Nebeské úkazy bývaly a leckdy dodnes bývají chápány, jako symboly nadpřirozené moci. Zatmění Slunce přinášelo děs, meteorické roje byly považovány za symboly štěstí. Odraz tohoto vnímání je patrný i v jednom z nejznámějších biblických příběhů..

Nový zákon začíná Matoušovým evangeliem, ve kterém se podrobně popisuje narození Ježíše Krista. „Ježíš se narodil v judském Betlémě za dnů krále Heroda. Tehdy do Jeruzaléma přišli mudrcové z Východu.„Kde je ten narozený židovský král?“ ptali se. „Spatřili jsme na Východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“.

Hvězda poté vedla tři mudrce až k místu Ježíšova narození, kde se mu poklonili a přinesli dary v podobě zlata, kadidla a myrhy…

Příběh samozřejmě pokračuje dál, ale my se nyní zastavme u oné záhadné hvězdy. Přibásnil si ji autor evangelia Matouš zvaný též Levi, nebo vycházel ze skutečných pozorování?

Na přelomu věků skutečně došlo na obloze k několika zajímavým astronomickým úkazům. Zjistit však, který z nich by mohl být onou betlémskou hvězdou, není až tak jednoduché.

Zvláště, když jiná evangelia se Ježíšovu dětství příliš nevěnují.

Dalším problémem je, že datum narození Ježíše Krista, není zcela jasné. Rok jedna, od kterého počítáme náš letopočet, to zcela jistě nebyl. Kalendář, který používáme, vznikl až pět století po oněch událostech a jeho autorem byl římský kněz Dionysius Exiguus (470?–544?).

Pozdější revize výpočtů však ukázaly, že se dopustil řady chyb. V současnosti se předpokládá, že se Ježíš narodil mezi lety 7 až 1 před naším letopočtem.

Onou betlémskou hvězdou mohlo být leckteré nebeské těleso. Šestý král Starobabylonské říše Chammurapi (1792–1750 př. n. l.) ve své rozsáhlé knihovně vlastnil text popisující, že až v souhvězdí Ryb se objeví konjunkce Jupiteru a Saturnu, narodí se nový král.

Mezi Židy i dalšími národy Blízkého východu se před narozením Ježíše šířily apokalyptické zprávy i zvěsti, že příchod nového krále je na spadnutí. Oblast byla plná nejrůznějších proroků, tudíž nepřekvapí, že jakýkoliv nebeský úkaz vyvolával neklid.

V roce 7 před naším letopočtem došlo k oné konjunkci dvou plynných obrů hned třikrát. Navíc Jupiter byl tehdy vnímán jako hvězda králů a Saturn jako hvězda Židů.

Další konjunkcí, která je na výsost podezřelá, je ta z roku 2 před naším letopočtem. Jupiter a Venuše byly tehdy na obloze tak blízko sebe, že zdánlivě tvořily jediný velmi zářivý objekt. Navíc se vše zjevilo v souhvězdí Lva, které bylo považováno za královské.

Kromě toho v inkriminovaném období došlo ještě i ke konjunkci Jupiteru s hvězdou Regulus, což je vlastně čtyřhvězda, či Merkuru a Saturnu.

Betlémská hvězda se mnohdy znázorňuje i jako kometa. Předobrazem k této ilustraci byl obraz, jehož autorem byl v roce 1304 italský výtvarník Giotto di Bondone (1267–1337). Ten se ve svém díle inspiroval Halleyovou kometou, která zrovna při svém putování sluneční soustavou míjela Zemi.

V éře přelomu věků se tato populární vlasatice také přiblížila k naší planetě, jenže již v roce 12 př. n. l. Komet je však nepřeberné množství, takže nelze vyloučit, že mohlo jít o některou jinou. Avšak žádný astronomický dobový zápis se o kometě nezmiňuje.

Když hvězda dospěje do své kritické fáze, kdy vyčerpá své zásoby vodíku, promění se v supernovu. Ta je pak na Zemi viditelná i ve dne. K takové události dochází v širém vesmíru každou vteřinu. V naší galaxii k výbuchu supernovy však dochází zhruba dvakrát za století a ty pozorovatelné jsou ještě vzácnější. Mohla být betlémská hvězda supernovou?

Možné je vše, avšak zápisy čínských astronomů, kteří v té době představovali špičku ve svém oboru, jsou neprůkazné. Navíc určit zpětně datum výbuchu supernovy je velmi problematické.

Nedá se však ani vyloučit, že žádné výjimečné světlo na nebi v době Kristova narození vůbec nebylo, a celá věc má jen symbolickou rovinu.