Kosterní nález smečky obrovských dravých dinosaurů dosud neznámého druhu z roku 1995 byl popsán a zařazen teprve v letošním roce. Proč jich bylo tolik na jednom místě? Zahynuli snad při nějaké přírodní katastrofě?
V roce 1995 byly v argentinské provincii Neuquén v Patagonii ve vrstvách z počátku svrchní křídy, jejichž stáří se odhaduje na sto milionů let, objeveny zkamenělé (fosilizované) pozůstatky celé smečky gigantických dravých dinosaurů dosud neznámého druhu. Objev vzbudil mimořádnou senzaci, neboť se záhy ukázalo, že jde o dravce ještě většího než byl Giganotosaurus carolinii, považovaný do té doby za největšího známého dravého dinosaura všech dob. Ale zatímco od objevu giganotosaura, k němuž došlo ve stejné oblasti v roce 1993, uplynuly do zveřejnění jeho popisu a stanovení jména pouhé dva roky, musel nový, zatím bezejmenný král dravých dinosaurů čekat na své jméno plných 11 let. A pár týdnů před tím, než je letos v dubnu dostal, možná o královský titul přišel. I když to není tak úplně jisté. Nejnovějším kandidátem na trůn, pocházejícím ze severní Afriky, je totiž jeden z nejzáhadnějších dinosaurů vůbec. Rozhodně však patří do jiné kategorie než argentinský superpredátor a všichni dřívější postupní držitelé pomyslné královské koruny.
Byl pomalejším běžcem
Obrovského argentinského predátora popsali světově proslulí paleontologové Kanaďan Philip Currie a Rodolfo Coria z Argentiny v podrobném osmačtyřicetistránkovém příspěvku v letošním dubnovém čísle francouzského odborného časopisu GEODIVERSITAS. Dali mu jméno Mapusaurus roseae.
Patří do čeledi Carcharodontosauridae, podobně jako jeho příbuzní, Carcharodontosaurus saharicus z Afriky a Giganotosaurus carolinii z Jižní Ameriky. Vzhledem k tomu, že je však vývojově bližší giganotosaurovi, byl zařazen do nově utvořené podčeledi Giganotosaurinae. Coria, který je i spoluautorem popisu giganotosaura, se tak podílel na popisu obou největších jihoamerických dravých dinosaurů.
Přes svou nespornou příbuznost se však mapusaurus liší od giganotosaura především ve stavbě lebky, která je zřetelně vyšší se silnými svraštělými nespojenými nosními kostmi. Dalším na první pohled patrným znakem je to, že předočnicové jamky jsou více protaženy směrem k horní čelisti. Krom toho existuje celá řada dalších, méně výrazných odlišných znaků, a to jak na lebce, tak i na zbývajících částech kostry. Mapusaurus byl mohutnější, měl i relativně kratší zadní nohy, takže byl zřejmě pomalejším běžcem. Odhaduje se, že jeho rychlost nepřesáhla 20 km/hod.
Zmatené kosti
Fosilní materiál, na jehož základě byl mapusaurus popsán, pochází minimálně ze sedmi jedinců různého stáří, od mláďat po zcela dospělé exempláře. Zdá se však, že jich bylo spíše devět, možná i víc. Kosti, ačkoliv pocházejí z jednoho místa, byly nalezeny ve velmi špatném stavu, většinou v mnoha vzájemně promíšených úlomcích, takže mnohdy nebylo ani možné stanovit, kterému ze zvířat patří.
Největší srovnatelné kosti jsou však asi o deset procent větší než u největšího známého giganotosaura. Délka giganotosuara se odhaduje zhruba na 14 m, předpokládá se tedy, že plně vzrostlý mohutný mapusaurus mohl dosáhnout asi 15,5 m. Průměrnou velikost tohoto druhu udávají autoři popisu na 12,5 m, tedy rozměry menšího autobusu.
Smečka zabijáků v pasti
Skutečnost, že všechny kosti byly nalezeny na jediném místě, vedla již krátce po objevu k názoru, že šlo o smečku, která společně lovila a společně i následkem nějaké náhlé katastrofy zahynula.
Vyskytl se však i názor, že šlo o jakousi past na dravé dinosaury, zrádnou zarostlou bažinu či něco podobného, do níž predátoři zapadli při lovu kořisti jednotlivě v delším časovém rozpětí. Takové přírodou vytvořené lapáky velkých dravců byly již objeveny na několika místech. Například na známé lokalitě Cleveland-Lloyd v Utahu bylo od roku 1927 vykopáno již přes deset tisíc dinosauřích kostí, z čehož přes polovinu tvoří kosti allosaurů, obrovských predátorů ze svrchní doby jurské (160 – 141 mil. let), kteří se největším druhem vyrovnali ve velikosti tyranosaurům.
Tento mimořádný nepoměr mezi počtem kostí allosaurů a ostatních dinosaurů, především býložravých, se vysvětluje právě existencí jakési přírodní pasti. Různé další fosílie naznačují, že tudy kdysi tekla mělká, značně bahnitá řeka. Snad tady šlo o zátoku nebo slepé rameno, v jehož hluboké bažině zřejmě uvázlo několik sauropodů, velkých býložravých ještěrů. Bezmocná kořist přivábila dravé allosaury, kteří se už také nemohli dostat ven. Přicházeli další allosauři, lákáni z dalekého okolí pachem masa. I ti byli bažinou pohlceni.
Jak lovil gigantický dravec?
Jiní paleontologové se domnívali, že mohlo jít o mrtvá těla vynesená do mělké zátoky proudem rozvodněného či sezónního vodního toku. Coria a Currie, autoři popisu, však v závěru své práce vyslovují přesvědčení, že o takové náhodné nakupení jít nemohlo. Všechny kosti nalezené na této lokalitě patří do nejmenší kůstky jedinému druhu dinosaura – mapusaurovi. Žádný jiný predátor ani býložravec tu zastoupen není.
Pokud by šlo o mělkou říční zátoku, ukládal by tu rozvodněný proud i vodou stržená těla jiných druhů dinosaurů. K tomu lze jen dodat, že kdyby šlo o jakousi přirozenou past na predátory, musely by tu být nalezeny i jiní dravci, od malých po ty větší, kteří tu tehdy žili.
Společný nález zkamenělých (fosilizovaných) pozůstatků nejméně sedmi, pravděpodobně však více jedinců mapusaura různého věkového složení tak lze považovat za důkaz, že tento gigantický dravec lovil ve smečkách, které dokázaly strhnout i takové sauropodní obry, jakým byl např. padesátimetrový argentinosaurus. Konečně ani to, že mapusaurus lovil ve smečce, není ve světě velkých dravých dinosaurů novinkou. Bylo prokázáno, že tak např. lovili i tyranosauři.
Hromadná smrt
Přikloníme-li se k převládajícímu názoru, že celá smečka gigantických mapusaurů, plně vzrostlí staří i ještě nedospělí jedinci, zahynula následkem nějaké přírodní katastrofy současně, měli bychom se pokusit odhadnout, o jakou nehodu mohlo jít. Na první pohled se nabízí možnost, že celá smečka vběhla v loveckém zápalu do hlubokého močálu či bažiny, do níž zapadla a utonula v ní. Druhým řešením by mohl být náhlý výbuch blízké sopky, která celou smečku pohřbila pod silnou vrstvou sopečného prachu.
Oběma těmto scénářům však odporují okolnosti nálezu. Všechny kosti byly totiž roztahány a pomíchány, zpřelámány, z mnoha z nich se zachovaly jen úlomky a mnohé chyběly. Nebyla nalezena žádná celá kostra. Na první pohled bylo tedy patrno, že těla členů smečky nebyla krátce po smrti pohřbena ani vrstvou bahna ani sopečného popela. Tím by totiž byla dokonale chráněna. Došlo však k pravému opaku. Mnoho dnů a týdnů na nich hodovali mrchožrouti, kteří kusy těl roztahali po okolí. Teprve pak došlo k jejich náhodnému pohřbení pod nánosy bahna a následné fosilizaci.
Možná to byl plyn…
Jaký byl tedy scénář okamžité zkázy obávané smečky gigantických zabijáků? Možná došlo v důsledku otřesů půdy v některém z kráterových jezírek četných sopek k výronu kysličníku uhličitého. Neviditelný oblak plynu těžšího než vzduch byl větrem zatlačen do přilehlého údolí, kde klouzal jen nevysoko nad zemí. Než se však rozptýlil, stačil v údolí zadusit všechno živé.
Smečka mapusaurů mohla zahynout u břehu nějaké líně tekoucí řeky, u níž odpočívala. Plyn se brzy rozptýlil a zmizel a do postiženého údolí se rychle vrátil život. Masožravci i mrchožrouti zde našli prostřenou tabuli a brzy se postarali o těla uhynulých dinosaurů. Část jejich kostí roztahali po okolí. Po delší době pak řeka zaplavila to, co zůstalo, bahnem a umožnila tak fosilizaci.
Africký nápadník trůnu
Již v úvodu jsme se zmínili o tom, že s titulem největšího známého dravého dinosaura to není vůbec jednoduché. V březnu letošního roku publikovali totiž Cristiano Dal Sasso z milánského přírodovědeckého muzea se svými kolegy studii, v níž analyzoval fragmenty lebky a čenichu dravého dinosaura druhu Spinosaurus aegyptiacus ze severní Afriky. Došel přitom k závěru, že největším masožravcem, který kdy kráčel po povrchu země, byl právě spinosaurus. Lebka tohoto jedince byla dle jeho propočtu dlouhá 175 cm a podle tělesných proporcí jiných známých příslušníků této čeledi vykalkuloval, že má před sebou zbytky predátora, dosahujícího délky 17 m a hmotnosti tanku, tedy 7 – 9 tun.
Problém se spinosaurem je v tom, že je predátorem, s nímž si paleontologové od počátku nevěděli příliš rady. Žil asi před 97 miliony let v severní Africe a je proslulý svými mimořádně prodlouženými hřbetními obratli, vysokými až 1,8 m, mezi nimiž byla zřejmě napjata jakási plachta, sloužící k termoregulaci a pravděpodobně i k předvádění se samců, lákajících samice.
Zatím nevyřešená záhada
První neúplný nález pochází z roku 1912 z Egypta. Šlo o přední část spodní čelisti se zuby, několik krčních, hřbetních, bederních a ocasních obratlů a několik prstových kůstek končetin. Zuby byly kuželovité a rovné jako u krokodýla, nikoli obloukovitě zahnuté se zadní řeznou, pilovitě zoubkovanou hranou jako u jiných známých dravých obrů, jako např. mapusaurus, giganotosaurus nebo tyranosaurus.
I jeho tlama zřejmě velmi připomínala krokodýla. Pozůstatky prvního spinosaura však byly zničeny za druhé světové války spojeneckým bombardováním, takže jejich další studium je vyloučeno. Muselo však jít o obrovského predátora, neboť ačkoliv se nejednalo o plně dospělého jedince, byla jeho délka odhadnuta na 12 – 15 m.
Později byly v Maroku, Alžíru a Nigeru nalezeny další zlomkovité fosílie, připisované některými paleontology tomuto rodu. Jiní paleontologové (Charig, Milnerová) s tím však nesouhlasí.
Lze zodpovědně říci, že dodnes přesně nevíme, jak spinosaurus vlastně vypadal, a snahy propočítat jeho rozměry úměrně jiným druhům, řazeným do čeledi Spinosauridae (baryonyx, suchomimus), nemusí být hodnověrné. V každém případě se však muselo jednat o gigantického dravce. Jen další nález jeho kompletnějších fosílií nám však může pomoci pohled na něj vyjasnit.
Dobře utajené jméno
Fosilizované pozůstatky smečky mapusaurů byly objeveny již v roce 1995 a jejich vědeckého zpracování se krátce nato ujali známí paleontologové Phil Currie z Kanady a Rodolfo Coria z Argentiny. Celý svět netrpělivě čekal na zveřejnění popisu spolu s pojmenováním tohoto gigantického predátora, o němž krátce po jeho objevu prosákly zprávy, že je ještě větší než tehdejší světový rekordman mezi dravými dinosaury, giganotosaurus, žijící na stejné lokalitě zhruba o deset milionů let později.
Z dob svého působení v Kanadě se autor tohoto článku s profesorem Curriem osobně znal, a tak když uznávaný expert na dravé dinosaury přednášel v prosinci 2000 na přírodovědecké fakultě v Praze, snažil se na něm již připravené jméno předem vyzvědět. Potřeboval je totiž pro svou knížku Gladiátoři druhohor, která měla jít v nejbližší době do tisku. Profesor Currie potvrdil, že jméno již stanoveno je, ale za žádnou cenu je nechtěl prozradit, aby je někdo ještě před zveřejněním popisu nezneužil, jak se to již v minulosti stalo.
Např. v případě Jensenova obrovitého sauropoda, pojmenovaného ještě před zveřejněním platného vědeckého popisu ultrasaurus, musel Jensen nakonec změnit jméno na ultrasauros, neboť pod původně zamýšleným názvem byl mezitím popsán jiný dinosaurus.
Růžové skály nebo sponzor?
Jak Currie a Coria uvádějí, lze obě složky jména Mapusaurus roseae vyložit dvěma způsoby.
Rodové jméno pochází z jazyka indiánů kmene Mapuche, v jejichž kraji k nálezu došlo. Mapu v něm znamená země, indiáni Mapuche se tedy označují za obyvatele své země. Jméno mapusaurus pak může značit to, že fosílie tohoto dravce byly nalezeny v zemi, nebo to, že pocházejí z oblasti, kde žijí indiáni výše zmíněného kmene.
Druhové jméno roseae může pak být odvozeno z narůžovělého zbarvení skal v okolí nálezu, nebo od křestního jména Rose Letwinové ze Seattlu, která sponzorovala expedice do této oblasti v letech 1999, 2000 a 2001.
Další obři na obzoru
V současné době pracují paleontologové na popisu dalších argentinských superpredátorů podčeledi Giganotosaurinae, takže se můžeme i v 21. STOLETÍ těšit na informace o nových převratných objevech.
Jeden předběžný popis takového obra byl dokonce již v roce 2005 publikován argentinským paleontologem Novasem a jeho spolupracovníky. Nově objevený dravec, známý ze dvou exemplářů nalezených v provincii Chubut v centrální Patagonii, byl nazván Tyrannotitan chubutensis. Jeho fosílie jsou dále pečlivě studovány a doufejme, že podrobný popis, na základě něhož se o tomto obru dovíme více a bude možno odhadnout i jeho předpokládanou délku, bude publikován v brzké době.
