Domů     Medicína
Porostou nám někdy třetí zuby?
21.stoleti 19.1.2007

Za zázrak přírody označují odborníci zdánlivě obyčejný lidský zub! Nejen proto, že je pevnější než kost. Narozdíl od ní ale nedorůstá. Může se to v budoucnu výrazně změnit? Narostou nám, třeba díky kmenovým buňkám, trvalé třetí, či snad i čtvrté zuby?Za zázrak přírody označují odborníci zdánlivě obyčejný lidský zub! Nejen proto, že je pevnější než kost. Narozdíl od ní ale nedorůstá. Může se to v budoucnu výrazně změnit? Narostou nám, třeba díky kmenovým buňkám, trvalé třetí, či snad i čtvrté zuby?

Zub představuje jedinou část lidského těla, která jedním koncem ční do vnějšího prostředí (dutiny ústní) a opačným koncem se fixuje v prostředí vnitřním (čelisti). 
Každý z vlastní zkušenosti ví, že nepřinášejí jen krásu v podobě zářivých úsměvů, ale někdy i bolest a trápení. „Říká se, že 80 % zkažených zubů u nás se nachází ve 20 % úst. Co z toho vyplývá? U větší části našich obyvatel se orální (ústní) zdraví skutečně zlepšuje, ovšem u ostatních se naopak  zhoršuje,“ upřesnila pro 21. STOLETÍ prof. MUDr. Jana Dušková, DrSc., přednostka Výzkumného ústavu stomatologického v Praze, která je současně proděkankou pro stomatologii a zubní lékařství 1. lékařské fakulty pražské Univerzity Karlovy.

Víme čím koušeme?

Bolely vás někdy zuby? A zajímali jste se, co to mohlo způsobit? S pomocí specialistů se vypravíme za poznáním této „velké maličkosti“.

Zub je dutý útvar se dvěma „ obalovými“ vrstvami, které se liší podílem jednotlivých složek, a tedy i vlastnostmi. Jeho nejnápadnější a jedinou viditelnou částí je korunka, kterou tvoří vrstva skloviny (email, enamelum). Vytvářejí ji specializované buňky (ameloblasty), které po odvedení své práce zanikají. Poměr anorganických (neživých) a organických složek ve sklovině je 97 : 3. Sklovina s tvrdosti křemene je tak nejtvrdší tkání lidského těla.
Pod sklovinou najdeme zubovinu (odborně dentin), kterou vytvořily nezanikající buňky, odontoblasty. Tvoří ji ze dvou třetin minerály, zbytek pak organická hmota (proteiny- bílkoviny) a voda. Je proto měkčí než sklovina a tím i méně odolná jak proti mechanickému poškození, tak proti útokům bakterií v lidských ústech. Představuje vlastně „kostru“ zubu, protože z části korunkové přechází v krčkovou a v kořen, kterým je zub zakotven v čelisti.

Pražské zubní prvenství
Společnou pro korunkovou, krčkovou a kořenovou část zubu je dřeňová dutina, vyplněná u zdravého zubu zubní dření („ nervem“), tedy hlavně řídkým rosolovitým vazivem, v němž jsou nervy a cévy, zajišťující zásobování zubu potřebnými živinami a ochrannými látkami. Díky nervu cítíme teplo a chlad, neboť naše zuby pojala příroda jako termoregulátor.
Zuby jsou uchyceny v kosti závěsným aparátem zvaným parodont (ozubice), což je souhrnné pojmenování pro celý soubor tkání. Mezi ně počítáme dáseň, pak pevnou a „hustou“ vrstvičku kosti zubního lůžka, zubní cement, jenž povléká (ve vrstvě silné pouhých desetin či setin mm) kořeny zubů, a vazy, vyplňující štěrbinu mezi zubním cementem a vrstvičkou kosti.  „Zubní cement je zvláštní porézní hmota, která se podobá spíše kosti. Zajímavé je, že  byl poprvé popsán v Praze roku 1835,“ upozornil nás MUDr. Ladislav Korábek ze stomatologické kliniky 1.LFUK v Praze.
Další tkáň parodontu představuje tenká a pevná vrstvička kosti, která vystýlá zubní lůžko v čelisti. Do ní je pak vklíněn celý zub, jehož spojení zajišťují krátké vazy. „Pod mikroskopem mají vzhled hustě spletené sítě vlasců nebo provázků, šikmo natažených mezi zubním cementem a kostí zubního lůžka,“ upřesnil MUDr. Korábek.

Unikátní těsnění
Dalším konstrukčně dokonalým výtvorem přírody je dáseň, jediná z částí paradontu, kterou můžeme při pohledu do úst vidět. Ostatní uvedené tkáně zakrývá a chrání je tak před poškozením. Zdravá dáseň je světle růžová blána (síla 1 – 2 mm), pokrývající okolí krčků a část čelisti, ve které jsou ukotveny zuby. Funguje i jako dokonalý „ těsnící kroužek“ – dáseň je zvláštním způsobem přilepena k zubu.  „Toto unikátní zařízení se odborně nazývá gingivodentální spojení. Není příliš odolné, ale rychle se obnovuje, aby organismus mohl nahradit poškozené části. Navíc je chráněno umístěním na dně žlábku mezi volnou dásní a zubem,“ doplňuje MUDr. Korábek
Chytrá příroda se však nejraději jistí několikrát, a tak přidala další část dásně, která je pevně připojena k povrchu čelistí a není pohyblivá jako dáseň volná. Nazývá se dáseň připojená a zabraňuje tomu, aby se volná dáseň, a tím i oblast popsaného spojení, zbytečně nepohybovaly.  
 
Podle funkce a tvaru rozlišujeme:
Řezáky: Díky hranám ve tvaru dláta dobře řežou a koušou.
Špičáky: Mají jeden ostrý hrot, kterým pomáhají uchopit potravu.
Zuby třenové (premoláry): Slouží k drcení a žvýkání. Oproti stoličkám mají dvě zvednuté hrany.
Stoličky (moláry): S plochou korunkou, v zadní části úst, kde čelisti vyvíjejí největší sílu

Jako včelí plást
Vznik skloviny a zuboviny (laicky zubu) začíná v době, kdy specializované buňky nejdříve z bílkovin v kosti vytvoří měkkou formičku. Do ní se z krve (za přítomnosti kyslíku a vodíku) při vytvrzování (mineralizaci) ukládají minerály, přesněji jejich soli – nejprve vápník, poté fosfor a fluor. Jejich množství a vzájemný poměr rozhodují o odolnosti skloviny. Jako první mineralizuje korunka první stálé stoličky, úplně naposled zuby moudrosti.
Zuby jsou tvořeny dvěma různorodými složkami:
Anorganickým (neživým) apatitem, který výrazně převažuje. Na vzniku apatitu se podílí vápník, fosfor, fluor, kyslík a vodík. Apatit svou vnitřní šesterečnou strukturou připomíná včelí plásty. Místo voskových stěn plástových šesterečných „komůrek“ však najdeme v zubech organickou hmotu. Tam, kde v plástech včelař nachází med, my bychom našli apatit.
Organickou složkou, kterou představují zejména proteiny (bílkoviny).

Zoubky se tvoří již před narozením

Všechny zuby mléčného (dočasného) chrupu se rodí již od 3. měsíce těhotenství. Dokončení vývoje korunky (viditelná část zubu), tedy tzv. mineralizace, začíná od pátého měsíce po oplodnění a končí až po narození.

Dětské zuby slouží nejen ke žvýkání, ale zabezpečují místo pro zuby stálé. Pokud tedy dítěti zoubek předčasně vypadne, vznikne mezera, do které se často okolní zuby sklánějí, což prozrazuje nepravidelnost chrupu.
Jeho reprezentanti se neprořezávají náhodně jako při losování tomboly, ale mají už po staletí svůj přesný řád. Děti se však liší v časovém intervalu, kdy se premiérový zub vyklube navenek, a také v příznacích, které tento „historický“ okamžik doprovázejí.

Začíná to řezákem
Nejvíc nedočkavý je dolní řezák, který se hrne ven už zhruba po půl roce od narození. Někdy před sebou při prořezávání dásní tlačí malé množství krve. Při pohledu do úst to (vedle bolesti a jiných příznaků ) signalizuje maličká modřinka či podlitinka na dásni. Nejlepším řešením je navštívit dětského stomatologa, jenž bolestivou překážku odborně propíchne a pomůže tak zoubku na svět.
Tak se zuby prodírají ven jeden po druhém, rychleji většinou na dolní čelisti, až jich je nakonec (do 30. měsíce života) dvacet.

Mléčné zuby drží místo 
Omylem je domněnka, že mléčné zuby není třeba čistit, protože po čase stejně postupně vypadnou. Od počátku na ně (jako zuby dospělých) působí vnější vlivy. Jsou však náchylnější k zubnímu kazu vzhledem k měkčí sklovině, která se rychleji odírá. Stav tohoto dočasného chrupu navíc výrazně ovlivňuje, jak bude posléze vypadat trvalý chrup. Každý mléčný zoubek už totiž „drží místo“ svému trvalému následníkovi.
Vývoj dětského chrupu narušují různé zlozvyky, například  „cumlání“ prstu či dokonce dudlíku i v době, kdy dítě už je „zubaté“. Také okusování nehtů může způsobit křivost zubů, která se pak musí řešit rovnátky –fixními nebo snímacími.
Léčením různých nepravidelností zubů a čelistí se zabývá lékařský obor zvaný ortodoncie. Podle odborníků se v současné době ortodontické vady týkají 60 – 80 % obyvatel ČR!.

Nejlepší chrup mají malí Skandinávci
Neradostnou roli v dětské ústní dutině sehrává cukr! Sladkost vytvoří v ústech velmi agresivní látky, z čehož se převelice radují bakterie zubního plaku, které se pak rozmnožují jako o závod.  Kaz, takzvané „medové zuby“, nejčastěji zasahuje plošky předních zoubků, někdy postupuje po obvodu celého krčku, což nezřídka končí ulomením zubu. 
Mléčnému chrupu však neškodí jen sladkosti a slazené nápoje. Své polínko do ohně si přiloží i rozmanité umělé i přírodní kyseliny a chemikálie v potravinách. Příkladem jsou koncentrované ovocné šťávy, džusy. Nejlepší tedy zůstává čistá voda, občas zpestřená prospěšnými neslazenými minerálkami a čistými (nejlépe čerstvými) ovocnými šťávami.
Zdravé první zuby v pěti letech má u nás podle posledních průzkumů jen 41,6 % dětí. Jejich malí vrstevníci ve Francii, Velké Británii či Nizozemsku se mohou chlubit 55, 5 procenty, zatímco malí Skandinávci mají zdravý úsměv dokonce až v 70 procentech!

Všechno má svůj čas
Po prořezání středních řezáků (jedničky) následují postranní řezáky (dvojky), pak první dočasné stoličky (čtyřky), špičáky (trojky) a jako poslední druhé stoličky (pětky).
Asi v sedmi měsících má většina dětí horní řezák a do osmi měsíců se jim prořežou čtyři horní přední zuby. Mezi 9. a 10. měsícem se objevují zbývající dva spodní řezáky, takže dítě má řadu čtyř horních a čtyř dolních předních zubů. Přední zuby se prořezávají dobře, protože jsou ostré a mají plochý tvar.
Pak nastává krátká přestávka a po ní následují první dočasné stoličky. Ty už o sobě dávají vědět větším trápením, protože jsou větší a širší. 
Když dítě usedá k prvnímu narozeninovému dortu, mívá osm zubů,  se dvěma svíčkami na dortu jich už bývá 16. Kompletní mléčný chrup se vyvine většinou do tří roků.
Neštěstím není, když je dítě bezzubé ještě v osmi měsících. Jinému naopak může první zub pospíchat na světlo už v pouhých čtyřech měsících!

Kdy a jak zdravé první zuby vypadávají?
Řezáky (5 – 8 let)
Špičáky (10 – 12 let)
Stoličky (10 – 12 let).
Časový interval 5 – 13 let je tedy obdobím „smíšeného chrupu“ – kombinace dočasných a stálých zubů v různém stádiu vývoje.

Třetí zuby jsou výjimkou!
Stálý chrup sestává ze 32 zubů. Představme si je odzadu: 12 stoliček, 8 třenových zubů, 4 špičáky a 8 řezáků. U děvčat vylézají zuby trvalého chrupu na povrch asi o rok dřív než u jejich klukovských vrstevníků. Za velkou výjimku se považuje, když některým lidem vyrostou kompletní třetí zuby a světovým unikátem se staly čtyři úplně nové sady chrupu!
Někteří vědci tvrdí, že tvarová odlišnost zubů je připomínkou stravování našich praprapředků v dávné minulosti. Stoličky původně drtily obilí, řezáky kousaly zeleninu, špičáky byly specialisty na zpracování ryb a jiných živočichů (i uloveného mamuta). Narozdíl od krátkých kořenů mléčných zubů u trvalého chrupu bývá často kořen větší než korunka. Souvisí to se stabilitou celého chrupu.

Zub moudrosti s inteligencí nesouvisí
Zuby moudrosti, „osmičky“, jsou výhradně druhými zuby, které navíc rostou jako úplně poslední. Maximálně čtyři stoličky se tvoří ve věku mezi devíti až dvanácti roky, ale na svůj možný výstup dlouho trpělivě vyčkávají.
Říká se jim také „třetí zuby, ovšem stále se jedná jen o druhé zuby, které se většinou (ne vždy) prořezávají ve věku od 18 do 30 let. Mnohý člověk se jich nedočká vůbec, jiného však překvapí třeba až v důchodu. Do té doby si v klidu hoví v čelistní kosti.
Zuby moudrosti nedostaly označení kvůli nějaké inteligenci jejich nositele, ale jen proto, že se většinou prořezávají v době, kdy je člověk dospělý a tedy (jak kdo) moudřejší.

Mají se trhat i zdravé zuby?
Názory odborníků na zuby moudrosti se kupodivu liší. Někteří je považují za škodlivé, protože jsou podle nich už vývojově překonanou součástí chrupu. Proto doporučují jejich extrakci (vytržení). Naopak jiní považují násilné odstranění jakéhokoli zubu (zvlášť zdravého) za nepatřičné, ale uznávají, že se mají odstranit, když například při prořezávání ve stáří působí komplikace, mají značné kazy, protože se obtížně čistí, apod.
 „Kolem této záležitosti existují dokonce různé školy. Některé doporučují v mladém věku vyndávat i zdravé osmičky s odůvodněním, že když se musí extrahovat, jsou v pozdějším věku obtíže mnohem větší než u mladých zubů,“ říká k tomu prof. Jana Dušková.
„Na druhé straně v dutině ústní je místa dost a nikdy nevíme, který zub budeme v budoucnosti potřebovat, třeba po nějakém úrazu. V první řadě záleží na podmínkách v dutině ústní, zda se tam ona osmička vejde či nikoli. Nejčastějším důvodem je obava, že bude hrozit vtěsnání zubu.“

„Otisky“ v ůstech
Lidské zuby jsou stejně jedinečné jako otisky prstů. Proto podobně jako ony mohou napomoci při identifikaci neznámé osoby, například oběti trestného činu. Jindy zase pomohou zjistit pachatele, jenž na místě trestného činu zanechal otisk chrupu (např. v čokoládě).
Zubní lékaři zhotovují tzv. zubní kříž, ze kterého lze poznat, kolik zubů a jakého druhu jejich klient má (respektive měl).

V ústní dutině zuří bitva!

Naší zbraní v trvalém boji proti nebezpečným bakteriím v ústech jsou prostředky orální (ústní) hygieny. Kouzelným mečem v zápase s nečistotou  je pak zubní kartáček.

Každý máme v ústní dutině 300 až 400 druhů bakterií, přičemž vědci přiznávají, že mnohé další ještě vůbec neznají. Naštěstí nám většina z těchto droboučkých organismů pomáhá. Ovšem zbývající menšina je velice útočná.
Stěží už dnes vypátráme, kde počíná prehistorie péče o zuby, a to nejen snaha předcházet zubnímu kazu a nepříjemnostem spojeným s bolestmi zubů.
Obyvatelé starého Babylónu si zuby čistili kamencem a mátou. Zachovaný písemný záznam starý 3 500 let prozrazuje, že k očistě chrupu používali dokonce jakési „žvýkací klacíky .

Co by si koupil náš chrup?
Dnes už máme druhů kartáčků na pultech obchodů nepřeberně, ale stále není jasno, který si vybrat. „Kartáčky se dnes zabývá naprosto seriózní věda. Moje rada je velice jednoduchá: Čím efektivnější má být vyčištění zubů., tím je zapotřebí, aby kartáček byl měkký. Čím menší, tím výhodnější. Ideální by byly dětské kartáčky, ale ty mají pro dospělé nevýhodné držení. Vlákna musí být rovněž pokud možno měkká,“ upřesnila prof. Jana Dušková.
Stejně důležitá je i doba, po kterou kartáček používáme. Platí obecná pravidla, že maximální doba užívání je asi dva měsíce. Bohužel, podle nejnovějších zjištění se u nás ročně na osobu použije 1,5 zubního kartáčku.
Také neexistuje žádné pravidlo na to,  jak dlouho si máme zuby čistit – hovoří se o dvou až čtyřech minutách. „Lidé se liší šikovností při čištění. Samozřejmě za deset vteřin si nikdo zuby nevyčistí. Normální je ale kontrola zrakem a jazykem. Máme však i detekční tablety, po jejichž vycucání uvidíme obarvený zubní povlak a naučí nás to odstraňovat nánosy bakteriálního biofilmu z míst, o kterých jsme předtím nevěděli, že je máme čistit. Všechno se dá natrénovat. Pomoci nám může zrcadlo.“

Škodí příliš časté čištění zubů?
Nezáleží na množství čištění, například po každém jídle, ale na jeho způsobu, třeba používáním nevhodných kartáčků či technik, eventuálně používáním zbytečně abrazivních (obrušujících) zubních past. Tak se mohou někteří lidé, ve snaze o co nejlepší stav chrupu, dokonce až sebepoškozovat. Napomáhají tomu i nesprávně vybrané pomůcky, například mezizubní kartáčky, pokud se je nenaučíme správně používat 
Odborníci tvrdí, že často při čištění zapomínáme na vnitřní stranu chrupu a na zadní zuby, protože to u mnoha lidí vyvolává pocit dávení. Nestačí jistě není ani to, že si lehce vyčistíme jazyk, na kterém se také usazuje tzv. plak, eldorádo kariogenních mikrobů ( z latinského caries = kaz).

Kdo nás poučí?
Jak nás upozornila prof. Dušková, velké perspektivy mají dentální hygienisté. Ti klienta namísto zubního lékaře poučí (popřípadě i prakticky naučí) jak pečovat o chrup a používat i další prostředky dentální hygieny.
Mezi ně patří mezizubní kartáček, který odstraňuje zbytky potravy z mezizubních prostor. Pokud jsou tyto prostory příliš úzké, přijde ke slovu dentální niť. Návratu se dočkala i mezizubní párátka k diskrétnímu rychlému, pohodlnému a hygienickému odstranění zbytků jídla z chrupu.
Ústní irigátor využívá k čistícímu efektu tlaku vody; osvědčuje se na místa, kam se kartáček (třeba i elektrický) špatně dostává.
I na jazyku se vytváří nepříznivý povlak, který může být mj. zdrojem zápachu a semeništěm mikroorganismů. Speciální škrabky na jazyk nahradí polévková lžíce. 

Jak k nám přišel kartáček?
Dávnověké záznamy připomínají, že Arabové si již před několika tisíci lety čistili zuby dřevěnou tyčinkou ve tvaru štětečku.
Převrat představoval nápad zchudlého francouzského šlechtice Josefa de la Maire. Ten se ve 20. letech 19. stol. v Paříži živil jako zubní lékař, aniž měl potřebné vzdělání. Klientům většinou zuby trhal. Časem ho to však unavovalo, a tak tvrdil, že lepší než „hasit požár,“ je potížím se zuby předcházet. Dbal na čistotu ústní dutiny – lidé si měli denně dřívkem stírat jazyk, ústa vyplachovat čistou vodou a zuby čistit měkkým kartáčkem. Tento osvícenec  vydal knížku „Dámský zubař“, k níž  každý kupující dostal návdavkem zubní kartáček – prapradědečka těch dnešních.
Velkou reklamní kampaň udělal v roce 1880 americký lékař dr. Scott, když halasně lákal zájemce na svůj převratný vynález  – vůbec první elektrický kartáček na světě. Ovšem jeho výtvor byl téměř k ničemu. 

Kde se vzala zubní pasta?
Už ve starém Egyptě se objevila předchůdkyně dnešní zubní pasty. Vzali byste však do úst prášek vzniklý smícháním popele z kopyt dobytka, myrhy, rozemletých vaječných skořápek a pemzy (sklo vulkanického původu)? To si milovníci čistoty na zuby nanášeli prsty, které se tak proměňovaly v jakési zubní kartáčky.
Arabové si zas svými dřevěnými tyčinkami roztírali pramáti zubní pasty, prášek vzniklý promísením popele z jeleního parohu, mastixu, soli, kamence a myrhy (vonné tekuté pryskyřice subtropického myrhovníku). Tato směs údajně zvyšovala i tvrdost zubů.
Peršané kolem roku 1000 n.l. už měli zubní prášek z jeleního paroží, pálených hlemýždích ulit a škeblí či z pálené sádry.
Od konce 18. století se v Anglii mohli vyznavači ústní hygieny rozhodnout mezi čistícím práškem v keramických miskách a pastou.
O to, aby zubní pasta poprvé lezla z tuby, se v roce 1850 zasloužil americký stomatolog Washington Wentworth Shefgfield. Až do roku 1939 se jako pojidlo užívalo mýdlo, ovšem s rokem 1945 se objevila vhodnější (a méně pěnící) přísada.

A co žvýkačka?
Vedle pravidelného čištění zuby pomůže i vhodná žvýkačka (samozřejmě bez cukru). Ve starém Egyptě si před 3500 roky osvěžovali dech kuličkami z melounu, myrhy a kadidla.
Starověcí Řekové zas žvýkali pryskyřici z kůry keře Pistacia lentiscus, tzv. mastixovou gumu. Jedině mastixem si dezinfikovaly ústa i svůdné Řekyně.
Dosud nejstarší důkaz o praprababičce žvýkačky v dnešní podobě našli archeologové na jihu Švédska při vykopávkách sídla starého 900 let.
V Americe„bílé tváře“ zas v úžasu hleděly, jak Indiáni žvýkají mízu z jehličnanů, hlavně smrku či jedle.

Jakou stravou potěšíme náš chrup?

Naše zuby nám umožňují pochutnat si na oblíbených pokrmech. Ale i samotný chrup má své oblíbené látky, které mu dělají dobře.

Všechno začíná už v těhotenství, kdy vzrůstá potřeba zvýšeného příjmu vápníku,  hlavního stavebního materiálu zubů. A kde že je jeho naleziště? V nízkotučných mléčných výrobcích, sardinkách  z konzervy, sezamových semíncích a tmavě zelené listové zelenině. Osvědčuje se také vitamin D, který v sobě mají zejména tučné ryby.
Zvláště od třetího roku života by měly děti dostávat vhodnou stravu. Pro kvalitní vývoj skloviny potřebují pochopitelně zase vápník, ale i fosfor a fluorid (přidává se do většiny zubních past). Kde ten hledat? V mase, rybách a vejcích (s mírou). Magnezium zas poskytuje celozrnný chléb, obiloviny, banány a špenát.
Zdravým zubům a silným kostem prospívá i vitamin A. Na něj tělo přeměňuje beta-karoten, kterého je nejvíce v oranžovém ovoci a zelenině (např. mrkev, meruňky) a zelené listové zelenině.
Čerstvé ovoce (s výjimkou banánů) se nelepí, takže jeho ovocné cukry a kyseliny jsou v kontaktu se zubem jen krátce. Záludné je ale ovoce sušené, které obsahuje až 50 % cukru a zůstává dlouho v ústech.
Až za zázrak mnozí stomatologové označují koenzym Q 10. (jak jeho pojmenování napovídá, je ve vazbě s enzymy.) Najdeme ho v každé živé buňce, působí jako katalyzátor metabolismu (urychluje látkovou výměnu). Tento antioxidant můžeme získat z mnoha běžných potravin, popřípadě si ho zakoupit jako potravinový doplněk. 


Zubní kaz přežívá dlouhý čas…

Zubní kaz zůstává nejběžnějším postižením zubů. Způsobují ho bakterie a vláknité houby vegetující v zubním povlaku (plaku) na povrchu zubů. Není však sám, co našim zubům škodí.
 
Již obyvatelé starověké Mezopotámie 1800 let př. n. l. zanechali záznam o snaze rozdrtit zubního červa, na kterého tehdy sváděli zubní kaz. Otvory v zubech se naši dávní předchůdci s tváří staženou bolestí snažili vyplňovat korkem, úlomky korálů, různými vosky a cementy, ba i textilem. Je nasnadě, že takové plomby měly vskutku jepičí život.

Škůdce v našich ústech
Mikroorganismy se mají jako v bavlnce, protože v ústech je stále teplo a vlhko. Energii čerpají z cukrů a dalších zdrojů potravy, kterou konzumujeme. Sotvaže si zuby vyčistíme, za chviličku se na nich bystře usazují bílkoviny ze slin. Do nich se dychtivě z jiných míst ústní dutiny stěhují různé druhy mikroorganismů.
Usazeniny bakterií se podobají kukuřičným klasům, každý mikroorganismus představuje jedno zrníčko. Bakterie se neustále množí, jedny umírají, další se rodí. Pokud jsou živé, škodí! 
Tyto potvůrky dokážou během pár minut proměnit zkvasitelné cukry v zubním povlaku (glukóza, sacharóza, fruktóza, škrob) na organické kyseliny, které pak rozpouštějí zubní sklovinu. Tomuto procesu se odborně říká odvápňování a poznáme ho podle bílých skvrn na povrchu skloviny.
Pokud odvápňování pokračuje, přejde stále mocnější zubní kaz až do zuboviny, kde své řádění urychlí. Poznáme to podle toho, že zub výrazně reaguje na změny teploty, tedy na chlad či horké nápoje, na chemické podněty (kyselé, slané), bolí nás při kousání.
Ani teď si však potvůrky mikroorganismy nedají pokoj. Pronikají směrem k zubní dřeni, což vnímáme jako silnou bolest. Hrozí dokonce, že se agresivní bakterie přes zubní dřeň mohou dostat až krve a odtud do dalších tělesných orgánů. 

Je libo amalgám?
Pokud je zub takto poškozen, nezbývá zubaři než odstranit z něj veškeré kazivé hmoty a nahradit je různými výplněmi. Historický primát mezi nimi od roku 1826 drží zubní amalgám, což je rozemletá (popř. rozprášená) slitina stříbra, mědi a cínu, která se smíchává se rtutí.
Poprvé ho v roce 1826 použil francouzský zubař Auguste Tavenu. Jeho konkurenti časem rozšířili nepravdivou fámu, že je to jedovaté – kvůli rtuti. „Zubní lékaři dnes mají neuvěřitelně širokou nabídku materiálů, ze které mohou zhotovovat jak výplně, tak náhradu části zubu či chybějícího zubu. Záleží na rozhodnutí pacienta“, doplnila prof. Jana Dušková.

Může to skončit ztrátou zubů
Parodontitida (lidově paradentóza) představuje zánět závěsného aparátu zubu. Vedle zubního kazu je nejtypičtějším a nejrozšířenějším onemocněním dutiny ústní.  Zatímco kaz poškozuje zub samotný, ona napadá dáseň a okolí zubu. Společným  původcem obou zmíněných ústních katastrof je bakteriální infekce.
V počátečních fázích znamená parodontitida spíše estetický problém. Stále více se odhalují zubní krčky, což při neléčení může skončit ztrátou zubů.
Jak ale tato záludnost probíhá? Začíná nenápadně jako mírný a bezbolestný zánět dásní (tzv. gingivitis), který se postupně šíří hlouběji do parodontu čili tkání, které drží zub na svém místě. Ten se ze svého zaníceného lůžka postupně uvolňuje a pokud se zánět neléčí může se uvolnit definitivně.
Moderní výzkumy ukázaly, že nejzranitelnějším místem závěsného aparátu zubů (paradontu) se stávají buňky spojovací tkáně (tzv. spojovací epitel) dásně, které jsou přímo připojeny k povrchu zubu.
Na 40 % všech lidí trpí zvýšenou citlivostí a bolestivými reakcemi zubů na potraviny s obsahem agresivních látek nebo na tepelné podněty či dokonce na dotyk. Viníkem je obnažený dentin a otevřená ústí tzv. dentinových tubulů, což jsou mikroskopické kanálky vedoucí od  dřeně zubu k jeho povrchu. Nervová zakončení v zubní dřeni jsou tak vlastně prostřednictvím zmíněných kanálků vystavena vnějším vlivům, které mohou způsobit podráždění a bolest takto postiženého zubu.

Roli hraje i společenské postavení
Na postiženích v ústní dutině se většinou negativně podílejí například i diabetes mellitus (cukrovka) a jiné obdobné dlouhodobé choroby. Jak zubní kaz, tak onemocnění dásní patří mez infekční onemocnění.
 „V současné době je zubní kaz vnímán jako onemocnění. Není to pouze proces, který probíhá na povrchu zubu, ale je to i celá řada dalších faktorů, které se spoluúčastní. Jedním z nich je i faktor ekonomický. Existuje mnoho našich i zahraničních studií, které ukazují souvislost mezi nezaměstnaností rodičů a stavem chrupu dětí. Důležité je i vzdělání, povolání – například u onemocnění dásní. Čím vyšší je společenské zařazení pacientů, tím lepší bývá kvalita jejich chrupu, protože takoví lidé musejí dobře vypadat,“ dodává prof. Jana Dušková.  

Sliny a fluoridy pomáhají
Sliny nají antibakteriální a protiplísňové účinky. Dokážou zneškodňovat kyseliny, dokonce zacelovat drobné defekty povrchu skloviny, způsobené naleptáním, a urychlit odstranění zbytků potravy. Slouží i jako rubrikant neboli mazadlo, aby sousta lépe sklouzla do trávicího traktu. Ředí organické kyseliny, které nám zůstávají.
Fluoridy jsou sloučeniny fluoru, který pro člověka představuje velmi důležitý stopový prvek. Zásadní je to zejména v apatitu kostí (tam je několik gramů fluoridů). U pevné stravy jsou nejlepším zdrojem fluoridů živočišné mořské produkty. Ovšem najdete je mj. v hlávkovém salátu, pažitce, špenátu a další řezané zelenině.

Není pravda, že…
Sníst jablko před spaním se rovná vyčištění zubů. Ovoce sice obsahuje prospěšnou vlákninu, ale na zubech zanechá cukr. Proto si i po jablku zuby  vyčistíme.
Můžeme dosáhnout absolutně bílých trvalých zubů. Všechny zuby  mají ve své přirozenosti určitý nádech. Současná stomatologie rozeznává tři základní odstíny zubů – hnědý, žlutý a šedý. Barva je vrozená ( a dědičná) – podobně jako u vlasů. Někdy pomůže tzv. odborné bělení zubů.

Víte, že…
Zdravá dáseň má lososovou barvu, zatímco zanícená je rudá, naběhlá a snadno krvácí.
Viklavé zuby signalizují úbytek kosti (atrofie).
Sýr je výbornou potravinou, která chrání zuby. Když ho sníme po hlavním jídle a pak už nepijeme kávu či čaj, výrazně sníží hladinu kyselosti v dutině ústní.
Žvýkačka bez cukru zabraňuje tvorbě zubního kazu. Zvyšuje sekreci slin, které odplavují kyseliny.
Nepřipusťme, aby zbytky potravy zůstaly v zubech přes noc.
Nejvíce množství nečistot se usazuje na vnitřní straně zubů, zejména u styku s jazykem.
Pokud nemáme zubní pastu, lze si provizorně vyčistit zuby vodou.!

Co to je, když zubař řekne…
Abraziva  – brusné přísady do past, které jsou schopné odstranit povrchové zbarvení skloviny
Bruxismus –  skřípání zuby
Extrakce – vytržení zubu
Chobot – kapsa mezi zubem a dásní
Plak – zkrácené označení zubního mikrobiálního povlaku

Pravý chrup se nedá ničím nahradit!

Za zubní náhradu je považováno vše, co nahrazuje vytržené nebo vypadlé zuby. Pokud jde o celé zuby, mohou být náhrady snímatelné či nesnímatelné.

Jak jsme se dozvěděli od doc.MUDr. Zdeňka Broukala, CSc., z Výzkumného ústavu stomatologického v Praze, snímatelné zubní náhrady se dále dělí na dvě skupiny:
Celkové (celého chrupu) drží díky tzv. plošné adhezi, protože v ústech již není nic, na co by se daly přichytit. Můžeme si to představit jako dvě k sobě přiložená skla. 
Částečná náhrada se používá tehdy, pokud pacient má ještě v ústech některé živé zuby. K nim se náhražka připevňuje pomocí tzv. retardačních spon (litých nebo drátěných).
Nesnímatelné (napevno usazené) náhrady mají tři základní podoby: Pokud se nám uštípne menší část zubu, lékař tam nalepí zbývající část z umělé hmoty.
Tzv. korunka přichází v případě, že se uštípne velká část zubu. Živý zub se zbrousí do tvaru kolíku, na který se nasadí na míru zhotovená náhrada z kovu, plastu či keramiky.
Pokud chybí více zubů, používá se tzv. můstek. Je opřen na obou koncích o dva tzv. pilířové zuby.
Další formou napevno uchycených zubních náhrad jsou implantáty. Lidově se jim říká „nastřelovací zuby“. ačkoli se nijak do kosti nenastřelují. Implantát může nahradit jeden zub, ale třeba i celý chrup.

Pečovat se musí i o náhrady!
Mnoho nositelů takovýchto zubních náhrad žije v omylu, že o ně nemusí nijak pečovat, čistit. Maximálně dají snímatelnou zubní náhradu na noc do nádoby s vodou. Nesmíme však zapomínat, že bakteriím je lhostejné, zda se usadí v plaku na zubech přirozených či umělých. Pravda, umělotinám nehrozí zubní kaz, ale nebezpečí pro nositele přetrvává v zanícení dásní.

Pomohou kmenové buňky?
Ovšem samozřejmě nejlepší by bylo mít kdykoli zuby přirozené stále zuby vlastní. Proto mnohé zaujalo nedávné sdělení britských vědců, že by věčně trvalý chrup mohly zajistit kmenové buňky.
„Když budu upřímná, musím říci, že dřív asi zmizí zubní kaz a redukuje se počet pacientů, kteří mají nemocné dásně, než by se podařilo použít kmenové buňky tak, že by nám vytvořily vhodný nový třetí zub!“ usmívá se na závěr prof. Jana Dušková.

Zuby se pletou i do politiky
Ve střední Asii si potrpí na zlaté zuby (či alespoň korunky) jako výraz bohatství a společenského postavení. Aktuální starosti však mají nyní obyvatelé Turkmenistánu, kde vládne už přes 20 let autoritativní prezident Separmurat Nijazov. Jeho slovo je zákonem! Nedávno totiž na tiskové konferenci oznámil, že zakazuje Turkmencům nosit zlaté zuby. Takové rozhodnutí pro jeho krajany znamenalo velký šok. Vyměnit původní zuby za zlaté byl totiž zároveň jediný způsob, jak si Turkmenci mohli svůj majetek uchovat, protože z úst se takový zlatý poklad krade velmi obtížně.

Více se dozvíte:
L.Tůmová, Z. Mach: Zoubky našich dětí, Mladá fronta, 2003
Z. Broukal, S. Jarolímková: Aby zuby nebolely; EB nakladatelství, 2002
T.M. Marthaler: Škody na chrupu jsou zamezitelné…, Profimed, 2001
L. Korábek: Každý může mít zdravé krásné zuby, Grada a Avicenum, 1997
F. Urban, M. Škach: Příručka stomatologa v praxi, Avicenum, 1997
http://www.i-zuby.cz/
Péče o chrup 2004, Ústav zdravotnických Informací

Související články
Medicína Zajímavosti 20.12.2024
Vědkyním z University of Pensylvannia a University of California v Santa Barbaře se podařilo zachytit takříkajíc v přímém přenosu změny na mozku, ke kterým dochází v těhotenství. Scany mozku totiž bezprecedentně pořizovaly i v průběhu těhotenství, a zdá se, že jsou tyto změny trvalé. Je tak trochu paradoxem, že ačkoliv se některé z nejdramatičtějších hormonálních […]
Medicína 19.12.2024
Pupeční šňůra je často vnímána jako spojení mezi matkou a dítětem. Je to ale mnohem víc. Jde o jedinečný životodárný orgán, který spojuje vyvíjející se plod s placentou v děloze matky, kdy zajišťuje výživu, okysličení a odvod odpadních látek během těhotenství. Za staletí se kolem ní vytvořila řada mýtů, pověr a tradic. Některé z nich […]
Medicína Zajímavosti 18.12.2024
Chrapot, nebo chcete-li nakřápnutý hlas, je běžným jevem, se kterým se většina z nás setkala. Po několika dnech by se však měl hlas začít vracet ke své obvyklé podobě. Pokud tomu tak není, je na místě zpozornět. Chronický chrapot, který přetrvává déle než několik týdnů, totiž může být varovným signálem těla, že se děje něco […]
Medicína Zajímavosti 18.12.2024
Přemýšleli jste někdy o tom, jak se vyrábí léky? Práce vždy začíná v laboratoři, kde se zkoumá daná choroba a co na ni platí. K tomu ale vědecké týmy potřebují stále přírodu a její houby, rostliny či některé živočichy.   Aby vyrobili vhodný lék, dá se použít chemický, ale také biologický proces. Člověk je až […]
Tým profesora Jana Havlíčka z katedry zoologie bude v rámci nového mezinárodního projektu zkoumat význam čichu novorozenců pro úspěšný začátek a udržení kojení. Úspěšné kojení je zásadní pro přežití, růst a zdraví dítěte. Světová zdravotnická organizace udává, že přibližně polovina matek na celém světě má potíže se zahájením kojení. Proto je po dobu prvních šesti […]
reklama
Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
reklama
Copyright © RF-Hobby.cz
Provozovatel: RF HOBBY, s. r. o., Bohdalecká 6/1420, 101 00 Praha 10, IČO: 26155672, tel.: 420 281 090 611, e-mail: sekretariat@rf-hobby.cz