Vydat se na dobrodružnou výpravu nemusí vždy znamenat útrapy cestování. Prožít dobrodružství se dá i nad knihou či, jako v našem případě, nad historickým textem.
Pokusili jsme se pomocí rukopisu “Kniha vzácných drahokamů“, sepsaného před jedenácti stoletími, najít cíl cesty, hlavní město Velké Moravy, a to i přes zdánlivou absurditu tohoto cíle, kterým byla „hora ze které vytéká voda“. Tato informace se ve většině odborných prací neuvádí, přičemž něco tak kuriózního se nenachází ani ve Starém Městě u Uherského Hradiště ani v Mikulčicích a jinou lokalitu jako centrum Velké Moravy archeologové připouštějí jen velmi neradi.
Z čeho jsme vycházeli
Rukopis “Kniha vzácných drahokamů“ je považován za dílo Abú Omára ibn Rusty z Isfahánu a v současnosti je uložen v londýnském Britském museu. Soudí se, že rukopis je torzem opisu staršího textu, jehož autorem byl zřejmě Al-Džarmí, v letech 846-847 zajatec v Konstantinopolu (Istanbul), jenž se zde nejspíš setkal s tehdy jednatřicetiletým Michalem (sv. Metodějem). Původní cestopis se nezachoval, ale zřejmě obsahoval informace, které by mohly vznést jasno do polemik o bájném místě sídla Mojmírovců. Znám je i další zkrácený opis „Okrasa Historie“ od ibn Mahmúda Gardízího a také některé pasáže v díle neznámého autora „Země světa“ čerpají z tohoto zdroje. Práce ibn Rusty je však nejobsažnějším zdrojem informací o Velehradě Velké Moravy a udivuje proto, že máme k dispozici jen překlad vydaný v roce 1898 M. J. de Goejem, který u nás vydal I. Hrbek v „Magnae Moraviae fontes historici“. Rukopisem se zabýval i L. E. Havlík ve své „Kronice o Velké Moravě“.
Kniha vzácných drahokamů podle významných orientačních bodů terénu poměrně podrobně popisuje cestu, přičemž vzdálenosti jsou zde určeny počtem dnů pochodu, tedy asi 20 km denně.
Cesta na Velehrad
Prvním orientačním bodem je místo překročení řeky Tisy. Tehdejší cestovatelé postupovali zřejmě po starobylé stezce, vedoucí k antické pevnosti Kelemantia, v místě vácovského ohbí Dunaje, kde byla řeka Tisa přemostěna kamenným mostem. Potvrzuje to druhý orientační bod v textu, kde se píše o dosažení Dunaje („…a další řeka je Ister…“), který však překročit nemuseli, neboť byli na jeho severním břehu.
Odtud starobylá stezka, slavná Via Magna, spojující Byzanc se západní Evropou, vedla dál k Holíči a Hodonínu, kde se po překročení Moravy stáčela k Tullnu, překračovala Dunaj a pokračovala po severních svazích Alp do Francie. Popis v cestopisu ibn Rusty tuto trasu zřetelně sleduje také. Z textu vyplývá, že od Dunaje vede cesta členitým terénem asi 200 km k nějaké řece: „… Na břehu řeky je veliká hora, ze které vytéká voda a k té hoře je cesta deset dnů…“. Tento údaj jsme označili jako čtvrtý orientační bod.
V těchto místech se krajina výrazně změnila a cíl cesty byl vzdálen necelý den putování, protože jej odtud již bylo vidět („..Další území je rovinaté a lesnaté a oni žijí ponejvíce v těchto lesích.“). Hora „ze které vytéká voda“ zřejmě ležela v jejím středu („… uprostřed tohoto území Slovanů je sídlo Svatoplukovo“) a označili jsme ji jako pátý orientační bod. Nejvyšším vrcholem roviny dolnomoravského úvalu je Náklo (265 m/m.), který převyšuje okolí asi o 60 m.
Postup trasou Via Magny od Dunaje k Holíči naznačuje i skutečnost, že dávní cestovatelé procházeli Nitrou, pro kupce významným místem trhů. Na naší mapce je to třetí orientační bod. Rukopis uvádí: „…na počátku země Slovanů je město Váb Nít…“ Stejně informuje i perský dokument Země světa: „…Mají dvě města. Wáb Nít je prvním městem na východě a někteří se podobají Rusům. Ch.r.dáb je velké město a sídlo císaře…“
K řečišti Moravy u Holíče postupovala stezka po trase, která je dobře určena zdejšími kupci. Vedla od Nitry průsmykem Malých Karpat u Jablonice a podél říčky Chvojnice k jejímu ústí do řeky Moravy u Vrádiště. Tato osada je významným archeologickým nalezištěm a poblíž je největší známý velkomoravský mohylník, skalická „Kopečnica“. Od Vrádiště se otevírá daleký výhled na zalesněnou rovinu mezi řekami Moravou a Kyjovkou, která byla vždy hustě zalidněna, o čemž svědčí množství zdejších archeologických nálezů. Město zde jistě prozrazoval kouř z množství ohnišť početného obyvatelstva.
Mohl být Velehrad v propasti Nákla?
Písečný hřbet od hodonínského Pánova s vrcholem Náklo má geologicky zajímavý původ. Sedimenty zde vyzvedl asi 60 m nad okolí tlak obrovského podzemního rezervoáru artézské vody, ležícího pod tabulí nepropustných jílů. Byl to důsledek tlaku uhlovodíků hodonínské naftové pánve. Mohutné výrony artézské vody vytvořily na vrcholu Nákla obrovský kráter o ploše asi 4 km2. Je to skutečně zvláštnost: „…hora ze které vytéká voda…“. Severně od Nákla jsou v krajině četné pahrbky, které vznikly erupcemi uhlovodíků a vody. Některé mají průměr až 150 m a výšku přes 10 m a geologicky jsou to takzvané bahenní sopky. Obyvatelé jim říkali také „rohy“, jak svědčí název ropného pole Sedmirohé a osad Rohatec, Rohov , Rohožník nebo i trny, zuby, cúny (z německého zahn). Ibn Rusta je popsal jako místo, kam místní ukládají popel zemřelých v popelnicích: „…na druhý den seberou popel do nádoby a uloží ji na pahrbek. Po roce od úmrtí přinesou mnoho medoviny, členové domácnosti zesnulého se shromáždí, vyjdou na vrchol pahrbku, pijí medovinu a pak se vrátí domů…“.
V tomto území v trojúhelníku mezi Starým Městem u Uherského Hradiště, Nechvalínem u Kyjova a Mikulčicemi bylo nalezeno nejvíce archeologických nálezů (staveb, šperků z drahých kovů, mečů i známek jezdeckých družin), což svědčí o tom, že zde bylo centrum Velké Moravy. Propast Nákla mohla skrývat velké město, jehož vnitřní val byl až 60 m vysoký. Byla to „nevýslovná hradba Rostislava“ i „pevnost Rostislava nepodobná všem ostatními nejstarším známým“ z Análů Fuldských?
Cestu naznačují i kroniky
Poloha Velehradu v kráteru Nákla by mohla být i vysvětlením nejasných názvů Metodějova stolce v petici biskupa Pilgrama papeži Janu IX. z roku 900. Metodějovo sídlo je tam nazýváno Oguturum a Soriguturum, tedy úžasný nebo věštecký kráter. Pahrbky pak mohou souviset s dalšími podivnými názvy tohoto stolce Seclavia (clavus byl trn) a Sedavia (devio je křivost). Zachovala se také pověst obyvatel o velkém pohanském „Červeném městě“ na Nákle, zapsaná kronikáři Vacenovic, Hodonína i Svatobořic. Zveřejnil ji i historik V Brandl v roce 1863. Soudí se, červené město naznačuje dřevěné město, neboť dřevěné konstrukce byly chráněny směsí jílu a krve před ohněm a hnilobou. Jak vlastně hlavní město popisuje Ibn Rusta? Doslovný text popisu publikoval na př. L.E. Havlík:
Umrlou hodí do ohně a spálí. A všichni uctívají oheň. Většinu jejich plodin tvoří proso. Když nastane doba žní, naberou do naběračky prosné zrní, pozvednou ji k nebi a praví Ó Pane, ty jsi ten, který nám dáváš živobytí. Zachovej nám je až do konce. Dej, aby tyto žně byly pro nás nejbohatší. Mají rozličné druhy louten, kytar a píšťal. Jejich píšťala je dva lokte dlouhá a jejich loutna má osm strun. Opojné nápoje vyrábí z medu. Při spalování mrtvého se veselí a hrají na tyto nástroje v přesvědčení, že Pán ho přijal do své milosti. (Slované) mají malý počet soumarů a koně má pouze jejich čelný představitel. Jako zbraně používají krátké oštěpy, štíty a kopí a kromě nich jiné nemají. Svého vládce nazývají župan, jeho poslouchají a jeho slovy se řídí. Jeho sídlo je uprostřed slovanské země. Nejvznešenější a nejčelnější je mezi nimi ten, jemuž říkají vládce vládců a nazývají ho Svatopluk. Má větší moc než župan a župan je jeho zástupce. Tento král vlastní nejlepší koně a jeho pokrm se připravuje jen z kobylího mléka. Má dobrá, pevná, drahocenná brnění. Město ve kterém sídlí se nazývá Dž.r.wáb (G.r.dát). V každém měsíci se v něm konají po tři dny trhy a při nich kupují a prodávají. V jejich zemi je tak velká a tuhá zima, že lidé si musí vykopat obydlí pod zemí, která přikryjí střechou ze dřeva podobně jako u křesťanských kostelů. Potom na ni naházejí hlínu a každý vejde dovnitř se svou rodinou. Nanosí tam dříví a trochu kamen, potom rozdělá oheň, až se kameny rozžhaví do červena. A když to dosáhne nejvyšší bod, polévají je vodou, až se rozšíří pára a obydlí zahřeje. Potom si svlékají šaty a zůstávají v tomto obydlí až do jara.
Na pomoc přichází moderní technika
Historiky udivuje proč měli Moravané jen štíty a oštěpy. Vždyť častým archeologickým nálezem je moravská bradatice, sekera s dlouhou rukojetí. Popis Svatoplukova brnění odpovídá spíše pozdějším rytířům, než archeologickým nálezům vojenské výstroje. Úsměv vzbuzuje historka o nahatých Moravanech přežívající tuhou zimu v sauně. Proto jsme se pokusili ověřit, zda je překlad přesný.
Zápis arabských znaků vyžaduje zručného a znalého písaře. Nahradili jsme ho technikou, skenerem. Slova jsme digitalizovali jako obrázky, které jsme posílali k překladu možných významů. Velmi nám pomohl Dr. Cháríf Bahbouh z arabského nakladatelství, který jednotlivá slova přeložil do češtiny. Prostřednictvím internetu jsme získali německý překlad od znalce spisovné arabštiny v pakistánském Islamabádu. Oba překlady se ukázaly shodné a významně odlišné od textu Havlíka.
Spis je tedy psán arabštinou koránu, a i když je to mrtvý jazyk, používá se v odborné literatuře, podobně jako v Evropě latina. Písmo, dar od Aláha, se proto nezměnilo a máme k dispozici jeho dobré slovníky. Arabština je hláskové písmo o 28 hláskách, které se však píší až pěti zcela odlišnými znaky, podle umístnění ve slově a větě. Pro vokály (a,,i,u) nemají znaky a vynechávají je. Proto dochází k omylům při vokalizaci textu, který tak umožňuje více řešení.
Upřesněný překlad textu Ibn Rusty uvádíme s oběma překlady, tedy česky a německy. Zdá se, že dávný překladatel při přepisu nejdříve určil začátek a konec jednotlivých vět a označil je abecedně. (V našem obrázku jsme je dali do červeného kroužku). Souvislý text pak tvořil dosti zvláštním způsobem, neboť je kladl v různém pořadí, aby dosáhl jakýsi smysl textu. Nelogické pasáže upravoval, často si pomáhal doplňujícím textem. Našli jsme i zřejmě mylné vokalizace. Nejvýraznější je 19. slovo (čteme zprava zdola), tedy g.r.d. Domníváme se, že je to slovanský výraz grad, tedy město. Překladatel je vokalizoval jako arabské slovo. Slovníky mu nabídly možnosti gard (zima) a garad (kroupy), z nichž použil výraz zima. Proto větu „a v jejich zemi vládne grad velký, docela vykopané město“ přeložil „v jejich zemi je tak velká a tuhá zima, že lidé si musí vykopat obydlí pod zemí“. Výraz tuhá zima je i v dalších perských textech o nichž se soudí, že vznikly z díla Ibn Rusty. Je proto možné, že již arabští autoři opisů vokalizovali text významem velká zima. Skutečnost, že v textu se jedná o městskou aglomeraci je zřejmá z dalšího pokračování této věty. „…a v jejich zemi vládne Grad velký, docela vykopané město v němž bydlí chr.wáb…“. Velký grad souhlasí s názvem Veligrad a zdá se, že znamenal velkoměsto. Chr.wáb nemusí být název města, ale jméno nějaké osoby nebo (kultovní?) úřadu, který v tomto městě sídlí. Nelze vyloučit jeho slovanský původ, neboť nebyl v arabských slovnících nalezen.
Doslovný překlad popisu města Svatoplukova
Muži jejich, jak je to možné? jsou pod povrchem země a pak udělali tomu střechy ze dřeva. Nakupují v ní (zemi?) a prodávají a v jejich zemi vládne grad velký, docela vykopané město ve kterém bydlí chrw.áb. A mají v ní (městě, nebo zemi, obojí je žen. rod) trh v (kalendářním) měsíci tři dny, kromě co nadojí z mléka. A má (město) hradby (záštity) výborné, nedobytné a neobvyklé. On je nazýván vládce vládců, prvorozený a proto král. Velký dobytek (koně a brav) (obyvatelé) nemají. Patří jemu (králi, který) požívá z (něho) jídla. Ten, který prý má korunu země (hlavu státu). Vladykové ho jmenují Svatopluk, který je nejvznešenější a konají dle jeho slov. Sídlo jeho leží uprostřed území Slovanů. Obydlí jeho kde je oni vědí. (Mimo) štíty a oštěpy nemají jiné zbraně. Náčelníka svého oni poslouchají a radami se řídí svého velitele. Muži jež mají koně (jezdci) jsou vyzbrojeni cepy (cepíny, moravskými bradaticemi). Mrtvého když spalují, že je to na přání Boha tvrdí, když se veselí a hrají na hudební nástroje. Jejich strunný nástroj má osm strun. Víno připravují z medu. Zpívají při spalování.
Hrob sv. Metoděje?
Předpokládali jsme, že v případě, že je naše rekonstrukce cesty kupců na Velehrad reálná, mohlo by se na místě pahrbků vzniklých výrony uhlovodíků nacházet kultovní pohřebiště. Na něm by bylo možné hledat „Velký moravský chrám“, který by měl skrývat hrob sv. Metoděje. Letecký průzkum využíval dálkově ovládané modely s elektropohonem. Zkonstruoval a ovládal je, jako ve všech dosavadních průzkumech Karel Galatík z modelářského klubu Otrokovice. Výsledkem snímkování byl mimořádně zajímavý nález na úpatí jedné bahenní sopky. Na mapě nemá jméno, je jen označena jako kota 218. Obilný porost vykreslil siluetu, tvarem připomínající chrám s obdélníkovým půdorysem lodi, trojúhelníkovým kněžištěm a samostatně stojící zvonicí. Stavba by měla impozantní rozměry 40 x 50 m a pojala by několik tisíc osob. Podezření na katedrální chrám podpořily i zajímavé nálezy v okolí. Trojhranný sloup s kamennými ikonami sídelního biskupa se stolcem a lidskou kostrou na oltáři. Je na něm nápis VMI. Nelze vyloučit, že znamená Vae M. Iacet, tedy „Ó běda, M.. zde mrtev leží“. Poblíž se nachází románská kamenná křtitelnice pro dospělé osoby, druhotně použitá jako podstavec kříže. Letopočet 1785 naznačuje možnou tradici na sv. Metoděje. Tehdy totiž uplynulo přesně 900 let od jeho smrti. Významný je zde také nález desítek tisíc drobných stříbrných mincí ze 13. století, vyoraný v roce 1970. Mnoho těchto mincí mají doma obyvatelé okolí, kteří si je jako děti rozebrali. Tak velké množství drobných mincí ukazuje na chrámovou pokladnici.
Nedávno, v roce 2002, zde byl vyorán zlatem a stříbrem masivně zdobený obřadní mečík. Má zvláštní hadovitou čepel a je také datován do 13. století. Nachází se v soukromé sbírce majitele pozemku. Naznačovalo by to možnost, že lokalita přežila pád Velké Moravy ještě několik století a v tradici obyvatel přežívala mnohem déle. Dokonce se zdá, že informaci o zániku Velehradu i s datem této události (1015) nechala vytesat do podstavce sochy Udalrica jako kryptogram majitelka hodonínského hradu Marie Antonie z Lichtenštejnu v 18. století.
Co je to Vrádliště?
Název Vrádiště je etymologicky zajímavý. Rad-, nebo rac- byla předpona značící rokli, propast, nebo brázdu. Rádlo, radlice, rydlo i rýč mají stejný základ. Název V-rádiště naznačuje podobně jako řada dalších názvů na přístupových k Náklu (V-racov, V-norovy, Čertoryj, Radějov aj.) směr do nějaké rokle. Maďarský název Vrádiště je Várkéz. Vár znamenalo Město a kéz je určení směru dovnitř, v. (Maďarská gramatika jej klade za název místa).
„Prdy“ z Moravy
Dnes po vytěžení ložisek nafty a plynu již nevznikají nenadálé erupce, lidově zřejmě poněkud dvojsmyslně zvané „prdy“. Zanechaly nám však odezvu v místních názvech pahrbků, Čertoprd, Kytkův prd a snad i v místním lidovém rčení „jdi do Milotic, tam přisírajů“, (používaném na př. když dítě žadoní o přídavek masa).