Když Steven Spielberg rozpoutal v roce 1993 po celém světě svým filmem Jurský park dinosauří mánii, málokdo věděl, že něco podobného zažila viktoriánská Anglie o 140 let dříve.

V dnešní době, kdy paleontologové přicházejí se stále novými nálezy podivuhodných zkamenělých zvířat a rostlin, nás již na tomto poli hned tak něco nepřekvapí, ale v první polovině 19. století byla situace podstatně odlišná.

Ve zkoumaných vědeckých materiálech, životopisech, denících a korespondenci ožívají lovci zkamenělin, vědě oddaní amatéři i učenci: např. Mary Anningová, William Buckland, Charles Darwin i důrazný obhájce jeho vývojové teorie Thomas Henry Huxley, ale také jejich slavní francouzští současníci Jean-Baptiste Lamarck a Georges Cuvier. Ti všichni stáli u kolébky tehdy se rodící vědy, paleontologie.
Dvěma charakterově velmi odlišnými postavami anglických vědců, pak jsou Gideon Mantell, venkovský lékař, který každou volnou chvilku věnoval zkoumání zkamenělin, a Richard Owen, vynikající anatom, jehož úsilím mimo jiné vzniklo Přírodovědecké muzeum v Londýně a který si zajistil mezinárodní slávu tím, že dal jméno dinosaurům. 

Prosím, staň se geologem
William Buckland sice měl široký okruh zájmů, ale jeho největší vášní byla „věda o podzemí“, jak říkal geologii. V Bucklandově najatém bytě u moře se stůl prohýbal pod tíhou  trilobitů a desek ostnokožců. Každý stůl a židli, právě tak jako podlahu pokrývaly zkameněliny, vzorky hornin, půdy a jílů i kupy knih. Hodina snídaně byla jediná doba, kdy sběratelé měli jistotu, že ho zastihnou doma, budou mu moci předvést své nálezy a dostanou za ně peníze.
Buckland jako rodák z dorsetské vesnice Axminster, vzdálené od pobřeží jen devět kilometrů, úchvatné strmé stěny v Lyme Regis dobře znal. Skály tohoto kraje ho okouzlovaly od dětství. Jak sám napsal, „byly mou geologickou školou, předváděly se přede mnou, sváděly mě, lichotily mi a co chvíli opakovaly: ‚Prosím, prosím, staň se geologem!‘“ Jeho otec, ctihodný Charles Buckland, synův zvídavý přístup k dějinám přírody podporoval. Následkem nehody byl Charles Buckland posledních dvacet let života slepý, přesto otec a syn společně prozkoumávali místní kamenolomy, kde mladý William otci popisoval každou podrobnost krásných fosilních schránek měkkýšů, kterých se on mohl jen dotknout. Chlapcova výjimečného talentu a píle si povšiml jeho strýc, člen správní rady Oxfordské univerzity, který bděl nad jeho vzděláním. Nejdříve synovce poslal do Winchesteru a později do proslulé koleje Corpus Christi v Oxfordu.

Věda pod taktovkou víry
Když na přelomu devatenáctého století William Buckland ve městě slavných věžiček vystoupil z kočáru, zanedlouho zjistil, že univerzita je prodchnuta anglikánskou tradicí, v níž klíčem k pochopení našich dějin pro mnohé je Písmo svaté. Ve stejném duchu zde interpretovali i zkameněliny. Většina přednášejících přijala kněžské svěcení a postupu bylo možné dosáhnout v první řadě prostřednictvím anglikánské církve. Sám Buckland byl vysvěcen na kněze v roce 1809 a ještě téhož roku zvolen členem koleje.
Na začátku devatenáctého století mnozí slovu bible absolutně věřili. Pro ně bylo nejpřesvědčivějším vysvětlením, že jde o pozůstatky tvorů, kteří zemřeli při biblické potopě světa a byli zde pohřbeni v době, kdy se zemská kůra znovu zformovala.
V té době, o více než sto let před tím, než stanovení stáří radiometrickou metodou rozptýlilo jakékoli přetrvávající pochybnosti o nesmírném stáří zeměkoule, nebylo možné s jistotou dokázat její přesný věk. Déle než dvě století se přední vědci snažili tuto záhadu vyřešit tím, že průkazná fakta hledali v bibli. 
Kromě stáří Země obsahovala bible i jiné geologické nesrovnalosti, se kterými se první geologové jako William Buckland museli vyrovnat. Stvoření světa v ní proběhlo za pouhých sedm dní, tedy i všichni tvorové byli stvořeni najednou. V bibli tedy není žádná zmínka o prehistorii, a tudíž ani o prehistorických zvířatech. 

Země vznikla 22. října 4004 př. n. l.
James Ussher, arcibiskup z irského města Armaghu, dokonce došel v roce 1650 k závěru, že Bůh stvořil Zemi v předvečer neděle 23. října roku 4004 před narozením Krista. Svůj výpočet vzniklý sečtením délky životů Adamových potomků dále zkombinoval se znalostmi hebrejského kalendáře a jinými zmínkami v bibli. Jeho datování stáří Země se zdaleka nesetkalo s posměšky, naopak bylo přijato jako vynikající ukázka historického bádání a podle tohoto vzoru se stanovení stáří na podkladě posvátných textů stalo metodou uznávanou příštích dvě stě let.
Čas od času někdo přišel s jiným postupem, jak stáří Země zjistit. V roce 1715 byl  Královské společnosti navržen „geniální“ experiment, ve kterém mohl být vypočítán přírůstek množství soli v jezerech a oceánech, to vše za předpokladu, že v době, kdy zeměkoule vznikla, se v nich žádná sůl nevyskytovala. Ale nápad nebyl dotažen do konce.  
Kacířské novoty
Ke konci osmnáctého století poznání dějin Země pokročilo díky tomu, že vědci průkazná fakta nehledali v bibli, ale v samotných horninách. Pobídkou k tomu byl mimo jiné rozvoj důlního průmyslu v některých oblastech Evropy, například v Durynsku a Sasku. Zde, na dnešní hranici Německa a Polska, průkopnický myslitel Abraham Werner odhalil řád panující v horninách, které se zdánlivě nahodile utvořily pod zemským povrchem.
Abraham Werner se nespokojil s názorem, že zemská kůra se utvořila za pouhých šest tisíc let. Podle něho se horniny před více než jedním milionem let vysrážely z vod prvotního oceánu, který kdysi pokrýval celý svět.
Členové univerzitních kolejí, kteří vládli prostřednictvím kázání a posvátných textů, dlouhá léta dokázali alternativní směry udržovat v patřičných mezích. Mezi tradičněji založenými učenci tehdy panoval skutečný strach, že se geologie ukáže být nebezpečnou novotou a všechny takové nové kacířské myšlenky sledovali s obavami. 

Džentlmen s kamením v kapse obleku
První geologové mívali ve zvyku práci v terénu provádět v plné nádheře obleku džentlmena, v akademických rouchách, a dokonce s cylindrem na hlavě. Mnoho historek se tedy vyprávělo například o Bucklandových výstřednostech.
Pokud Buckland při svých cestách v poštovním kočáru zpozoroval nějakou zajímavou skálu, nerozpakoval se upustit na silnici klobouk a kapesník, jen aby kočár zastavil. Jednou se také stalo, že v kočáře usnul. Stará žena, která se zájmem pozorovala jeho nadité kapsy, nakonec nedokázala odolat. Když mu je vyprázdnila, ke svému úžasu zjistila, že ten džentlmen přes veškerou parádu nemá v kapsách nic než kamení.
Někdy Buckland jezdil na své oblíbené staré černé kobyle, zvyklé nosit těžké pytle a kladiva. Lidé vyprávěli, že kobyle způsoby jejího pána natolik přešly do krve, že i když na ní jel někdo jiný, zastavovala se u každého kamenolomu a nic ji nepřimělo vykročit dál, dokud jezdec nesesedl a nepředstíral, že v okolí prozkoumává kameny.
Buckland se stal takovým odborníkem na horniny Anglie, že mu jeho „geologický nos“ dokonce dokázal přesně říci, kde se právě nachází. Jedné velmi tmavé noci jeli s kolegou na koních do Londýna a ztratili se. K přítelově údivu Buckland seskočil s koně, vzal do dlaně hrst půdy, přičichl k ní a pak prohlásil: „Aha, Uxbridge!“

Záhadné zkameněliny z pobřeží
Když v roce 1792 v Evropě vypukla válka a cestování za Lamanšský průliv se pro Angličany stalo nebezpečným, stala se pro ně útočištěm letoviska na jižním pobřeží Anglie. Nápadným rysem okolí zdejšího města Lyme Regis jsou příkré skalní stěny tyčící se nad mořem. Díky přílivu návštěvníků a mnohým objevům místní záliv brzy stal známým jako jedna z nejdůležitějších lokalit, kam se vydávali lovci zkamenělin. Ve vrstvách jílovité břidlice a vápence známého jako „modrý lias“ zůstala uvězněna tajemství obrovského pradávného oceánu. A právě zdejší skály vydaly první klíč k odhalení záhad neznámého světa, vzácné zkameněliny.
Ve skalách na břehu se nacházely nejen hezké zkamenělé schránky měkkýšů, ale i podivné zkamenělé útvary, které připomínaly části páteře nějakého neznámého obrovského tvora. Našly se zde obrovské špičaté zuby, o nichž lidé soudili, že pocházejí z aligátorů nebo krokodýlů. Nikdo ale nedokázal vysvětlit, co tyto „hříčky přírody“ vlastně jsou.
V celé Anglii tehdy lidé věřili mnoha pověrám o zkamenělinách. Například krásní amoniti s elegantními spirálami, které připomínají závity těla stočeného hada,  místními nazývaní hadí kameny, se staly předmětem nejdivočejších dohadů. V předcházejících stoletích byla těmto kamenům připisována kouzelná moc, a dokonce mohly sloužit při věštění.

Senzační objev
Místní obyvatelé zkameněliny sbírali a potom je jako atrakci pod lidovým názvem „obratlík“ prodávali turistům. Mezi sběrači byla i tehdy pochopitelně ještě neznámá Mary Anningová. Aby získali něco navíc k jeho skromnému příjmu jejího otce,  postavili před domem stůl s nalezenými raritami a své zboží zde prodávali.
Někdy v průběhu roku 1811 – přesné datum není známo – se na pláž vydal její bratr Joseph a učinil pozoruhodný objev. Ve břehu pod skalní stěnou útesů Black Ven si povšiml zvláštního útvaru. Jak z jeho okolí odstraňoval písek a jílovitou břidlici, pomalu se z hloubky vynořovala obrovská hlava zkamenělého tvora dlouhá sto dvacet centimetrů, s čelistmi plnými do sebe zapadajících zubů a s očnicemi o velikosti podšálku. Na jedné straně hlavy se dochovalo celé zkamenělé oko a zíralo na něho z neznámé minulosti. Druhé, poškozené, hluboko zapadlo do rozbitých lebečních kostí. Joseph okamžitě najal dva pomocníky a odkryli to, co bylo tehdy považováno za hlavu obrovského krokodýla.
Uplynul však téměř rok, než Mary, které v té době nebylo víc než dvanáct nebo třináct, našla další část zkameněliny, pohřbenou v hloubce téměř šedesáti centimetrů ve břehu. Pomocí kladiva ze skály uvolnila velké obratle, široké více než sedm a půl centimetru. Když do vápence pronikla hlouběji, bylo možné zahlédnout žebra, z nichž některá ještě zůstávala spojená s obratli. Postupně jí pod rukama „vstával“ ze svého prastarého hrobu fantastický tvor, jehož kostra byly složená až ze šedesáti obratlů. Z jedné strany se před jejíma očima zřetelně rýsoval tvar obrovského zvířete, dlouhé více než pět metrů. Kostra se podobala veliké rybě s dlouhým ocasem.  

Slavná a neznámá
Po městečku se rychle rozkřiklo, že se Mary Anningové podařil senzační objev. Majitel místního panství ji od ní koupil za 23 liber, což rodině zajistilo živobytí na déle než šest měsíců.
Když zpráva o objevu Mary Anningové dorazila do vědeckých kruhů v Londýně, jedním z jejím prvních návštěvníků v Lyme Regis byl William Buckland, profesor prestižní koleje Corpus Christi Oxfordské univerzity (profesor podzemí, jak říkal geologii). Mnohokrát z Oxfordu přijel do města Lyme Regis, kde prozkoumával skalní útesy s tehdy už „geologicky slavnou osobností“ Mary Anningovou. V její společnosti byl zhusta vídán, jak se po kolena brodí v moři a pátrá po zkamenělinách. 
Pokud jde o Mary Anningovou, neměla vzdělání ani postavení, aby mohla své nálezy byť jen pojmenovávat nebo jich využít pro vstup do světa vědy, tehdy zcela ovládaného muži. Její jméno se dokonce ani neobjevilo v odborných článcích, které byly v Londýně o jejím „krokodýlovi“ publikovány. Ve svém domku u moře nebo venku, přímo na mořském břehu v Lyme Regis, si tyto učené články velice pečlivě vlastní rukou opisovala, zhotovovala nákresy a snažila se pochopit jazyk nové vědy. 
Souvrství, která Mary Anningovou tak fascinovala, v sobě skrývala tajemství prehistorie. V nepřístupných temných stěnách útesů Black Ven a ve skalách za nimi ležely klíče k rozluštění záhad prastarého oceánu, jehož hranice prozatím zůstávaly neznámé. Z rozhovorů s urozenými geology Mary věděla téměř jistě, že ve skalách je pohřben další druh mořského ještěra a čeká, až bude odhalen.

Jak se rodí geolog?
Zatímco Mary Anningová na mořském pobřeží usilovně pátrala po zkamenělinách, Gideon Algernon Mantell, mladý syn ševce z Lewes v jihoanglickém hrabství Sussex, se snažil najít cestu do světa vědy. Příhoda, kterou známe od jednoho jeho přítele z dětství, ukazuje, že Gideona Mantella podobně jako Bucklanda, geologie přitahovala od dětství.
Když byl ještě velmi mladý, šel s kamarádem po břehu řeky Ouse. Vtom postřehl, že ze slínovců na břehu se skutálelo něco zvláštního… Vytáhl kámen z vody, pozorně si ho prohlížel a vzpomněl si, že něco podobného, čemu se říká zkamenělina, viděl ve starém ročníku časopisu The Gentleman’s Magazine. Zajímavou přírodninu, ukázalo se, že je to pěkný exemplář amonita, si pak triumfálně nesl domů… V tom okamžiku se z mladého Mantella stal geolog. Fakt, že v zemi pod našima nohama leží „trosky minulých životů, které se proměnily v kámen“, pro něho byl úplným zjevením.
Mladý Mantell ve vědě viděl jakousi „kouzelnou hůlku“, díky níž člověk dokáže z kamene a horniny vyčarovat skryté bohatství a odhalit jejich dlouho a pečlivě uchovávaná tajemství. Každá zkamenělina navrácená z minulosti do přítomnosti pro něho byla „medailí stvoření“, fantastickou stránkou knihy přírody, jíž je třeba porozumět.
 

Na medicínu s pytlem kamení
Když sedmnáctiletý Mantell odjížděl do Londýna studovat medicínu, vezl si s sebou pytel zkamenělin sebraných na křídových kopcích Sussexu. Tyto rarity, poněkud zbytečné pro studenta medicíny, Mantell považoval za tak důležité, že si v dostavníku do Londýna pro svou „rozsáhlou sbírku“ našel místo. Ale pokud doufal, že se mu naskytne příležitost okamžitě zahájit kariéru geologa, dočkal se zklamání. V té době ještě nebylo možné geologii studovat a otcova příslušnost k metodismu i Gideonovo dosavadní vzdělání předem vylučovaly, aby se na univerzitu vůbec dostal. Když v jedenadvaceti letech získal diplom a členství v Královské koleji chirurgů, vrátil se do Lewes ke svým zkamenělinám.Navzdory nesmírně náročné práci lékaře byl Mantell ochoten těch několik hodin volna, které mu zbývaly, věnovat geologii.

Uloupený ještěr
Na univerzitě, v samém srdci Oxfordu, pod ostražitým okem děkanů a kanovníků začínala „věda o podzemí“ díky nadšení reverenda Williama Bucklanda nabývat na významu. Jeho přednášky byly natolik inspirativní, že se geologie jeho zásluhou stala předmětem obdivu a zájem o ni vzbudil nejen u svých posluchačů na Oxfordské univerzitě, ale i jinde.
Bucklandova horlivost, s níž se novou vědu snažil smířit s náboženstvím, mu vynesla i podporu seshora. V roce 1818 byl se souhlasem krále ze státní pokladny vyčleněn pevný příjem pro profesora geologie v Oxfordu.
Mary Anningová roku 1820 vykopala prvního Ichthyosaura platyodona, zvíře dlouhé téměř šest metrů. O dva měsíce později našla půl druhého metru dlouhou zkamenělinu tvora nazvaného Ichthyosaurus vulgaris. Na začátku následujícího roku zde byl objeven další velký ichtyosaurus, tentokrát téměř třímetrový.
V protikladu s uznáním, kterého se v té době Mary Anningové dostávalo, Gideon Mantell stále trpěl zklamáním z toho, že se mu nedaří pokročit vpřed. Jeho nezávislý objev kostí obrovského masožravého ještěra téměř jistě pobídl Williama Bucklanda k sepsání odborného článku. A protože reverend Buckland byl první, kdo dal tvoru jméno a komplexně ho vědecky popsal, zásluhy byly přirozeně připsány jemu.

Konečně vědecký úspěch
Také dosud nebyl Geologickou společností přijat ani publikován Mantellův článek o objevení opotřebovaném zubu býložravce jako zubu prastarého ještěra. Ačkoli profesor Buckland Mantellův objev pradávného býložravého ještěra stále nechtěl uznat, považoval ho totiž za roh pradávného nosorožce, pravděpodobně už na jaře roku 1824 to připouštěl.
„Přiměřenými odměnami jsem dělníky v kamenolomu přiměl k vytrvalému hledání,“ zapsal si Mantell. Dostal tak velké množství dalších zubů tohoto neznámého býložravce. S každým novým exemplářem se dostavovalo nějaké překvapení a postupně začalo vycházet najevo, jaký chrup toto pradávné zvíře mělo.
Mantellova vize obrovského býložravého ještěra toulajícího se pradávným světem, myšlenka, na níž tak dlouho lpěl přes kritiku ze všech stran, se ukázala správná od samého začátku. Pak už zbývalo jen jedno, dát novému plazu jméno.
Nejprve chtěl zvolit pojmenování Iguanoides, (podobný iguanovi), ale pak se v prosinci 1824 na radu kolegů rozhodl pro výstižnější Iguanodon (mající zub iguana). Podařilo se mu o svém objevu přesvědčit některé z nejučenějších mužů Anglie. Dokonce nikdo nevznesl námitku proti tomu, že nový druh plazů pojmenoval amatér.Za pár týdnů nejenže byl zvolen členem rady Geologické společnosti, ale také dostal dopis s oznámením, že se stal členem Filomatické společnosti v Paříži. Navíc se dověděl, že ho několik významných vědců, včetně Williama Bucklanda, nominovalo za člena Královské společnosti

Královna věd
Bucklandova bezvýznamná „věda o podzemí“ se během deseti let rozvinula v královnu věd. Díky významným objevům zkamenělin, o něž se zasloužili nadšení sběratelé, se ukázalo, že tento svět kdysi obývala zvláštní zvířata zcela nepodobná těm, jaká žijí dnes. Byli to gigantičtí mořští ještěři Mary Anningové, ichtyosauři a plesiosauři, kteří plavali v původních oceánech. Stejně bizarní byl dvanáctimetrový masožravec megalosaurus Williama Bucklanda a býložravec iguanodon Gideona Mantella. Odhady délky tohoto ještěra se pohybovaly mezi patnácti a třiceti metry.

Líný a drzý anatom
V roce 1825, tedy toho roku, kdy pětatřicetiletý Gideon Mantell konečně získal postavení vědce džentlmena v Královské společnosti,  přijel do Londýna mladý muž, který měl sehrát významnou roli při interpretaci fosilních plazů, přestože nebyl geolog a do kamenolomu nikdy ani nevkročil. Jmenoval se Richard Owen a byl anatom.
Pocházel ze severozápadní Anglie, z města Lancaster. V roce 1820, po deseti letech ve škole, šestnáctiletý Owen stále ještě nebyl rozhodnut, jaké povolání si zvolí. Jeho učitelé v něj také žádné naděje nevkládali. Jeden z nich si dokonce ve svých poznámkách zapsal: „Je líný a drzý a skončí špatně“.
Téhož roku se však stal učněm u místního ranhojiče, jehož lékařská praxe zahrnovala také péči o nemocné ve věznicích tamějšího hrabství. V příšerných podmínkách, které tam panovaly, při práci s mrtvolami nešťastných vězňů,  absolvoval Owen úvod do vědy zvané anatomie. Ta ho posléze přivedla do Londýna. Chlapec ze severu Anglie, kterému byl předpovídán špatný konec, si zde vedl velmi dobře a podařilo se mu prosadit do popředí anatomického výzkumu.

Domácí muzeum je prokletí
Mantell v té době plánoval vystavit sbírku zkamenělin plazů. V srpnu 1829 dokončil první verzi katalogu a v září byl připraven otevřít dveře svého domova veřejnosti. V Mantellových očích se kráse těchto drahocenných fosilií nemohlo nic rovnat, ovšem pro jeho manželku z nich kouzlo vyprchalo už dávno. Každičký centimetr prostoru v jejich domě zaplňovaly poškozené pozůstatky pradávných studenokrevných tvorů.
Mantellův koníček se rychle šířil i po pokojích v patře a rozrůstající se rodině ponechával stále méně prostoru. Situaci jen zhoršovalo, že kosti ještěrů působily jako neodolatelný magnet, který do domu přitahoval nepřetržitý proud návštěvníků. Mantell do svého deníku dokonce poznamenal: „mít tak proslulé muzeum je prokletí… Navzdory tomu všemu a bezpochyby k rozhořčení paní Mantellové její manžel stále domů čas od času přivážel další zkameněliny – a obvykle jich měl plný vůz!

Objev lesního ještěra
 V létě roku 1832 se Mantell dověděl o neočekávaném nálezu v kamenolomech, kde dělníci při odstřelu velmi tvrdé skály zpozorovali fragmenty zkamenělé kosti. Mantell si uvědomil, že je to další typ obrovského plaza, vědě zatím neznámý, vybavený na svou obranu těžkým kostěným pancířem. „Udělal jsem velký objev,“ hrdě napsal svým přátelům. Skutečně šlo o prvního obrněného dinosaura, nyní ještě známého pod jménem ankylosaurus. Mantell svého nového plaza pojmenoval Hylaeosaurus neboli lesní ještěr.
Ve vědeckých kruzích se teď těšil takovému postavení, že byl brzy vyzván, aby svůj nález popsal na zasedání Geologické společnosti. Při jeho přednášce v Geologické společnosti nemohl Richard Owen odtrhnout oči od jedinečných zkamenělin, které Gideon Mantell předváděl, možná už tehdy zvažoval, jak by takové poklady získal pro muzeum Královské společnosti.
Ve vědeckých kruzích si Mantella nyní tak hluboce vážili, že mu byly uděleny četné akademické tituly a uznání. V roce 1835 dostal nejvyšší ocenění Geologické společnosti, Wollastonovu zlatou medaili. Gideonu Mantellovi ji propůjčili za objev dvou rodů fosilních plazů, iguanodona a hyleosaura.

Je evoluce nejhloupější nápad?
V první polovině třicátých let devatenáctého století geologové své teorie podpořili dalšími důkazy, které potvrdily, že věk plazů zjevně věku savců předcházel, a francouzský anatom Étienne Geoffroy Saint-Hilaire v Paříži stále novými provokativními tvrzeními zdůvodňoval správnost své teorie evoluce. Už celou řadu let prohlašoval, že živí tvorové se v nepřetržité linii vyvinuli z fosilních předchůdců.
V jiných zemích se tisk k raným evolučním myšlenkám, které Geoffroy rozvinul ve Francii, nadále stavěl nepřátelsky. Podle anglického Monthly Review z roku 1832 byla evoluce dokonce „nejhloupější a nejsměšnější nápad, jaký se kdy vylíhl v ukvapené představivosti člověka“.

Muzeum na prodej!
Gideon Mantell zatím hledal nějakého mecenáše, který by podpořil přesunutí jeho muzea do samostatné budovy. Při jedné příležitosti se seznámil s hrabětem z Egremontu, kterého Mantellova sbírka fascinovala. S jeho podporou se pak roku 1833 podařilo nalézt v Brightonu vhodný objekt.
Elegantní dům se poté začal zaplňovat pozůstatky zachráněnými z věku plazů.
Dveře Mantellova muzea se oficiálně otevřely pro veřejnost a v roce 1837 se konečně podařilo získat i královský patronát a jméno muzea pak oficiálně znělo Sussexská královská instituce. Bylo to první muzeum na světě, které vystavovalo všechny tři v té době známé obrovské suchozemské plazy.
Celou tu dobu ale Mantell zanedbával svou lékařskou praxi a poprvé v životě si musel dělat vážné starosti o peníze. Zdaleka se totiž nestal módním brightonským lékařem s klienty v nejvyšších kruzích, jak si plánoval. Zjistil naopak, že se na obzoru objevují nepěkné vyhlídky na finanční krach. V jeho úvahách se proto stále naléhavěji objevovala možnost, že bude muset sbírku, kterou budoval celý život, prodat.
Nejprve sbírku nabídl radě města Brightonu za 3000 liber, přestože podle odhadu měla daleko vyšší cenu. Členové rady ale odkoupení nejlepší sbírky obrovských suchozemských plazů, jaká kdy existovala, odmítli. Nepodařilo se  najít kupce dokonce ani v Americe. Na začátku roku 1838 Mantell zkusil jedinou zbývající možnost a nabídl sbírku Britskému muzeu. V listopadu 1838 se pak jeho muzeum zavřelo a za cenu 4087 liber byly fosilie přesunuty do londýnského Britského muzea.

Hrdina britské vědy
Rok 1837, v němž se mladá princezna Viktorie stala vládkyní britské říše, znamenal přelom i v životě Richarda Owena. Ve třiatřiceti letech dosáhl vytoužené mety, která mu nadlouho zajistila výlučné postavení v dějinách vědy. Vedoucí představitele Britské asociace pro pokrok vědy totiž stále více zneklidňovalo, že Britanie ztrácí ve vědě své pozice. Francouzi měli svého Cuviera a ve Švýcarsku dominoval přírodovědec Louis Agassiz. Britové potřebovali stejného „hrdinu“ vědy. Nevyhlédli si však Gideona Mantella, ale Richarda Owena, aby se takovým čelným představitelem stal. Třebaže Mantell objevil iguanodona a hyleosaura a vyznamenal se studiemi o těchto velkých plazech, byl to právě Owen, koho  pověřili sepsáním „Zprávy o současném stavu znalostí o fosilních plazech Velké Británie“. Owen byl pro tyto ctihodné džentlmeny zdaleka viditelnější díky svým kontaktům v Královské koleji, zatímco Mantell, který v Brightonu zápasil o živobytí, se dokonce ani neúčastnil jejich zasedání

Jak se těží z cizích objevů?
Richard Owen začal svůj přehled britských znalostí o fosilních plazech poznatky o enaliosaurech, mořských ještěrech, jako jsou například ichtyosauři a plesiosauři, z nichž mnohé objevila Mary Anningová. Proto se za ní rozjet na jih do Lyme Regis.
Přestože neexistují písemné doklady o tom, jaký dojem Richard Owen na Mary Anningovou udělal, pravděpodobně se chovala rezervovaněji, než by si byl přál. V té době si už dobře uvědomovala, že vědci „džentlmeni“ těží z jejích objevů a zlobila se na ně. Navzdory nekonečnému lopotnému hledání zkamenělin totiž stále žila z ruky do úst.
Když se Owen škrábal nahoru po skalní stěně útesů v Lyme Regis, byla to jedna ze vzácných chvil, kdy skutečně vkročil do nějakého kamenolomu nebo na mořský břeh. Na hazardní sbírání zkamenělin mu nezbýval čas, protože jako vycházející hvězda měl zcela jiný úkol, totiž těžit z objevů, o něž se pilnou prací zasloužili jiní, například právě Anningová či Mantell.

Co prozradila srostlá kost?
Ke konci roku 1841 se Owenovi podařil ještě jeden klíčový objev. Na ostrově Wight u jižního pobřeží Anglie byla právě nalezena nová kost iguanodona. Poprvé se našla křížová kost. Owen dávnou zkamenělinu pečlivě měřil a najednou ho napadlo, že tato křížová kost iguanodona nese identické rysy s křížovou kostí megalosaura, která je déle než dvacet let vystavena v Oxfordu. Pět křížových obratlů tvořících dolní část páteře megalosaura bylo srostlých. A tato nově objevená křížová kost iguanodona byla srostlá přesně stejným způsobem! Megalosaura a iguanodona – obrovského masožravce a býložravce – po anatomické stránce spojoval jedinečný typický znak.
Křížová kost srostlá z několika obratlů propůjčovala páteři velikou sílu a gigantickým plazům umožňovala unést svalnaté ocasy a mohutná těla. Byla to dokonalá adaptace pro život na suché zemi, kterou s ní zbývající tři kategorie ještěrů nesdílely.

Objev nebo krádež dinosaura?
Richard Owen si uvědomil, že existují anatomické rysy samostatné skupiny. Byli to plazi se šupinatou kůží a kladli vejce, ale zároveň se některými vlastnosti podobali savcům. Rozhodl se proto, že vzhledem k jejich specifickým vlastnostem je třeba, aby dostali své vlastní jméno. Protože si v něm přál vyjádřit rysy, které tato zvířata odlišují od všech ostatních jaká kdy existovala, chopil se myšlenky složit řecká slova deinos, ve významu „hrozný“ nebo „strašlivě velký“ a sauros neboli ještěr a navrhl pojmenování Dinosauria.
Těchto několik slov, která onoho osudného odpoledne Richard Owen nenápadně dopsal do své přednášky, osud Gideona Mantella zpečetilo. Definováním charakteristických rysů kategorie Dinosauria Owen udělal obrovský skok kupředu a všem předvedl své skvělé kvality v interpretování fosilního záznamu. Mantell o existenci fosilních plazů věděl celá léta, Owen si však vytvořením termínu dinosaur a jejich navržením jako samostatné skupiny nejpokročilejších plazů jací kdy žili, vysloužil uznání za jejich objevení.

Jeden práci, druhý pocty!
K prodlužujícímu se seznamu Owenových úspěchů se přidalo i uvedení do královských kruhů. Přicházela jedna pocta za druhou a proslulost přinesla i mecenáše. Když se 1. listopadu 1842 Owen vrátil domů, zjistil, že na něho čeká dopis z Whitehallu. Byl od ministerského předsedy:
„Pane,
je mou povinností poskytovat rady Jejímu Veličenstvu při rozdělování financí z veřejného fondu … jako projev uznání a odměnu … za vynikající službu veřejnosti… S velkým uspokojením s Vaším svolením navrhnu Jejímu Veličenstvu, aby Vám byl přidělen roční plat ve výši dvě stě liber. Váš souhlas s tímto návrhem ani na tu nejmenší míru neomezí Vaši nezávislost… Mým cílem… je, aby přízeň Ko  runy byla co nejspravedlivěji po zásluze poskytována…, aby podporovala oddanost vědě, jíž tak vynikáte.“
Zatímco Richard Owen se stal hvězdou viktoriánské Anglie, soukromá korespondence Gideona Mantella ukazuje, že se v myšlenkách stále více zaobíral tím, co pokládal za nespravedlnost. Po léta noc co noc s dlátem v ruce pracoval na zkamenělinách, obětoval své manželství a lékařskou praxi důležitým nálezům, které se ukázaly přínosné pro celý obor. Dva ze tří dinosaurů, hyleosaura a iguanodona, kteří vytvořili základ Owenovy slavné klasifikace dinosaurů, přeci objevil Mantell. Ale v Owenově upravené zprávě z roku 1842 strana za stranou popisovala kosti, které Mantell objevil jako první a již dříve interpretoval.

Pozoruhodná předpověď
Brzy po zrození kategorie Dinosauria se Owen proslavil pozoruhodnou předpovědí, která se po čase vyplnila. V roce 1839 dostal darem podivuhodný, více než patnáct centimetrů dlouhý fragment kosti neznámého zvířete z Nového Zélandu. S přehledem prohlásil, že určitě kdysi existoval velký nelétavý pták. Obrovská opeřená nestvůra, která mohla dorůstat výšky tři metrů šedesáti centimetrů, začala být známa pod jménem moa neboli dinornis.
Owenovy studie ptáka moa soustředily pozornost na překvapivý jev. Nelétaví ptáci, například tento gigantický moa nebo kivi se zakrnělými křídly, velký jako slepice, byli na Novém Zélandu nalezeni. Jižní Ameriku zase obývali savci, kteří se značně lišili od všech ostatních na celém světě, a to jak od dávných savců, například od vymřelého megateria, tak od  příbuzných chudozubých – lenochoda a pásovce.
Ukázalo se, že Austrálie s vyhynulými vačnatci, jako byl diprotodon, a dosud žijícími klokany a vombaty, tvoří další odlišné teritorium. Owen proto napsal: „Jak v případě vyhynulých, tak existujících savců jsou určité formy přiděleny do určitých oblastí.“
Padla tak teorie, že se všechna zvířata rozprchla z jednoho místa u Noemovy archy, a zároveň se znovu stal aktuální otázkou záhadný původ druhů. Jejich výskyt podporoval domněnku, že zvířata na jednotlivých územích vznikla pokaždé zvlášť. Bylo snad center stvoření několik?

Všechna sláva, polní tráva
V březnu 1848 Gideon Mantell neočekávaně obdržel balík od neznámého člověka, jistého kapitána Lamberta Brickendena, který vlastnil kamenolomy v  v Sussexu. Tam objevil čelist iguanodona. Nezachovala se v celku, šlo pouze o úlomek dolní čelisti, i když přes padesát centimetrů dlouhý a velmi těžký. Teď měl Mantell v ruce důkaz, který mu tak dlouho unikal.
 Získal z ostrova Wight obratle, které zůstaly spojené a kde kosti vykazovaly tak blízké příbuzné rysy, že téměř nebylo místo pro pochybnosti o tom, že patří stejnému zvířeti. Na základě těchto důkazů roztrhal na kusy Owenovu starší identifikaci obratlů a dokázal, že ve skutečnosti tvoří různé části páteře iguanodona.
Gideon Mantell jako první postřehl malou velikost kosti pažní, horní kosti přední končetiny iguanodona, což mělo významné důsledky pro poznání skutečného tvaru těla tohoto ještěra. Tito plazi byli považováni za čtyřnohé tvory s předními i zadními končetinami stejných rozměrů.
S jistým uspokojením Mantell napsal: „O více než čtvrt století později uzavírám své snahy zrekonstruovat kostru tohoto gigantického ještěra, o jehož dávné existenci svědčilo pouze několik jednotlivých a vodou ohlazených zubů. S výjimkou kostí lebky, kosti hrudní a dolní části předloktí můžeme nyní považovat celou kostru za přesně určenou“. Tvor, kterým se tak dlouho v mysli zabýval, začínal získávat konkrétnější podobu. Mantell tím zpochybnil Owenovo postavení muže číslo jedna v oboru dinosaurů.
 
Více se dozvíte:
Deborah Cadburyová, Lovci dinosaurů, nakladatelství BB/art 2004

Autor: Světlana Plaňanská