Nejlepší oceánografové naší planety nikdy nestudovali na univerzitě, přesto vědí o mořích všechno a dokáží se v nich perfektně orientovat.
Lachtani, tuleni, žraloci i další mořští predátoři dokáží najít kořist i na místech, která mohou na první pohled vypadat jako zcela bez života. Pravidelně se pouštějí do nejzajímavějších a zároveň nejproměnlivějších oblastí moře. Díky elektronickým čipům, kterými je vybavili vědci, teď mohou některé své znalosti předávat i člověku.
Vysílačky ve spolupráci se satelity mohou nejen podávat informace o trasách pohybu zvířete, ale dokáží snímat i fyzikální parametry prostředí, jako je například teplota, tlak či slanost vody.
Elektronika na zádech lachtana
Vědci s tímto projektem začali již před pěli lety a dnes mají dostatek informací, aby mohli sestrojit 3D model některých částí oceánů, který by se v budoucnu měl doplnit na kompletní model všech světových moří. „Naším cílem je vytvořit 3D model oceánů, který by nám umožnil podobné předpovědi rozvrstvení teplot a tlaků, jaké dnes běžně provádějí meteorologové v atmostéře,“ říká profesor Yi Chao z Kalifornské univerzity v americkém Santa Cruz.
Za pomoci dat ze satelitů, bójí i lodí mapují nyní vědci mořské proudy, měří teplotu a tlak mořské vody pod hladinou. Vytvářené modely pak testují za pomoci svých ploutvonohých pomocníků. „Pokusíme se sestavit model, podle něj předpovědět, jak bude v dané hloubce vypadat rozvrstvení vody, a pak se podíváme, jaká data v této oblasti nasbíral čip umístěný na zádech lachtana,“ vysvětluje Chao.
Aby získali co nejvíce informací, kombinují data z vysílaček s monitorováním vodního povrchu satelity. „Satelity nám mohou poskytnou dvourozměrný obraz oceánu, vysílačky umístěné na mořských živočiších nám zas umožňují podívat se na řez vodního sloupce,“ dodává Chao. „Slouží nám jako meteorologické balóny, jen je vypouštíme opačným směrem“
Jsou i v oceánu lesy a stepi?
„Přestože ve vědomostech o tom, jak mořská zvířata využívají své prostředí, zaujímáme přední světové příčky, potřebujeme znát více,“ říká profesor Costa, Chaův kolega z Kalifornské univerzity. „Zatím oceán vnímáme podle toho, jestli se jedná o příbřežní oblast, nebo otevřené moře, a jak hluboko pod hladinou se nachází dno. Takové rozdělení ale nestačí. V moři je stejně jako na souši obsaženo mnoho různých ekosystémů. Spokojeni budeme až ve chvíli, kdy dokážeme jasně popsat podmínky mořského lesa a bez problému je odlišit od mořské stepi.“
Na počátku letošního roku se Costa se svými kolegy vydal na kalifornské pobřeží připínat nové čipy na těla tamních rypoušů severních a kontrolovat data z těch, které „rozdali“ minulé jaro. Musí si přitom počínat nanejvýš opatrně, jelikož jejich práce je přísně regulována, aby zvířata zbytečně nerušili a nedocházelo k jejich zranění.
Kudy cestuje rypouš?
„Pokaždé přijdeme na nějakou zajímavou novinku,“ říká k tomu Costa. Jeden z jeho studentů označil sedmnáctiletého rypouše, který už jeden čip nosil, když mu bylo šest. Vracel se na stejné místo i po 11 letech. „Jak je možné, že dokázal sledovat stejnou trasu? Na to nám odpoví právě klimatické modely. Dozvíme se, jaké oceánské proudy jej ovlivnili a jaké prostředí rypouš vyhledává,“ tvrdí Costa.
Vědci se teď snaží zkombinovat data z mnoha sledování zvířat z minulých let. „K takovému sledování zvířat dochází už dlouhá léta. Jsou tu údaje od tuňáků, kytovců, žraloků i tuleňů. Právě pro jejich různorodost není nijak jednoduché je všechny zabudovat do jednoho modelu,“ tvrdí Chao. „U některých z nich navíc docházelo i ke značným nepřesnostem. Není zrovna jednoduché zjistit, čeho se držet, a co vypustit pro nepřesnost měření. Dá nám to ještě spoustu práce, ale za takových pět let bychom měli být schopni se v oceánu vyznat podobně jako například mořské želvy.“
Jako předpovědi počasí
S přibývajícími údaji mohou vědci zdokonalovat i své klimatické modely. „Jednou bychom měli být díky našim zvířecím průzkumníkům schopni předpovídat podmínky mořské vody, tak jako se dnes dělají předpovědi počasí,“ tvrdí Chao. „Lidé si pak ráno otevřou noviny, přečtou si oceánografickou předpověď, a budou si moci lépe naplánovat své činnosti na moři. Třeba kam vyrazit na rybolov.“
Nejdůležitější na celém výzkumu ovšem podle jejich aktérů je, že trojrozměrné modely moře a předpovědi jeho stavu nebudou sloužit pouze lidským činnostem, ale napomohou především snahám o ochranu mořských ekosystémů a ohrožených živočichů. „Spolupráce s mořskými zoology a využití očipovaných zvířat jsou nepostradatelné pro získání znalostí o chování mořských živočichů. Každým dnem víme o něco víc o tom, proč se zvířata vydávají právě tam, kam se vydávají. Díky našim modelům také dokážeme lépe porozumět, jak se změny klimatu odrážení na oceánských ekosystémech a jak zdejší zvířata lépe chránit.“
Zdraví lachtanů se zhoršilo!
Jeho slova potvrzují i starší výzkumy. Na počátku 90. let byl spuštěn podobný projekt (Projekt aljašských ekosystémů), jehož hlavním cílem byl ochrana ohrožených druhů ploutvonožců. Po dobu více než 10 let se pak za pomoci satelitů sledovaly populace lachtanů medvědích a lachtanů ušatých u pobřeží Aljašky.
Díky vysílačkám připnutých na hřbetech mohli vědci sledovat jejich výpravy za potravou, které mnohdy čítaly stovky kilometrů. Vyhodnocovali také jejich počty, zdraví, úmrtnost nebo reprodukci. „Rádi bychom je sledovali s tím, že se jim daří dobře a jejich populace vzkvétá,“ říkal k tomu doktor Sterling z americké Národní laboratoře pro mořské savce v Seattlu. „Jenže tomu tak nebylo. Zdraví populace se zhoršovalo a lachtanů ubývalo. Museli jsem tedy zjistit, co za tím vězí. Jestli mají dost potravy, jestli je nepostihla nějaká epidemie, nebo jestli nemají problém s rozmnožováním.“
Kde je nejvíc potravy?
K rozluštění záhady bylo zapotřebí hned několika metod. Vědci populace lachtanů sledovali osobně a prováděli statistické vyhodnocování jejich stavů. Vážili mláďata a sledovali sezónní změny.
Jejich práci pak v roce 2001 začal pomáhat i nový satelit, poskytující i topografické údaje, které mohly dát vědcům spojovník mezi posbíranými daty. Satelit vědce informoval o tvaru dna, ale i teplotě a dalších fyzikálních vlastnostech vody. „Díky tomu jsme dokázali rozpoznat několik šablon, podle kterých se lachtani řídí,“ vysvětluje Sterling. „Například se záměrně vydávají na rozhraní dvou rozdílných prostředí, kde se tvoří víry. V takových vírech se totiž shromažďují živočichové, kteří lachtanům slouží jako potrava.“
Program aljašských ekosystémů tak pomáhal vědcům pochopit chování ohrožených ploutvonožců, a zároveň přispěl k přesnému mapování Aljašského zálivu a Beringova moře. Jeho výsledky dnes slouží jak vědcům, tak obyčejným lidem, kteří každý den vydávají na rybolov.
Ploutvonozí badatelé
Lachtan medvědí – Obývá severní části Tichého oceánu. Na počátku minulého století se mu málem stala osudnou jeho kvalitní kožešina. Ničím nelimitovaní lovci jej dohnali na pokraj vyhubení. Jeho dnešní stavy se pohybují kolem 1 000 000 kusů. Vyskytují se v koloniích čítajících desítky kusů. Dosahují délky 1,5 – 2 m a hmotnosti 150 – 270 kg.
Lachtan ušatý – Jedná se o největší druh lachtanů. Samci dosahují délky přes 3 m a hmotnosti kolem jedné tuny, samice měří 2,5 m a váží 350 kg. Stejně jako lachtani medvědí obývají severní části Tichého oceánu. Na světě je v současnosti pouhých 40 000 kusů a i přes přísnou ochranu se jedná o druh ohrožený vyhubením.
Rypouš severní – Je o něco menší příbuzný známého rypouše sloního, který je považován za největšího ploutvonožce na světě (samci rypouše sloního mohou vážit až 5 tun, tolik co nákladní auto, a dosáhnout délky až 4 metrů). Rypouš severní dosahuje hmotnosti „jen“ 3 tun a délky do 3 metrů. Obývá vody mírného pásma Tichého oceánu. Dvouměsíční období páření tráví v pobřežních koloniích o desítkách kusů, zbytek roku loví na otevřeném moři. Stejně jako mnoho dalších ploutvonožců byl vinou lovu motivovaného ziskem tuku na konci 19. století téměř vyhuben.
Žraloci ve službách tajných služeb
Nejen pro mírumilovné mapování moře či ochranu ohrožených živočichů slouží mořští živočichové s elektronikou na zádech. Že se k podmořské špionáži a dokonce i k umisťování výbušnin cvičí lachtani a delfíni, dnes už asi nikoho nepřekvapí. Přede dvěma lety se dokonce na provalila zpráva, že hurikán Katrina zapříčinil únik několika delfínů cvičených ve střelbě na vetřelce.
Nedávno se však na veřejnost dostal i projekt americké armádní agentury DARPA, který má za cíl využívat ke sledování nepřátelských ponorek žraloky. Vědci se na paryby zaměřili z toho důvodu, že oplývají smysly, které jsou člověku nedostupné. Dokáží rozpoznat elektrické pole a ve vodě se řídit chemickými stopami. Navíc jsou neúnavní plavci, dostanou se do mnohem větších hloubek a narozdíl od potápěče nebo ponorky nejsou nijak nápadní.
Američané své mořské vojáky ani nechtějí podrobit klasickému výcviku, raději z nich rovnou udělají poslušné kyborgy. Ovládat je totiž budou za pomoci mozkových implantátů, do kterých přichází signál z vysílačky. Žraloci se totiž plně spoléhají na svůj čich a mají silně vyvinutá mozková centra pro rozpoznávání pachových vjemů. Neurologové se tedy pokoušejí elektrickými impulzy žraloka ostrouna obecného obelhávat a nabádat ho k pohybu do zvoleného směru. Signál vyslaný do pravé hemisféry žraloka přiměje, aby s vidinou nedaleké kořisti plul doprava či doleva. Vědci tak své svěřence ovládají jako loutky.
