Wolfgang Amadeus Mozart byl velmi rozporuplná osobnost. Doslova „živel“. Jako hudební skladatel a hudebník však patřil k největším géniům, jaký tento obor kdy měl. Jeho hudba už po staletí přináší radost. Někteří neurologové tvrdí, že poslech Mozartovy hudby nám může dát mnohem více – výrazně vyšší výkonnost mozku.
Na zkoušku se sonátou
Vše začalo v roce 1993. Tehdy uspořádali neurobiologové Frances Rauscherová, Gordon Shaw a Katherine Kyová z Centra pro neurobiologii na Kalifornské universitě v americkém městě Irvine velice zajímavý pokus. Pouštěli dobrovolníkům z řad studentů různé nahrávky. Jednou poslouchali ticho, jindy známou Mozartovu Sonátu pro dva klavíry D dur a při dalších testech si užívali nahrávku speciální relaxační hudby. Po „zvukovém předkrmu“ studenti řešili úlohy standardních IQ testů, zaměřených na hodnocení prostorové představivosti.
Výsledky vzbudily velkou pozornost nejen u odborníků, ale i u laiků z řad hudebníků. Ticho ani relaxační hudba neměly na duševní výkonnost studentů výraznější vliv. Po deseti minutách poslechu Mozartovy sonáty D dur ale dosahovali studenti o poznání lepších výsledků. Po poslechu Mozarta se přiblížili v testech hranici 120 bodů. Při poslechu ticha nebo relaxační hudby dosahovali výsledků nižších asi o 10 bodů . Mozartův „posilující“ efekt odezněl asi za 15 minut po poslechu, jde tedy jen o krátkodobé posílení výkonnosti mozku. Ale ani to není k zahození! Kdyby se výsledky týmu Frances Rauscherové potvrdily, mohli by si studenti před písemkou, třeba z deskriptivní geometrie, zvýšit šanci na lepší známku poslechem Mozartovy sonáty. Existuje opravdu tento tzv. Mozartův efekt? A jak vlastně funguje?
Mozart nebo rock
Někteří badatelé ale na pozitivní vlivy Mozartovy hudby nevěří. Podle nich je poslechem hudby nabuzena pravá mozková polokoule, kterou člověk výrazně zaměstnává i při řešení složitých prostorových úloh, např. při úkolech, kdy musí v mysli provádět složité rotace trojrozměrných objektů. Dokládají to výsledky experimentů, při kterých zvýšila výkonnost při řešení prostorových úloh nejen Mozartova hudba, ale i četba z hororu Stephena Kinga. Pozitivní efekt se dostavil jen u těch lidí, kteří poslech hudby nebo hororu intenzivně prožívali. V Británii zas dosahovali školáci lepších výsledků po poslechu rockové muziky. Ta byla dokonce účinnější než Mozart. Autoři studie vysvětlují výsledky tím, že školáci prožívali rockový „nářez“ mnohem intenzivněji než filharmonické „šmidlání“.
Zvýšenou výkonnost připisují odpůrci Mozartova efektu vzrušení. A je podle nich jedno, jestli je vyvolá horor, tvrdá muzika nebo poslech vážné hudby. Zároveň tak vysvětlují neúčinnost relaxačních nahrávek. Jejich hudba mysl posluchače vzrušuje, ale relaxační instrukce provázející hudbu mysl naopak tlumí. Po poslechu relaxační nahrávky je proto mysl utlumena a ve srovnání s tímto stavem by měl být pozorován zvýšený výkon prakticky vždy.
Potkani na koncertě?
Frances Rauscherová je z některých interpretací své práce o Mozartově efektu nešťastná. Často bývá Mozartův efekt vysvětlován jako „zvýšení IQ“ po poslechu Mozartovy hudby.
„Něco takového jsme nikdy netvrdili,“ protestuje Frances Rauscherová. „Mozartův efekt se projeví jen při řešení úloh, které vyžadují prostorovou představivost.“
Rauscherová také odmítá vysvětlení Mozartova efekt nabuzením pravé polokoule mozku poslechem a prožitkem hudby. Při poslechu hudby zaměstnáváme nejen pravou ale i levou mozkovou hemisféru. Levá polokoule mozku vnímá například rytmus hudby a je nabuzena poslechem Mozartovy hudby. Přesto se při následných testech zaměstnávajících levou mozkovou hemisféru neprojeví výraznější zlepšení.
Zajímavé argumenty nashromáždila Rauscherová i proti tvrzení, že podstatou Mozartova efektu je „prožitek“ z krásné hudby. Poslech Mozarta zlepšil schopnost pokusných potkanů prolézt testovacím bludištěm. Potkani vystavení tónům Mozartovy hudby našli cestu rychleji a dělali mnohem méně chyb. Tento efekt se projevil dokonce i v případě, že potkani poslouchali Mozarta během svého embryonálního vývoje v těle matky. Lze jen stěží předpokládat, že si potkaní plod Mozarta skutečně „vychutná“ a prožije s jeho hudbou příjemné vzrušení.
Mendelssohn nezabírá
Vzrušení z hudby se jeví jako nepravděpodobné vysvětlení i proto, že Frances Rauscherová sice pozorovala Mozartův efekt po poslechu Sonáty pro dva klavíry, ale nebyla schopna zjistit u pokusných osob „Mendelssohnův efekt“ po poslechu hudby Felixe Mendelssohna, kterou posluchači hodnotili ve srovnání s hudbou W. A. Mozarta jako „více vzrušující“. V pokusech prováděných Frances Rauscherovou dosahovaly pokusné osoby po poslechu Mozarta lepších výsledků v řešení prostorových úloh dokonce i tehdy, když se jim Mozartova hudba moc nelíbila a dávali přednost poslechu hudby jiných skladatelů.
„To, že někomu nevykyne chleba přeci ještě neznamená, že ,kvasnicový efekt΄ neexistuje,“ namítá Frances Rauscherová na adresu badatelů, kterým se nedaří Mozartův efekt prokázat.
Oba tábory vědců soupeřící v otázce Mozartova efektu tvrdí, že pravdu mají oni a jejich oponenti se hluboce mýlí. Na podporu svého tvrzení všichni tito vědci nashromáždili velmi solidní důkazy, opírající se o důkladně provedené pokusy. A přesto badatelé nedospěli ke stejnému závěru. Pravdu mohou mít jen jedni. Kteří? To ukáže čas.
