Pojem rasa či plemeno se netýká jen zvířat. Každý z nás reprezentuje nějakou rasovou skupinu a mnohé má na svědomí lidská genetika. Přirozené dělení lidstva na různé rasy se však v historii často i zneužívalo! V souvislosti s rasovou problematikou se objevují rozmanité vědecké názory, které chce 21. STOLETÍ přiblížit.
Je rasa zapsána v genech?
Velkým překvapením bylo tvrzení nedávno zveřejněné studie amerických vědců, že žádná lidská rasa vlastně není, tedy alespoň z biologického hlediska. Proč? Protože rasa člověka se neodráží v jeho genech! Tento názor nyní stále více podporují antropologové i genetici.
Jedním z odborníků, kterého se 21. STOLETÍ na genetiku ras zeptalo, je přední světový expert z USA, prof. Jaroslav Červenka, MD, PhD. Tento třiasedmdesátiletý pražský rodák, jenž v roce 1968 emigroval do USA nám řekl:
„Chybné je tvrdit, že některé takzvané rasy jsou méněcenné. Rasy mají stejné genetické IQ, tedy inteligenční kvocient. Ovšem musím hned dodat, že dvacet procent IQ je ovlivněno vývojem dítěte v prostředí a asi deset procent geneticky určenou povahou. Tak osoba, která je hodná, klidná, víc přemýšlí, čte, má IQ asi o deset procent vyšší než někdo, kdo je nesoustředěný, hyperaktivní. Je to tedy komplikovanější než se snad zdá.“
Své poznatky opírá prof. Červenka i o četné osobní zkušenosti, protože jako vědec procestoval celý svět, včetně tajemných koutů Afriky či Jižní Ameriky. Publikuje v prestižním vědeckém časopisu Nature.
Kam sahá genetika?
Genetika neboli věda o dědičnosti je nejsložitější právě u člověka. Genetická databanka je uložena ve vajíčku a spermiích, které se vhodně (občas i nevhodně) potkávají, aby tak zplodily nový život. Lidský plod tím dostává do výbavy vklad po rodičích a dalších předcích. Časem ho zas v nekonečné štafetě života předá svým potomkům.
Zákony genetiky však nejsou jednoznačné, přímočaré jako dálnice, ale připomínají spíš venkovské silničky se zatáčkami, kdy předem nevíme, co nás kde čeká.
A myšlení filozofů, vědců, umělců i prostých lidí se ubíralo mnoha zákrutami, když hledali odpověď na otázky: Co je (to) člověk? Jaký je smysl jeho existence? Jak se objevil na této planetě? Kam směřuje? Co ho čeká v budoucnosti?
Není proto divu, že při hledání pravdy se nacházely rozmanité souvislosti, často až nečekané. Od někdejší snahy o pouhé přežití a zachování rodu až po dnešní klonování, genetické inženýrství, úsilí o odstranění zhoubných nemocí. Jsme svědky toho, jak se i s tímto ohledem plánují cesty na vzdálené planety…
Víme, odkud pocházíme?
Podle nejnovějších názorů se dnešní forma člověka (Homo sapiens= člověk rozumný) objevila před více než 100 000 roky. Nové antropologické nálezy (Hemanthropus v Číně či Homo habilis a Homo ergaster v Africe) vedou k předpokladu, že zástupci lidstva obývali svět již před dvěma miliony let!
V souvislosti s problematikou lidských ras se zas pátrá, jak vlastně člověk vznikl.
V prapravěké společnosti lidí – sběračů a lovců – vládla představa, že vznikli ze zvířat, ovšem výjimečných pokud jde o velikost, sílu, hbitost, vynalézavost. Starověké civilizace (např. Egypťané) ve 3. tis. př. n. l. už o lidském těle věděli mnohé a jejich umění mumifikování dosud nikdo nedostihl.
Starověcí Číňané a Mongolové věřili, že předkové pocházejí ze žluté hlíny jejich domoviny, což se, jak věřili, projevuje i na barvě pleti. Také staří Řekové odvozovali svůj původ z přírodního materiálu, kamene.
Největší starověký přírodovědec Aristoteles (asi 384 – 322 př. n. l.) jako první tvrdil, že člověk není v přírodě nic výlučného. Je to zoon politikon čili živočich žijící ve společnosti.
Člověk ve víru evoluce
Významný italský badatel, ale hlavně slavný malíř, sochař a architekt Leonardo da Vinci (1452 – 1519) v dílu „ Poznámky“ bez jakékoli nadsázky řadil člověka do stejné řady s paviány a jinými opicemi!
Novým světlonošem se pak stal anglický přírodovědec (biolog, geolog a paleontolog) Charles R. Darwin (1809 – 1882) se svou evoluční teorií, která se mimo jiné rodila při objevné plavbě na lodi Beagle po různých končinách světa. Připomeňme alespoň daleké Galapágy, kde v „posledním ráji“ dosud žijí živočišné druhy, které již nikde jinde nenajdeme!
Ve stěžejním díle (z roku 1859) On the Origin of Species by Means of Natural Selection (O vzniku druhů přírodním výběrem) vyložil svou evoluční teorii. Podle ní rostlinné a živočišné druhy (i rasy) vznikají a vyvíjejí se přírodním výběrem. Tak popřel dosavadní učení o stálosti a neměnnosti druhů. A žádnou výjimkou není ani člověk, který rovněž podléhá evolučnímu procesu.
Proti tomu však někteří vědci (hlavně v USA) i nyní staví kreacionismus, který (v souladu s Biblí) tvrdí, že všechna flóra i fauna bylo stvořena.
Začalo to hrachem v Brně
Darwin se již ve své teorii zmiňoval o faktoru dědičnosti (dědičné proměnlivosti), ačkoli o jejím principu a mechanismu ještě příliš nevěděl. Zákony dědičnosti totiž jako první na světě až později odhalil opat augustiniánského kláštera v Brně Johann Gregor Mendel (1822 – 1884), jenž dokazoval dědičnost křížením různých rostlin (hlavně hrachu). Tak objevil zákon dědičného přenosu znaků z rodičů na potomstvo. Rodila se genetika jako věda o dědičnosti a proměnlivosti organismu a metodách jejich řízení.
Ovšem to už se zase z dob zavátých závějemi času dostáváme do žhavé současnosti, kterou v úvodu zdůvodnil prof. Jaroslav Červenka. Právě genetický výzkum nyní dostává zelenou.
Čtení v knize DNA
Geny, jako základní stavební kameny života každého z nás, nesou zásadní dědičné informace. Od předsedy Akademie věd ČR a ředitele Ústavu molekulární genetiky AV ČR prof. RNDr. Václava Pačese, DrSc., se 21. STOLETÍ dozvědělo: „Gen je sled několika set až tisíců chemických sloučenin zvaných nukleotidy. Jsou to poměrně jednoduché sloučeniny. Rozeznáváme čtyři typy, spojené do dlouhého řetězce zvaného DNA. Důležité je pořadí a kombinace těchto sloučenin. V jejich pořadí je zapsána dědičná informace, podobně jako informace obsažena v psaném textu. Jen místo písmen v knize máme v DNA nukleotidy. DNA je v každé buňce všech živých organismů. Některé části DNA vyšších organismů, například člověka, ale nenesou informaci. Ve skutečnosti u člověka jen asi pouhá dvě až tři procenta mají smysl. To jsou právě geny. Ovlivňují stavbu našich buněk a tkání, řídí látkovou výměnu, odpovídají za náš vzhled a vrozené vlohy.“
První dojem někdy klame
Ze zásady, že rasa člověka se neodráží v jeho genech vycházel i nedávný výzkum brazilských a portugalských badatelů. Vybrali obyvatele Brazílie, která je pestrobarevnou mozaikou lidí evropského, afrického i indiánského původu.
Nejprve odborníci zkoumali vždy po 20 dobrovolnících, pocházejících ze severního Portugalska a z ostrova Svatého Tomáše u západního pobřeží Afriky. Zjistili deset genetických variací, které spolehlivě odlišovaly obě skupiny. Ovšem žádná z nich neměla souvislost s barvou vlasů či kůže.
Největší překvapení vědci zažili při zkoumání samotných Brazilců. Zjistili totiž, že ti z nich, kteří se označovali za bělochy, měli v průměru 33 % genů indiánského a 28 % afrického původu.
Naopak lidé suverénně označovaní (už na první pohled) za černochy, měli skoro polovinu genů neafrického původu. Proto studie mj., ukázala že v Brazílii je barva kůže jen slabým ukazatelem toho, že její vlastník má africký původ.
Jediný gen může za barvu naší pleti
Vědci z Pensylvánské státní univerzity (USA) nyní dokázali, proč lidé, kteří kdysi dávno přišli z afrického kontinentu do Evropy, mají světlou barvu pokožky. Důvodem bylo to, že tak mnohem lépe přijímali paprsky ze slunce, které v mírném pásmu nepálí jako v Africe. Sluneční paprsky přitom potřebujeme pro výrobu vitaminu D.
U člověka se gen světlejší varianty pokožky vyskytuje ve dvou variantách. Liší se jediným písmenem genetického kódu. Tak Evropané ve své DNA mají jednu variantu, díky přírodě druhou verzi mají obyvatelé subsaharské Afriky.Kdy asi vznikly lidské rasy?
Moderní člověk (Homo sapiens) zanechal své první stopy před více než 100 000 roky. Rozšířil se po celé Evropě, Asii i horké Africe. Dosud archeologové nacházejí kostry z tohoto období.
Antropologové na nalezených kosterních pozůstatcích zjišťují výrazně odlišné charakteristické rysy. To je důkazem, že dělení tohoto druhu člověka na rozmanitá plemena (rasy) muselo začít již dříve. Bohužel, zatím se nedá přesně určit, kdy se tak stalo. Někteří badatelé dokonce vyslovují hypotézu, že rasová diferenciace (vznik praras) existovala již u pračlověka!
Adam a Eva nebyli jediní!
Genetický výzkum ukazuje, že všechno lidstvo má stejný původ a liší se pouze vnějšími znaky. Mezi nimi dominují barva kůže, typ vlasů a rysy v obličeji.
Mnohé ovšem nasvědčuje tomu, že vývoj lidských ras se neděl tak jednoduše a přímočaře, jak předpokládala většina hypotéz.
Světovou antropologickou kapacitou v tomto oboru je náš prof. dr. Josef Wolf, DrSc., autor více než 50 vědeckých publikací přeložených do 15 jazyků, který upřesňuje:
„Tento proces musel mít chronologicky alespoň několik vývojových fází a prostorově musel vést k modelování většího počtu typů, z nichž se snad větší část ještě zachovala nebo je lze alespoň částečně rekonstruovat.
Dějiny celého sporu v antropologii lze rozdělit na dvě etapy. V první stály proti sobě názory monogenistů a polygenistů, ve druhé především monofyletistů (vše pochází z jediného druhu) a polyfyletistů.“
Monogenismus vyvozuje, že lidstvo pochází z jediného páru lidí (podle biblické představy jím byli Adam a Eva). Naproti tomu nemálo polygenistů se domnívalo, že lidé vznikli z více párů či skupin prarodičů (Praeadamité). Za takovéto „kacířství“ se ve středověku i upalovalo! Historický vývoj dal ale postupně přednost monogenismu.
Darwin působil jako rozbuška
Je jisté, že nový mocný impuls znamenala Darwinova evoluční teorie z roku 1859. Z monogenistů se tak rázem stali monofyletisté a polygenisté se jako mávnutím kouzelného proutku změnili na polyfyletisty.
Ve žhavé současnosti se tak dosud přou už jen zastánci těchto dvou směrů. Oč jim jde? Prof. Josef Wolf vysvětluje: „Polyfyletická teorie obhajovala názor, že lidská plemena jsou samostatné biologické druhy, pocházející samostatně od různých prehominidních předchůdců.“
Naproti tomu monofyletismus odvozoval veškeré lidstvo (vyhynulé i současné rasy) od jediného prehominidního druhu, ať ho již označovali jakkoliv. Někteří antropologové se domnívali, že to byl nižší primát – antropoid. V poslední době se jako bezprostřední živočišní předchůdci člověka uvádějí tzv. předlidé. Monofyletisté se shodují v tom, že předpokládají jedinou tzv. kolébku lidstva na zemi.
Už Egypťané znali čtyři rasy
Různé objevy dokazují, že o existenci jakýchsi lidských ras měli lidé ponětí již ve starověku, zejména když se setkali s někým, kdo vizuálně nevypadal jako oni. Prvotním, na první pohled viditelným, kritériem odlišnosti se od úsvitu civilizace stávala barva kůže.
Už v 15. stol. př. n. l. staří Egypťané rozlišovali čtyři rasy. Dokazuje to nalezená staroegyptská malba, ze které shlížejí hlavní etnické skupiny tehdy známého světa: cihlovou (červenohnědou) barvou je vykreslen Egypťan, bílou (světlou) barvou Libyjec (s výrazným tetováním), žlutě Asyřan z Přední Asie a ještě se tam černá ploskonosý a tluskopyský Núbijec z jihu Egypta a z centrální Afriky. To je jedno z nejstarších známých vyobrazení lidských ras na světě. Časem se začal objevoval i nahnědlý Palestinec
Kdo není běloch, je barbar!
Prof. Josef Wolf upozorňuje: „Staří Egypťané se zřejmě výrazně odlišovali od ostatních etnik nejen barvou pleti, ale také tvarovými znaky, což se o současných obyvatelích Egypta říci nedá. Jsou sice potomky starých Egypťanů, ale v průběhu tisíciletí byli mnohonásobně promíšeni a ovlivněni přistěhovalci z Arábie, Přední Asie i severovýchodní Afriky. Svoji roli sehrály i klimatické a geografické změny, kdy tropická fauna a flóra ustupovala k jihu.“
Egypťané tedy znali čtyři rasy. Historicky mladší Bible mluví jen o třech lidských rasách, lidech bílých, žlutých a černých. Starověcí Řekové a Římané se považovali za vyvolené, pravé. Ostatní obyvatelé světa považovali za barbary, jen u vyspělých Egypťanů učinili časem výjimku a postavili je na svou úroveň.
S pokročilejší dobou nebyla pro Evropany žádnou neznámou ani snědší či žlutší pleť Arabů a Židů, protože ti na náš kontinent přicházeli jako obchodníci. Zapeklité to však měli černoši, které běloši dokonce považovali za tvory podobné šimpanzům či gorilám bez „lidské duše“. To se pak projevilo v době, kdy se z černochů stávali otroci.
Považovali indiány za zvířata
Antropolog RNDr. Tomáš Dacík uvádí, že první vědecká klasifikace lidských ras pochází z roku 1684 a zasloužil se o ní francouzský badatel F. Bernier. Jako kritérium použil barvu pleti a vlasů, tvar obličeje, nosu, oční štěrbiny, vlasů a výšku těla. Uznával „čtyři skupiny“ lidstva:
1. Evropané a západní Asiaté
2. Afričané (černoši)
3. východní Asiaté
4. Laponci
Z toho nakonec vyplývá, že tento učenec ještě neměl potuchy o Austrálii a Americe.
Další podnět pak přinesl novověk a jeho zeměpisné objevy, poznávání exotických lidských skupin a jejich kultur. Nejrůznější rasové teorie se objevovaly jak houby po dešti, když se mořeplavci, zejména Španělé a Portugalci, vydávali na objevné plavby do vzdálených končin světa. I oni na novém území, např. v Americe, považovali indiány za zvířata a nikoli za lidi. Podle toho se k nim také chovali. Ostatně ještě v 19. století byli jihoafričtí Hotentoti a černí obyvatelé Sahary zpodobňováni jako nejbližší příbuzní goril.
Kavkaz nebo Afrika?
Podle současných nálezů se v toku času měnilo i hledání kolébky lidstva. Také tady vznikly dva zásadní rozdílné náhledy. Monocentrismus tvrdí, že se člověk vyvinul na jednom přirozeně ohraničeném území, odkud se postupně šířil dál po celé Zemi. Velmi dlouho přežívala domněnka, že to byl Kavkaz, kde žije asi 200 etnických skupin. Navíc tu došlo na hoře Ararat i k nálezu údajných zbytků biblické Noemovy archy. Tato hypotéza vydržela až do poloviny 20. století. (Dosud po ní zůstalo anglické označení bílé rasy – Caucasoid.)
Potom však byly nalezeny nejstarší pozůstatky člověka v širokém prostoru východoafrických jezer a sopečné oblasti jihovýchodní Etiopie. A co víc, vznik celého rodu Homo, kam patří i každý z nás, zas nálezy posunuly do dávnověku – až za hranice 2 miliony př. n. l. První lidé se dočkali vědeckého pojmenování Homo habilis, tedy lidé obratní.
Rodilo se na více místech?
Existuje však i polycentrismus, jehož zastánci prosazují názor, že člověk nezávisle na sobě vznikl hned na několika místech Země, odkud se do jisté míry šířil dál. Tak by jedním z míst mohla být Afrika, jiným však třeba Čína, Rumunsko i jiné kouty světa. Americký antropolog, český rodák Aleš Hrdička (1869 – 1943), zastával názor, že všechny rasy jsou jednoho původu.
Dosud však odborníci nemají definitivně jasno, v jakém časovém období se asi jednotlivé rasy ustálily. Všeobecně vede názor, že to bylo přibližně před 12 000 – 20 000 lety. A to platí pro všechna tři velká geografická pásma Země – tropické, subtropické a mírné (kontinentální).
O čem je antropologie?
Termín antropologie vychází z řeckých pojmů antropos (člověk) a logos (slovo, věda). Antropologie je věda o vnitrodruhové variabilitě tělesných znaků a vlastností člověka – Homo sapiens – v prostoru a čase.
Jde o moderní odvětví přírodních věd, které se snaží poznat biologickou stránku člověka, zejména jeho stavbu a funkce, ale i růst a vývoj – jak individua, tak lidstva. Z toho vyplývá, že důraz klade na studium tělesné variability (proměnlivosti), což souvisí s problematikou ras.
Také antropologie prošla bouřlivým vývojem. Dlouho archeologové zkoumali pouze rozměry lebek, s nadšením pátrali v obsahu starých rakví či se skláněli nad mikroskopem, aby pouze něco popisovali.
Dnes k archeologii už náleží moderní přístroje, počítače, analýzy DNA i jiné speciální vyšetřovací postupy, komparativní (srovnávací) techniky. Přetrvává však tradiční antropometrické měření, jehož výsledek není u zástupců různých ras stejný. Dá se tak stanovit tělesná konstituce, biotyp a příslušnost k určité lidské rase. Typický je výpočet hlavového indexu podle šířky a délky hlavy. Rozeznáváme tři kategorie: dolichokefalie (dlouhohlavost), mesokefalie (středohlavost) a brachykefalie (krátkohlavost).Víme, kam patříme?
V poslední době se zas vrací pro četné vědce principiální otázka, kolik vlastně žije na Zemi ras. Podle různých posuzovatelů se v různých obdobích objevuje rozdělení lidstva do 3 až 6 nebo až 8 rasových skupin.
Diferenciace lidstva na jednotlivé rasy a rozdělení světa na pásma vlivu
jednotlivých ras či spíše pásma určená k životu jednotlivých rasových skupin, je zcela přirozená a normální. Jednotlivé rasy se značně odlišují, což způsobuje přizpůsobení se či spíše stvoření pro určité klimatické podmínky. Stěží tak asi budeme chtít, aby Eskymák spokojeně žil u rovníku a naopak, aby vysoký polonahý Masaj z horké Keni přesídlil do míst věčného ledu a sněhu.
V připůsobení se panujícím podmínkám v místě jejich přirozeného pobytu se projevuje i dokonalost a jedinečnost každé rasové skupiny.
V současnosti Zemi obývají tři základní rasy:
Bílá = euroasijská (kavkazoidní).
Představuje asi 25 % celkového počtu populace planety.
Charakteristické znaky: Pokožka je nejen tradičně bílá, ale někdy přechází až do bronzové či hnědavé. Typická je hojnost ochlupení a vlasů (rovných i zvlněných) – od světlých až po černé (i rusé). Vousy u mužů, strmé nebo ustupující čelo, vystupující nos (úzký i širší), rty převážně úzké, variabilní barva očí od světlých (šedé, modré, zelené) až po tmavé (hnědé).
Rozšíření: původně v Evropě, západní Asii, severně od Sahary
Žlutohnědá = asijsko-americká (mongoloidní).
Tvoří 50 % všech obyvatel.
Znaky: Pokožka světlé bronzové barvy se zlatavým nádechem. Zpravidla tmavé tvrdé a rovné vlasy, široký obličej s vystouplými lícními kostmi, šikmé hnědé oči, tmavá skvrna v oblasti křížové, lopatovité řezáky. U mužů i žen většinou není tělní ochlupení.
Uvádějí se tři vedlejší rasové větve: severomongoloidní (např. Mongoli), jihomongoloidní (Malajci aj.) a americká (indiáni)
Rozšíření: Většina asijské pevniny a ostrovy v jihovýchodní Asii, původní obyvatelé amerických kontinentů. Ti byli nesprávně nazýváni Indiáni, ačkoli na kontinent nepřišli z Indie, ale byli to potomci dávných asijských praobyvatel středoasijských plání.
Černá = ekvatoriální (rovníková) či negroidní.
Tvoří cca 15 % celkového množství lidí.
Znaky: Tmavá barva pleti, očí i vlasů (kudrnaté, zvlněné), úzké lícní kosti, vypouklé čelo, vpřed vystupující čelisti, velké rty a široké nosy.
Rozšíření: Zástupci rasy se přizpůsobili tropickým podmínkám, zejména intenzivnímu slunečnímu záření a horkému, místy velmi vlhkému klimatu. Příklady: černoši, australští domorodci, obyvatelé jižně od Sahary, částečně i v jihovýchodní Asii.
Poznámka: Zbývajících necelých deset procent počtu obyvatelstva světa, které už v roce 1999 dosáhlo počtu šesti miliard a svižně spěchá k sedmičce, patří k tzv. malým rasám či typům roztroušeným v různých koutech světa.
Mají tečkovaný jazyk
V každé z těchto tří hlavních ras se však rozlišují tzv. podřazené typy.
Jak upozorňuje prof. Josef Wolf, například středoafričtí maličkatí Pygmejové, kteří žijí ve stínu tropických pralesů, jsou celkově světlejší než černošské skupiny na planinách Horního Nilu, kde je během roku nejintenzivnější sluneční záření na světě. Proto mají zdejší lidé nejen nejtmavší pleť, ale dokonce i hnědě tečkovaný jazyk a hnědě zbarvené oční bělmo.
Jaký jste typ?
U naší europoidní rasy jsou popsány dva typy světlé a dva tmavé:
Typ severský (nordický) s vysokou postavou, světlou vlasovou pokrývkou, dlouhou úzkou hlavou a obličejem, modrýma očima (Skandinávie, severní Německo).
Baltický typ charakterizuje mj. světlá narůžovělá pleť, modré či šedé oči a slámově světlé vlasy. Dost je zastoupen na Slovensku a u nás, kde ho představuje 25 % všech obyvatel. Patřil k nim například básník Jaroslav Vrchlický.
Prezident T.G. Masaryk zas reprezentoval (jako současných 15 % spoluobčanů) typ adriatický (dinárský). Má hnědou až temně hnědou pleť, oči a vlasy (četností vyniká na Balkánském poloostrově).
Typ západní čili alpinský (keltský) charakterizuje snědá pleť, vlasy kaštanové a oči světle či temně hnědé, střední postava, rozložitá, hlava (krátká a široká), obličej nízký a široký až středně vysoký, nos střední až široký s rovným či lehce prohnutým nosním hřbetem. Nejvíce takových typů potkáme v Rakousku, Bavorsku a ve střední Evropě, tedy i u nás, kde ho zastupuje 45% obyvatel. K tomuto typu patřil například i Antonín Dvořák.
Když se pomíchají rasy…
K rasové problematice náleží tzv. metizace, což je proces míšení lidských ras. Je to z vývojového hlediska vcelku nový fenomén, neboť k němu dochází až v závěrečné fázi dokončení procesu vzniku jednotlivých ras. Lidsky řečeno: Příslušníci dvou různých ras spolu zplodí potomka.
Metizace úzce souvisí s migrací obyvatelstva. V současnosti dochází k největšímu míšení v celé polovině Latinské Ameriky. Ve střední Americe se dokonce mísí příslušníci všech tří lidských ras – původní obyvatelé Ameriky (indiáni), potomci černých otroků z Afriky a bílí přistěhovalci z Evropy. Další takové čilé kontakty kvetou v jihovýchodní Asii, ale i ve světových velkoměstech, kde žijí obyvatelé nejrůznějších ras a typů.
Prof. Josef Wolf vysvětluje: „Počáteční a nejméně výraznou formou míšení je asimilace neboli začlenění menšinové části obyvatel do většinové populace…
Intenzivnějším a rozsáhlejším procesem míšení je amalgamace neboli rozmělnění, rozpuštění jednotlivých znaků v celku…
Jestliže tento pokus míšení přesáhne hranice států a kontinentů, jde již o panmiksii neboli výrazné míšení a splývání celých rasových skupin na velké rozloze.“
Exemplárním příkladem je Latinská Amerika. Někteří experti se domnívají, že něco podobného brzy zasáhne stále větší části světa. Není žádným tajemstvím, že už dnes plody rasového míšení tvoří více jak polovina lidstva!
Nejčastější typy míšenců
Každý míšenec je novým typem či odchylkou od původní rasy.
Mestic – míšenec bělocha s Indiánkou či naopak Indiána s běloškou. Sem patří většina obyvatel Střední Ameriky (hlavně Mexiko).
Mulat – míšenec bělošské a černošské rasy. Často jsou k vidění v obou amerických světadílech.
Zambo – míšenec černocha a Indiánky či Indiána s černoškou
Zambaigo – Číňan s Indiánkou nebo opačně
Kreol – Původně tak Španělé označovali indiány, pak i potomky afrických černochů v obou Amerikách. Mnohdy se tak nazývá i Španěl narozený v některé španělské kolonii.
Kajot – míšenec mulata a mestice.
Pokud jde o podobného mnohonásobného míšence v řadě generací, používají se pak odborné termíny terceron (trojnásobný míšenec), kvarteron (čtyřnásobný), kvinteron (pětinásobný). Zmínění xx– eroni se hojně vyskytují hlavně v Latinské Americe či v Austrálii. V tuzemsku o ně běžně nezavadíme.
Rasa a rasogeneze
Slovo „rasa“ se v evropských jazycích objevuje poměrně pozdě, až od 16. století, a to jako pojem chovatelský. Mluví se nejprve o „rasách“ koní a psů, jako o nich ostatně běžně hovoříme dodnes.
Termín „rasa“ se nejčastěji odvozuje z arabského slova „ras“, což znamená počátek, původ, ale též hlava. Pro klasifikaci lidských plemen ho poprvé použil francouzský antropolog Francois Bernier koncem 17. století.
Rasa je označením lidské variability. Různé rasy vznikaly v průběhu
osídlování světadílů. U skupiny lidí se vytvářely znaky a vlastnosti,
které odpovídaly podnebí a prostředí, aby zde mohli optimálně žít. Vztahuje se výhradně na tělesné znaky a vlastnosti člověka.
Lidské rasy se od sebe odlišují znaky, které jsou dědičné – barva pleti, vlasů tvar nosu, rtů, obličeje, typ ochlupení, biochemické rozdíly.
Rasogeneze – proces vzniku a vývoje lidských ras od samotných předchůdců současného člověka rozumného až po dnešní lidskou společnost.
Velice posloužila i hořčice
Za jeden z hlavních ukazatelů ras považovali mnozí badatelé obsah mozkovny. Originálním způsobem ji měřil roku 1839 Samuel G. Morton, jenž shromáždil bohatou sbírku lebek (i eskymáckých).
Do nitra mozkovny týlním otvorem nasypal hořčičná semínka, zarovnal je s otvorem a po potřepání lebkou a dalším doplnění semínek obsah mozkovny vysypal do odměrného válce. Docílil tak velmi přesného měření, protože maličká semínka pronikla do každé skulinky mozkovny. A kdo ji měl největší? Bílí Američané před indiány a černochy.
Moderní vědecké metody dokázaly, že velikost mozku nebývá přímo úměrná inteligenci.
Z čeho pramení rasismus?
Především v minulosti se pojem rasa mylně zaměňoval či směšoval s pojmem národ. Směšování či chybný výklad (často záměrný) těchto pojmů byl prvním podnětem ke vzniku rasismu.
Zrodila se i řada rasových teorií, podle kterých se někteří lidé či lidské skupiny pokládají za vyvolené, za jediné představitele nejvyšší lidské kultury a lidstva vůbec. Na všechny ostatní shlížejí jako na méněcenné, podřízené až nežádoucí.
Barevný rasismus
Rasismus se vždy stal teoretickou základnou k násilnému ovládání jedněch národů a států druhými, často i důvodem k vyhlašování válek. Hrůzným příkladem bylo hitlerovské Německo a jeho nejzhoubnější forma rasismu – holocaust. (Označení pochází z řeckého holos = celý, úplný a causis = spalování). Tak měli být z rasových důvodů zlikvidováni například všichni Židé, ale i etnikum Rómů či jiní „prznitelé nordické rasy“!
Rasismus bohužel neskončil s koncem 2. světové války. Dlouhá desetiletí poté přežíval dokonce i v USA plné nápisů „pouze pro bílé“.
Pozor! Vedle „bílého“ rasismu řádí i rasismus „barevný“ (tzv. žlutý či černý), jehož terčem jsou naopak lidé s bílou pletí. Nejvíce, někdy až hrůzostrašných příkladů dosud nabízejí některé země v Africe.
Rasa není národ
Z vědeckého hlediska je rasa pojem přírodovědecký, biologický a vztahuje se na tělesné vlastnosti. Naproti tomu pojem národ je kulturní a historický, to znamená, že se vztahuje na společenský vývoj lidských skupin – národů.
Tak se na složení jednoho národa může podílet hned několik rasových typů. Velmi viditelné to bývalo například v někdejším Sovětském svazu. Jinde zase vytvořili národ anebo v něm drtivě převažují příslušníci pouze jedné rasy (skandinávské země).
Více se dozvíte:
Člověk (Obrazová encyklopedie lidstva), Euromedia Group k.s., – Knižní klub, 2005
Tomáš Dacík: Člověk a rasa, Akademické nakl. CERM Brno, 2001
Hans-Henning Scharsach, Lékaři a nacismus, Themis, 2001
Josef Wolf: Lidské rasy a rasismus v dějinách a současnosti, UK Praha, 2000
Život je změna
Teprve ve 2. polovině 20. století zavedli američtí antropologové do rasové klasifikace dva nové vědecké termíny.
CLINE (česky klon) – Jedná se o odchylku či klon, jako malou či pozvolnou změnu určitých morfologických a fyziologických znaků v rasových typových znacích, které mají původ v prostředí (geografickém, hospodářském apod.).
MEN – Je to jistá analogie genů, tento pojem (kulturní) ovšem zahrnuje ideje, myšlenky, nápady.
Biologická antropologie dominuje
V současnosti nejdůležitější součást antropologie představuje biologická antropologie. Zabývá se geografickým rozšířením lidských ras, antropologických typů a jejich historickým vývojem.
Dále jde o antropologické studium rasových, etnických a jiných skupin v minulosti i současnosti… Nezapomíná ani na teoretické otázky, které se zaměřují na lidské rasy, typy, seskupení a jejich vzájemné souvislosti.
