Zpráva OSN z roku 2005 varuje, že nad hlavami miliard lidí jako Damoklův meč visí hrozba v podobě rozšiřování pouští. Jak nehostinné pustiny rozžhavené slunečním žárem vznikají? Co znamenají pro lidi, zvířata i rostliny? Jaká hlavní nebezpečí tady číhají? Na to 21. STOLETÍ hledalo odpověď.
Desertifikace, tak odborníci označují rozšiřování pouští, další snižování kvality půdy a nevratné ničení suchých a polosuchých oblastí vlivem nejrůznějších klimatických faktorů a lidských zásahů. S tím souvisí i rozsáhlé prachové bouře, které poškozují zdraví lidí i na jiných světadílech. Od Severní Ameriky až po centrální Asii právě teď žijí v krajích ohrožených zvětšováním pouští dvě miliardy obyvatel.
Letos postihlo Španělsko, Francii a Portugalsko největší sucho za posledních 60 let. Také v Austrálii je mnoho míst, kde neprší už několik roků. Úrodná krajina se mění v neobyvatelnou pustinu, novou poušť. Suché lokality zabírají 41 % (!) celkové rozlohy půdy na zeměkouli.
Na první pohled jen horko a písek
Představte si, že stojíte na pokraji nekonečného moře písku, místo chladivých vodních vln vidíte vysoké horké duny, dílo větru. Ten stále přenáší písek z místa na místo a tam, kde narazí na překážku, část svého nákladu odloží. Některé duny jsou až 200 metrů vysoké a kilometr dlouhé. Ovšem na stabilním místě po staletí zůstávají jen ty nejvyšší, které mají dokonce i svá jména předávaná z generace na generaci – slouží k orientaci v nepřehledném terénu.
Začíná den, v jehož průběhu se pouštní balvany rozpálí až na 70 °Celsia. Svou sílu předvádí žhavé slunce z průzračně blankytné oblohy, na které trvale postrádáte mraky jako důmyslnou izolaci před ničivými paprsky. Zjistíte, že se ani nepotíte, protože horký suchý pot se z pokožky neustále odpařuje. Lékaři prokázali, že za hodinu člověk na poušti vypotí až litr tekutiny. Také proto si dost obětí vyžádá právě úmorná žízeň.
Do obličeje vinou horkého větru bodají štiplavá žihadélka písku. Velmi důležité je tudíž i vhodné rozevláté oblečení kryjící i obličej a na noc pak něco teplejšího, protože v poušti klesají teploty i pod nulu.
Jak vznikaly pouště?
Rodný list dnešních pouští většina odborníků datuje do doby starší než deset tisíc let, kdy Země prožívala závěrečné záchvěvy poslední doby ledové.
Ledovce pokrývaly rozsáhlé části severu Evropy, víc než polovinu severoamerického kontinentu, dlouhý pás jihoamerických velehor, severní a střední Asii, některé části Afriky i vzdálenou Austrálii a Tasmánii. Tak jak teploty přibývalo, celé ledové království ustupovalo na jih i na sever směrem k pólům.
Eroze si přišla na své!
Tak z mnoha míst mizel ledovec, který dříve bohatými srážkami výrazně ovlivňoval zemský povrch. S ústupem ledovce se tak posouvalo a měnilo i pásmo pravidelných dešťů. Přecházely tisíce let, na mnoha místech bylo podnebí stále sušší, vypařovala se jezera, mizely řeky a s mizející vodou většinou mizelo rostlinstvo. Za dostatkem potravy a životodárnou vláhou se stěhovali lidé i zvířata.
Opuštěnou holou půdu dál bičoval vítr, který odnášel vrchní vrstvu zeminy a obnažoval holou skálu, na kterou se „vrhla“ eroze, matka jemného písku. Měla příhodné podmínky především díky extrémním výkyvům teplot, kdy denní žár se střídal s nočním mrazem. Silné větry neustále vrhaly na skalní stěny spousty písku a dokázaly tak proměnit v jemná zrnka i nejtvrdší žulu.
Geologické výzkumy ukazují, že obdobné jevy se v místech dnešních pouští děly víc než dva miliony let, kdy se ledovcový štít periodicky rozšiřoval a zase ustupoval.
Někde se erozi v pozdějších dobách snažili lidé bránit. Archeologické nálezy dokazují, že například v Libyi dokázali obyvatelé zachycovat přívalové deště a pomocí systému zavlažovacích kanálů je rozvádět po polích.
Proč je důležitý Rak a Kozoroh?
Odborník na pouště, RNDr. Martin Smrček, upozorňuje i na další příčinu vzniku pouští: „Slunce neohřívá Zemi všude rovnoměrně – nejvíce tepla dopadá logicky na rovníkové oblasti, nejméně na póly. Na rovníku se tvoří horké vzestupné proudy, teplý vzduch se hromadí ve výšce a směřuje odsud na sever a na jih do chladnějších zeměpisných šířek, kde klesá dolů.
Prohřátý vzduch pojme daleko více vlhkosti než vzduch chladný. Proto jsou vzestupné proudy zprvu velice vlhké, ve výšce se ochladí, přebytečná vlhkost se sráží a vznikají mraky. Z nich se voda vrací zpět na zem jako déšť. Vzduch zbavený vláhy poté proudí ve vysokých vrstvách atmosféry dál, až k oběma obratníkům. A teprve zde, půl druhého tisíce kilometrů na sever a na jih od rovníku, klesá k zemi. Bohužel těmto oblastem již žádné srážky nepřinese. Navíc se při sestupu k zemi značně ohřívá a absorbuje vzdušnou vláhu, kterou s sebou odnese zpět k rovníku.“
Vzdušná cirkulace tak podporuje vznik pouští a také polopouští a vyprahlých pásem kolem obratníku Raka na severu a Kozoroha na jihu.
Asi nejlépe si tento jev můžeme ukázat na mapě světa. Vidíme, že po jeho obou stranách rovníku existuje vždy dvojice pouští na severu a na jihu. Nejznámější Sahaře odpovídají pouště Namib a Kalahari. Povšimněte si, že v rovníkové oblasti je odděluje ještě poměrně rozsáhlý pás deštného pralesa, dosud nestiženého uvedenou hrozivou desertifikací.
Přeskočme teď zrakem do Severní Ameriky. Zdejší pouště jako Sonora a Mohave mají svůj protějšek v jihoamerické poušti Atacama. A co obrovské pouště Střední Asie a Turkestánu? Těm odpovídají pustiny ve střední Austrálii.
Co je vlastně poušť?
Odborníci se neshodují na zcela přesné definici pouště. Mnozí ji široce charakterizují jako pásmo zemského povrchu bez rostlinného pokryvu. Do tohoto pojmu se ale vejdou jak pouště suché (aridní), tak i pouště ledové čili oblasti věčného ledu a sněhu.
Podle německého geografa Alberta Pencka jsou aridní (suché) pouště takové oblasti, „ ve kterých atmosférické srážky jsou nižší než přirozený výpar“. V závislosti na množství dešťových srážek se pak aridní oblasti dělí na dvě základní skupiny: pravé pouště, kde roční průměr srážek nepřesahuje 200 mm a polopouště (200 – 400 mm).
Dalším typickým znakem je, že v takových oblastech většinou nenajdeme řeky. Výjimkou jsou pouze veletoky, kterým sucho neuškodí, Nil na Sahaře a Colorado protékající Arizonskou pouští.
Písečné pouště (egry) tvoří pouhou třetinu suchých oblastí. Největším takovým pokryvem s příznačným názvem Písečné moře je Rub- al- Chálí na Arabském poloostrově. Rozlohou přesahuje 800 000 km2 a další světový primát drží ve výšce dun (až 270 m). Písečná pohoří jsou dlouhá až 400 km. Kalifornskému Údolí smrti zas dominují zvláštní hvězdicovité duny.
Větší množství je však pouští kamenitých a skalnatých (hamady), štěrkovitých a oblázkovitých (zefíry) a hlinito- prachovitých. Existují i pouště solné.
Nejvíce pouští je v Africe – zabírají celou její třetinu. Dominuje Sahara (z arabského označení „sahra“ = pustina), jejíž okraj se každý den posunuje o 6 – 8 metrů. Celkem pouště pokrývají pětinu zemského povrchu.
Když se roztočí atmosféra…
Tajemná slova Habbob, Chamsin či Harmattan jsou názvy projevů počasí, se kterými se můžeme setkat v pouštních oblastech a jejich okolí. Čemu však vůbec „vděčíme“ za existenci pouští? Co o tom říká klimatologie?
Viníkem je podnebí
Určujícím rysem pouští není horko, ale sucho. Chceme-li tedy označit viníka způsobujícího existenci pouští na Zemi, musíme prstem ukázat na podnebí.
To, že je na určitém místě nějaké podnebí, je dáno působením takzvaných klimatotvorných faktorů. V jednom hrnci se tak vaří a navzájem ovlivňují energetická bilance, atmosférická cirkulace, charakter aktivního povrchu (moře, pevnina, sněhová pole apod.) a pochopitelně i lidské zásahy.
Všeobecná cirkulace atmosféry je vlastně systém atmosférického proudění z pohledu celé planety či kontinentu, které se projevuje výměnou vzduchu v prostoru spojenou s přenosem energie, hybnosti a vláhy v zemské atmosféře.
Důsledkem působení záření v různých zeměpisných šířkách, rotace Země, nerovnoměrného rozložení pevnin a oceánů, tření proudícího vzduchu o zemský povrch aj. je pak globální cirkulace. Patří do ní třeba pasáty či tropické monzuny.
Jak se přenáší písek
Na pouštích suchého tropického pásu, jakou je třeba Sahara, se můžeme setkat s některými zajímavými projevy počasí. Silné ohřívání přízemních vrstev ovzduší vede ke vzniku mohutných prachových vírů. Prachový nebo písečný vír má víceméně vertikální osu rotace a vzniká u zemského povrchu. Víry toho druhu sahají někdy výše než 1000 m a jejich poloměr s výškou roste. Mohou se vyskytovat i za jasného počasí.
Na poušti však také můžeme potkat mnohem nebezpečnější prachovou či písečnou bouři, která dovede při silné turbulenci zvednout jemnozrnný písek či prašné hlíny až do výše oblaků a transportovat ho na velké vzdálenosti (až tisíců km). Šířka takového vzdušného proudu dosahuje 300 – 500 km, výška i více než 1,5 km a rychlost bývá kolem 60 km/h. Tyto bouře dokonce dostaly různá místní označení, např. harmattan, habbob, chamsin či samum.
I na poušti je mlha
Zajímavostí je, že na západním pobřeží kontinentů se v tomto klimatickém pásmu vyskytují pouště i přímo na mořském břehu, kde bychom předpokládali dostatek vláhy. Suchost těchto oblastí je totiž kromě pasátů způsobena také studenými mořskými proudy tekoucími podél pobřeží těchto oblastí. U pobřeží jižní Ameriky to je Peruánský proud, u jižní Afriky Benguelský proud. Opět zde narážíme na vliv všeobecné cirkulace atmosféry. Ta je totiž hlavní příčinou velkoprostorové cirkulace vody v oceánech.
Dotyk chladných vod s teplým kontinentálním vzduchem vyvolává mlhy, které jsou místy jediným zdrojem vláhy. Hovoříme pak o tzv. mlžných pouštích. Srážky jsou tu velmi nízké zejména vinou suchosti sem proudícího vzduchu a inverzní vrstvě blízko zemského povrchu. Tento typ podnebí, který se nazývá garua, je typický pro západní okraje Sahary, poušť Namib v jižní Africe, pobřežní krajiny jižní Kalifornie a poušť Atacama v Jižní Americe.
V létě teplo, v zimě mráz
Narozdíl od horkých tropických a subtropických pouští není existence kontinentálních pouští na jižním okraji mírného klimatického pásma nijak vázána na subtropické tlakové výše. Příčinou jejich vzniku je jejich poloha uvnitř kontinentů, daleko od oceánů. Přestože vzduch přicházející do těchto oblastí je oceánského původu, během dlouhé pouti nad povrchem kontinentu se postupně mění (transformují) jeho vlastnosti.
Kontinentalita těchto pouštních oblastí se projevuje minimem srážek pod 200 mm a extrémními teplotami. Od pouští tropických a subtropických se pouště mírného pásma liší zejména chladnými zimami. Typickými zástupci jsou středoasijské pouště s velkými ročními a denními výkyvy teploty vzduchu a jeho sníženou poměrnou vlhkostí. Například na poušti Gobi je sice v létě velmi teplo, avšak v zimě tam teploty klesají i pod –40 °C.
Kde je sucho a led
Pouště však najdeme i ve vnitrozemí polárních oblastí. Ve schématu všeobecné cirkulace atmosféry se tedy zaměřme na polární buňky. V oblastech kolem zemských pólů totiž převládají v atmosféře sestupné pohyby (subsidence), vázané na arktickou resp. antarktickou anticyklónu, které jsou součástí cirkulace zmíněných polárních buněk. Klesání vzduchu v tlakových výších vede ke vzniku mohutných teplotních inverzí a mimořádnému vysušení vzduchu. Sněhem a ledem pokrytý povrch má na svědomí ochlazování spodních vrstev atmosféry, což často vede ke vznik mlh i při nízké poměrné vlhkosti vzduchu. Velmi nízké teploty a tím i malé vypařování nevedou ke vzniku přeháněk nebo bouřkových lijáků, jak je známe z nižších zeměpisných šířek, a tím přispívají k suchosti polárních pouští.
Fata morgána je zvláštní případ zrcadlení v atmosféře, při němž v pouštních a polárních oblastech vznikají zdánlivé přímé a vzhůru nohama obrácené obrazy skutečných, často i vzdálených předmětů, v závislosti na způsobu lomu světelných paprsků.
Habbob je silná prachová bouře v Súdánu. V Chartúmu se objevuje průměrně 24x za rok, obvykle od května do září. Nejčastěji se vyskytuje v odpoledních nebo večerních hodinách a trvá průměrné 3 hodiny. Habbob je většinou spjat s náhlou změnou směru a zesílení rychlosti větru, výrazným poklesem teploty vzduchu a extrémně nízkou dohledností. Oblaka prachu mohou dosáhnout výšky 1,5 – 3 km.
Chamsin je suchý a horký jižní až jihovýchodní pouštní vítr, vanoucí v Egyptě a nad Rudým mořem při postupu tlakové níže Středomořím k východu. Přináší velké množství prachu a písku, který silně snižuje viditelnost. Vyskytuje se nejčastěji na podzim.
Scirocco je v původním významu teplý jižní nebo jihovýchodní vítr vanoucí ze Sahary nad Sicílii a jižní Itálii. V širším smyslu je to vítr proudící ze Sahary nebo arabských pouští do oblasti Středozemního moře na přední straně tlakové níže postupující Středomořím k východu. Původně suchý a prašný vítr, který se nad mořem zvlhčuje a při dalším postupu na sever přináší mlhu a déšť je tzv. vlhký scirocco.
Samum (hakím) je oblastní název pro silný a horký pouštní vítr zpravidla západního směru. Vyskytuje se v severní Africe, v Palestině, v Jordánsku, v Sýrii a na Arabském poloostrově. Teplota vzduchu při něm dosahuje až 55°C. Často mívá charakter prachové bouře. Jeho náhlý výskyt může vyvolat zdravotní potíže i úmrtí (mrtvice), protože lidský organismus se nestačí vysoké teplotě tak rychle přizpůsobit. Nejvíce se vyskytuje na jaře a v časném létě. Název samum znamená v arabštině “jedovatý vítr”.
El Niño, česky jezulátko, je výsledný jev vyvolaný vzájemným působením mezi atmosférou a Tichým oceánem. Projevuje se přechodným zánikem studeného Peruánského mořského proudu podél pobřeží Jižní Ameriky a jeho nahrazením teplým protiproudem z rovníkových oblastí Tichého oceánu. Tento jev vyvolává katastrofální deště na západním pobřeží Jižní Ameriky, které normálně bývá extrémně suché. To má zhoubné následky pro mořskou flóru a faunu. El Niño následuje po období déletrvajícího zesílení pasátů, které v rovníkových oblastech vedlo k přemisťování zvýšeného množství mořské vody ve směru pravidelného mořského proudu. Po následném zeslabení pasátů se vytváří proudění nahromaděné vody opačným východním směrem, což způsobuje jak zvýšení teploty vody u pobřeží Peru, Ecuadoru a Kolumbie o několik °C, tak i zvýšení průměrné výšky mořské hladiny, řádově o desítky cm. Jezulátko je doprovázeno rozsáhlými změnami tlaku vzduchu v oblasti mezi Austrálií a Jižní Amerikou, nazývanými “jižní oscilace”, které ovlivňují všeobecnou cirkulaci atmosféry. Opakem jevu El Niño je La Niña s dobře vyvinutou pasátovou cirkulací.
Více se dozvíte:
Jaromír Demek, Evžen Quitt, Jaroslav Raušer, Úvod do obecné fyzické geografie, Academia 1976.
Meteorologický slovník výkladový a terminologický, Academia, MŽP ČR, 1993.
Ilustrovaný atlas světa pro nové století, Reader’s Digest Výběr, 1999.
Kolik tváří má poušť
Na každém kontinentě se můžeme setkat s nějakou tou pouští či vyprahlou oblastí. Je to však vždy jen písek? Pojďme si představit alespoň ty nejdůležitější!
Africká říše větru
Dokážete si představit území větší než USA nebo Evropa? Tak taková je Sahara! Rozloha: devět miliónů km2 z ní udělala největší tropickou pouť na světě. Obrovská plocha 900 milionů hektarů se rozprostírá od pobřeží Středozemního moře, kde písek zavál zbytky dávných římských měst, až ke křovinatých pláním Mali a Súdánu. Ve východní části na jejích okraji šplouchají vlny Rudého moře, na západě už šumí Atlantský oceán.
Většina turistů si Saharu představuje jako písečné pláně a dunová pole, jenže něco podobného tvoří pouze 20 % jejího povrchu, zbytek představují kamenité pláně s oblými valounky a kameny, které se pomalu rozpadají. Na tomto obrovském území vládnou suché větry – pasáty. Prší zde jen zřídka a většinou nepravidelně, hlavně však v horských oblastech. Mimořádné zvýšení teploty na Sahaře se spojuje s písečnými bouřemi, kdy se do vzduchu dostává množství prachových zrnek a sluneční světlo jimi proniká jen jako načervenalé šero.
Na výšinách a rozlehlých rovinách se prostírají štěrkové a skalnaté pouště a plochy křemene (serir). Nechybějí ani šedé pláně vápence a prachu (feš–feš) i bíle se třpytící solná jezera.
Na severovýchodě Sahary mezi libyjskou oblastí Fessan a Nilem je Libyjská poušť. Neomezuje se jen na Libyi, jak by se dalo usuzovat z názvu, ale prostírá se i v Egyptě a v Súdánu. Krajina písku a větrů pokrývá rozlohu dvou milionů km2. Tvoří ji pusté tabulové krajiny s písečnými dunami, občas oživené několika oázami na egyptském území. Izrael zas má kamenitou Negevskou poušť zabírající skoro celou jižní polovinu země.
Vejdi a nikdy nevyjdeš!
Ani Asie není skoupá na nehostinné pustiny. Pokrývají území od Kaspického jezera až po Gobi v Mongolsku a Číně. Největší asijskou pouští je Taklamakan, což v ujgurštině znamená „Vejdi a nikdy nevyjdeš!“ Druhá největší poušť světa měří od východu na západ 1000 kilometrů a 400 kilometrů z jihu na sever. Teploty mají rozpětí od minus 20 do plus 60 stupňů Celsia.
Dá se tudy jet automobilem po silnici dlouhé 552 kilometry, ale pouhý pohled z okénka postačí, abyste si uvědomili, že se oprávněně řadí na čelo nejnehostinnějších koutů naší planety. Svou nenasytnou invazi poušť každoročně postoupí o 400 kilometrů, takže v současnosti jen v této části zabírá 340 000 km2. Pekingská vláda se jejímu apetitu pokouší bránit vysázením „velké zelené zdi“ o šířce 5000 kilometrů na všech stranách pouště. Za posledních 20 let jen v provincii Sin-ťiang vysadili přes 800 000 hektarů lesů. Počet ničivých písečných bouří v oblasti se tak snížil na polovinu, tedy na „pouhých“ 90 dní v roce. Čínská vláda dokonce uvažuje o tom, že řízenými jadernými explozemi by odklonila říční koryta z himalájského pohoří v Tibetu a tak by Taklamakan zavlažila.
Když hurikán přinese mraky
Austrálii kdysi dávno pokrývaly bujné pralesy. Vinou změny klimatu i lidí, kteří ve velkém káceli stromy, tady dnes narazíte na vyprahlou poušť či polopoušť na každém kroku. Světlou, či v tomto případě spíše zelenou výjimkou jsou úzké pobřežní pásy a menší území na severovýchodě. Nejznámějšími australskými pouštěmi jsou pak Velká písečná, Velká Viktoriina a Gibsonova. Z ptačí perspektivy zde spatříte spoustu vyschlých jezer a koryt řek. Každý rok či ob rok, když sem hurikán zanese mraky, tyto přírodní zásobárny vyplní voda. Vodní bohatství však ve výhni vydrží jen pár týdnů. Mnohem déle přežívají osamocené tůňky – bilabongy. U nich pak hledají spásu ptáci, klokani i jiní živočichové.
400 let bez vody
O vodě z nebes může jen snít poušť Atacama na západním pobřeží Jižní Ameriky. Ve výšce 3 000 m n. m. jsou zde místa, na která nedopadly životodárné vodní kapky už přes neuvěřitelných 400 let.
Znáte mrazovou poušť?
Vedle pouští rozpálených slunečním žárem si mocná příroda vytvořila i protipól, mrazovou (ledovou) poušť. Tak se nazývá i Arktický pás, pro který jsou příznačné trvale nízké teploty a jen minimum srážek. Patří sem Severní ledový oceán a ostrovy asi nad 70° s. z. š..
Vegetaci tvoří jen velmi houževnaté rostliny, hlavně řasy, mechy a lišejníky. Život se soustřeďuje do moří a na pobřeží, protože hlavním zdrojem potravy pro všechny živočichy této oblasti se stal plankton.
Všude žijí lidé…
Průměrná hustota osídlení v pouštních krajinách se dnes pohybuje od dvou do sedmi obyvatel na 10 km2. Nebylo tomu tak ale vždy, což dokládají i skalní kresby. Jak se v pouštích žije dnes?
Doklady minulosti
Uprostřed rozlehlé Sahary, mezi pískovcovými skalami, se jako v pohádce zjeví náhorní plošina Tassili. Pod převisy a v jeskyních panuje čilý ruch – lidé tančí, sedí, loví, pasou domácí strakatý skot. Nechybějí ani divoká zvířata – krokodýli, nosorožci, žirafy, hroši, antilopy, gazely… Bohužel to vše zachycují jen skalní kresby, které až v padesátých letech minulého století objevil francouzský badatel Henri Lhote. Jejich stáří odborníci odhadují na pět tisíc let.
Jsou však doslova očividným důkazem, že dřív se tato místa zelenala bujným rostlinstvem, protékala tudy nejedna řeka, blyštěly se hladiny jezer. Zdejší podnebí se začalo měnit na konci poslední doby ledové, tedy asi před 10 000 lety. Převahu získávalo úmorné sucho, které vysušovalo vodní zdroje. Lidé odešli za lepšími podmínkami.
Žít se dá i pod zemí
Ještě před příchodem starých Římanů tady žili domorodí Garamanti. Dnešní obyvatelstvo Sahary se přizpůsobilo nehostinnému prostředí a vede kočovný (nomádský) nebo polonomádský způsob života.
Původními obyvateli severní Afriky byli především Berbeři, kteří si hloubili své příbytky hluboko v zemi, kde je stabilnější teplota a navíc obydlí lépe ukryli před divokými arabskými nájezdníky. Ještě nyní tvoří Berbeři 80 % počtu obyvatel Alžíru a Maroka, 60 % v Tunisku a Libyi. 60 % ze zhruba dvou milionů lidí, pro které se Sahara stala domovem, představují rolníci v oázách.
Jistým unikátem jsou postavou malí Křováci na africké Kalahari. Podle názoru vědců zde žijí již přes 20 000 let!
U pramene
Původní oázy vznikaly přirozenou cestou v místech, která jsou tak nízko, že se na povrch může prodrat podzemní voda. Ta je největším bohatstvím oázy a pochází především z deště, který se snášel z nebe kdesi daleko. Pradávní obyvatelé v takových místech ve skalnatých pouštích hloubili dokonce celá podzemní města, ale jinak převažují malé oázy, mnohdy jen několik stovek m2, kde jediným stavebním materiálem je kamení a klacky. Obyvatelé se tak alespoň jednoduchými příbytky chrání před úmorným vedrem – v libyjské oáze El Aziza v Libyi roku 1922 naměřili ve stínu 58°C.
Obdivuhodné je zavlažování pomocí podzemních kanálů zvaných foggaras, které se napojují na vrstvy s vodou, vzdálené mnohdy až 50 km.
Menší oázy však v rozpálené poušti často dokáže zdevastovat výjimečně mohutná písečná bouře a pokud přijdou obyvatelé o zdroj vody, musí ustoupit poušti a odejít.
Vedle oáz přirozených najdeme v pouštích i oázy umělé, které životodárnou vodu čerpají z vrtaných studní, zavodňovacích kanálů, umělých koryt a někde dokonce z přehrady. Příkladem je údolí a delta Nilu v Egyptě, kde žijí dvě třetiny celkového počtu egyptských obyvatel. Podobně podél koryt přitékajících řek žijí lidé v jihoamerických pouštích i jinde.
Chudá pouštní pustina obyvatele trvale neuživí, takže často nuceně cestují z místa na místo: australští domorodci a severoameričtí Indiáni za sběrem plodin a lovem, kočovní pastevci (nomádi) v severní Africe, Arábii a v asijských pouštích zas se stády ovcí, koz a velbloudů.
Utopenci na Sahaře
Až paradoxně působí skutečnost, že se na Sahaře hodně lidí utopí ve vodě, dokonce víc než kolik jich zahyne žízní. Vinu na tom má hojný výskyt mračen, která se v horských oblastech objevují po často dlouholetém období sucha. Těžký mrak se pak protrhne a na vyprahlou zem svrhne neuvěřitelné množství vody. Vyschlými údolími, zvanými vádí, která směřují z hor jako připomínka dávných toků, se potom řítí mohutný vodní proud. Strhává všechno, co se mu postaví do cesty. Samozřejmě výjimkou nejsou ani bezbranní lidé. Když se náhle takový vodní příval přiřítí, není z údolí úniku.
Kočovníci bez karavan
Beduíni obývají severní Afriku od Mauretánie až po Egypt, v Asii žijí na Sinaji a Arabském poloostrově, ale i v Izraeli či Iráku. Byli to vlastně Arabové, kteří žili kočovným způsobem života. Jejich pojmenování Beduín vzniklo z arabského slůvka „badawí“ což znamená „obyvatel pouště“.
Tito kočovní pastevci, chovající velbloudy, po dlouhou dobu přepravovali velbloudí karavany s různými náklady a tak získávali i prostředku na obživu.
To se však třeba na Sinajském poloostrově, kde se počet Beduínů odhaduje na 60 tisícovek, výrazně změnilo počátkem minulého století, když napříč tímto územím začaly jezdit vlaky.
Mnozí z nich dnes už tradičně nekočují, ale usadili se poblíž turistických center, kde poskytují služby turistům. Méně úspěšní si na živobytí vydělávají podřadnými pracemi ve městech, z jiných se stali trvale usazení rolníci.
Zvířata se pouští nebojí!
Mohlo by se zdát, že život v poušti není pro zvířata k přežití. Nesnadnému životu v krutých podmínkách se však dokázala přizpůsobila celá řada živočišných druhů.
Každý živočich v takových podmínkách musí umět omezit množství slunečních paprsků, které na ně dopadají. Možným řešením je ukrýt se ve žhavém dni pod zem. To však nemohou velcí savci. Další velký problém pochopitelně představuje trvalý nedostatek vody.
Kouzelníci s vodou
Kouzelníky, kteří si už tisíce let s nedostatkem vody dokážou skvěle poradit, jsou velbloudi, jednohrbí i dvouhrbí. I dnes, kdy dřívější trasy velbloudích karavan nahradily železnice i asfaltové silnice, žije v Africe a Asii na pět milionů jednohrbých velbloudů – dromedárů (Camelus dromedarius). V hrbu nemají vodu, ale zásobu až 40 kilogramů tuku. Hrb tak slouží jako jakýsi chlebník na cesty.
Osel domácí (Equus asinus) ztrácí vodu 1,5krát rychleji než velbloud, takže jeho hmotnost se odvodněním sníží až o třetinu. Chybějící stav tekutin však umí doplnit za necelé tři minuty!
Při hospodaření s vodou je důležité i umění zvýšit koncentraci moči. To dokonale ovládají antilopy a jiní kopytníci suchých oblastí. V Austrálii pak můžeme ve vyprahlých pustinách potkat klokany obrovské, rudé i pouštní, jimž ledviny dokonce umožňují pít slanou mořskou vodu, největší australské savce vombaty, krysu klokaní či vakomyš tlustoocasou, s ocasem dlouhým jako tělo. V době dostatku potravy ocas ztuční do podoby mrkve, protože obsahuje zásoby tuku. Podobný princip využívá v americké Sonorské poušti pestrobarevný ještěr (jeden ze dvou jedovatých na světě) korovec podezřelý.
Někteří nepijí vůbec!
Originálně starosti s nedostatkem vody vyřešily tarbíkomyši. Ty vůbec nepijí! Minimální množství vody získají ze semínek, kterými se živí. Bez napití dokáže dlouho žít i ježura australská požírající termity a pouštím se nevyhýbají ani syslové, křečci, pískomilové…
Obdobně se přizpůsobily i menší suchomilné šelmy, které si pochutnávají na drobných obratlovcích a hmyzu – kojot prériový, fenek berberský či liška velkoduchá, jejíž veliké uši pomáhají k regulaci tělesné teploty. Stejný princip využívají i zdejší zajíci či ježci (např. ušatý). Na lov se zde vydává typická pouštní šelma, liška korsak a na zdechlinách si pochutnává hyena.
Jako ryba v moři zas pískem „plave“ zlatokrt, který se nejen slepotou dost podobá krtkovi. Tarbíci, noháči, frčci a frčíci vzhledem i hopsáním zas připomínají maličké klokánky.
Okraje suchých lokalit, kde hlavně žije většina zmíněných zvířat, se líbí i dikobrazům a v severoamerických pouštích po dešti z prasklin v půdě vylézají žáby blatnice, na Sahaře pak kvákává žlutavá ropucha. Tu před vedrem chrání silný sliz. Ve výčtu obyvatel pouští pochopitelně nemůžeme zapomenout ani na obávané štíry dlouhé i 20 cm.
Pouštní letka
Nad pouští najdeme i mnoho ptáků, kteří mají perfektní ochranu v podobě peří – od kulíška trpasličího (menšího než 15 cm) až po pštrosa , největšího žijícího ptáka. Většina ptačích druhů spoléhá na příjem vody ze semen a rostlin.
Ani v pustinách nechybí hrdlička dlouhoocasá, skřivan dlouhodobý, sojka, drozd… a v saharských oázách můžeme zahlédnout i naši vlaštovku či čápa bílého. Tito tažní ptáci zde však jen přečkají nevlídnou evropskou zimu.
Pták potřebuje pít každý den, a tak kukačce podobný stepokur jihoafrický v poušti Namib několikrát za den letí k nejbližšímu napajedlu. Tam se dostatečně naloká a navíc do peří na hrudi nasaje vodu jako do houby, aby napojil mláďata v hnízdě. Nenápadný pták tak za den nalétá až 300 km!
Početný hmyz v pouštích reprezentují mj. smrtníci, střevlíci, vosičky, kutilky, žahalky, mravenci, termiti. Solifugy podobní pavoukům si pochutnávají na hlodavcích i ještěrkách.
Tady kralují plazi!
Pouště si oblíbili zvláště plazi. Jsou totiž studenomilní, jejich tělesná teplota se přizpůsobuje teplotě prostředí. Navíc tělo kryje pevný a nepropustný krunýř či šupiny bránící přehřátí i vypařování nadbytečné tekutiny
Pouštní oblasti obývají četné druhy hadů, počínaje metrovými vejcožrouty a nejedovatými škrtiči krajtami. Domorodci se obávají rychlé kobry egyptské (Naja haje).V USA hrůzu vzbuzují chřestýši, jejichž uštknutí velkými jedovými zuby v přední části horní čelisti bývá až smrtelné. Třeba chřestýš zelený (Crotalus vilidis) dorůstá do délky 150 cm; při ohrožení vydává chřestidlem na konci ocasu strašidelný výstražný zvuk.
Hojně smrtelně jedovatých hadů žije v Austrálii – např. smrtonoš zmijí a rozmanité pakobry. Největším zdejším nebezpečím je téměř čtyřmetrový tajpan (Oxyuranus scutellatus ) – množství jedu jediného by teoreticky usmrtilo 80 lidí.
Po písku i kamenech se svižně plazí i různé druhy zmijí (paví, písečná, rohatá i růžkatá), které vylézají z chladných zemních děr po západu slunce. Zmije zakrslá předvádí nepřátelství doslova na smrt. s gekonem namibijským. Ten má jemné prstíky spojené kožními blankami, což mu umožňuje snadný pohyb po písku. Ven se vydává až po setmění, kdy se ochladí. Naneštěstí pro něj se v sypkém písku svižně (až 10 km/hod.) pohybuje tzv. převalováním zmíněná zmije. Přes den se zahrabe těsně pod povrch písku a očima na temeni hlavy sleduje, zda se neblíží kořist. Gekonci lovící hmyz v příbytcích slouží jako mucholapky.
Ve výčtu nechybí ani Varan pustinný, dlouhý až 130 cm, se při ohrožení nadýmá a syčí. Ve Střední a Přední Asii zas žije agama stepní., Podivnou agamou je australský moloch ostnitý s tělem plným štítů a ostrých trnů. V Americe se potkáte s půlmetrovým leguánem pouštním. Pískem krásně proplouvají scinkové s dlouhým hadovitým tělem, protáhlou hlavou a prodlouženým ocasem. Obývají Afriku, Asii, Austrálii, Ameriku i jihovýchodní Evropu.
Beduíni mu říkají „Boží dar“
Velbloud – dromedár, který ukáže ujít za den až 80 km se zátěží 200 kg, má jeden z nejvýkonnějších zvířecích systémů pro uchovávání vody. Bez potravy vydrží několik týdnů, v horku bez vody 7 – 10 dní. Velice účinnou tepelnou ochranu na povrchu těla tvoří srst, která zpomaluje příjem tepla za dne a výdej v chladné noci.
Trávicí trakt je schopen získat z potravy čtyřicetkrát více vody než kráva. Játra pracují za využití jen minimálního množství vody z krve. Při nedostatku potravy má velbloud neuvěřitelnou schopnost recyklovat část svého vlastního odpadu zpět na proteiny. Velbloudí nos má speciální tvar, aby mohl přijímat vlhkost ze svého dechu a recyklovat ho v těle. Při písečné bouři může nozdry zcela uzavřít. Pro pouť přes žhavou poušť má perfektně uzpůsobena i chodidla, na kterých je v kontaktu s povrchem velká plocha posledních tří článků. Ty ještě podpírá silný a pružný mozol chránící před žhavým pískem a bořením. Tělo velblouda má jedinečnou schopnost se přizpůsobit při normální „provozní teplotě“ o 12 stupňů, což je rozmezí, které by zahubilo člověka i ostatní teplokrevné živočichy. Při cestě přes poušť ztratí množství vody, které odpovídá až pětině jeho hmotnosti. Ovšem u vodního zdroje dokáže vypít za pouhých deset minut až 100 litrů vody.
Může tu i něco růst?
Domorodí Křováci na vyprahlé Kalahari až 90 % potřeby tekutin získávají pojídáním dužnatých plodů, cibulek, hlíz a šťavnatých rostlin. Bez rostlin by se tady nedalo žít.
V oázách se daří šťavnatým pomerančům a mandarinkám. Hlavními rostlinami jsou však datlové palmy – každá nabízí až 60 kg plodů, které obsahují 70 % sacharidů. Navíc se sklízí několikrát do roka.
Hrdinové bez vody
Podstatně horší to má flóra mimo oázy. Odborníci rozdělují suchozemské rostliny do tří základních skupin. První při nadměrném suchu hynou, druhé takové období přečkávají ve vegetačním klidu (anabióze), kdy na minimum omezují životní pochody, a třetí skupině příliš nevadí ani nadměrné sucho, protože se mu dokázaly přizpůsobit. Mají-li v buňkách udržet rovnovážný stav, musí se snažit získat vody co nejvíce a naopak ztrácet co nejméně.
Nejvíce zde objevíme jednoletých bylin, následují nízké keře a opravdovými hrdiny jsou ojedinělé stromy. Americké pouště oživují vzrostlé sukulenty, které na první pohled poznáme podle masitého a dužnatého zevnějšku. Jsou to vlastně rezervoáry vody.
Když je rostlina na suchu…
Odolávat náporu pouště a nedostatku dešťových srážek dokážou keřovité čínské tamaryšky a ruský olivovník. V chilské poušti Atamana užaslý návštěvník spatří orchidej, lilii či vlčí mák. Pouště Arabského poloostrova osvěžují tamaryšky a nízké akácie, jejichž kořeny hledají vodu až v patnáctimetrové hloubce. Ještě hlouběji dosáhne lebeda a nechybí zde ani pelyněk. Kořeny se často rozprostírají široko daleko, aby zachytily sebemenší vláhu, i z ranní rosy.
Pleskání dešťových kapek připomíná kouzelný proutek, k životu se probudí cibule i hlízy dlouhodobě spící pod zemí, právě tak jako tisíce různých semen na uschlých lodyhách. Je to jako výbuch nálože a suchopárná pustina se rozzáří mnoha pestrými barvami. Bohužel to trvá jen pár týdnů a tyto rostliny zvané efeméry překotně rostou, kvetou, vytvářejí semena pro budoucnost a zase umírají. Chuť na slanou půdu, třeba u pouštních slaných jezer, mají rostliny zvané halofyty – například slanorožec či slanobýl, pelyněk, lebeda či vzrostlý tamaryšek.
Ani kaktusy to nemají snadné
V ryze pouštních podmínkách roste asi 25 % druhů kaktusů. V severoamerické Sonorské poušti až lesní porost připomínají svícovité saguerové kaktusy. Ze Střední Ameriky pocházejí přízemní růžice suchomilné agáve plné životodárné tekutiny. Původem z tropické Ameriky je kaktusovitá opuncie, která nyní zdárně žije i v suchých oblastech Afriky.
Více se dozvíte:
1000 divů přírody, Reader’s Digest Výběr,
Martin Smrček, Jan Hošek: Život bez vody, Orbis Pictus, 2002
Bořivoj Záruba, Život pouští, Albatros, 1989
http://www.ekolist.cz/zprava,shtml?x=162517
http://wwwO.un.org/apps/news/story.asp?NewsID=14652= desert
