROLA THEIODORA)
V tropických pralesích roste nejméně desítka psychotropních rostlin druhu virola, jejich používání se však omezuje jen na oblast západní části Amazonky a horního Orinoka. K přípravě drogy, která má různá pojmenování jako epená, paricá apod., se používá především Virola theiodora, která stejně jako ostatní druhy obsahuje šest blízce příbuzných indolových alkaloidů, jež patří do skupiny jednoduchých lineárních či cyklických derivátů triptaminů s tetrahydro-karbonilovou strukturou. Droga se získává z výpotku vnitřní kůry těchto stromů, jež dosahují výšky až 75 metrů. Z kůry se pak různými způsoby připravuje samotná droga.

Vyhrazeno pro šamany
Kolumbijští indiáni oloupou vnitřní kůru brzy ráno a hnětou ji ve vodě tak dlouho, dokud se nezačne uvolňovat pryskyřice, kterou vaří až do hustého sirupu. Ten se na slunci usuší a spolu s popelem z kakaovníku rozdrtí na jemný prášek, který se potom šňupe pomocí bambusu, rákosu nebo duté ptačí kosti. Šňupání drogy je u kolumbijských indiánů většinou vyhrazeno šamanům, kteří s její pomocí určují a léčí nemoci. Je ale oblíbená i při různých náboženských slavnostech, jako je například třídenní taneční slavnost kai-ay-ree, jež je zopakováním mytického zrození kmene z prapůvodního vejce anakondy.

Po tanci kolaps
Účinky drogy po šňupnutí nastupují téměř okamžitě. Projevují se nejprve přívalem vzrušení, tancem, výkřiky, zpěvem a hyperaktivitou. První příval opadne s příchodem nevolnosti a ztráty svalové koordinace, případně i znecitlivěním končetin. Pak následuje dlouhotrvající stav strnulosti, který provázejí vizuální i sluchové halucinace. Následuje hluboký a neklidný spánek.

Paličkovice nachová (CLAVICEPS PURPUREA)
Nazývá se také oheň svatého Antonína a je obecně známá jako námel. Ve starém Řecku se každý rok scházelo v Eleusis několik vybraných Řeků, aby se poklonili bohům a poděkovali jim za jejich dar – obilí. Zasvěcenec zde prožíval vrcholné zážitky svého života, a to jak fyzické, tak mystické. Závratě, studený pot a tělesný třes doprovázely výjevy, jež svou silou zastínily celý dosavadní život a uváděly zasvěcence do tajemných a děsivých sil podsvětí. Teprve v polovině 20. století se podařilo rozluštit záhadu eleusinských mystérií. Výzkum dokázal, že nejdůležitější součástí těchto liturgií bylo užívání paličkovice napadající určité druhy obilnin. Nejdůležitějším druhem této vřeckovýtrusné houby je paličkovice nachová parazitující na semenících žita setého, kterými prorůstá a vytváří tvrdé, hnědé nebo purpurově  černé sklerocium,  známé jako námel. Hlavními složkami námele jsou ergolinové alkaloidy, deriváty kyseliny lysergové. Tyto alkaloidy a jejich deriváty jsou dnes častým základem léků, používaných v porodnictví, psychiatrii a interním lékařství. Syntetický derivát ergolinových alkaloidů je jedním z nejsilnějších známých halucinogenů – LSD.

Muchomůrka červená (AMANITA MUSCARITA)
Jedna ze sibiřských legend říká, že kolik muchomůrek sníš, tolik uvidíš muchomůrkových mužíků, kteří bez krku a nohou hbitě poskakují kolem dokola a pak se zmocní duše a odvádějí ji po spletitých stezkách, jež vedou do světa mrtvých. Do tohoto světa nahlíželi při náboženských obřadech především šamani ugrořnských kmenů východní a západní Sibiře. Je ale prokázáno, že muchomůrka červená byla základní složkou záhadného a božského narkotika starověké Indie – Sómy, kterou Árjové používali před 3500 lety. Muchomůrka červená se tak může označit jako jeden z nejstarších halucinogenů, které lidstvo používalo. Protože však kult Sómy postupně ztrácel na významu, na účinky muchomůrky se časem zapomnělo. Západní svět se o ní dozvěděl až v 18. století, kdy se vrátil ze sibiřského zajetí švédský důstojník a popsal používání muchomůrky jako narkotika u sibiřských kmenů. U většiny sibiřských kmenů měla muchomůrka nejvyšší postavení při šamanských praktikách. U kmene Vogulů byla konzumace muchomůrek přísně omezena jen na posvátné příležitosti a za její zneužití hrozila smrt. Jiný kmen věřil, že požití houby někým, kdo není šaman, bude mít fatální následky. Nejrozšířenější byla muchomůrka na východě Sibiře mezi Korjaky a Čukči, kde nebyla konzumace omezena jen na šamany, ale nesměly ji pozřít ženy.

Durman (DATURA STRAMONIUM)
Durman neškodný, známý též jako durman metelový, je i přes svou značnou jedovatost rozšířený po celém světě. Od dávných dob jej indiáni žijící v Mexiku a v USA řadí mezi posvátné rostliny a stejné postavení měl i ve Starém světě, i když zde byl užíván především v lidovém léčitelství. Psychotropní účinky durmanu jsou ale tak silné, že jej lidé všech koutů světa považovali za rostlinu bohů. Látky, které způsobují intoxikaci, jsou v podstatě stejné jako u jiných rostlin z čeledi lilkovitých, mezi něž patří i blín, mandragora a rulík – tedy tropanové alkaloidy. Durman metelový však obsahuje ještě další alkaloid -meteliodin. Intoxikace se v první fázi projevuje pocitem únavy, letargie a otupění, kterou vystřídají halucinace, končící hlubokým spánkem a bezvědomím. Vysoká dávka může způsobit i smrt nebo trvalou choromyslnost. Proto s ním v některých kmenech mohli zacházet jen šamani či kouzelníci. První záznamy o durmanu pocházejí z rané sanskrtské a čínské literatury. V Číně je durman považován zaposvátnou rostlinu spojovanou s Buddhou. Používal se tu však výhradně k léčivým účelům. Proto také první poznatky o léčivých vlastnostech durmanu pocházejí z čínského herbáře, kde jeho květy a semena doporučují k léčení vyrážek obličeje a zelenou část rostliny k vnitřnímu užívání při nachlazení, nervových onemocnění a dalších potížích. Při drobných chirurgických zákrocích používali Číňané směs durmanu, vína a konopí jako anestetikum.

Yopo (ANADENANTHERA PEREGRINA)
Už v roce 1851 popsal velmi podrobně anglický cestovatel a etnograf Spruce přípravu a užívání narkotika indiánů žijících v oblasti Orinoka, avšak semena, která při tom nasbíral a přivezl, byla analyzována až v roce 1971. Semena pocházela z dlouhých lusků, které rodí stromy rodu Anadenanthera, rostoucí na travnatých pláních v povodí Orinoka ve Venezuele a v Kolumbii  a v povodí Amazonky v severní části Brazílie. Analýzou se zjistilo, že semena, používaná k výrobě drogy yopo, obsahují tryptaminové deriváty a D-karboliny, tedy látky, které navozují halucinogenní stavy.

Připravte si kapesník!
Příprava drogy se mezi jednotlivými kmeny liší, zpravidla se semena ale nejprve praží a potom rozdrtí na jemný prášek. Do prášku se někde přidávají vápnité ulity šneků nebo popel určitých rostlin. Takto připravená směs se šňupe pomocí dlouhých dutinek, vyráběných ze stonků marantovitých rostlin. Účinek yopa nastupuje velmi rychle. Z nosních dutin začne vytékat poměrně značné množství hlenu, obličej se zkroutí a svaly na rukou procházejí občasné záchvěvy. Ty se postupně mění v divokou gestikulaci, kterou doprovází extatické poskakování a výkřiky. Vyčerpávající záchvat trvá 30 až 60 minut, které končí strnulostí, hlubokým spánkem a halucinacemi.

Vyvolává i věštecké schopnosti
Někde se yopo šňupe pravidelně každý den pro posilnění, většinou je ale droga vyhrazena domorodým šamanům a kouzelníkům, kteří s její pomocí upadají do tranzu, prožívají vidiny a rozmlouvají s duchy hekula. Jindy mají po droze věštecké schopnosti. Šňupání také ochraňuje kmen před nemocemi a zvyšuje pozornost lovců a dokonce i jejich psů.
Používání yopa se sice dnes omezuje jen na určité oblasti, a to se ještě v některých musí stromy pěstovat, podle mnoha výzkumů ale byla rostlina rozšířena v předkolumbovské době v mnohem větší míře než dnes – od kolumbijských And až po horní Orinoko. Šňupání yopa bylo tak oblíbeným zvykem, že se s ním i obchodovalo ve směnném obchodě.

Peyotl (LOPHOPHORA – ECHINOCACTUS – WILLIAMSII)
Nejproslavenějším a nejstarším halucinogenem Nového světa je peyotl, což doslova znamená zámotek brouka. Aztékové používali toto označení – peyotl – pro chomáčkovitý střed malého  a nenápadného kaktusu Lophophora williamsii a další druh Lophophora diffusa. Kaktusy, známé též jako meskalové knoflíky«, obsahují kromě dalších třiceti alkaloidů halucinogenní meskalin, který navozuje pocity tělesné a duševní pohody provázené pestrobarevnými, kaleidoskopickými vidinami. Peyotl roste jen v Texasu a severním Mexiku v extrémně suchých a kamenitých pouštních podmínkách. Sbírá se tradičním způsobem, a to tak, že se odřízne jen ta část kaktusu, která vyčnívá nad zemí, a hlavní kořen se nechá nedotčený zemi, aby z něj mohly vyrůst další kaktusy. Šedozelená korunka peyotlu se pak usuší nebo se sní syrová, někdy se z ní uvaří čaj. Sušený peyotl si své účinky uchovává po celý rok, protože aktivní látky peyotlu nejsou těkavé. Jako »meskalové koláčky« se sušené vrcholky peyotlu také posílají do míst, kde kaktus neroste.

Lysohlávka (např. PSILOCYBE AZTECORUM)
Lysohlávek je známo více než padesát druhů. Jen málo posvátných rostlin se těší takové úctě a vážnosti jako mexické houby, Aztéky označované jako teonanacatl – božské tělo – a používané jen při nejvýznamnějších obřadech. Indiáni o nich mluvili i jako o »květech« či »drobných kvítkách«. I přes toto něžné pojmenování měly houby podobný úděl jako peyotl. Pro evropské církevní představitele byly obzvlášť urážlivé a ze všech sil se snažili jejich náboženské používání vymýtit. Ve své represivní činnosti byli natolik úspěšní, že se jim podařilo zahnat celý kult do neproniknutelného tajemství, jež se otevřelo až na konci třicátých let minulého století, kdy se podařilo získat první dva druhy posvátných hub. Od té doby už bylo objeveno více než pětadvacet druhů hub, z nichž nejvýznamnější jsou lysohlávky, kterých je popsáno celkem dvanáct druhů, včetně límcovky kubánské, která je občas mezi lysohlávky řazena.

Houby s toulavou povahou
Přestože se tato drobná houba vyskytuje na celém americkém kontinentě i v Evropě, její používání je omezené jen na Mexiko a přilehlou oblast Guatemaly, kde je rozšířená mezi mnoha kmeny. Je pravděpodobné, že se houba používala v dávných dobách i ve Střední a Jižní Americe, ale důkazů je zatím málo na to, aby se daly uzavřít jednoznačné závěry. Posvátné houby jsou dnes nejrozšířenější mezi Masakety, jež je používají při věšteckých a náboženských obřadech.
To, jakou houbu si šaman zvolí ke svému obřadu, záleží na mnoha faktorech: účel použití, oblíbenost i dostupnost v daném ročním období. Houby totiž rostou velice proměnlivě, což znamená, že se mohou určité druhy na jeden rok zcela vytratit. Chemické složení ale zůstává stejné, jen obsah hlavních halucinogenů, indolových alkaloidů psilocybinu a psilocinu, se liší.

Šamani v sukních
Houby se jedí syrové nebo se rozemelou a z drtě se připraví nápoj. Sbírat je smí jen neposkvrněná dívka v době novoluní. Šaman je pak postaví na chvíli na oltář v kostele. Obřady jsou dnes celonoční seancí, jež často zahrnuje uzdravovací rituály. Slavnost je doprovázena zpěvem modliteb či krátkými popěvky. Šaman, povětšinou to bývá žena, svůj zpěv doprovází rytmickým tleskáním a plácáním do stehen. Vlivem hub se brzo dostaví fantasticky barevné, kaleidoskopické halucinace, jež bývají i sluchové a člověk se začne ztrácet ve víru fantazie, která nabývá opravdovosti a skutečnosti. Ze zpěvu jedné šamanky, který byl nahráván a studován, se zjistilo, že o sobě zpívá, jak s pomocí hub léčí a zprostředkovává Boží moc.

San Pedro (TRICHOCEREUS PACHANOI)
Kaktus, označovaný jako San Pedro, je nepochybně jednou z nejstarších posvátných rostlin Jižní Ameriky. Nejstarší dochovaná památka ze severoperuánského chrámu -kamenná rytina, na níž je vyobrazen kaktus – pochází ze 13. stol. př. n. l. Používání kaktusu rodu Trichocereus bylo a dodnes je rozšířené podél peruánského pobřeží a v peruánských a bolivijských Andách. Hlavně ve středních Andách jej lidé pěstují, často tak, že si z nich udělají plot okolo svých políček. V jeho domorodém názvu San Pedro se odráží silný vliv křesťanství. Představa svatého Petra jako držitele klíčů k nebeské bráně byla nepochybnou inspirací. Rituál je také silně ovlivněn pohybem Měsíce a celkově je směsicí domorodého náboženství a křesťanství.

Kaktusem proti alkoholismu
San Pedro se dnes používá především k léčení řady nemocí, mezi nimiž je i alkoholismus a šílenství, při věšteckých rituálech, kdy na sebe může šaman vzít totožnost jiného člověka, ke zrušení všech kouzel, k zmaření magických sil nechtěné lásky a k zajištění úspěchu při riskantních záležitostech. Ve vysokohorských lagunách, považovaných za posvátná místa, roste podle pověr San Pedro s výjimečnou mocí léčit nemocné a odvracet magická kouzla. Každoročně se sem vydávají šamani i těžce nemocní, aby se v lagunách očistili a navštívili »majitele božských rostlin«, které mají schopnost probudit nadpozemské duchovní síly. Nejsilnější magickou moc má kaktus se čtyřmi žebry, který je i nejvzácnější.

Pichlavý hlídací pes
Dužina kaktusu nařezaná na plátky se běžně prodává na tržištích. Plátky se povaří a do připraveného nápoje se velmi často přidávají další rostliny, povařené ve zvláštní nádobě, které mají mnohdy při obřadech zásadní význam. Šaman někdy nápoj pije sám, někdy jej pije jen pacient a jindy jej vypijí společně. Šaman během nočního obřadu usiluje o to, aby mu pacient »rozkvetl« a jeho podvědomí se »otevřelo jako květ« stejně jako noční květ kaktusu. Nemocný je někdy klidný a v tichosti rozjímá, jindy tančí nebo sebou začne divoce zmítat. Záleží vždy na množství podaného San Pedra, který obsahuje meskalin, i na ostatních přísadách. Tuto rostlinu, podobně jako další, darovali bohové lidem proto, aby mohli rychle a jednoduše prožít extázi, při které pocítí jednotu pozemského bytí s nadpřirozenými silami, odpoutají se od hmotného světa a cestují časem a prostorem. Domorodci ale věří i tomu, že San Pedro jim hlídá dům stejně jako hlídací pes a každého vetřelce zažene na útěk svým strašlivým pískotem.

Ayahuasca (BANISTERIOPSIS CAAPI)
V tropických podmínkách Amazonské nížiny a na svazích ekvádorských a kolumbijských And roste obří pralesní liána rodu Banisteriopsis, z jejíž kůry se připravuje důležitý halucinogenní nápoj, používaný při náboženských obřadech. Halucinogenní složkou této rostliny je alkaloid harmin, který je obsažen i v rostlině zvané harmala, která se používala v Indii v lidovém léčitelství i jako afrodiziakum. Kůra z lián se máčí ve studené nebo vroucí vodě, až vznikne hustý hořký vývar, který se po malých doušcích pije. Do nápoje se často přidávají další přísady, které mění prožitky a barevnost halucinací. Účinky nápoje závisí i na způsobu přípravy, použitém množství, účelu použití, na způsobu, jakým šaman celý obřad vede, i na použitém druhu ayahuasky. Indiáni totiž rozlišují rostliny podle věku, kvality půdy či množství světla a vláhy. Říkají, že každý »druh« má odlišné účinky a je také možné, že chemické složení liány se mění. Tato důležitá skutečnost je však ještě dost málo probádaná a je stále zahalená tajemstvím, obklopujícím tuto drogu.

Marihuana – konopí (CANNABIS SATIVA, INDICA, RUDERALIS)
Podle indické tradice věnovali bohové konopí člověku proto, aby mohl poznat rozkoš, odvahu a zvýšit své sexuální touhy. Pravdou je, že konopí provází člověka už více než 10 000 let, tedy již od počátků zemědělství ve Starém světě. Je jednou z nejstarších pěstovaných plodin s obrovským využitím. Získává se z něj olej a pevné vlákno a samozřejmě díky obsaženým látkám je i cenným narkotikem a léčivem. Pěstování konopí se postupně rozšířilo téměř po celém světě – s výjimkou Arktidy a tropických deštných pralesů. Jeho použití je tak široké, že se zmíním především o jeho léčivých účincích.

Nektar bohů a lék
Indické védy opěvují konopí jako jeden z božských nektarů, který člověku zaručí cokoli, ale těšilo se vždy velké oblibě i v lidovém léčitelství i v různých školách indické medicíny. Tam se učilo, že konopí je silně aromatická rostlina, jež zlepšuje náladu, podporuje trávení a reguluje vyměšování žluče, a proto jej předepisovali pro zvýšení chuti k jídlu, zlepšení trávení a zkrášlení hlasu. Užívalo se i k léčení celé řady jiných nemocí jako bolesti hlavy, zuřivosti, nespavosti, pohlavních chorob, černého kašle a souchotin. Proslulost konopí jako všeléku se rychle šířila do nových oblastí. V Africe se používalo při léčení úplavice, malárie, sněti a horeček. V některých kmenech se dodnes kouří jako účinný prostředek proti hadímu uštknutí a ženy jej kouří k zmírnění porodních bolestí.

Středověk neznal drogy
Ve středověké Evropě se konopí jako omamný prostředek nikdy nevyužívalo, zato jako lék bylo vysoce ceněno a zprávy o jeho používání sahají až do starověkého Řecka. Léčitelé rozlišovali mezi pěstěným a plevelným konopím. Pěstěné konopí bylo předepisováno k celé škále nemocí, plevelné se používalo jen k léčení uzlin a lipomů. Používání konopí v domorodém léčitelství má nepochybně svůj původ v jeho psychotropních a halucinogenních účincích, které primitivní člověk, neustále hledající nové zdroje potravin, zcela jistě objevil. Mohl tak vstoupit do vyšších sfér bytí, odpoutat svou duši, komunikovat se světem bohů, a je možné, že tak konopí stálo i u zrodu prvního náboženství.
 

NA ZAČÁTKU STÁL MORFIN
První psychotropní látkou, která byla připravena v čisté formě, byl morfin, alkaloid obsažený v máku setém. Podařilo se to roku 1806 německému lékárníkovi Friedrichu Sertürnerovi, který ji pojmenoval po řeckém bohu spánku Morfeovi, protože měla uspávací účinky. Dnes se k čištění a separaci látek používá chromatografie, což je separační metoda založená na tom, že různé látky jsou rozdílně zachycovány na absorpčním materiálu nebo jsou různou rychlostí rozdělovány mezi dvě ne-mísitelné fáze. K objasnění chemické struktury psychotropní látky se používá spektrální analýza a rentgenografie. To, na čem pracoval německý lékárník dlouhých jedenáct let, lze dnes zjistit během několika dnů.

KAŽDODENNÍ ŠŇUPÁNÍ
Nejoblíbenější a nejcennější jevirola mezi indiány Waiká. Pojmenování Waiká zahrnuje větší množství kmenů obývajících jak brazilskou oblast, tak venezuelskou horní část Orinoka. Na rozdíl od kolumbijských kmenů používají Waikové drogu v každodenním životě. Každý muž, který dosáhl třinácti či čtrnácti let, se může zúčastnit rituálního šňupání, kdy se šňupe až překvapivě velké množství drogy. Kromě toho se ještě pořádají několikrát do roka tradiční několikadenní obřady. Indiáni Waiká připravují drogu také několika způsoby. Někteří dokonce přímo v lese z čerstvě pokácených stromů. Na sloupnuté kůře se okamžitě objeví kapičky mízy, která se vlivem oxidace barví do červena. Pásy se krátce nahřejí nad ohněm a šaman slévá pryskyřici do hliněné misky, kde se pryskyřice vaří opět do hustého sirupu, který se hned na slunci usuší a pak rozdrtí na jemný prášek.

Pryskyřice jako lék
Některé kmeny drogu nešňupají, ale pojídají ji v malých kuličkách, které se připravují podobně jako prášek. Kuličky si prý udrží svou halucinogenní moc i dva měsíce. Proto je obalují v »soli«, kterou připravují i vždy stejným způsobem i z různých rostlin.
Pryskyřice se využívá i v domorodém léčitelství. Natírá se na místa postižená trichofycií nebo jinými kožními i chorobami plísňového charakteru, která jsou vlivem ! vlhkého tropického klimatu velmi častým onemocněním. K tomu si domorodci  vybírají jen některé druhy i viroly. Musí však obsahovat! účinné fungicidní látky. Podle čeho si domorodci  stromy vybírají, je zatím záhadou. Jisté je to, že pouhým pohledem na strom jsou schopni říci, za jak dlouho míza zrudne, jakou bude  mít chuť, jak dlouhé! budou její halucinogenní účinky, je-li vhodná k léčení a řadu dalších vlastností.

EPIDEMICKÉ OTRAVY
Ačkoliv má námel silné halucinogenní účinky, používal se k těmto účelům jen v antickém Řecku při eleusinských mystériích. Ve středověké Evropě způsoboval záhadné hromadné otravy, které se projevovaly nervovými a epileptickým záchvaty, gangrénami, atrofiemi i případným odpadnutím části končetin – nosu, ušního lalůčku, prstů nebo chodidel. Dalšími projevy byly halucinace a deliria, jež často končila smrtí. Následkem otravy byly i časté potraty. Typickému projevu pálení chodidel a rukou se říkalo »svatý oheň«, protože první známá epidemie vypukla v místě, kde byly pohřbeny ostatky svatého Antonína, který ochraňuje zbožné před ohněm, epilepsií a nákazou.

Jedovatá mouka
Projevy otravy námelem se tehdy velmi často připisovaly čarodějnicím a jejich praktikám s temnými silami. Nejznámějším takovým případem byl čarodějnický proces v americkém Salemu. Pravá příčina otrav – semletí nakažené mouky – se však zjistila až v polovině 17. století. Od té doby i začalo otrav znatelně ubývat. Námel ale v Evropě používaly po staletí především porodní báby, které věděly, že účinně  působí při porodních bolestech a obtížích. Chemické sloučeniny, izolované z námele, se i dnes používají při komplikovaných porodech k vyvolání kontrakcí vegetativního svalstva. Účinky námele byly popsány poprvé v roce 1808  a velmi brzy se začal využívat v lékařství, i když na seznam léčiv se dostal až v roce 1836.

RITUÁLNÍ PITÍ MOČI
Houba se konzumovala několika způsoby. Tím nejběžnějším byly sušené houby, které se uválely v jakousi kouli, která se buď rovnou spolkla, nebo se nejprve nechala důkladně zvlhnout v ústech. Tato úloha někdy připadla ženám, které ji takto připravily mužům, aby se jim lépe polykala. Houby se také vařily jako polévka nebo se nechaly louhovat v sobím mléku, sladké šťávě některých rostlin nebo i v pálence z borůvek. Protože domorodci věděli, že se účinné látky vylučují z těla v nezměněné podobě, zavedli ve svých obřadech rituální pití moči. Staré zprávy uvádějí, že Korjakové „houby přelijí vodou,  převaří ji a připravený ná poj pak pijí. Chudší obyvatelé, kteří si houby nemohou dovolit, postávají i okolo chatrčí majetnějších a čekají na příležitost, kdysi některý z nich i půjde ulevit. Do dřevěných mís pak chytají pada jící moč, kterou ihned i chtivě pijí, neboť má stejné účinky jako čerstvá  houba“.  Muchomůrky byly mezi sibiřskými j kmeny výnosným obchodem. Za jediný kousek houby bylo možné i směnit celého soba a celá i houba stála i tři zvířata.

Co dokáže muchomůrka?
Účinky látek muchomůrky červené – kyselina ibotenová a alkaloid muscimol – jsou různé, záleží na dávce a způsobu přípravy. Malá  dávka  houby nebo také počáteční účinky větší dávky fyzicky stimulují a vyvolávají touhu po pohybu a tělesné námaze. Jeden Korjak tak prý dokázal nést na zádech 55 kg celých deset mil, což by za normálního stavu nebyl schopen. Někdy ale byla stimulace tak vysoká, že se muselo omámenému člověku zabránit, aby se fyzicky zcela nevyčerpal.
Jindy vyvolávají houby stavy radostného vytržení, smíchu a tance, které postupně doprovázejí halucinace, při kterých se zdá, že věci kolem se zvětšují. Prý se káď s vodou zdá hluboká jako moře. V tomto stadiu se zjevují i muchomůrkoví mužíci. To už člověk přestává vnímat své okolí, tiše sedí a kývá se ze strany na stranu. Když vidiny ustoupí, upadne do hlubokého spánku, z kterého se probudí se všemi příznaky kocoviny. Otrlí a zkušení konzumenti však jedinou dávkou houby dokáží tyto nepříjemné stavy překonat.
Užívání muchomůrky na Dálném východě téměř vymizelo v 19. století, kdy se mezi sibiřskými kmeny rozšířil ruský alkohol. Zbyla jen hrstka těch, kteří se chtějí vydat po stopách muchomůrkových mužíků. Naproti tomu v Severní Americe ještě nedávno jeden indiánský kmen udržoval tradici každoročních obřadů, jejichž nedílnou součástí byly zážitky vyvolané muchomůrkou červenou. Z dalších výzkumů vyplývá, že tato houba s červeným kloboukem byla oblíbená i u některých kmenů ve Střední Americe a Kanadě. 

OŠIDNÝ NÁPOJ
Opilecká, bláznivá, podvodná a ošidná rostlina« – všechna tato pojmenování si durman vysloužil v Indii, kde se používal nejen jako lék, ale i jako »obluzovač« hostů. K tomu se používalo víno, do kterého se přidala semena durmanu. Nápoj pak hostům podávaly krásné tanečnice. Po vypití lektvaru vypadal host sice plně při smyslech, ale ve skutečnosti ztratil veškerou vůli a bez zábran vyzradil všechna svá tajemství.

Nápoj zapomnění
Další zrádnost nápoje spočívala vtom, že po vystřízlivění host na všechno, co se stalo, zapomněl. Vesničané v horských oblastech však pili tento nápoj jen pro jeho opojné účinky. V lidovém léčitelství se durman používal při léčení horeček, zánětů prsů, nádorů, průjmů a kožních a duševních nemocí. Byl známý i jako silné afrodiziakum. K podobným účelům se durman metelový používal v dalších částech Asie, tedy jako rostlina léčivá i omamná. V Indočíně se dodnes kouří směs rozdrcených semen a listů společně s konopím či tabákem. Samotné listy durmanu se kouří i v některých oblastech Afriky, ale jen pro zmírnění astmatických a dalších plicních potíží.

Alkohol a mastičky
Toloache – skloněná hlava – tak nazvali podle tvaru svěšeného plodu durman indiáni v Mexiku, kde se používal, a v mnoha místech používá dodnes, jak k magicko-náboženským obřadům, tak k léčení různých nemocí. Slouží jako analgetikum při revmatických a porodních bolestech, k léčení otoků, odřenin a ran a mnoha dalších nemocí. Pro řadu
kmenů je toloache svými účinky tak silný, že s ním může zacházet jen »po-věřená osoba«. Toloache se také často přidává do tamních lihovin – meskaly a tesguiny. Zvyšuje tak nejenom jejich opojnost, ale působí i jako »katalyzátor, navozující příjemné pocity a vidiny«. Některé kmeny zas připravují ze semen a listů hustou mast, kterou si pro vyvolání halucinací vtírají do kůže na břichu.

Zaříkávač deště
Na jihozápadě USA měl neobyčejně významné postavení jiný druh durmanu – durman neškodný. Pro indiány představoval posvátnou přírodní sílu, často spojovanou s deštěm. Indiánský kmen Zuniů věřil, že durman je nedotknutelným majetkem zaříkávačů deště, kteří jako jediní smějí sbírat jeho kořeny. Ty si pak buď rozemleté vtírali do očí, nebo je žvýkali a prosili mrtvé, aby se u duchů přimluvili za déšť.

Zkouška dospělosti
Zaříkávači používali durman i ke zmírnění bolestí při jednoduchých operacích, narovnávání zlomených kostí a čištění zanícených ran. U jiného kmene se durman podává jednou za život dospívajícím dívkám a chlapcům, aby jim zaručil dlouhý a spokojený život. K iniciačním obřadům jej používala vůbec velká řada kmenů. Někteří jej ve formě nápoje používaly k tomu, aby se dospívajícím, po mnoho dní uvězněným v samotě, pomocí omamného nápoje »vyprázdnila hlava a z očí jim čišelo šílenství«. Prožitím této zkoušky měli zapomenout na své dětství a vstoupit do světa dospělých. U jiného kmene se nápoj pil tak, aby měl dospívající halucinace trvající až 24 hodin. Důležité pak bylo, jestli se i mu ve vidinách zjevilo zvíře, které pak bylo jeho spojencem a duchovním talismanem po celý život a mohlo jej v nemoci navštívit a uzdravit, nebo »život«, což znamenalo, že spojencem bude bytost ze světa duchů, která je nesmrtelná.

Jak na milostné šílenství?
U Navahů se durman používal při určování nemocí a jejich léčení. Při halucinacích se šamanům zjevovaly imaginární obrazy zvířat, z jejichž charakteru mohli rozpoznat původ nemocí a určit, co nemocného vyléčí. Durman se tu používal i při milostných záležitostech, když milovaná zavrhla svého milého. Ten pomocí slin natřených na list durmanu prozpěvoval zaklínadlo a zpěvem pak přivedl milou k okamžitému šílenství.

KULT PEYOTLU
Historie užívání peyotlu sáhá až do dávné minulosti. Podle posledních archeologických výzkumů v jeskynních a skalnatých úkrytech v Texasu, kde byly objeveny zbytky peyotlu nesoucího stopy náboženského obřadu, vyplývá, že peyotl se používá už déle než tři tisíce let. Když do vnitrozemí Mexika pronikali první španělští dobyvatelé, s překvapením zjišťovali, jak hluboce je peyotl spojen s domorodým náboženstvím. Záhy se rozpoutal boj mezi indiány a svatou inkvizicí, která do Mexika dorazila brzy po prvních dobyvatelích -již v roce 1571. Ta prohlásila konzumaci peyotlu za dílo ďáblovo a rychle začala tyto praktiky potlačovat krutými tresty a pronásledováním vyznavačů peyotlu. Tyto snahy o vykořenění původního náboženství a kultury se nakonec staly i pro inkvizici tvrdým oříškem. Ze všeho i tak vznikl podivný kompromis.

Kult peyotlu přežívá
V roce 1692 založili indiáni I kmene Coahuila misii, ve které byly u oltáře posvěcovány kaktusy. Řada indiánských kmenů na i území Mexika si však i svůj peyotlový kult zachovala ve své podstatě dodnes. Huičolové jej ztotožňují s jelenem, jejich posvátným zvířetem, i a kukuřicí, rostlinným božským tělem. Jednou za rok uspořádají posvátnou výpravu za jeho sběrem. Výprava je považována za návrat do rajské Wirikuty,  místa božských předků, počátku posvátného života kmene.

Tancem k blahobytu
Pouť za peyotlem, který roste právě v místech Wirikuty, je dlouhá a namáhavá  a Huičolové se na ni vydávají po vzoru svých předků. Stejně tak jako bohové, i oni se při svém putování vzdávají jídla, spánku a sexu a pořádají obřadní rituály. Když objeví peyotl, šaman jej prostřelí šípem. Teprve poté se můžou i ostatní pustit do sběru. Mexičtí Tarahumarové pořádají svůj peyotlový obřad – peyotlový tanec – kdykoli během roku. Kromě běžného uctívání jej pořádají také k zajištění zdraví a blahobytu kmene a někdy jej začleňují i do tradičních oslav. Hlavní součástí obřadu je tanec kolem ohně spojený s modlitbami. Tanec zůstal až do dnešní doby důležitou součástí obřadu i u jiných kmenů.

NOVÁ CÍRKEV
Kult peyotlu se během 19. století rozšířil i mezi severoamerické indiány. Ti už žili převážně jen v rezervacích a jejich kulturní tradice se začala pomalu vytrácet. Proto několik náčelníků převzalo kult peyotlu a aktivně jej rozšiřovali. Prvními kmeny a také největšími zastánci, kteří přijali kult peyotlu, byly Kiowové a Komančové. Vypracovali si svůj způsob peyotlového obřadu, který je dodnes používán a jen s malými obměnami nerozšířenější mezi severoamerickými indiány. Značný úspěch peyotlového kultu vyvolal samozřejmě negativní reakci ze strany misionářských skupin a úředníků.

Kult jako oficiální náboženství
Aby si indiáni uchránili svou náboženskou svobodu, zaregistrovali v roce 1885 peyotlový kult jako ořfiiální náboženství nazvané Domorodá americká církev. Nové náboženství se poměrně rychle rozšiřovalo a v roce 1970 se k němu hlásilo přes 250 000 indiánských věřících. Peyotl získávají legálním sběrem nebo nákupem prostřednictvím služeb americké pošty.

Věřící
Domorodé americké církve pořádají svá shromáždění k různým příležitostem – k vyjádření vděčnosti za uzdravení či šťastný návrat, při narození dítěte, o Velikonocích, Vánocích, na Nový rok atd. Každý člen peyotlového kultu může zastávat funkci »cestáře«, jehož úkolem je provést věřící na »cestě peyotlu«. Musí však před obřadem a po obřadu dodržet určitá tabu. Ženy se mohou účastnit bohoslužeb, jíst peyotl a modlit se, mají však zakázáno tančit a bubnovat. Děti mohou na obřad až od svých deseti let, aktivně se jej smějí účastnit jen dospělí.

Obřad s kouřením a koláčky
Průběh samotného obřadu se mezi kmeny liší. Některé jej pořádají ve vigvamu s jílovým oltářem, který spolu svigvamem po obřadu okamžitě zboří. Obřad se pořádá i v dřevěných kruhových domech, které mají stálý oltář a běžné elektrické osvětlení. Uprostřed oltáře leží »otec peyotl«. Věřící se shromáždí okolo oltáře a pošlou si dokola tabák a kukuřičné slupky, aby si každý ubalil cigaretu, kterou během úvodní modlitby vykouří. Obřad pokračuje očištěním pytle s peyotlem kouřem kadidla. »Cestář« vytáhne z pytle čtyři »meskalové koláčky«, pytel pošle vpravo a každý si vezme také čtyři koláčky. Rozdávání peyotlu se opakuje během celého obřadu. Celkové množství závisí na každém účastníku. Celý obřad doprovází zpěv a bubnování.
Indiáni používají peyotl nejen jako symbol svátosti, jež jim umožňuje rozmlouvat přímo s Bohem, ale i jako léčebný prostředek. Říkají, že při správném používání jsou všechny ostatní léky zbytečné. I to je jednou z příčin, jichž je samozřejmě celá řada, rychlého šíření a značné stálosti peyotlového náboženství v USA.

JAGUÁR
Pití nápoje z ayahuasky obvykle vyvolá nevolnost, zvracení a závratě. Tyto první příznaky brzy zmizí a nastupují euforické nebo naopak agresivní stavy. Ve vidinách se indiánům zjevují obrovští hadi a jaguáři, kteří na ně hrozivě útočí a připomínají jim tak jejich smrtelnost. Šamani si velké hady podmaňují, aby se mohli bránit nadpozemským útokům znepřátelených mocných šamanů. Intoxikaci doprovázejí třes, škubavé záchvěvy, rozšířené zorničky a zrychlený puls. Nepříjemným vedlejším účinkem je těžký průjem, jež přetrvává i několik dní po vypití nápoje.

Nápoj pro cestu do nebes
Ayahuasca slouží šamanovi i jako pomůcka ke zjištění nemoci, odvrácení hrozícího nebezpečí či k předpovědi budoucnosti.
Drogu užívají i ostatní účastníci obřadu, kdy během halucinací vidí svá uctívaná božstva, první lidské bytosti a zvířata, a pochopí základ domorodého společenského systému. Tukanové se pod vlivem ayahuasky cítí, jako by byli odnášeni silným větrem. Podle hlavního šamana však putují k Mléčné dráze, která je první zastávkou na cestě do nebes. Tento kmen pořádá i významný obřad yuruparí, při kterém vstupují chlapci mezi muže. Jeho nedílnou součástí je tanec, podle kterého byl celý obřad pojmenován

Šálek pro malíře
Kromě toho navazují při tomto rituálu styk se svými předky. Figury, barvy a obrazce viděné po vypití nápoje indiáni s oblibou vyobrazují na nádobí, stěny domů, proutěných předmětech, látkách a dalších věcech. Sami indiáni jsou schopni určit, kolik asi tvořící člověk vypil šálků ayahuasky či caapí, což je jeden z dalších označení pro tuto stále ještě nedostatečně prozkoumanou drogu.

Autor: Radka Vojáčková