Do roku, v němž má oslavit 20 let své existence, vstupuje Československo za krajně nepříznivých podmínek. Masarykův nástupce v prezidentském úřadu Edvard Beneš sice ve vánočním projevu v roce 1937 zdůrazňuje, že to nejhorší má republika za sebou, klame však sám sebe.

Netuší, že už před měsícem německý diktátor Adolf Hitler vydal směrnici, jejímž cílem mělo být právě zničení Československa. „Současné Československo je třeba zlikvidovat. Má k dispozici 40 divizí a svazuje mi ruce vůči Francii,“ řekne později Hitler svému italskému spojenci Benitu Mussolinimu..

Když v březnu nacisté obsazují Rakousko, muž číslo dvě po Adolfu Hitlerovi Herman Göring slibuje československému vyslanci v Berlíně Vojtěchu Mastnému: „Dávám vám své čestné slovo, že se Československo nemusí Říše obávat.“ Němečtí nacisté si při anšlusu Rakouska nebyli jisti reakcí ČSR a chtěli záruky, že Praha nebude mobilizovat.

Čs. vláda tyto záruky poskytla.

Základními kameny nacistické politiky byla lež a násilí. Göring samozřejmě dobře věděl, že ČSR je další na řadě. Tím, že Německo zabralo Rakousko, se odkrylo československé jižní křídlo. Jak kleštěmi tak byla republika sevřená ze tří stran.

Demokratické a liberální Československo mělo totiž špatné vztahy i s autoritativními režimy v Polsku a Maďarsku, takže v případě konfliktu byla jeho situace zoufalá.

Československá vojenská doktrína počítala s tím, že v případě ohrožení pomůže republice Francie, se kterou na naléhání Paříže ČSR podepsala spojeneckou smlouvu již v roce 1924. Ovšem Francouzům šlo především o vlastní ochranu.

S možností, že by se francouzská armáda vydala na pomoc ohroženým Čechoslovákům, Paříž nepočítala. ČSR měla spojeneckou smlouvu i se SSSR, ta však ukázala také jen jako bezcenný cár papíru. Sovětský vůdce Stalin neměl zájem na tom, aby si pálil prsty v obraně Československa.

Ba dokonce o rok později si s Moskva s Berlínem rozdělila prostor východní Evropy a podílela se na rozpoutání světové války, když v součinnosti s nacistickým Německem napadla Polsko. Kreml v té době počítal s velkou válkou, ve které se evropské mocnosti vyčerpají a poté se mu otevře cesta k ovládnutí starého kontinentu.

Existuje jen jediná, a to dosti pochybná informace o ochotě SSSR poskytnout Československu vojenskou pomoc. Ta pochází ze sovětského deníku Pravda a vyšla v roce 1949, tedy 11 let po československé krizi, navíc v době, kdy v Československu byla nastolena komunistická tyranie.

Hitlerovi do karet hrála třímilionová německá menšina žijící v Československu. Čeští Němci se ve 20. letech s existencí republiky smířili, usedli dokonce ve vládě, ale hospodářská krize z 30. let přinesla zvrat.

Stále více se z pohraničí osídleného českými Němci začínaly ozývat hlasy volající po rovnoprávnosti a nutno uznat, že tyto požadavky nebyly zcela neoprávněné, byť československá demokracie zaručovala příslušníkům národnostních menšin nemálo práv.

Předseda Sudetoněmecké strany, která v roce 1935 zvítězila v parlamentních volbách, Konrád Henlein zprvu neuvažoval o odtržení sudetských oblastí, ale jen o jejich autonomii. Brzy se však, i v touze po moci, dostal do vleku Hitlera.

Přistoupil na jeho hru o utlačování německé menšiny. Ač některá národní práva byla skutečně Němcům a dalším menšinám upřená, ČSR byla demokratickým státem, takže o žádném utlačování nemohlo být řeči. Ale mistr lží a propagandy Joseph Goebbels rozjel svou mašinérii naplno.

„Kdyby Německo obsadilo příhraniční kraje Čech, anglická veřejnost by jednoduše řekla, že Hitler vlastně jen osvobozuje Němce zpod útlaku Čechů,“ varoval britský velvyslanec v Paříži George Clerk, který měl pro věc Československa velké sympatie.

Mnozí jeho kolegové z Foreign Office s ním souhlasili, avšak jejich sympatie patřily spíše Berlínu.

Henlein postupně stupňoval své požadavky a československá vláda na ně pod tlakem Británie a Francie přistupovala. Ani Londýn, ani Paříž však nevěděli o pokynu, který Hitler Henleinovi dal: chtějte nesplnitelné.

Ale i kdyby o něm věděly, máloco by se asi změnilo. Hitler se nemýlil, když už v listopadu 1937 prohlásil, že „Anglie a Francie už Československo odepsaly.“ V obou zemích měli hlavní slovo představitelé usmiřovací politiky a více než Hitlera, který měl zejména v Anglii řadu sympatizantů, se báli Stalina. Londýn byl ochoten dát Německu ve střední Evropě volnou ruku.

Britský ministr zahraničních věcí Halifax při jedné příležitosti československému velvyslanci v Londýně Janu Masarykovi řekl: „Nebylo by lepší vzdát se Hitlerovi, než aby vás poté rozdrtil?“ Masaryk s tímto názorem samozřejmě nesouhlasil.

Halifax však na to prohlásil: „Chamberlain (britský premiér) je přesvědčen, že Hitler je bona fide (v dobrém úmyslu), a že když dostane Sudety, nic víc v Evropě požadovat nebude.“ Masarykovi spadla čelist.

Když se vzpamatoval, odpověděl Halifaxovi v tom smyslu, že ze strany britského premiéra se jedná buď o kriminální naivitu nebo o cynický klam. Halifax se zmohl jen na pokrčení ramen: „V tom případě si to s Němci vyřídíte sami.

Poté, co se v květnu 1938 Praha dozvěděla o podezřelých přesunech německých vojsk, vyhlásila částečnou mobilizaci. Morálka čs. vojsk byla vynikající, ale zároveň se odhalily nástupní plány naší armády. Navíc Goebbels dostal do ruky další zbraň, aby mohl do světa hulákat o válečných štváčích z Čech.

Hitler však už byl rozhodnut, datum útoku proti ČSR stanovil na 1.říjen. Netušil však, že okolo německé zpravodajské služby abwehr se dává dohromady skupina důstojníků sdružených okolo Hanse Ostera. Ti doručili do Londýna zprávu, že v případě konfliktu jsou připraveni Hitlera svrhnout.

Britové je však nebrali vážně a Oster svůj neúspěšný pokus o převrat uskutečnil až v roce 1944.

Léto bylo v pohraničí horké, přestřelky mezi čs. armádou a nacistickými teroristy byly na denním pořádku. Podzim však měl být ještě horší. Beneš přistoupil na veškeré sudetoněmecké požadavky. Zmatený Henlein, který Benešovy návrhy neočekával, raději odmítl dále jednat.

12. září vystoupil Hitler v Norimberku na sjezdu své strany NSDAP s projevem, ve kterém hystericky řval: „Němci v Československu nejsou ani bezbranní, ani opuštění.“ Hitlerův proslov spustil v československých Sudetech povstání.

Za cenu mnohých ztrát jej však armáda dokázala potlačit a v příhraničních okresech bylo vyhlášeno stanné právo. Henlein a jeho soukmenovci utekli před zatykačem ze země.

Tehdy se poprvé do celé záležitosti vložil britský premiér Neville Chamberlain. Nabídl, že pojede za Hitlerem a celou věc s ním prodiskutuje.

„To mě tedy podržte,“ prohlásil Hitler, když k němu londýnský návrh dorazil. Skutečně, nebylo zvykem, aby předseda vlády britského impéria jezdil po světě žehlit možné konflikty. Ale Chamberlain si přál udržení míru za každou cenu.

Berghofská jednání vyústila k britskému souhlasu k odstoupení části Sudet. Hitler si pochvaloval: „Jestliže Češi odmítnou, bude to cesta k německé invazi. Jestliže ustoupí, přijdou na řadu později, třeba na jaře.“.

Československá vláda berghofské požadavky 21. září přijala. Den poté Chamberlain znovu letěl do Německa, kde hrdě Hitlerovi sdělil, že vše je zařízené. Hitler však v zuřivém záchvatu odmítl. „Starému prďolovi“, jak britského premiéra v soukromí tituloval, vmetl do tváře, že tyto ústupky už nestačí, a že chce víc, především okamžitě vpochodovat do Sudet.

„Ale, abych vás pane Chamberlaine potěšil, učiním ústupek. Jste jeden z mála lidí, kterým jsem někdy něco podobného učinil. Termín posunuji na 1. říjen.“ Nadšený Chamberlain si pak pochvaloval: „Pan Hitler vědomě nepodvede člověka, kterého si váží.“.

Chamberlein chtěl udržet mír za každou cenu, britská vláda však už tak spokojená nebyla. I veřejné mínění v Anglii se začalo přiklánět na stranu Československa. Francie a Británie daly Praze na srozuměnou, že může začít s mobilizací a Paříž navíc potvrdila své spojenecké závazky.

Češi zářili nadšením, zatímco Hitler zuřil. Mobilizovalo i britské námořnictvo a sovětská vojska dislokovaná u polských hranic vyhlásila bojovou pohotovost.

27. září stálo na hranicích 40 československých divizí proti 42 německým divizím. Německo však na rozdíl od ČSR disponovalo ještě zálohami a také podstatně lepší vojenskou technikou. V Berlíně však byla nálada mizerná, místní obyvatelé neprojevovali pro válku žádné nadšení.

Hitler byl na rozpacích a rozhodl se zatím ještě pro diplomacii. Navedl svého spojence italského fašistického diktátora Mussoliniho, ať jako „nestranná“ osoba navrhne konferenci čtyř velmocí. Ta se uskutečnila v Mnichově a západní demokracie zde daly despotovi vše, co chtěl.

Básník František Halas vyjádřil rozpoložení českého národa: Zvoní zvoní zrady zvon/ Čí ruce ho rozhoupaly/ Francie sladká hrdý Albion/ a my jsme je milovali.

Obsazování Sudet vypuklo 1. října. Hitler objel každé větší město a všude byl nadšeně pozdravován. Kus republiky si později ukrojilo i Maďarsko a Polsko, které zatím netušilo, že Hitler si brousí zuby i na něj.

Chamberlain v Londýně jásal, že zachránil „mír pro naši dobu“. Netušil, že ta doba už nebude trvat ani rok. Zbytek československého území se stal útvarem plným zoufalství a nenávisti.

Tomáš Masaryk prohlásil, že Československo bude potřebovat ke zdárnému vývoji 50 let a pak už vše bude dobré. Republika nedostala ani dvacet let a to se na její další budoucnosti výrazně podepsalo. Zároveň je mnichovské intermezzo varováním, že appeasement vůči agresivním režimům, se nevyplácí.