Tým německých vědců zkoumající pozůstatky lovců a sběračů však přišel na to, že i v době před přechodem k zemědělství se vyskytovali jedinci se sklonem ke kazivosti zubů podobné té dnešní. V Holubí jeskyni v Maroku archeologové objevili kosterní pozůstatky zhruba padesáti zdejších obyvatel, žijících před třinácti až patnácti tisíci lety.
Jejich chrup byl údajně ve zbědovaném stavu. Zubním kazem trpěla více než polovina pohřbených.
Ve větší míře se kazy rozšířily zhruba před deseti tisíci lety, kdy jsme se stali zemědělci. Tou dobou se podle archeologických analýz kosterních pozůstatků zvýšil podíl cukrů v naší stravě, což přispělo k populační explozi škodlivých bakterií obývajících ústní dutinu.
Antropologické výzkumy dokládají obvyklý výskyt zubního kazu u zemědělců od několika málo procent po téměř padesát procent, zatímco u lovců a sběračů dosahuje maximálně patnácti procent.
Prvním dokladem cílevědomé dentální péče je nález vrtaného zubu z doby před zhruba devíti tisíci lety, který byl objeven v Pákistánu. První vosková plomba je stará přibližně 6 500 let a nalezena byla ve Slovinsku.
