Původní obyvatelé dnešního Skotska, starověcí Piktové, toho po sobě mnoho nezanechali. Co nám však z jejich kultury zůstalo, jsou umně zdobené symbolické kameny, na nichž Piktové zachycovali vše, co znali a co pro ně mělo nějaký význam. Velký podíl mezi výjevy má však cosi, nad čím vědci kroutí hlavou i na počátku 21. století. Je to tzv. piktské zvíře, tvor dosud vědou neidentifikovaný…
Skotský folklór se už od nepaměti hemží nejrůznějšími vodními příšerami, draky a červy, kteří jsou pro celou Británii obzvláště typičtí. Je zřejmé, že tyto pověsti a zkazky mají svůj původ v předkřesťanských dobách, kdy území dnešního Skotska patřilo k jedné z nejodlehlejších a nejizolovanějších oblastí Západu. Je možné, aby v této zemi přežívaly dodnes neznámé druhy živočichů, nebo jde jen o prastarou vzpomínku na tvory, kteří tu kdysi žili?
Neznámí živočichové
Skotsko bylo původně osídleno tzv. Pikty, o nichž se soudí, že byli poněkud odlišným, přesto však z části keltským etnikem, které obývalo sever Británie již v posledních staletích starého letopočtu. Svého vrcholu však tento svébytný lid dosáhl v době od 4. do 9. století, kdy po roce 844 splynul v jeden „národ“ s irskými Skoty. Stejně jako jejich příbuzní Keltové, i Piktové vynikali v uměleckých řemeslech, ovšem výjimečnosti dosáhli právě v zobrazování nejrůznějších motivů do kamene.
Tyto piktské symbolické kameny, které se dělí do tří kategorií, jsou neocenitelným svědectvím o jejich životě, tradicích i o prostředí, v němž žili. Tak můžeme dnes obdivovat výjevy z bitev i všedního života, nástroje, zbraně a předměty denní potřeby. Vedle toho tvořily významnou část také obrazy zástupců živočišné říše, zachycené s neuvěřitelnou anatomickou přesností jen několika málo liniemi.
Jenomže právě mezi perfektně zobrazenými tvory jako je kůň v klusu, jelen, býk se skloněnou hlavou, sedící orel či losos se objevují i podivní vodní tvorové, kteří se mnohdy až zarážejícím způsobem podobají neznámým živočichům, o nichž hovoří staré pověsti.
Příšery z Loch Ness
Když roku 565 míjel křesťanský misionář sv. Columba jezero Ness, setkal se s vodní příšerou, která prý napadla jednoho z místních, avšak Columba svým zásahem tvora zahnal zpět do jezera. Toto je první písemná zmínka o tajemném obyvateli jezera Ness, kterou zachytil v životopisu světce Columby sv. Adamnán.
Tuto tak často citovanou událost můžeme samozřejmě zpochybnit tím, že křesťanští světci dělali podobné skutky a bojovali s nejrůznějšími démony zcela běžně, avšak převážně jen ve fantazii životopisců. Zarážející ovšem je, že se Columba s vodním tvorem setkal právě u Loch Ness!
Zajímavou poznámku o jezeru Ness také učinil Richard Franck, člen vojska Olivera Cromwella, když si roku 1650 poznamenal, že Loch Ness je dobře známé svými „plovoucími ostrůvky“.
Pověst o Lintonském červovi
Jiný příběh vypráví středověká pověst o Lintonském červovi, který ve 12. století obýval hlubokou jeskyni na severovýchodním úpatí Lintonského kopce, požíral dobytek pasoucí se v blízkosti doupěte a mořil široké okolí. To vše až do chvíle, kdy se o tomto postrachu doslechl jistý Sommerville z Laristonu, který příšeru také nakonec zneškodnil. Způsob, jakým to provedl, byl velice nápaditý. Vrazil netvorovi do tlamy hořící drn obalený smolou, který příšeře spálil vnitřnosti.
Takové a podobné zprávy, přicházející z hlubin času se váží i k dalším skotským jezerům, za všechny jmenujme alespoň Loch Morar, Loch Shiels, Loch Arkaig nebo Loch Lomond.
Mohl by to být delfín?
Tvor, Pikty zpodobňovaný ve více či méně zdobné, avšak neměnné formě, má poměrně protáhlou hlavu na krátkém krku, ploutvovité končetiny a hydrodynamické tělo, zakončené krátkým ocasem. Charakteristický je pro tohoto tvora také jakýsi štíhlý dlouhý „výrůstek“ na hlavě.
Dosud neidentifikovaný tvor bývá označován jako „piktské zvíře“, nikdo však nedokáže říci, o jaké zvíře by se mohlo jednat. Jistěže bylo předloženo několik „racionálních“ hypotéz, ale při jejich bedlivějším posouzení je musíme odmítnout jako nepravděpodobné a nepřesvědčivé.
Pomineme-li, že se v odborné literatuře o piktském zvířeti někdy mluví jako o „slonovi“, zřejmě nejrozšířenější z hypotéz předpokládá, že piktské zvíře je zobrazením delfína.Hlavním (a jediným) argumentem má být hlava s úzkými čelistmi zvířete, která svým způsobem připomíná právě delfíní hlavu. Tuto hypotézu však můžeme zcela vyloučit, neboť delfín nemá dva páry ploutvovitých končetin, ale naopak má ploutev hřbetní a jeho ocas je rozštěpený. I laik musí poznat, že piktské zvíře je zcela jiný živočišný druh. Ovšem jaký?
Podivuhodná přesnost zobrazení
Lze samozřejmě namítnout, že piktské zvíře nemusí být vůbec reálný tvor, ale jen jakési fiktivní symbolické zvíře, které mohlo hrát nám neznámou roli v kultuře starých Piktů. Na druhou stranu však musíme o takovém tvrzení silně pochybovat, neboť tzv. piktské zvíře se objevuje na symbolických kamenech až příliš často – tvoří celých 40% ze všech Pikty zobrazovaných zvířat.
Navíc Piktové byli skvělými pozorovateli přírody a tvory, které znali, dokázali zachytit s anatomickou přesností a smyslem pro detail. Za všechny jmenujme jen věrné zobrazení jelena, koně, orla, vlka či snadno identifikovatelného lososa. Proto nelze vůbec vyloučit, že i piktské zvíře bylo skutečným, byť vzácným tvorem, se kterým se Piktové čas od času setkávali a jehož podobu zachytili tak, jak ji znali.
Podle vzhledu piktského zvířete to bylo pravděpodobně tehdy, když vyplulo na hladinu, snad aby se nadechlo a vzápětí se ponořilo, čemuž by nasvědčovalo především ostré zalomení hlavy. Otázkou však zůstává o jakého tvora by mohlo jít.
Pátrání vědců
Zkusme se oprostit od všech dogmat a pokusme se ho identifikovat podle prostředí, v němž ono zvíře žilo a zejména na základě jeho vzhledu. Pátrání vědcům značně ulehčuje fakt, že se dochovalo velice kvalitní zobrazení lososa. Piktské zvíře tak můžeme porovnat s rybou, a tedy i vyloučit, že by mohlo jít o rybu či mořského savce.
Je tedy očividné, že ani delfína v piktském zvířeti hledat nemůžeme, neboť všechny jeho fyzické znaky jsou diametrálně odlišné. Neznámý piktský tvor má čtyři končetiny, přičemž zadní se zdají být silnější než přední, krátký nerozštěpený ocas, chybí mu hřbetní ploutev a má masivnější tělo. Navíc žádný z delfínů nedokáže hlavu ohnout do té míry jak to běžně vídáme u piktského zvířete (omezeně dokáže hlavou otáčet pouze delfínovec amazonský) a vůbec celkový vzhled tvora je zcela odlišný.
Co je to za výrůstek?
V souvislosti s delfínem bývá také zmiňován podivný výrůstek na hlavě piktského zvířete, který by nemusel být kompaktní součástí tvora, ale symbolickým naznačením dýchacího otvoru v horní části lebky. Vskutku nelze vyloučit, že štíhlý dlouhý výrůstek na hlavě zvířete, je zobrazením dýchacího otvoru, či lépe řečeno proudu jím vypouštěné vody, jak to známe u kytovců. Ovšem je rovněž možné, že neznámý tvor měl skutečně jakýsi výrůstek nebo „hřívu“.
Charakteristickým a dominantním rysem piktského zvířete je jeho, oproti krátkému krku větší hlava s úzkou protáhlou tlamou. Tvar hlavy je hydrodynamický, ostatně jako celé tělo. Úzké dlouhé čelisti, patrně opatřené zuby, naznačují, že tvor se živil chytáním ryb. Byla to právě podobnost hlavy piktského zvířete s delfíní, co přivedlo některé badatele k tvrzení, že dávní Piktové na kamenných stélách zobrazovali zrovna delfína. Ačkoliv je takováto možnost prakticky vyloučena, podobnost tu lze přece jen spatřit, a to právě v podobném životním stylu obou živočichů.
Dávní predátoři na Britských ostrovech
Jakého tvora tedy Piktové vlastně zachytili? Jedna možnost se nabízí, problém je ovšem v tom, že živočich, který by piktskému zvířeti odpovídal naprosto dokonale, je považován v piktské době za vyhynulého.
Tvorem, jenž je s piktským zvířetem naprosto identický, je ještěr z podřádu pliosaurů, peloneustes philarchus. Pliosauři byli příbuznými dlouhokrkých plesiosaurů a vládli mořím od rané doby jurské do křídového období, tedy před 180 až 63 miliony let.
Největším z dosud známých pliosaurů byl více než dvacetimetrový liopleurodon. Fosilie těchto ještěrů nejčastěji pocházejí z Britských ostrovů, kde dávní predátoři využívali dnešní jezera, tehdy mořské zátoky, k rozmnožování. Doklady jejich přítomnosti na Britských ostrovech byly odkryty např. ve Stewartby v Bedfordshire. Za zmínku také stojí nález z července roku 2003, kdy na břehu Loch Ness nalezl penzionovaný obchodník s kovovým odpadem Gerald McSorley ze Stirlingu zkamenělý fragment páteře (čtyři obratle) plesiosaura.
Vrátil se zpět do skotských jezer?
Peloneustes dorůstal délky kolem tří a půl metru a až neuvěřitelně se podobal piktskému zvířeti. Měl větší hlavu s úzkými protáhlými čelistmi na krátkém krku, mohutnější hydrodynamické tělo se čtyřmi ploutvovitými končetinami, přičemž zadní byly mohutnější, a krátký ocas. Nozdry měl posazeny na vrchu lebky blízko očí a živil se chytáním ryb a hlavonožců, jak dokládají zkamenělé zbytky přísavek z jeho žaludku.
Pokud by tedy nebyl peloneustes považován v době Piktů za dávno vyhynulého, byl by to právě on, koho bychom mohli označit za piktské zvíře. Ovšem co když tento tvor přežil u britských břehů jako reliktní živočich a po ústupu ledovce se vrátil zpět do skotských jezer? Pak by byla odhalena nejen identita tajemného piktského zvířete, ale byly by vysvětleny i mnohé dávné pověsti o vodních příšerách i novodobá pozorování podivných živočichů, jejichž popis se shoduje s podobou oficiálně vyhynulého peloneusta.
Zatím chybí důkaz!
Piktové zobrazovali zvířata své doby s udivující dokonalostí. Znali tedy i pravěkého peloneusta? Tuto možnost nemůžeme zcela vyloučit, neboť nelze podat jednoznačný důkaz o opaku. Vždyť z doby, kdy na zemi vládli dinosauři, dodnes přežilo mnoho živočišných druhů.
Je pochopitelně také možné, že peloneustes je dnes již opravdu vyhynulý, ale před dvěma, nebo i více tisíci lety tomu tak být nemuselo, a proto se s ním Piktové čas od času setkávali. Byl to pro ně tvor vzácný, ale přesto reálný, a tak ho často zobrazovali na svých symbolických kamenech hned vedle koně, býka, orla, vlka, lososa či jelena.
Tajemství piktského zvířete bychom tedy mohli považovat za téměř rozluštěné. Piktským zvířetem byl nejspíš druhohorní peloneustes. Zbývá jediné, prokázat, že tento vodní plaz skutečně přežil až do doby, v níž žili Piktové.
Více se dozvíte:
Cummins, W.A.: The age of the Picts, Phoenix Mill 1995
Cummins, W.A: The Picts and their symbols, Stroud 1999
Henderson, George: The art of the Picts : sculpture and metalwork in early medieval Scotland, London 2004
Sutherland, Elizabeth: A guide to the Pictish stones, Edinburgh 1997
Alcock, Leslie: From realism to caricature: reflections on Insular depictions of animals and people, Proc Soc Antiq Scotland 128, 1998
Gordon, C. A.: The Pictish animals observed, Proc Soc Antiq Scotland 98, 1964-66,
Jak žili pliosauři?
Zatímco na souši vládli po mnoho miliónů let dinosauři, jiné typy plazů si zvolily, za své životní prostředí moře. V době dinosaurů patřili mořští plazi, jakými byli například pliosauři, mezi nejobávanější vodní živočichy. Stejně jako jejich suchozemští a létaví příbuzní i oni dýchali vzdušný kyslík, což znamenalo, že se museli pravidelně vracet k nadechnutí na mořskou hladinu. Poté se mohli opět ponořit, aby lovili ryby a jiné mořské živočichy, a to jak v mělkých pobřežních vodách, tak i v hlubokých oceánech.
Rozmnožovali se vejci a pravděpodobně je kladli jako dnešní vodní želvy. Vylézali na břeh, kde se pomalu a neobratně posunovali pomocí ploutvovitých končetin, a vyhrabávali si v písku mělká hnízda. Pliosauři vymřeli zároveň s dinosaury.
