Smysly jsou prostředkem, pomocí kterého vnímáme své okolí. Pět samostatných smyslových systémů reaguje na různé podněty: oči umožňují interpretovat zrakové informace, sluch zprostředkovává zvuk a udržuje rovnováhu, nos a jazyk reagují na pachy a chutě a smyslové nervy v kůži umožňuji cítit fyzický kontakt, změny v teplotě a bolest. Podívejme se jak si dokáže moderní věda poradit při jejich poruše, či úplné ztrátě.
Informace se do mozku může dostat prakticky jen dvěma cestami. Základní informace nutné pro fungování lidského těla se do mozku dostávají již při jeho vzniku, a to prostřednictvím genů. Všechny další informace, naše zážitky a vědomosti, se do mozku dostávají výhradně prostřednictvím smyslů. Jednotlivé smysly jsou v neustálé interakci a podléhají zpětné vazbě z vyšších mozkových center.
Každá informace, přicházející z vnějšího prostředí, je buď jistou formou energie nebo hmoty. Jednotlivé smysly tyto podněty převádějí na série elektrochemických impulzů, které jsou prostřednictvím nervové soustavy přenášeny do mozku. Aby se tyto impulzy v konkurenci ostatních vjemů prosadily, musí překonat určitý práh.
Lidský organismus je přizpůsobený tak, aby vnímal spíše relativní rozdíly než absolutní hodnoty, Je to dáno především evolučním vývojem – věci, které se nemění obvykle nejsou tak nebezpečné a není jim tedy potřeba věnovat tolik pozornosti.
Zrak
Prostřednictvím zraku vnímáme přibližně 80% podnětů z našeho okolí. Ztráta zraku je tak pro většinu většinu lidí tím nejnepříjemnějším smyslovým postižením.
Zrakem vnímáme světlo, jeho intenzitu a barvu. Světlo může vycházet buď ze zdroje nebo nebo se odráží, což nám umožňuje rozeznávat tvar, velikost, barvu, prostorové uspořádání, vzdálenost a pohyb jednotlivých předmětů. Orgánem zraku je oko, které je uloženo v dutině očnicové v tukovém polštáři. Přední úsek oka je chráněn víčky a svlažován slzami, které jsou produkovány slznými žlázami do spojivkové štěrbiny. Pohyby oka ovládá šest okohybných svalů. Podnětem pro zrakové čidlo je světelné vlnění, jehož vlnová délka se pohybuje v rozsahu 400 – 700 nm.
Poruchy zraku
Vad, které výrazně omezují kvalitu vidění je celá řada. Mezi nejčastější patří krátkozrakost, dalekozrakost, stařecká dalekozrakost a astigmatismus, což je oční vada spočívající v nepřesném zaostření světla na sítnici. Za závažné problémy, pak lze považovat poruchy okohybných svalů, šeroslepost, poruchy barevného vidění, šedý a zelený zákal. Mezi nejzávažnější poruchy zraku patří patologické změny na sítnici a jejích cévách, degenerativní onemocnění sítnice nezánětlivého původu, záněty sítnice, odchlípení sítnice, změny terče zrakového nervu, anomálie duhovky, absence čočky, vrozená vada cévnaté vrstvy – živnatky, vyklenutí, zašpičatění nebo ztenčení rohovky či některá nádorová onemocnění.
Úrazy
Mezi příčiny poruchy a ztráty zraku samozřejmě patří úrazy oka. Může se jednat o mechanické poškození, poškození zářením, teplem, elektrickým proudem, poleptání kyselinami a louhem nebo poškození slzotvornými látkami. Kromě oka bývá často poškozena v důsledku úrazu i očnice. Nejčastějším úrazem je mechanické poškození oka, tj. eroze spojivky nebo rohovky, recidivující eroze rohovky, neperforující poranění rohovky, spojivky nebo bělavé povrchové vrstvy oka – skléry, případně perforující poranění rohovky, spojivky či skléry. Při tupém poranění dochází ke zvýšení nitroočního tlaku během komprese, napínání a pohmoždění očních tkání a vzniku cévních křečí. Podle stupně postižení dojde k dočasné a v horším případě trvalé ztrátě vidění. Jestliže obaly nevydrží zevní tlak, dojde k úplné destrukci oka.
Jak opravit oko
Pokud nelze příslušnou zrakovou vadu ovlivnit podáváním medikamentů, případně korekcí pomocí běžných optických pomůcek, jako jsou brýle nebo kontaktní čočky a kde také nepomůže ani dnes již běžná ambulantně prováděná korekce zraku pomocí laseru, zbývá již jen klasický chirurgický zákrok. U pacientů s poškozením rohovky, které spočívá v jejím zdeformování, ztenčení či její změně po úrazu, kdy se již žádnou léčbou nedá její stav ovlivnit, je poslední možností jak navrátit zrak transplantace rohovky. Kromě úrazů se může jednat i o dědičná onemocnění, či poškození rohovky v důsledku různých zánětů, případně postupnou degeneraci této původně čiré tkáně, která vedla k jejímu úplnému zkalení. Vzhledem k faktu, že dárců je velmi málo, čekací doba na tuto operaci se pohybuje v rozmezí přibližně 3 – 4 měsíců. Vlastní hojení je však mnohem delší – definitivní stav po operaci je možné hodnotit až po uplynutí přibližně jednoho roku. Mezi již běžně prováděné nitrooční operace patří např. odstranění pacientovy nezkalené čočky a implantace umělé nitrooční čočky.
Elektronická náhrada oka?
Ve světě probíhají minimálně dva na sobě nezávislé výzkumy, jejichž výsledkem by měl být mikročip, který umožní slepým lidem opět vidět. Podle dosavadních výsledků lze soudit, že náhrada zraku prostřednictvím implantátu by měla být v budoucnosti opravdu možná. Bohužel, zatím se však ani jeden z těchto projektů nedostal do fáze klinického testování na lidech. Zatím ale určitě není možné dát zrak lidem, kteří se slepí již narodili. Jejich optická soustava se během zárodečného vývoje nevyvíjela normálně a v důsledku toho nejsou funkční buňky přenášející elektrické signály do mozku. Elektrický signál umělé sítnice by v takovém případě musel být předáván přímo do mozku prostřednictvím elektrod.
Jak pracuje oko
Světelné paprsky procházejí složitou optickou soustavou oka: rohovkou, čočkou, která je obklopena komorovou vodou a průhlednou rosolovitou hmotou – sklivcem. Na rozhraní těchto světlolomných prostředí se světelný paprsek láme, takže na sítnici se promítá ostrý zmenšený a obrácený obraz pozorovaného předmětu. Oko se přizpůsobuje vidění na různou vzdálenost. Čočka se přizpůsobuje vyklenutím, díky čemuž je schopna ostře snímat blízké i vzdálené předměty. Množství světla vstupujícího do oka je řízeno velikostí zornice, která funguje jako clona. Na sítnici jsou umístěny vlastní světlocitlivé buňky – tyčinky a čípky. Tyčinky jsou citlivější na světlo, slouží k vidění za šera. Čípky jsou nezbytné pro barevné vidění. Místem nejostřejšího vidění je ústřední jamka sítnice – žlutá skvrna, v níž jsou hustě nahromaděny pouze čípky. Nedaleko od tohoto místa se nachází tzv. slepá skvrna, což je místo, kde vstupuje do oka zrakový nerv a cévy. V tomto místě nejsou žádné světlocitlivé elementy. Zrakové informace jsou vedeny zrakovými nervy do týlního laloku mozkové kůry.
Sluch
Sluch je po zraku druhým nejdůležitějším smyslem. Umožňuje nejen vnímání zvuků a prostorovou orientaci, ale i dorozumívání, tj. styk s ostatními lidmi. Sluchový orgán je složité ústrojí, které je citlivé na řadu vnitřních i vnějších vlivů a je z tohoto důvodu také velmi zranitelné.
Ucho se zabývá nejen slyšením, ale také polohou a rovnováhou a sestává z vnějšího, středního a vnitřního ucha. Vnější ucho je viditelný lalok, který chrání zvukovod. Ušní lalok nejen že chrání ucho, ale působí také jako vyhledávač směrového rozsahu a usměrňuje zvuk k bubínku. Zvukovod je chráněn chloupky a potními žlázami, které vylučují maz zachycující částečky cizích těles. Střední ucho obsahuje tři nejmenší kostičky v lidském těle – kladívko, kovadlinku a třmínek. Tyto kůstky spojují bubínek s vnitřním uchem, které obsahuje hlemýžď (kochlea)- orgán sluchu. Podnětem pro sluch jsou zvukové vlny, tj. podélné kmitání molekul vzduchu. Prostřednictvím sluchu jsme schopni rozeznat zvuky a tóny, jejich intenzitu, výšku, zabarvení, směr, odkud přicházejí. Člověk slyší a rozlišuje při středních hlasitostech tóny od kmitočtu 16 Hz přibližně do 20 000 Hz. Maximální citlivost lidského sluchu lze je možné pozorovat u tónů v rozsahu 1000 – 3 000 Hz.
Poškození sluchu
Sluchové vady je možné dělit podle období vzniku na vrozené a získané, případně podle místa poškození. Při postižení zevního ucha se může jednat o deformaci nebo nevyvinutí boltce a zevního zvukovodu. Nedostatečný vývoj středního a vnitřního ucha má za následek nedoslýchavost až hluchotu. Získané sluchové vady vznikají po těžších zánětech středního ucha, v důsledku porušení sluchového nervu např. spálovým bacilem nebo virem. Tím může být např. vir chřipky, spalniček nebo příušnic. K poškození také může dojít po zánětu mozkových blan, po úrazech, případně vlivem léků, které mohou poškodit sluchový nerv. Nezanedbatelným nebezpečím je tzv. akustické trauma v důsledku výbuchu nebo výstřelu v bezprostřední blízkosti ucha, nebo také vlivem poslechu hlučné hudby.
Úrazy ucha
Úrazy mohou postihovat zevní, střední i vnitřní ucho. Úrazy středního ucha postihují nejčastěji bubínek, vzácněji sluchové kůstky. K poranění může dojít při nevhodném čištění zvukovodu ostrými předměty, nebo úderem přes ucho. Nepřehlédnutelnou známkou poranění je bolest a zhoršení sluchu. Při prasknutí menšího rozsahu dojde zpravidla k samovolnému zhojení a sluch se ve většině případů upraví k normě po zacelení perforace. Dojde-li k poškození většího rozsahu, je nutný chirurgický zákrok. Úrazy vnitřního ucha jsou součástí větších poranění hlavy, spojených se zlomeninou spánkové kosti, případně baze lební.
Jak vrátit sluch?
Ačkoliv je poškození sluchu často trvalé a nevratné, v některých případech lékařská věda přesto vítězí nad přírodou. Skutečné navrácení sluchu je velkým úspěchem bioniky, jedná se totiž o skutečný bionický prvek voperovaný do lidské hlavy – tzv. kochleární implantát. Ten představuje elektronickou funkční smyslovou náhradu, která zprostředkuje sluchové vjemy přímou elektrickou stimulací sluchového nervu uvnitř hlemýždě vnitřního ucha. Vnitřní část kochleárního implantátu se skládá z přijímače –stimulátoru, který je umístěn do jamky skalní kosti, a jemného svazku 22 až 24 elektrod, který je zaveden do hlemýždě vnitřního ucha. Vnější část je tvořena řečovým procesorem a mikrofonem s vysílací cívkou, které jsou umístěny za boltcem a slouží k přenosu informace a energie do vnitřního přijímače.
Jak pracuje kochleární implantát
Zvuk je zachycován mikrofonem a signál je veden do řečového procesoru. Zde je zakódován tak, aby mohla být informace o časových a spektrálních charakteristikách přenášeného zvuku co nejvěrněji předána prostřednictvím elektrických stimulů sluchovému nervu. Zpracovaný signál z řečového procesoru je veden do vysílací cívky a odtud je vysílán pomocí elektromagnetických vln do vnitřní části implantátu. Tam je informace dekódována a odeslána do stimulačních elektrod umístěných uvnitř hlemýždě.
Jak pracuje sluch
Náš sluchový orgán se skládá ze tří základních částí – zevního, středního a vnitřního ucha. Zevní ucho pokračuje zvukovodem k bubínku, který odděluje zvukovod od středního ucha. Komůrka středního ucha obsahuje středoušní kůstky, které mechanicky propojují bubínek a hlemýžď vnitřního ucha. Z vnitřního ucha pokračuje sluchový nerv do mozku. Zvuk šířící se vzduchem se prostřednictvím zvukovodu dostává k bubínku, který tím rozechvívá. Vibrace bubínku přenášejí středoušní kůstky na hlemýžď vnitřního ucha. Zde dochází k přeměně pohybové energie na elektrické nervové impulsy. Ty poté vede sluchový nerv do mozku. Pokud je zvuk příliš silný, zabíjí nervové buňky ve vnitřním uchu. Čím déle působí na ucho, tím více nervových buněk umírá a s úbytkem sluchových buněk ubývá i sluch. Vzhledem k faktu, že nové sluchové buňky se již nevytvoří a neexistuje způsob, jak je oživit, je tato ztráta trvalá.
Zvuky
0 dB – nejslabší zvuk, který slyší lidské ucho
30 dB – šepot, zvuky v tiché knihovně
60 dB – zvuky normální konverzace, šicí stroj, zvuky psacího stroje
90 dB – sekačka na trávu, hluk nákladních aut
100 dB – řetězová pila, pneumatická vrtačka
115 dB – rockový koncert, klakson auta
140 dB – střelné zbraně, zábavná pyrotechnika, raketové motory
Starší ucho hůře slyší
Je přirozené, že člověk slyší nejlépe v mladém věku – tj. kolem svých 20 let. S přibývajícím věkem však sluch začíná ubývat. Lékaři odhadují, že mezi třicátým a čtyřicátým rokem věku tento úbytek činí přibližně 1 dB ročně. Zajímavým poznatkem je, že na rozdíl od mužů – kteří začínají pomalu ztrácet sluch již od svých třiceti let, u žen je možné podobný úbytek pozorovat až v mnohem vyšším věku. Ženy slyší dobře prakticky až do 45 let a k významějšímu zhoršení dochází až s příchodem menopauzy.
Čich
Čich je stejně jako chuť chemickým smyslem, kterým neustále monitorujeme své okolí. Prostřednictvím čichu jsme při dýchání informováni o aktuální kvalitě okolního ovzduší a o případném hrozícím nebezpečí. Čich je též významnou součástí dalšího základního smyslu, kterým je chuť.
Náš čichový orgán se skládá ze dvou základních částí, tj. z vlastních čichových buněk v nosní sliznici a čichového centra umístěného v mozku. Čichové ústrojí zaujímá strop nosní dutiny, horní skořepu a odpovídající část nosní přepážky. Podnětem pro čich jsou prchavé látky obsažené ve vdechovaném vzduchu. Člověk dokáže rozlišit několik tisíc čichových kvalit, ale vůně a pachy se často nedají jako podněty přesně klasifikovat. Tzv. čisté čichové pocity poskytuje přibližně jen padesát látek. Ty je možné rozdělit na vůně či pachy, a to kořenné, květinové, ovocné, pryskyřičné, hnilobné a spáleninové. Většina látek svou vůní vyvolává pocity smíšené a velmi často spojené s drážděním dalších čidel, např. chuťových.
Ztráta čichu
Čichový smysl může být poškozen kouřením, dočasně porušen nachlazením, případně alergií. Ztráta čichu (anosmie) nebo jeho oslabení (hyposmie) se objevuje přechodně velice často, prakticky při každé akutní rýmě. Zduřelá nosní sliznice znemožňuje, aby se prchavé látky s vdechovaným vzduchem dostaly do nejvyšší části nosní dutiny, kde se nacházejí čichové buňky. V takovém případě se jedná o tzv. respirační anosmii nebo hyposmii. V některých případech však náhlá ztráta čichu v průběhu akutní rýmy, byť mírné, může znamenat ztrátu trvalou, a to díky chřipkovým virům. Ztrátu či oslabení čichu mohou způsobit všechna onemocnění, která znemožňují nosní dýchání, nebo onemocnění, která zamezují přístup vzduchu do horních oblastí nosní dutiny. Kromě chronické a alergické rýmy to mohou být nosní polypy, vybočení nosní přepážky a výjimečně výhřez tvrdé mozkové blány nebo nádor. Trvalou ztrátu čichu mohou samozřejmě způsobit také výpary některých chemických látek, a to někdy již po jednorázovém působení. Mezi takové chemikálie patří např. butylenglykol, kyselina benzoová, kysličník siřičitý nebo fosforofluoridy. Přechodnou ztrátu čichu může vyvolat např. sirovodík, sirouhlík, kyselina sírová a formaldehyd. Trvalá ztráta čichu může nastat po poškození nervu, v souvislosti s poraněním lebky – zejména při poraněních přední jámy lební a také po těžkých zlomeninách nosu a obličejových kostí. Ztráta čichu může být způsobena i cévní chorobou postihující tu část mozku, která interpretuje čichové pocity.
Jak vrátit čich?
Léčba poruch čichu závisí na příčině. Tzv. respirační anosmii lze úspěšně zvládnout podáváním léků, které působí splasknutí nosní sliznice, případně antialergik a vakcín u alergické rýmy nebo chirurgicky. Chirurgické řešení spočívá např. v odstranění polypů, korektuře nosní přepážky či sanaci zánětu vedlejších dutin nosních. Léčba poruch chřipkového původu bývá v mnoha případech obtížnější, protože zahrnuje lokální i celkovou léčbu kortikoidy a postiženému bývají podávány vitaminy E, A, B1, B6, B12 a zinek. Není výjimkou, že ztráta čichu je trvalá nebo že se čich upraví jen částečně, což představuje změněnou kvalitu vnímání. Úprava čichu bývá v některých případech pozvolná a může trvat jeden až dva roky. Pro osoby postižené ztrátou čichu prakticky neexistují žádné kompenzační pomůcky.
Jak pracuje čich
Jednotlivé vůně a pachy jsou zjišťovány čichovými nervy, které v podobě chloupků vybíhají do horní části nosní dutiny a vstřebávají a analyzují molekuly z vdechnutého vzduchu. Čichové buňky jsou zvlhčovány sekretem čichových žlázek, jsou drážděny plynnými látkami ve vdechovaném vzduchu, které se v sekretu rozpouštějí, a teprve potom je vjem snímán. V hloubce sliznice vytvářejí čichové buňky ze svých vodivých výběžků pleteň, z níž vznikají vlákna čichového nervu. Ten vede čichový vjem do čichového bulbu a odtud do čichového centra mozku na spodině čelního laloku koncového mozku. Vyhodnocení vjemu je složitý proces. Přenesený signál musí být porovnán s tím, co již je uloženo v paměti, abychom byli schopni říci, zda je nám vůně příjemná, co právě cítíme nebo které ze známých vůní je to, co právě cítíme nejvíce podobné. I přesto, že v porovnání s ostatními savci je čich člověka relativně slabý, jsme při svém nepříliš vyvinutém čichovém ústrojí schopni rozlišovat látky v koncentracích, které jsou běžnými fyzikálními a chemickými metodami nezjistitelné. U růžového oleje je to například již množství 0,00000002 mg v jednom litru vzduchu.
Chuť
Ačkoliv se to na první pohled možná nezdá, chuť je velmi úzce propojena s čichem. Chuť má ovšem menší citlivost než čich. Ztráta čichu tak může způsobit omezení či dokonce ztrátu vnímání chuti. Podobný efekt mají ovšem i některé léky a ke ztrátě chuti též může dojít vlivem nedostatku zinku v organismu.
Hlavními orgány chuti jsou chuťové pohárky umístěné ve vláskovitých papilách, které vybíhají z horního povrchu jazyka a které je možné nalézt též ve sliznici měkkého patra zadní stěny hltanu. Chuťové pohárky jsou malé baňaté útvary ve slizničním povrchu. Slizniční povrch je nad chuťovým pohárkem prohlouben v malou jamku. Chuťový pohárek je tvořen ze dvou částí – z vlastních chuťových smyslových buněk a z podpůrných buněk. Chuťové buňky jsou štíhlé tyčinky, jejichž konec je opatřen krátkou štětičkou trčící do chuťové jamky. Podpůrné buňky tvoří plášť a také osu chuťového pohárku. Buňky pláště jsou štíhlé vřetenovité útvary, mezi kterými jsou uloženy smyslové buňky. Na stěnách smyslových buněk začínají chuťová vlákna, která pokračují do nervové soustavy. Všechna tato vlákna končí v centrálním chuťovém jádru. Velkou část hmoty jazyka tvoří navzájem propletené svaly, díky kterým je jazyk velmi pohyblivý. Specifické oblasti jazyka zjišťují detekci jednotlivých chutí – hořké cítíme v zadní části jazyka, kyselost po stranách, slanost vpředu a sladkost na jeho špičce.
Bez chuti?
Omezení či přímo ztráta vnímání chuti může mít několik příčin. Prvotní příčina může být lokalizována buď přímo v ústech nebo v jiné, relativně vzdálené části těla – např. v středoušní dutině či krční páteři. Z místních příčin se může jednat o celou řadu rozličných zánětů jazyka. Nepříjemné jsou i alergické reakce na různé léky či ústní vody a nebo infekce, které však bývají většinou součástí rozsáhlejšího procesu. Vnímání chuti jídla a pocit požitku z jídla může též významně ovlivnit závislost na nikotinu, tj, silné kuřáctví. Úbytek citlivosti chuťových vjemů a zároveň také výraznější větší úbytek citlivosti čichových vjemů je možné pozorovat u jinak zdravých osob ve věku kolem šedesáti let, přičemž tento fakt se může projevit sníženým zájmem o příjem potravy.
Čich versus chuť
Za mnohem důležitější orgán pro vnímání chutí, než je samotný jazyk, je třeba považovat nos – sídlo čichového ústrojí. To se totiž na celém procesu rozpoznání chuti podílí přibližně pětasedmdesáti procenty a umožňuje rozpoznání tisíce různých molekul. Z tohoto důvodu můžeme mít v případě rýmy pocit, že je jídlo jako bez chuti. Je to tím, že cesta k čichovému receptoru je zablokovaná hlenem. Stejný stav nastává i v případě, že je funkce čichu omezena z jiného důvodu, např. v důsledku chemického poleptání sliznice nebo úrazu.
Co s tím?
Pokud dojde k poruše vnímání chuti z důvodu poškození čichového orgánu, neexistuje prakticky žádná možnost nápravy a poškození je trvalé. Postiženému tak zůstanou jen základní vjemy, což znamená, že bude moci vnímat jen sladké, hořké, slané, kyselé a chuť glutamanu sodného.
Jak funguje chuť
Podnětem pro chuťové buňky jsou chemické látky rozpuštěné ve vodě a slinách. Do nedávna se soudilo, že rozeznáváme pouze čtyři základní chutě, tj. sladkou, hořkou, slanou a kyselou. Poslední výzkumy však ukazují, že základních chutí je nejméně pět, přičemž tou pátou je glutamát sodný.
Glutamát sodný je sodná sůl kyseliny glutamové, což je aminokyselina, která se běžně vyskytuje prakticky ve všech potravinách zvláště v potravinách s vysokým obsahem bílkovin, jako jsou mléčné výrobky, maso a řada různých druhů zeleniny. Potraviny, které se často používají právě pro jejich výraznou chuť k ochucení pokrmů, jako např. houby a rajčata, mají vysoký obsah glutamátu.
Glutamát je rovněž produkován v lidském těle, kde má důležitou úlohu při zajišťování normálních životních funkcí. Kyselou chuť rozeznáváme nejen chuťovými pohárky, ale i nervovými zakončeními ve sliznici dutiny ústní. Chuť má význam pro reflexní vyměšování trávicích šťáv, hlavně slin a žaludeční i pankreatické šťávy.
Hmat
Ze všech lidských smyslů je k poznávání okolního světa pravděpodobně nejlépe vybaven hmat. Čidla pro vnímání hmatu jsou totiž rozmístěna po celém těle a v záplavě rozličných impulsů přicházejících neustále do mozku je i proud zpráv o bezprostředním styku našeho těla s okolím.
Pocit hmatu je spojen se specifickým druhem smyslových čidel uložených uvnitř kůže v různých úrovních. Volná nervová zakončení reagují na jemný tlak a reguluji teplo a chlad. Uzavřená nervová zakončení zaznamenávají tlak bezprostředně a jiná reaguji na vibrace a natažení. Tepelná čidla reagují na pocity horka či chladu a dávají tak znamení mozku, aby upravil tělesnou teplotu.
Když jsme bez citu
Pocit hmatu může být zhoršen místním poškozením zakončení kožních nervů po zranění, po nemoci poškozující nervová vlákna nebo v případě zánětu, který poškozuje mozek či nervový systém. Mezi zranění, která výrazně omezují vnímání hmatu patří především popáleniny mezi které lze počítat i poleptání kůže různými žíravinami. K poškození nervových vláken dochází např. při roztroušené skleróze, meningitidě nebo při lymské borelióze. Hmat funguje jako citlivý poplašný systém, protože pocit tepla nebo bolesti obvykle varuje náš mozek dříve, než si stačíme ublížit.
Bolest zachraňuje
Bolest tedy patří k vjemům, které nám pomáhají přežít. Bolest může být také výsledkem nadměrného podráždění jakýchkoliv nervů a nervových drah.
Přílišná ochrana před bolestivými vlivy narušuje normální vnímání bolesti, což může být vzhledem k tomu, že bolest je důležitým varovným signálem nebezpečné. Vzácně se vyskytuje postižení, které se vyznačuje neschopností cítit bolest. Takto postižení lidé často trpí různými úrazy a obvykle nevnímají ani nástup některých onemocnění. Podle měření prahu bolestivosti lze zatím s jistotou říci, že muži jsou k bolesti mnohem citlivější než ženy.
Umělá pokožka?
Zatím žádná umělá pokožka vyrobená z dosud známých materiálů nemůže zcela nahradit lidskou pokožku. Je to proto, že pokožka obsahuje velké množství nervových buněk a zakončení, která předávají mozku informace o okolí, chrání všechny orgány a působí jako regulátor teploty. Při léčení velmi těžkých popálenin jsou jako náhrada kůže využívány především dva materiály, které se skutečnou kůží mají málo co společného – první z nich je kombinací silikonové fólie, vrstvy tkáně pocházející z hovězího masa a žraločích chrupavek. Druhý v současnosti používaný materiál využívá vlastností nylonu. V případě použití těchto materiálů se vždy jedná o dočasné řešení, protože lidská pokožka má schopnost regenerace. V poslední době probíhají i pokusy o aplikaci prasečí kůže, například při rozsáhlých popáleninách.
Jak pracuje hmat
Hmat zprostředkovávají nervy ze smyslových čidel, které leží pod povrchem kůže. Jednotlivé typy čidel jsou odpovědné za sledování každého z hlavních pocitů. Drážděním hmatových čidel vznikají kombinované pocity – např. hladkost, vlhkost, tvrdost, chvění nebo svědění. V hustotě uložení čidel jsou na různých místech těla poměrně velké rozdíly. Nejcitlivější pro dotyk a tlak je špička jazyka a dlaňová strana konečků prstů, pro vnímání tepla je nejcitlivější čelo a pro bolest oční rohovka. Dotyková a tlaková čidla jsou poměrně jednoduchá tělíska, která jsou drážděna prostřednictvím deformace kůže v místě, kde jsou uložena. Čidla sledující tepelné podněty máme zvlášť pro chlad a teplo. Zatím co chladová čidla jsou uložena blíže povrchu, čidla detekující teplo jsou uložena v hlubších vrstvách kůže. Velký význam pro obranu organismu je vnímání bolesti. Volná nervová zakončení, která tyto pocity zprostředkují, jsou téměř ve všech tkáních a orgánech. V samotné kůži se na jednom centimetru čtverečném nachází přibližně 50 – 100 bolestivých bodů, přičemž podnět pro bolest může být jak mechanický, tak i chemický, tepelný nebo elektrické.
Pocity bolesti vyvolávají reakci úniku od škodlivého podnětu. Informace z kožních čidel jsou vedeny do míchy a postupně se nervovými dráhami dostávají až do kůry temenního laloku, kde vznikají vědomé požitky.
