Představte si, že se procházíte po rozkvetlé louce a najednou kolem vás proletí motýl nebo včela s anténkou na zádech. Že to není reálné? Možná u nás ne, ale ve Velké Británii ano!
Za vše mohou tamní odborníci z Rothamsted Research, nejrozsáhlejšího výzkumného zemědělského centra v zemi, které je s největší pravděpodobností i nejstarší svého druhu na světě. Již od roku 1843 pracují vědci v Harpendenu na vývoji hnojiv nebo prostředků pro chemickou ochranu rostlin, zabývají se dopady zemědělství na původní krajinu a na životní prostředí. Svou pozornost soustřeďují na pomoc rozvojovým zemím, pro které připravují geneticky modifikované plodiny.
Úspěšné pokusy
Vraťme se ale zpět o více než 160 let. U zrodu úspěšného vědeckého centra, které si na mezinárodním poli vydobylo záviděníhodného uznání, stáli John Bennet Lawes a Joseph Henry Gilbert. Mladí vědci odstartovali první ze sérií dlouhodobých pokusů, při nichž se především snažili zjistit, jak na úrodu působí anorganická a organická hnojiva. Některé z jejich pokusů se používají dodnes.
V současnosti je Rothamsted Research jednou z osmi významných vědeckých institucí, které spravuje a z převážné části i financuje britská Výzkumná rada pro biotechnologické a biologické vědy (BBSRC). Mezi jeho největší objevy patří vývoj insekticidů pyretroidů, syntetických látek, jež díky svému složení mohou být bez obav používány ve zdravotnictví nebo v potravinářství. Důležitou měrou se Rothamsted podílí na rozvoji vědních disciplín, jako je virologie a nematologie, která se zabývá škodlivostí cizopasníků napadajících rostliny Podstatnou část výzkumu představuje i zájem o bezobratlé živočichy, které má na starosti samostatné speciální oddělení.
Motýli s vysílačkou
Přímo detektivní prací zdejších odborníků je mimo jiné i sledování hmyzu. Nyní například prokázali, že motýli nepoletují po zahradách z kytky na kytku tak zcela bezcílně, jak se doposud předpokládalo. Naopak mají přesné „letové dráhy“. Pohyb motýlů sledovali zdejší odborníci prostřednictvím miniaturních monitorovacích zařízení, která umístili hmyzu na záda. Díky těmto „batůžkům“ získali důležité informace o tom, kudy vlastně motýli létají, jakou se pohybují rychlostí nebo jak se chovají při hledání potravy.
Poté co prověřili, že elektronické zařízení nemá na jejich zdraví žádný negativní vliv, vystrojili vědci 33 motýlů malinkými vysílačkami o hmotnosti pouhých 12 miligramů, což představuje 4 až 8 procent z celkové váhy takového živočicha. K pokusu si vybrali babočky paví oka (Inachis io) a babočky kopřivové (Aglais urticae), které poté vypustili do volné přírody. Zjistili, že se tento krásně zbarvený hmyz pohybuje dvěma odlišnými způsoby. Motýli buď létají rychle (2,9 m/s) a udržují přímý směr, nebo kličkují v mírnějším tempu (1,6 m/s). Během pomalejšího letu vyhledávají potravu a dokážou přitom rozlišit rostlinu ukrývající chutný nektar od uschlého bodláčí. Šikovně se přitom dovedou vyhnout nevhodné lokalitě, jakou je třeba husté křoví, které rozpoznají už ze vzdálenosti 200 metrů.
Co kvůli motýlům pěstovat?
„Informace, které zjistíme o tom, jak si motýli vybírají svůj směr letu nebo kam se vydají za potravou, by mohly být užitečné zejména pro ochránce přírody,“ říká doktorka Juliet Osborne z Rothamsted Research. „Pokud hovoříme s farmáři na téma, jaké plodiny by měli na svých pozemcích pěstovat pro zachování biologické rozmanitosti, je lepší, když o nejrůznějších živočišných druzích víme co možná nejvíce.“
Zdejší vědci proto v následujících letech chtějí studii o motýlech ještě rozšiřovat a mají v úmyslu zaměřit se při ní i na velmi vzácné druhy, například na hnědáska chrastavcového (Euphydryas aurinia). Pomocí radaru už stopují také čmeláky a včely.
Více se dozvíte na:
http://www.rothamsted.ac.uk/
Proč včely tančí?
Rozluštění záhady, která již dlouhá léta trápí nejednoho majitele včelstev, je díky vědcům z Rothamsted Research na světě. Včela, která se vrátí do úlu s nektarem, totiž vždy před svými „spolubydlícími“ předvede podivný klátivý tanec. Na první pohled se zdá, že jde o naprosto zmatený pohyb, ale při bedlivějším pozorování zjistíte, že tento tanec má svá přesná pravidla. Ostatní včely se vždy shromáždí a bedlivě zkoumají pohyby své kolegyně.
V 60. letech minulého století přišel profesor Karl von Frisch s možným řešením. Včely podle něj neobvyklým tancem upozorní ostatní na to, kde se v okolí nachází velký zdroj nektaru. Jeho tvrzení vyvolalo velké rozpory, které přetrvávaly až do dnešních dnů. Někteří odborníci se domnívali, že včely prostě nedokážou dekódovat smysl tance.
Teď ale britští experti na základě laboratorních testů zjistili, že se rakouský nositel Nobelovy ceny z roku 1973 nemýlil. Díky radarům, které připevnili včelám sledujícím prapodivný tanec, mohli lépe monitorovat jejich letové dráhy. Potvrdilo se, že včela svým klátivým tancem ostatním napoví, kde a v jaké vzdálenosti mají hledat bohatý zdroj potravy. Směr tance svědčí o směru, jakým by se včely měly vydat, a intenzita pohybů pak vypovídá o vzdálenosti naleziště.
Vyzráli i na komáry
Máte také ten pocit, že jakmile vyrazíte do přírody, nelítostně na vás zaútočí roj komárů, zatímco jiní lidé se jejich nájezdů vůbec nemusí obávat? Vědci z Rothamstedu o tom, že někteří z nás jsou pro komáry atraktivnější než ostatní, vědí své. Nedávno ale přišli celému problému na kloub a tvrdí, že lidské tělo vylučuje určité chemické látky, které dotěrný hmyz odpuzují. Na skupině dobrovolníků testovali, jak pravděpodobné je, že nepříjemný hmyz zaútočí na konkrétního jedince. Lidem, kteří komáry nepřitahovali, potom experti z těla odebrali vzorky a objevili látku, která byla patrně příčinou hmyzího nezájmu. Její složení experti ale dosud tají. Naznačují jen, že se spíše jedná o více látek najednou a jejich rozdílný poměr v těle každého jedince. Tento objev by mohl v budoucnosti vést k vytvoření unikátního repelentu, který by navíc, a to by byla jeho velká přednost, byl zcela bez zápachu.
