Doslova životní součástí přírodního koloběhu je od nepaměti lov! Jeho podoby jsou neuvěřitelně rozmanité a predátoři dokážou využívat techniky, které jsou pro nás často šokující. Od lidských lovců se však lovící zvířata zásadně liší – zabíjejí jen pro potravu, pro potřeby zachování své existence.
Největším známým zvířetem, jaké na naší planetě nyní žije, je kytovec plejtvák obrovský (Balaenoptera musculus). Může vážit až 190 tun a měřit 33 metrů. Jeho srdce váží 980 kilogramů – jako malý automobil. Kupodivu, potravou mohutného obra jsou jen rybky a drobní korýši – krill. Celé jeho hejno zachytí do tlamy spolu se značným množstvím tekutiny (až jednu tunu naráz). Denní dávka potravy činí asi čtyři tuny.
Vorvaň – největší světový predátor
Největším dravým zvířetem nejen ve vodním živlu, ale i na světě vůbec, je vorvaň tuponosý (obrovský). Tento Physeter catodon dorůstá až do dvacetimetrové délky při maximální hmotnosti 57 tun ( samci zvaní býci jsou asi dvakrát větší než samice – krávy). Při lovu dokáže perfektně analyzovat zvukové vlny odražené od pevných těles, podobně jako delfíni. Stejně také svoji kořist omračují.
Díky padesáti velkým kuželovitým zubům se zaokrouhlými špičkami v dlouhé úzké dolní čelisti (v horní čelisti žádné zuby zatím experti neobjevili) si pochutnává zejména na rybách, olihních a chobotnicích. Podle nejnovějších zjištění loví až tři kilometry pod vodní hladinou.
Vorvani před útokem vydávají mlaskavé zvuky, které se v nitrolební dutině zesilují a přesně zaměřují. Zvukové salvy mají takovou energii, že vytvářejí mohutné tlakové vlny. Právě ty vyhlédnutou kořist omráčí anebo přímo zabijí. Teprve pak v klidu, bez nějakého zápasu, kořist spořádá. A není to dietář – v žaludcích vorvaňů se našly až dvanáctimetrové krakatice.
Opice jsou zabijáky i oběťmi
Letos v létě vědci prokázali, že některé opice v západní Africe rafinovaně zabíjejí svoje příbuzné – především opice guerézy. Pozorovali tlupu šesti dospělých šimpanzů, kteří v lesním úkrytu na zemi uspořádali „válečnou poradu.“ Po ní se vyšplhali do korun stromů a začal hon. Při něm má každý ze šimpanzů přesně stanovenou úlohu: Mladší nahánějí guerézy do kruhu, kteří předtím vytvořili větší ukrytí samci. Nejstarší z nich je právě ve směru, kterým prchá opice. Když se k němu přiblíží, číhající šimpanz se náhle vztyčí. Zmatená opice neví kudy tam. Toho využijí ostatní lovící šimpanzi a guerézu zadrží. Při tom vydávají radostné skřeky, které však u pozorujících badatelů vyvolávají až hrůzné mrazení. Šéf tlupy potom ulovenou opici rozsápe a jednotlivé porce rozdělí mezi účastníky lovu. Podobně loví i mláďata antilop či malé paviány.
V tropických lesích Jižní a Střední Ameriky se však opice stávají úlovkem harpyje pralesní. Tento pták s rozpětím křídel asi 2,5 metru má ze všech dravců nejsilnější nohy: na pětadvaceticentimetrových pařátech jsou dýkovité drápy dlouhé čtyři centimetry. A právě je zasekne do opice. Na tu se vrhne. když proletí jako blesk (rychlostí až 80 km/hod) korunami stromů a oběť strhne z větve.
Při lovu není výjimkou ani maskování
V tropické Americe žije káně černá. To se při oklamání kořisti chová jako mrchožrout – kondor krocanovitý. Nejenže se mu podobá barvou, ale záměrně napodobuje i jeho let. – naklání se na obě strany. To poslouží k oklamání ještěrek, žab a myší. Ty si domnělého kondora nevšímají, protože vědí, že jim neublíží. O to větší je překvapení, když se pak letící pták při dopadu na ně změní v káně.
Tzv. kobercoví žraloci leží na mořském dnu bez pohybu. Když však mají u třásnité hlavy nic netušící rybu, jen rozevřou čelist a potravu polknou. Vědci nyní za přeborníka v tomto směru označili v Austrálii žijícího žraloka Wobenonga skrvnitého. Pod vodou vyvolává zdání obrostlého balvanu tak dokonale, že pod ním hledají úkryt ryby – budoucí kořist.
Užívají dokonce kameny
Vydra mořská se za kořistí do severního Tichého oceánu vydává s kamenem. Když na dně uloví korýše či měkkýše, ukotví se u pobřeží pásem chaluh. Potom si lehne nazad na hladinu, na břicho si dá kámen a o něj rozbíjí úlovek.
Plže o kámen rozbíjí i evropský drozd zpěvný. Sup mrchožravý ve východní Africe miluje velká pštrosí vejce. To však nezvedne zobákem – na rozdíl od kamene . S tím vzlétne nad vejce a kameny na něj postupně pouští, pokud ho nerozbije.
Zajímavě se chovají nymfy živočicha zvaného zákeřnice. Ty lákají kořist na zbytky těla předcházející oběti. Oblíbily si zejména termity. Na termitišti číhají u vyschlých zbytků termitího těla. Když pozůstatky spatří jiný termit, vrozené instinkty mu přikazují, aby je odstranil. Jakmile se k ostatkům přiblíží, vstřikne mu číhající nymfa do organismu sliny s trávicím a paralyzujícím účinkem. Tak se rozpustí termití svalové tkáně a nymfa ho vysaje.
Kyselina kočovných bojových mravenců rozleptává
Mnohá zvířata zabíjejí kořist i chemickými látkami. Platí to nejen o jedu. Připomeňme, že z asi 2200 druhů hadů na světě patří mezi jedovaté necelá pětina. Mnoho se již napsalo o smrtících výměšcích žláz jedovatých žab. Dosud se vědci domnívali, že jedovaté látky si žáby vyrábějí samy. Před pár týdny však v Panamě objevili v žaludcích několika tamějších žab zbytky určitého druhu jedovatých mravenců. Tak vyslovili hypotézu, že tyto druhy žabiček čerpají vlastně jed od mravenců.
Pro mravence je však charakterističtější kyselina mravenčí. Jako příklad uveďme kočovné „bojovné mravence“ rodu Eticon z lesů Amazonské nížiny v Jižní Americe:.Vytvářejí kolony až o 50 tisících jedincích. Jako vojáci při pohybu šíří děs a hrůzu možné kořisti, kterou ničí kyselinou mravenčí.
Dalo by se uvádět mnoho dalších případů dalších dramat pokud jde o kořist.. Jen by znovu dokázaly, že příroda je nevybíravá i pokud jde o získávání potravy!
Více se dozvíte:
http://www.sciencenewsforkids.org/scripts
http://news.nationalgeographic.com/news/2004.html
P. H. Haven, G. B.Johnson, Biology, Oxford Publishing, 2004
1000 divů přírody, Reader´s Digest Výběr, 2002
http://mujweb.cz/Zabava/monulka.htm
Bez elektřiny nedají ani ránu!
Vědci stále zkoumají organismus živočichů, kteří by nemohli žít bez elektřiny. Typickým představitelem je paúhoř elektrický,(electrophorus electricus. Mezi úhoře však nepatří. Tato sladkovodní ryba, vzdáleně příbuzná kaprům, bývá dlouhá i přes 2,5 metru. Je prakticky slepá a orientaci jí umožňuje elektrické pole. To vytváří kolem těla tím, že neustále vydává velice slabé výboje o frekvenci asi jeden impuls za sekundu.
Tvar siločar se však okamžitě změní, pokud se paúhoř dostane do kontaktu s možnou kořistí. Vzápětí provede vhodný manévr anebo zvýší rychlost, aby k potravě pronikl. Potom začíná nejdůležitější fáze: Paúhoř má k dispozici další, velmi účinné elektrické zařízení. Tvoří ho přeměněné svaly v ocase. Za pouhou vteřinu dokáže vyrobit až sto výbojů. Ty jsou velice silné – i 600 voltů. Tak dokáže omráčit či rovnou zabít nejen různé vodní živočichy, ale i člověka. Dodejme, že „elektrozabiják“ žije v bahnitých řekách Jižní Ameriky (např. Orinoko).
V mořích můžeme potkat elektrického rejnoka, který umí vytvořit na povrchu svého těla napětí několik stovek voltů. Napětí až 200 V produkuje africký sumec elektrický, který žije i v Nilu (Elektrických šoků této ryby údajně užívali antičtí lékaři k léčbě nervových onemocnění.)
Australské řeky si zase oblíbil ptakopysk podivný (Ornithorhynchus Anatinus) – primitivní savec snášející vejce. Tvor s bobřím ocasem a s plovacími blánami má velký – jakoby kachní – kožovitý zobáku. Po jeho obvodu jsou tisíce pórů ukrývajících čidla . Ta rozpoznají nepatrnou změnu elektrického pole, kterou způsobí sebemenší pohyb nějakého živočicha, který ptakopyskovi slouží za potravu.
Predátoři si mohou vybrat způsob usmrcení
Draví živočichové při chycení kořisti používají jednu ze dvou základních technik.
Nejčastěji v tropech, kde po celý den praží slunce, se osvědčuje taktika“ Seď a čekej!“. Tehdy dravci, často využívající různého maskování, čekají v úkrytu až se k nim přiblíží vhodná oběť. Mnohé druhy k tomu používají různé návnady, lákadla.
Druhým základním způsobem lovu je kořist vyslídit, uštvat a usmrtit. Přitom některé druhy predátorů loví ve skupinách. Typickým příkladem je vlčí smečka. Ta může napadnout i větší zvíře, na které by si jeden vlk asi netroufl. Také velryby keporkaci (Megaptera novaeangliae)se spojují do skupin až po sedmi kusech. Vypouštějí společnou kruhovou bublinkovou clonu, které omámí hejno ryb tak, že se vystrašené ryby semknou k sobě, čímž se stanou snadnou potravou. Skupinového lovu však nevyužívají jen větší zvířata.
Například v tropických lesích celého světa žijí tzv. společenští pavouci. Ti společně tkají pavučiny, jejichž šíře převyšuje jeden metr. Do nich spolu loví, dělí se o kořist.
V přírodním potravinovém řetězci si však zase na pavoucích v tropech pochutnávají
šídla.. Ta se vznáší těsně u pavoučí sítě, aby nečekaně zahájila útok. Zatím nikdo nevyvrátil domněnku, že pavouci nejspíše ani nevnímají jejich křídla o rozpětí až 20 cm a obrovské oči. Šídlo sevře pavouka nožkami, ukousne mu zadeček a zbytky těla odhodí.
Podivné hry smyslů
Každý druh živočichů při získávání kořisti využívá některý smysl, který se u něj za tím účelem zvlášť vyvinil.
U mnoha zvířat, nejen mrchožroutů, je to čich. Kupříkladu vlk ho má tisíckrát vyvinutější než člověk. Pro jiného je důležitější zrak – třeba u dravých ptáků. Například obrovitý orel africký perfektně zpozoruje kořist v podobě perličky až na vzdálenost 6, 5 km. (Člověk by to dokázal maximálně na jeden kilometr.) I naše poštolka obecná vidí myš v trávě z výšky 1 600 metrů., navíc registruje i ultrafialové světlo.
Naopak pavouci i jiní obyvatelé temných jeskyní žijící hluboko pod zemí při získávání kořisti využívají hmat a zachycování vibrací. Chřestýš, ale i zmije a některé jiné druhy hadů oběť rozpoznají podle jejího tělesného tepla – a to i v naprosté tmě. Pomáhají jim k tomu podoční jamky, kde je zakončení nervových buněk citlivých na infračervené záření, tedy na teplo.
Sovy, které loví hlavně v noci, dokážou i nepatrné zvuky myší, hrabošů a rejsků zachytit péřovým útvarem kolem obličeje.Odtud signály putují k uším, ukrytým pod peřím po obou stranách hlavy. Jedno ucho je navíc vyvýšeno, takže sova přijímá informace ze svislé i vodorovné roviny.
Badatelé z Floridské univerzity v Gainesville počátkem letošního roku zjistili, že pár druhů sov sbírá hnůj krav či koz a umísťuje ho poblíž svého hnízda. Pach hnoje přivábí brouky, které se pak stanou snadnou soví potravou.