Lesy, které stále pokrývají značnou část souše na Zemi, poskytují celoplanetárnímu ekosystému řadu nesmírně významných služeb. Přispívají k udržování biologické rozmanitosti, stabilizují globální klima, fungují jako „odkladiště“ oxidu uhličitého ze vzduchu či přispívají k zadržování vody v krajině.
Všechny tyto „služby“ mají pochopitelně zásadní význam i pro člověka. V důsledku lidské činnosti, a samozřejmě nejen jí, se však pokrytí planety lesy značně proměňuje.
O kvalifikovaný odhad proměn zalesnění v průběhu let 2000 – 2012 se v loňském roce pokusil kolektiv autorů v čele s Matthewem C. Hansenem z katedry geografických věd na University of Maryland. Využil k tomu data, poskytnutá satelity snímkovacího systému Landsat, která byla poté analyzována systémem Google Earth Engine.
Výsledkem byla první celosvětová mapa odlesňování, ať už bylo připsatelné na vrub samotné přírodě (sucha, požáry, polomy, choroby) či přímo zaviněné člověkem (například těžba dřeva či přeměna na zemědělskou půdu).
Takto vytvořená mapa pokrytí souše lesním porostem má pochopitelně velké ambice – stát se vodítkem pro koordinaci lokálních i mezinárodních snah o ochranu a management lesů. Významným krokem k naplnění této ambice bylo jistě publikování studie v časopise Science, jednom z nejprestižnějších vědeckých periodik.
Minulý týden ale vyšel v témže časopise kritický komentář kolektivu autorů z katedry ekologie Přírodovědecké fakulty UK, CTS UK a AV ČR ve spolupráci se zahraničními kolegy (University of Basel a Yale University). „Chtěli jsme upozornit, že mapa odlesňování, uveřejněná americkými kolegy, svůj vytknutý cíl prostě splňovat nemůže.
Podle nás jde o produkt, který může být bez kritického přístupu velmi snadno užíván chybně anebo dokonce zneužíván,“ shrnuje motivaci pro zveřejnění kritického komentáře Ondřej Sedláček z katedry ekologie.
Komentář totiž ukazuje, že velká část „lesů“ jsou ve skutečnosti plantáže člověkem využívaných rostlin (olejová palma, kaučukovník, banánovník, eukalyptus, soja atd.), které výše zmíněné ekosystémové služby neplní buď vůbec, nebo jen v omezené míře. „Námi vybrané příklady sice vychází přímo z lokalit, z kterých máme osobní terénní zkušenosti, důkladnější prohlídka mapy však ukazuje, že se v žádném případě nejedná o výjimky,“ komentuje opět Ondřej Sedláček.
Výsledek kombinace několika metodických opominutí je pro možnost využití původní mapy fatální: podle kritiků vede k podcenění úbytku lesa až o desítky procent, a to zejména v tropech. Právě zde je kontrast mezi nejbohatším ekosystémem planety, tropickým deštným pralesem, a „zelenou pouští“ z hlediska ekologa i ochranáře skutečně propastný.
Ve stejném vydání Science dostali od editorů příležitost k obraně i autoři původního článku. Podle jejich vyjádření je jejich analýza zaměřena pouze na mapování biofyzikálních vlastností povrchu Země a výzkum tedy nemluví skutečně o ničem jiném, než o pokrytí zemského povrchu („land cover“) určitým typem vegetace. „To je dle mého názoru pouze snaha autorů vyhnout se zásadnímu problému, který jsme my identifikovali a editoři během recenzního řízení zřejmě přehlídli.
Informace o tom, že les („forest“) je zde pojímán pouze ve smyslu pokrytí plochy porostem vyšším než 5 metrů, se objevují až v metodice, popsané pouze v doplňujících materiálech („supplementary material“).
V textu hlavního článku, se však lesům přisuzují i výše zmíněné ekosystémové služby a ochrana biodiverzity. Což je něco, s čím žádný ekolog prostě nemůže souhlasit,“ neskrývá své rozladění Sedláček.