Znáte mimikry? Zejména o prázdninách či dovolených, jich bystrý pozorovatel najde v přírodě mezi rozmanitými rostlinami a živočichy nepočítaně. Nově to nyní začíná platit i o pátrání v prapodivné říši hub.
Mimikry sice nebyly čistým listem papíru ani pro britského přírodovědce – zakladatele evoluční teorie – Charlese Roberta Darwina (1809 – 1882), ovšem dosud kolem nich zůstává mnoho nejasností. Proč? Protože mimikry či mimetické jevy u různých organismů, které v mnoha případech teprve objevujeme, plní rozdílné úkoly, často až překvapivé.
Všechno bývá jinak
Pojem mimicry se premiérově objevil přesně před 190 lety – roku 1817 – pro připodobnění určitých druhů hmyzu k částem rostlin. Později se začal chápat i jako podobnost mezi dvěma živočichy, kterou nezapříčinila jejich příbuznost, ale například větší šance chránit se před predátory. Nejnověji takové označení náleží povrchové podobnosti mezi dvěma blíže nepříbuznými druhy organismů. Nyní se vedle pojmu mimikry používá i výraz miméze (od řeckého mimésis- napodobení), popř. mimetické jevy.
Odborník prof. RNDr. Stanislav Komárek, PhD. z Přírodovědecké fakulty UK v Praze pro 21. STOLETÍ upřesnil, že tyto jevy se dělí na dvě velké skupiny. První představuje utváření (tvarové i barevné) povrchů, které živočicha znenápadňuje. Taková zbarvení se obecně označují jako kryptická (od řeckého slova kryptos = skrytý). V rámci toho se někdy užívá i podřadnější termín fytomiméze (řec. fýton – rostlina), pokud se jedná o detailní připodobnění k rostlinách , popř. jejich částem. Sem patří všechna maskující zbarvení, která nechávají zmizet živočicha mezi rostlinami či na holé půdě. Pro příklad nemusíme chodit daleko – můžeme se o tom přesvědčit, když se pokusíme najít v zelené trávě luční kobylku (Conocephalus discolor). Také šedavá myška či lasice velice bystře mizící v hromadě kamení není bez šance. Ovšem ještě lepšími herci v přírodním divadle jsou živočichové, kteří napodobují třeba lišejníky, květy, usychající listy.
Pozor! Můžeme být nebezpeční!
Druhou skupinu, tzv. sémantickou (podle řeckého sémeion – znamení), představují organismy, které se naopak snaží být velice nápadné, především kombinacemi pestrých a vzájemně kontrastních barev. Každému se jistě vybaví třeba útočná vosa, z hub například zářivé kloboučky muchomůrek.
Prof. Komárek zkušeností upozorňuje: „Ačkoli v teorii je toto rozdělení zcela přehledné, praxe je samozřejmě mnohem zarputilejší. Oba typy zbarvení se zhusta vyskytují na jednom živočichovi – na jedné tělní partii to, na jiné, někdy v klidové poloze, skryté, zase ono. Navíc totéž zbarvení může být například z dálky či za určitých okolností kryptickým, za jiné sémantickým.“
Šedivá je teorie, zelený lenochod
Napodobovaný organismus se označuje jako předloha či vzor, zatímco napodobující jako mimetik. To platí o rostlině, živočichovi i houbě. Složitá problematika mimetických jevů má i další záhady. Sami víme, že někdy se určitý organismus snaží napodobit druhý se vším všudy – třeba živá kudlanka listy či kvítky, na kterých také vegetuje. Vědci zatím vypátrali 1800 (!) druhů tohoto drobného živočicha. Některé z nich se chvějí jako lístky. Tím přilákají hmyz, na kterém si s gustem pochutnají.
Jindy organismus napodobuje jen část jiného druhu – například hlavu či velké oči (nejlépe hadí), aby odstrašil případné útočníky. Stačí pozorovat motýla babočku – paví oko (Inachis to), který se zdárně pokouší kresbou velkých očních skvrn na křídlech oklamat nenasytné hmyzožravé ptáky.
Velice se osvědčuje falešné výstražné zbarvení – třeba kombinace jasně žlutých a černých pruhů. Výborně si ho osvojili i četní drobní tvorové, kteří mají k tomu, aby nějak ohrožovali okolí, daleko tak jako Trabant k vozům Formule 1. Příklady? Řada motýlů, pestřenek i jiného nebodavého hmyzu jako ochranu před útočníky napodobuje černo-žluté pruhování útočných vos. Podobný trik se osvědčuje i některým housenkám: Píďalka obecná z Jižní Ameriky má „v zásobě“ kresbu typickou pro korálovcovité hady. Mnoho záhad dosud zůstává kolem tzv. Packhamovské miméze. Tak se označuje jev, kdy predátor či parazit pro změnu napodobuje svoji kořist či hostitele, aby mohl ve vhodné chvíli zaútočit či alespoň parazitovat.
Dravce mistrně mate pomaličký lenochod, jehož domovinou jsou středoamerické a jihoamerické deštné lesy. V drsných chlupech má rostlinné řasy, které se při silných deštích zelenají jako okolní vegetace. V období sucha drobné zelené řasy kvůli nedostatku vláhy dostávají barvu žlutohnědou – tentokrát jako kůra stromů.
O houbách zatím víme celkem houby
Neprobádanou oblast, pokud jde o mimézi, představují houby. Někteří současní vědci poznání těchto charakteristik u hub v nejširším slova smyslu (nejen makromycetů, jejichž plodnice sbíráme, ale převažujících mikroskopických – mikromycetů) považují přímo za klíčově.
„Plodnice vyšších hub představují obrovskou tvarovou škálu, ačkoli tvary nijak nesouvisejí s funkcí plodnic“, řekl 21. STOLETÍ profesor Stanislav Komárek. Právě on je světově uznávaným odborníkem. Podařilo se mu popsat neuvěřitelných 5000 příkladů mimetických jevů u rozmanitých organismů.
Značné objevy učinil právě u hub v mnoha jejich podobách. „Tyto plodnice vykazují také celou širokou škálu nejrůznějších zbarvení – od ryze kryptických, která téměř znemožňují optické nalezení houby, až po svítivě zbarvené,“ upozorňuje prof. Komárek. Nepřehlédnutelným příkladem je např. muchomůrka červená.
Prof. Komárek se dělí o své zkušenosti: „Je pravda, že kryptická zbarvení mívají většinou druhy pro teplokrevné obratlovce spíše jedlé, zatímco jasně viditelné mají spíše plodnice toxické či nechutné. Tato závislost platí pouze statisticky a navíc je opticky se orientujících požíračů houbových plodnic velmi málo, v mírném pásmu nejspíše jen veverky.“ To mohou jistě potvrdit houbaři, kteří na sto honů vidí zářivé klobouky „prašivek“, zatímco pořádný mladý hříbek či jiná ozdoba chutné smaženice se před nimi velice rád ukrývá.
Polem vědecky příliš nezoraným je u hub, jejichž hlavním posláním je množit se pomocí výtrusů, i vlastní význam jejich nejrozmanitějších vůní.
„Do světa mykologického folkloru patří i postřeh o barevné a tvarové analogii bází třeně některých hub a bází kmene stromu, se kterým žijí v symbióze“. Dosaďme třeba kozáka březového (Laccinium scarbum) a břízu nebo propojení hřibu dubového (Boletus reticulatus) s dubem, v jehož blízkosti se mu daří.
Můžou houby kvést?
Zkušení specialisté znovu žasnou, když objeví květy, které dosud neznali. Mnohé z nich k nalákání otrlých opylovačů neskutečně věrně podobou i pachem napodobují mršiny (včetně jejich srsti!), hnisající rány, moč, ba i výkaly. Někdy pro jistotu nalákaný hmyz dočasně uvězní v květu (např. rod Aristolochia), dokud nepovažují opylení za dokonané. Unikátem jsou „sexuální“ lákadla orchidejí rodu Ophrys. Jejich květy opticky i čichově napodobují atrapy samiček různých hymenopter (blanokřídlého hmyzu). K nim přilétají vzrušení samečkové a naivně se domnívají, že se s nimi páří. Při kopulaci tak květy opylují. Mnohé dokonce barvou i pachem napodobují houby, aby nalákaly jejich fandy.
Protipólem je australská břichavkovitá houba, která stavbou i vybarvením skutečně vypadá jako nádherný rudý květ opylovaný hmyzem. Má bělavou nožku, na vrcholku olivově zelenou výtrusonosnou část obklopenou věnečkem rudých cípků připomínajícím okvětní plátky. Tak rafinovaně láká nevzdělaný hmyz, který – v domnění, že jde o květ – hned na plodnici usedá, aby pak na nožkách roznášel její výtrusy.
Více se dozvíte:
S. Komárek, Mimikry, aposematismus a příbuzné jevy, Dokořán, 2000
1000 divů přírody, Reader’s Digest Výběr, 2002
Houby s vůní mršiny
Žádný houbař se jistě nevydá dychtivě hledat takové mikroskopické houby, jako jsou četné druhy rzí (Pucciniacea). Ty vydávají mršinové, jindy naopak ovocné a květinové pachy. Nečiní tak však z dlouhé chvíle, ale chtějí přilákat co nejvíce hmyzu, který poslouží k šíření jejich výtrusů.
Oko často klame!
Oko velmi účinně využívají ke kamufláži četné druhy ptáků, ryb, savců, chameleónů a dalších živočichů, kdy jeho maskování zásadním způsobem brání odhalení celého zvířete.
Oční skvrny jako součást mimikry efektivně slouží také mnoha korýšům a plazům. Některé cizokrajné ryby se dokonce chlubí tzv. falešným okem; mnohdy ho představuje velká kresba u ocasní ploutve. Velmi zajímavé je realistické naznačení výrazných očí na týlu hlavy u několika druhů sov, ale i denních dravců čeledi Falconidae. Vědci se domnívají, že takové „falešné tváře“ mají odrazovat hejna drobných ptáků od útoků zezadu. (Podobný trik s namalováním očí na oholený týl hlavy používají indičtí sběrači medu jako prevenci proti útoku tygrů zezadu. Fenomén očí však v historii člověka najdeme i na válečných štítech, přídích mnoha lodí, nověji i u silných automobilů apod.)
Nedávné dlouhodobé studie potvrdily, že oční skvrna je tím účinnější, čím, je větší a čím více se podobá reálnému oku s více koncentrovanými kruhy s odleskem světla na „duhovce“, s naznačeným „šilháním“ apod. Tady je žhavým favoritem americký motýl martináč Automeris memusae; jehož falešné oční skvrny na zadních křídlech působí jako „upřený pohled“proti predátorovi.
Pavučinec: Dřív byl jedlý, dnes je vrah!
Stále více mykologů už s opovržením hledí na pavučince plyšového (Cortinarius orellanus)a vypalují mu cejch naší nejjedovatější houby. Paradoxem je, že po dlouhá léta se oficiálně označoval za houbu jedlou. Teprve dlouhodobý – až detektivní – výzkum přinesl šok: Pavučinec způsobuje otravy, přičemž mezi konzumací houby a jejím drastickým řáděním uplyne dlouhá doba, často i několik dní, takže si to nikdo ani nedával do časových souvislí. Mezitím jím produkované látky ničí nevratně ledviny a játra. Stačí pozřít jedinou houbu – a jedlík má doživotně poškozené zdraví, pokud ovšem rovnou nezemře. Pozor: Jde o houbu naprosto nenápadnou, s hnědavým kloboukem a oranžovou nožkou. Tak se přizpůsobila mnoha jiným druhům. podobného vzhledu.
Utajovaná chobotnice šokuje!
Světovým mimetickým šampiónem je prazvláštní chobotnice, kterou teprve před pár roky objevili odborníci v zapadlém koutu Indonésie. Každou chvíli se proměňovala – v mořského hada, rybu slizouna, rejnoka. Tvarem i barvou uměla v pohodě imitovat celkem patnáct (!) vodních živočichů. Nechyběli mezi nimi ani sasanky, korýši – včetně raka poustevníčka. Z něj se v mžiku měnila ve zploštělého platýze s chapadly vzadu. Podivné zvíře navíc přesně napodobovalo i chování živočichů, které právě představovalo! Někdy bylo nenápadné, aby se vzápětí proměnilo v tvora, který výhrůžným postojem varoval možného predátora.
Do nečekaného objevu této chobotnice, považovali experti za velmistra převleků drobného garnáta Hippolyte variant, který se vyžívá v přílivových tůních.. Tento korýš podle aktuální potřeby střídá svoji barevnou škálu – jasně zelenou, nachovou, žlutou, červenou i hnědou, v noci je tmavomodrý až černý. A co víc – dokáže napodobovat různé tvary (například tvar listu – zeleného i hnědého) a typy povrchu těla. Změnu barev, častější než má semafor, si oblíbili i sépie a chameleón.
