Řevnivost mezi Angličany a Francouzi je pověstná. Ale, co se týče výstavby podzemní dráhy, tam Angličané ujeli Francouzům o několik délek, vždyť v Londýně jezdilo metro od roku 1863. Později se metrem vozili i obyvatelé Budapešti či jiných měst, ale hrdí Pařížané museli stále spoléhat na ucpané ulice.

Až když francouzská metropole získala pořadatelství světové výstavy pro rok 1900, začalo se v roce 1898 pod vedením bretonského inženýra Fulgence Bienvenüea stavět..

A stavělo se vesele, i když trochu náročným stylem. První trasy pařížské podzemky kopírují hlavní bulváry. Ty byly rozkopány, byla zde umístěna potřebná infrastruktura a poté byl vzniklý tunel opět zakryt.

Některé úseky vedly po povrchu a některé dokonce nad zemí po systému viaduktů, což návštěvníci perly nad Seinou mohou obdivovat dodnes.

Pařížské metro vznikalo v období secese a tento sloh je zde jasně patrný. Charakteristické jsou hlavně cedule nad vchody, skleněné secesní ozdoby či zábradlí, jejichž autorem byl lyonský architekt Hector Guimard.

Úplně první linka vedla při svém vzniku z Vincennes přes město na Porte de Maillot. Její stavba ovšem měla zpoždění, metro mělo být otevřeno již v dubnu 1900 u příležitosti zahájení zmíněné světové výstavy.

Jenže místo toho byla první trasa hotova až v červenci, kdy už návštěvníci výstavy byli zpátky ve svých domovech. Samozřejmě, že si londýnské noviny neodpustily nějaké to rýpnutí.

Zatímco tramvaji trvala cesta centrem města něco málo přes hodinu, metro zkrátilo dobu jízdy na polovinu. Síť Métropolitain – odtud právě pochází výraz Metro – hned za první rok po otevření přepravila 55 milionů lidí.

Pařížské metro ovšem častokrát bojovalo s nepřízní osudu. V roce 1903 stanici Couronnes zachvátil požár, při kterém zahynulo 84 lidí. O sedm let později se rozvodnila Seina a voda z řeky zaplavila řadu tunelů.

Rozvoj pařížské podzemní dráhy však neustával, v roce 1914 měla již 92 kilometrů a v roce 1930 dokonce 116 kilometrů.

Po 2. světové válce Paříž zavádí novější vlaky, které měly vyšší kapacitu. Další zlepšení už omezoval samotný design sítě, například krátké vzdálenosti mezi stanicemi. Průměrná mezistaniční vzdálenost představuje 562 m, v centru Paříže se však stanice nacházejí k sobě mnohem blíže.

Proto byla v 60. letech vybudována druhá síť s názvem RER. V roce 1955 se v metru objevily první vagóny s pneumatikami, které postupně nahradily železná kola.

Rozchod kolejí pařížského metra je standardní evropský, 1435 mm. Napájení vozů zajišťuje přívodní třetí kolejnice, elektrický proud je zde pod napětím 750 V. Průměrná cestovní rychlost je 35 km/h, maximální technická pak dvojnásobná.

Délka souprav je různá, pohybuje se od tří až po šest vozů v jedné soupravě. Do provozu je nasazováno celkem sedm typů vozů metra. Nejstarší jsou z 60. let, ty nejnovější naopak připomínají spíše než několik vagónů spřažených ve vlak jeden dlouhý několikakloubový vůz – jsou celé průchodné od jednoho konce soupravy až na druhý. To pomáhá zvýšit kapacitu celého systému.

A ještě několik zajímavostí z provozu pařížského metra. Poslední vlaky dojíždějí do svých cílových stanic v 1:15. Pařížané jím říkají smetáky, protože je leckdy obtížné spící a společensky znavené cestující z vlakové soupravy vymést. O víkendech je provoz metra o hodinu prodloužen.

Nejmodernější linkou metra je ta s pořadovým číslem 14. Ta směřuje od Saint Lazare přes neoklasicistní kostel La Madeleine až do stanice Olympiades. Kolejiště je zde od nástupiště oddělené bezpečnostními stěnami, což zabraňuje pádu do kolejiště, podobným systémem jsou vybaveny i některé londýnské trasy.

Linka 14 je plně automatizována a tím pádem bezpilotní, takže cestující se mohou kochat výhledem, jaký obvykle má jen strojvedoucí.