V budoucnu dál výrazně poroste doslova životní význam genetiky. Díky ní se medicína vypořádá s nemocemi, které dnes sužují miliony lidí. Připomeňme zákeřnou rakovinu, která útočí v desítkách převleků. Šanci dostanou tzv. návrhové léky připravené zvlášť pro každého nemocného na základě analýzy jeho genů. Hodně o tom ví lékař a vědec světového jména prof. MUDr. Jaroslav Červenka, CSc.
Už skoro čtyřicet let žije v USA, kde se věnoval zejména cytogenetice. Na rodnou českou vlast však nezapomíná. To dokazuje nejen tím, že každý rok načas zavítá do Prahy.
Významný objev se zrodil v džungli
V cytogenetice jde o chromozomální analýzu, zejména syndromů (souboru příznaků vyskytujících se v seskupení typickém pro určité onemocnění) a nemocí, které predisponují, tedy získávají sklon, k rakovině a leukémii. Šlo o to vyvinout testy, podle kterých by se testovali lidé náchylní k těmto ohrožením. Prof. Jaroslav Červenka o tom napsal odbornou publikaci.
Světoznámý objev však Jaroslav Červenka učinil v jiné oblasti. Týkal se malformace, což jsou vrozené tvarové úchylky vzniklé za vývoje plodu, přičemž překračují běžné zvyklosti. Pro 21. STOLETÍ upřesnil:
„S kolegou dr. Witkopem jsem v Nigérii objevil nový druh albinismu – tedy vrozené neschopnosti organismu vytvářet pigment. Objev jiného druhu mě čekal v Kolumbii: Tam v džunglích za Andami, na straně Tichého oceánu, je místo, které se jmenuje Choco. Musel jsem letět malinkým letadlem přes Andy. Právě v tomto koutě málo dotčeném civilizací jsem objevil zvláštní druh tělesného dwarfismu, tedy trpasličího vzrůstu: U řeky Atrato jsem poznal chlapce, který měl perfektně formovanou hlavu i tělo, ale jeho končetiny byly víc malformované čím dál víc od ramene. To znamená, že normální měl humerus – pažní kost, ale předloktí už bylo zkrácené a prstíčky úplně malinké. Totéž měl na nohou, takže nemohl chodit, jen se posouval na prkénku.
To jsem nikdy předtím neviděl. Na světě jsou dva nejlepší odborníci na zakrslý růst – jeden
v Německu, druhý zrovna u nás v Minnesotě. Ten se na snímky, které jsem v džungli pořídil, podíval a řekl: „Ne, to ještě není vědecky podchyceno, to neznáme. Tak jsem tam jel znovu a zjistil, že ten chlapec má stejně postiženou sestru. Na místě jsme částečně udělali genetickou analýzu. Odborníci z Washingtonu pak sekvenovali, tedy vydělili,onen recesivní gen který to způsobuje.“
Prof. Červenka o tom napsal článek, který vyšel v Nature – jednom z nejlepších vědeckých časopisů na světě.
Znáte svoje geny?
Svět genů, který zkoumají genetici, připomíná velké bludiště. Také díky profesoru Červenkovi se stále více daří nalézat cesty k východu. A jde nejen o tajemný recesivní gen. Vědec ho přiblížil takto: „Člověk dostane od každého ze zploditelů jednu kopii genu. Oba rodiče jsou většinou normální, ale děti mají šanci 1: 3, že budou postižení, pokud každý z rodičů nese tento recesivní gen s mutací v jedné kopii. Na některých dědičných vlastnostech se účastní mnoho genů – například u inteligence nebo tělesné výšky.“
Podobná problematika jistě zajímá mnohé čtenáře, protože se může týkat většiny lidí. Výzkumník prof. Červenka říká:
„Představte si nadprůměrně vysoké manžele. Jejich děti budou vyšší než je průměr, ale nižší než rodiče. Když se naopak sejde manželský pár, který má podprůměrnou výšku, tak potomci budou vyšší než rodiče, ale přesto budou pod průměrem. To je tzv. tendence k průměru. Platí to nejen o tělesné výšce, ale i o barvě kůže, o chování a mnoha jiných znacích.“
Může se nečekaně přenést nějaký gen ze vzdáleného prapředka?
„Absolutně! Mnoho znaků, ale i tendencí k různým nemocem, se často objeví až v několikáté generaci. Geny mají tzv. nekompletní expresivitu – u někoho se ten gen expres projeví, u někoho nikoli. Na expresivitu některých genů má také velký vliv prostředí.“
Nyní je už genetický výzkum na molekulární úrovni. Proto si myslím, že brzy se bude úspěšně léčit mnoho zdravotních postižení, která dosud nešla..“
Budeme chodit pro léky jako ke krejčímu?
Lidé by nejraději slyšeli zprávu o univerzálním léku, který by účinně potlačoval všechny nemoci. Zatím to však je pouze zdánlivá utopie. Ovšem, už se asi blýská na časy.
„V budoucnu se objeví takzvané návrhové léky. To znamená, že se vydělí, získá a podrobně prozkoumá produkt škodlivého genu vždy u konkrétního nemocného člověka. Právě pouze pro něj se připraví speciální lék, bude to vysoce individuální – jen proti produktu toho genu. To je velká perspektiva – léky na zakázku. Jako když jdete ke krejčímu.“
Také v tomto dramatu lidského zdraví připadne zásadní role genetice. Jak jeden z jejich předních představitelů vidí její perspektivy?
„Čeká nás důkladná identifikace patologických genů a mutací i jejich produktů. Před časem jsme žili ve věku elektroniky, čipů a computerů. Právě teď žijeme v období molekulární biologie a genetiky. Příští doba bude věkem výzkumu mozku. O některých aspektech jeho činnosti dosud víme málo či dokonce nic. Přitom se mozek zkoumá už 150 let.
Myslím, že tehdy se také přesně zjistí, co je vlastně lidská duše. Mnozí si ji představují jako takový bílý měchýřek, jako má kapr. Taková představa duše se změní, protože duše je nejspíš molekulární mozkový proces.“
Po klinické smrti srdce dál bije pro domov
Profesor Červenka dobře ví, o čem mluví. Vinou těžkého infarktu se mu zastavilo srdce, byl dlouho v bezvědomí. Záchranáři bojovali o jeho život. A tak se pořád může těšit s manželkou, absolventkou pražského UMPRUM i rodinami dvou dětí: Dcera je lékařkou, syn technickým poradcem – a také dvojnásobným mistrem USA ve windursfingu.
„Ameriku považuji za svůj pravý domov, i když jedna chlopeň mého srdce a jedna jeho komora je v Praze, kam se šťastně vracím. Tady se rád scházím se svými někdejšími kolegy a kamarády – nyní už třeba osobnostmi Akademie věd, Univerzity Karlovy, medicíny. Čekají i rybáři a lyžaři.“
Rakovina bývá prokletím rodu
Světoznámého genetika prof. Červenky jsme se zeptali, zda je opravdu dědičná třeba leukémie či rakovina prsu, které se tolik obávají ženy?
„Ano. Mohou za to genetické predispozice, tedy dědičné získané sklony, ve formě genů, které konkrétní jednotlivec zdědí. Většinou se však nejedná o jednu či pár mutaci.Například u rakoviny prsu jich bylo identifikováno přes stovku. To zní jako katastrofa, které nikdo nezabrání, ale už známe cesty k řešení. Budoucnost patří vědě tzv. proteonics, kdy se analyzují i proteiny, produkty genů.
Jak víme z dopisů, čtenářky zajímá, zda rakovina prsu je dědičná v přímé linii, nebo třeba ob generaci.
„Jsou přesné případy, kdy je to prokletí celého rodu, protože třeba mimo genu specifického pro rakovinu je v rodině mutace genu, který predisponuje ke všem rakovinám. Supresor, jakýsi tlumič, supresuje – potlačuje rakovinné geny. Taková dědičnost se může týkat mnoha generací.“
V jiné rodině to zas tak není – tam je to náhoda, náhodná mutace. V další rodině sice existuje ten mutovaný supresor, ale nemá gen pro rakovinu prsu. Čili je tam jen zvýšená pravděpodobnost. Existují další více komplikované možnosti přenosu. Všechno je srozumitelné, když ne dnes, tak určitě v brzké budoucnosti.“
Říká se, že každá rakovina je jiná…
„Ano, je to vlastně sto nemocí. Některé formy se však již dají úspěšně léčit. Třeba dětskou akutní lymfocytickou leukémii v Minnesotě vyléčíme v devadesáti procentech případů.
Horší situace zatím je, pokud jde o nádory, které zasáhnou játra, pankreas (slinivku břišní), plíce. Ovšem třeba u plic, které postihuje několik druhů rakoviny, se dá hodně vyléčit. Vždy je však hlavní to včas zjistit. Důležitá je i schopnost umět se s chorobou porvat, mít pevnou vůli!“
Jak šel čas…
15. 3. 1933
Jaroslav Červenka se narodil v Praze.
Po studiu medicíny se dostal k prof. Františku Burianovi, zakladateli české plastické chirurgie. Pracoval ve výzkumné laboratoři Československé akademie věd, která působila při klinice plastické chirurgie Univerzity Karlovy. Mladý badatel se zabýval vrozenými vadami, genetikou.
1965
Vyslán na dvouletou vědeckou stáž do Minnesoty (USA).
1968
Po srpnových událostech emigroval s rodinou do USA. V Minnesotě hned dostal místo asistenta profesora a umožnili mu vytvořit příjemný domov. „Dali mi perfektní laboratoř, hodně dolarů na zařízení. Naučili mě se nově chovat a spolupracovat. Začal jsem se věnovat cytogenetice a u ní zůstal.“ (V USA má oficiální titul Profesor od Medical Genetisc, MD, PhD – to odpovídá asi našemu DrSc.)
1969 – 1999
Vědecká práce ho přivedla k cestování do málo známých koutů naší planety. „Mnohé z nemocí, které mě zajímaly, se vyskytují ve větší míře mimo USA i Evropu. Například je to albinismus, který plně predisponuje k rakovině kůže. V západní Africe průměrně postihuje jednoho obyvatele z každého tisíce. Hodně je také v Austrálii.
Nebo rakovina jater, která má často souvislost s infekcí jídla aflotoxinem a infekcí hepatitis B. To je typické pro Afriku a Asii, speciálně Tchaj – wan a Thajsko. Tak jsem tam vyrazil sbírat materiály, protože z hlediska vědy je to nejvýhodnější. Začala mě zajímat etnografie, lidé, jejich kultury, jiné myšlení, co dělá chudáky šťastnými. Cestovali jsme i do džungle, kde Indiáni pořád žijí pravěkým životem. Byli jsme tam s kolumbijským kolegou jako druzí běloši vůbec.“ Žil mj.
v Keni, Japonsku a Nigérii.
2000
Prof. Červenka odešel do penze. Do té doby napsal mnoho medicínských publikací a 120 odborných příspěvků.
2003
Zvítězil (s tematikou z Prahy) ve světové soutěži o nejlepší povídku (za účasti 7341 spisovatelů).
Může se pochlubit mnoha beletristickými díly, ve kterých zachycuje nejen cestovatelské zážitky. Je členem amerického i českého centra PEN klubu, Obce spisovatelů. Získal Cenu Franze Kafky a mnoho jiných významných ocenění. Do angličtiny překládá verše Jaroslava Seiferta. Červenkova tvorba, kterou píše anglicky, vychází i u nás v českém překladu: Nakladatelství TRITON letos v červnu vydalo sbírku povídek Sběratel žárovek, připravuje se vydání Dobrodružství Missi One. Již 2. vydání se dočká povídkový soubor Dámy bruselských nocí.
2004
Prof. Červenka sjel Amazonku v Brazílii. Tak se znovu naplnila jeho touha po dobrodružství. Za zázrak považuje, že nikdy nedostal malárii. Mnohokrát mu šlo doslova život: „Už ve dvaceti jsem se v Praze dostal na plovárně pod prkna a nemohl ven. Kdybych tenkrát nereprezentoval Československo v plavání a neměl vytrénované plíce, tak bych dlouhé minuty pod vodou asi nepřežil. Plavat na malý ostrůvek v Jihočínském moři se dvěma žraloky těsně v patách mě také donutilo trochu přemýšlet.“
