Z USA přichází pár pozitivních zpráv: Sčítání obyvatel dokazuje, že se zvyšuje počet osob, jejichž věk je trojciferný.
Vysokého stáří se však dožívali i jejich příbuzní. Vliv tedy mají genetické dispozice. O to nadějnější je sdělení výzkumníků Massachusettského Institutu Technologie (MIT): Život půjde výrazně prodloužit i pomocí chemie – léků. Nebude výjimkou, když se člověk přiblíží věku mořské želvy!
Mořské želvy se dožívají až 200 let. Zásadní skutečností ovšem je, že žijí velmi pomalým životním tempem. Důležitou roli hraje desítky roků trvající mírný nedostatek stravy, s nímž je spojena nízká fyzická aktivita želvy. Bez vlivu není ani její poklidný život v ústraní mimo různé vlivy moderní civilizace. Podmínky, v jakých může plaz žít, si však nemůže dovolit většina běžných lidí.
Štíhlejší jsou na tom lépe
Vědci poukazují na to, že biologický limit, který omezuje lidský život, je někde mezi 120 – 180 roky. Za nejstarší ženu oficiální údaje považují Maud Farris – Luse, která v Michiganu nedávno opustila svět ve věku 115 let. Její postava byla, jako ve většině takových případů, spíše vyzáblá.
S tím souvisí první závěr: K dlouhověkosti mnohem víc inklinují štíhlí lidé. Naopak, čím větší obezita, tím se šance zmenšují. Viníkem je především velikost bílé tukové tkáně (WAT) buňky. Pro běžného dospělého se doporučuje jen 1000 – 1200 kalorií za den. Ovšem i tady, jako všude v přírodě, najdeme individuální rozdíly.
DNA připomíná kuchařku
V této souvislosti se nyní pozornost badatelů upřela na „dvojitou šroubovici“ kyseliny deoxyribonukleové – DNA. Ta je nositelkou genetické informace, kterou potomku předávají rodiče, předci. Můžeme ji přirovnat k velké kuchařské knize obsahující statisíce příkazů a postupů ke stavbě všech tkání nového organismu.
Kdyby „kuchařka“ DNA sloužila ke stavbě jedince jen sama, pak by vznikla zcela identická bytost jako ona původní. Proto příroda zařídila mísení příkazů ze dvou různých zdrojů – genotypu matky a otce. Dítě tak od každého z nich přebírá i dispozice například inteligence, výšky postavy, ale také o délky života.
Získáváme však vlastnosti nejen rodičů, ale i četné nové. Ty ale bohužel nemusí být vždy kladné. Dnes známe dvě tisícovky geneticky podmíněných poruch (včetně alergie, krátkozrakosti aj.)
Telomery ukrývají tajemství
Dosud málo probádanou oblastí jsou fragmenty DNA, odborně zvané telomery. Telomer je na každém z obou konců lidského chromozomu. Obrazně lze říci, že fungují obdobně jako ochrana při roztřepení na konci tkaniček bot.
Ruský genetik Alexej M. Olovnikov v roce 1970 spojoval telomery až s postupnou buněčnou úmrtností. Jako první vyslovil hypotézu, že zkracující se telomery možná fungují jako hodiny buněk. To časem potvrzovali četní další vědci, ale zatím se neshodli na přesném vymezení. Podle některých mohou být krátké telomery pouze symptomem stárnutí, nikoliv jeho příčinou – podobně jako šedé vlasy starších lidí.
Nejde jen o jeden gen!
Největší podporu má zatím teorie nárůstu pravděpodobnosti poruch buněčného dělení. Expert RNDr. Petr Fořt, CSc., ji charakterizuje:„V podstatě vychází z kybernetiky, protože předpokládá, že čím složitější je organismus, tím složitější jsou regulace procesů
v něm probíhajících a tím se zvyšuje pravděpodobnost jejich poruchy.“
Navíc, čím se lidský organismus dožívá vyššího věku, tím více stoupá počet již proběhlých buněčných dělení, čili zvyšuje se riziko, že dojde k nějaké poruše. Náš organismus samozřejmě v průběhu života musí dokázat „svépomocí“ opravit mnoho rozmanitých chyb, s rostoucím věkem však opravárenská činnost ztrácí účinnost.
Dr. Fořt upozorňuje: „Vysokou pravděpodobnost této teorie by mohl potvrdit nejnovější objev týkající se tzv. záložních genů.“ Každý gen něco řídí. Ke snížení možnosti nebezpečné poruchy jsou geny pravděpodobně „zálohovány“ (zdvojeny, snad i ztrojeny) existencí dalších, které mají totožnou funkci. „Pokud tedy určitý jedinec má tu smůlu, že u něj došlo k vymizení činnosti některého ze záložních genů, je vysoká pravděpodobnost, že u něho dojde k poruše nějaké životní funkce,“upřesňuje RNDr. Fořt. S tím souhlasí i jiní vědci.
Odhalili tajemství dlouhověkosti?
Zcela novou teorií je úvaha o existenci a činnosti genu dlouhověkosti. K objevení došlo až v tomto století na Islandu, kde žije pouze 270 tisíc obyvatel, geneticky značně spřízněných. Biotechnologická společnost Devoce Genetics zjistila, kde je uložen podivný gen, který se pravidelně vyskytuje jen u lidí žijících přes 90 let. Je součástí DNA jako sekvence, která zajišťuje trvalé zdraví. Nyní odborníci zkoumají, jak vlastně v těle funguje.
Profesor Kalifornské univerzity Roy Walford dospěl při pokusech se zvířaty k poznání, že přísná dieta, kompenzovaná přísunem vitaminu a minerálů, snižuje riziko výskytu nemocí (včetně rakoviny) a prodlužuje délku života.
Nadějí lidí, pro které není přítelem zdravý životní styl, je zjištění, že stejného efektu jako po důkladném přiškrcení přísunu kalorií lze patrně dosáhnout i farmaceutickou cestou. Ovšem, pokud se podaří důkladně prozkoumat účinky působení na molekuly PPAR alfa, které řídí hospodaření s energií v lidských buňkách.
Američtí vědci nyní vytvořili substanci výrazně snižující množství volných radikálů v těle. Ty způsobují stárnutí. Při zkouškách tak prodloužili věk červa hlístice na dvojnásobek. Pak úspěšně provedli obdobné zkoušky u myší. Experimenty s lidmi nás čekají!
Proč vlastně stárneme?
Vědci se zatím nesjednotili, pokud jde o příčiny stárnutí. Už jsme se podrobně zabývali teorií nárůstu pravděpodobnosti poruch buněčného dělení, jakož i genem dlouhověkosti.
Další existující teorie se týkají těchto faktorů:
postupného opotřebení;
hromadění odpadních látek v organismu;
naprogramovaného stárnutí;
genetických mutací,
změn imunitního systému,
volných radikálů.
Více se dozvíte:
R. A. Weinberg: Jediná odrodilá buňka, ACADEMIA 2003
P. Fořt: Jak stárnout pomalu, EB Nakladatelství, 2002
http://www.entu.cas.cz/fyzilo/students/lecture5
http://www.popularmechanics.com/science/medicine
