Byť je to již 45 let, co se člověk naposledy dostal dál, než na nízkou oběžnou dráhu kolem Země, pilotovaný let k Marsu nepřestává vědce i širokou veřejnost fascinovat. Ba dokonce se stále hovoří i budoucí kolonizaci rudé planety. Jsou však podobné projekty vůbec reálné?.

Není to tak dávno, co si mediální pozornost vyžádal program Mars One. Jeho základem je jednosměrný let na rudou planetu a následné založení kolonie. V listopadu 2016 byl představen skafandr pro tuto misi, v laboratořích se už údajně testuje pěstování rostlin v marsovských podmínkách.

Nemálo vědců je však k tomuto projektu skeptických, podle studie Massachusetts Institute of Technology (MIT) by bez potřebných inovací celá kolonie zahynula během pouhých sedmdesáti dnů.

Do hry o Mars se přihlásil i americký podnikatel Elon Musk. Podle zakladatele projektu SpaceX by se první lidé mohli projít po Marsu už v roce 2022 a v roce 2060 by čtvrtou planetu mohlo obývat až milion lidských Marťanů.

Muskovy plány jsou vskutku smělé. „Je dosažitelné, aby přistání na Marsu proběhlo ještě za našich životů,“ tvrdí. Na loňském mezinárodním astronautickém kongresu Musk své plány konkretizoval. Jejich základem je kosmická loď dlouhá jako dvě dopravní letadla Boeing 747. Koráb by se k Marsu měl vydat pomocí vícestupňových startů a znovupoužitelných přídavných motorů.

Cesta k Marsu s využitím Hohmannovy dráhy trvá za pomoci současných pohonných systémů zhruba devět měsíců. Musk je přesvědčen, že je tuto dobu schopen zkrátit trojnásobně. V praxi má vše vypadat tak, že nosná a vícepoužitelná raketa vybavená 42 silnými motory Raptor vynese do vesmíru nejdříve loď a pak se vrátí pro nákladní moduly.

Motor přitom již byl úspěšně otestován. Startovací okno směrem k Marsu se otevírá každých 26 měsíců a Musk chce výhledově využít každé z nich. Časté intervaly mezi jednotlivými starty mají připravit půdu k budoucí kolonizaci planety.

Pilotovaný let k Marsu mají v plánu i veřejnoprávní kosmické agentury, jako jsou NASA a ESA. Ty však hovoří spíše o střednědobých horizontech. Šéf NASA Charles Bolden opakovaně prohlásil, že považuje lidskou misi na Mars za prioritu. Avšak reálně NASA s vysláním takové mise nepočítá dřív než po roce 2030.

Proč právě Mars, to je nasnadě, vždyť jeho výhody jsou jasné. Existuje zde podobná délka rotace (jen o půl hodiny delší než na Zemi), úhlový sklon osy je 25,19°, takže je srovnatelný s 23,44° na Zemi, byť ten na Marsu více kolísá.

Vzhledem k tomu zde nastávají roční období, podobná těm pozemským, ačkoli jsou téměř dvakrát tak dlouhá. Marsovský rok totiž trvá 1,88 roku pozemského.

A nedávná pozorování NASA a ESA potvrzují existenci vody na Marsu, nejnovější objev hovoří o masivním ložisku vodního ledu ukrytého pod povrchem oblasti Utopia Planituia. Zdá se, že na Marsu je i dostatek prvků, nutných k vybudování obyvatelné základny.

Avšak mezi Zemí a Marsem existuje i řada odlišností. Mars je především o dost menší a řidší, takže gravitace je zde ve srovnání se Zemí jen třetinová. Průměrná teplota se na Marsu pohybuje okolo šedesáti stupňů pod bodem mrazu.

Atmosféru tvoří z velké části oxid uhličitý, nechráněný člověk v takovém prostředí vydrží sotva 20 vteřin. Problémem je rovněž místní tlak, při kterém voda v kapalném stavu vůbec nemůže existovat či jen v podobě velmi silné solanky. Tlak je zde stejný jako ve výšce 30 kilometrů nad zemským povrchem.

Mars má navíc velmi slaboučké magnetické pole, takže jeho ochranná funkce je tak neporovnatelně nižší než u pole zemského. Komplikací je tedy více než dost.

Problémem pilotované mise k Marsu již může být samotná cesta. Když američtí astronauti mířili k Měsíci, byli tvrdému kosmickému záření vystaveni jen několik dnů. Pokud však organismus bude v takovém prostředí několik měsíců, důsledky budou znatelné.

NASA již uskutečnila studii, ve které byl zkoumán vliv záření na myší neurony. Výsledek nebyl příliš potěšující. Samozřejmě, že mozek myši a mozek člověka se liší, avšak záření na tkáň působí stejně. Badatelé tak dospěli k závěru, že lidé by na cestě k rudé planetě sice nezaznamenali akutní potíže, avšak v jejich mozku by docházelo k nenapravitelným změnám. Studie dokonce hovoří o pojmu „kosmická demence“.

Cestu k Marsu navíc nezvládne každý. I sebelepší psychologické testy nakonec nemusí plně odhadnout budoucí realitu.

Před několika lety se v Rusku uskutečnil projekt simulované cesty k rudé planetě nazvaný Mars-500. Šestice mužů měla v jeho rámci strávit 520 dní ve zcela uzavřeném prostředí připomínajícím kosmickou loď.

Členové experimentu se nakonec leckdy chovali jinak, než naznačovaly jejich psychologické profily. Například propadali depresím nebo se u nich objevily potíže se spánkem.

Jak bylo zmíněno, je gravitace na Marsu oproti té zemské pouze třetinová. Dlouhodobý pobyt v takovém prostředí zanechá na lidském organismu samozřejmě stopy.

Na Zemi je díky silné gravitaci mnohem více krve v nohou než v hlavě a srdce se tomu přizpůsobuje. Na Marsu by v hlavě krve výrazně přibylo, protože by nebyla tolik tlačena směrem dolů. Tím by se lidem zvětšila hlava.

To se stává i kosmonautům na ISS, jejich tělo se však s touto nepříjemností postupně vyrovná. Hůře se však organismus potýká se změnou tvaru červených krvinek.

Problémem by také byl úbytek svalů, se kterým se dá bojovat pouze velkými dávkami pravidelného cvičení. Při delším pobytu v nižší gravitaci by hrozily deformace těla. Pro případné kolonizátory by bylo zřejmě nemožné zplodit na Marsu potomky, protože zárodek by se při nižší gravitaci nevyvíjel správně.

Problémů pro cestu k Marsu a jeho následnou kolonizaci je více než dost. Zda se s nimi Musk či NASA dokážou vypořádat, ukážou teprve následující léta.