Planeta Země neputuje vesmírem osamoceně. Čas od času se do její dráhy připlete asteroid, planetka nebo kometa. Jaké následky může mít takový střet pro život na planetě?
Ne, nechceme šířit poplašné zprávy o tom, kterak se k Zemi blíží zkázonosná kometa. Ostatně, každý den do zemské atmosféry vnikají desítky kosmických objektů, ale jen minimum dopadne až na povrch Země. Naše atmosféra je nejen životodárná díky kyslíku, který obsahuje, ale svým způsobem nás ochraňuje i před předměty z kosmu, protože ty v ní jednoduše shoří. Tyto objekty tedy žádnou velkou škodu nezpůsobí. Vždyť průměrně na plochu 1 km2 dopadne meteorit jednou za 105 let. A pravděpodobnost, že zasáhne člověka je menší, než pravděpodobnost výhry 1. ceny ve Sportce.
Vlasatice na obzoru
Ale komety jsou součástí naší sluneční soustavy a klidně se může stát, že se nějaká z nich rozhodne, že si modrou planetu prohlédne zblízka. Je pravděpodobné, že v minulosti se podobné blízké setkání už přihodilo. Průměrné rozměry jádra komet jsou čtyři kilometry, je tedy jasné, že rande Země s kometou by bylo pro lidstvo osudové. Střetnutí vesmírného tělesa se Zemí je i oblíbeným námětem filmařů. Pád komety na Zemi se stal například hlavní dějovou linií snímku Drtivý dopad, který událost popisuje na hollywoodské možnosti celkem realisticky.
Co jsou vlastně komety? Jsou to skutečně zvláštní kosmické objekty, které už od pradávna vyvolávaly v lidech znepokojení děs a hrůzu. Komety jsou složeny z jádra, které je tvořeno zpravidla kamennou nepravidelnou koulí, obklopenou zmrzlou vodou, oxidem uhličitým a metanem a to vše je smícháno s kosmickým prachem. Kometa vlastně vypadá jako nepravidelná zmrzlá hrouda bahna. Ve chvíli, kdy se kometa přiblíží k teplejšímu objektu, jakým je například Slunce, se z komety uvolňuje plyn, který jí pák dodává charakteristický ohon. Pozorovateli ze Země se zdá, že onen ohon se za kometou táhne, podobně jako zplodiny z výfuku zůstávají za automobilem. Ve skutečnosti se tak děje jen ve chvíli, kdy se kometa blíží ke Slunci. Vzdaluje-li se od něj, vlivem slunečního větru se ohon objevuje před kometou.
Porodnice komet
Řecký filosof Aristoteles (384 – 322 př. n. l.) byl přesvědčen, že komety jsou atmosférické jevy. Tento názor se udržel až do 16. století, kdy jej vyvrátil dánský astronom Tycho de Brahe. Komety vznikají v Oortově oblaku, což je kulovité mračno ze zmrzlých úlomků hornin, které obepíná naši sluneční soustavu. Oortův oblak je nejspíše pozůstatkem původní mlhoviny. Právě tato nepředstavitelně chladná oblast je porodnicí komet.
Komety sluneční soustavou putují po nepravidelných drahách. Jádro komet je z velmi křehkého materiálu, jeho průměrná hustota je pětkrát menší než hustota vody. Leckdy se proto může stát, že vlivem tepla se kometa při průletu okolo Slunce nebo kolem větší plynné planety jakou je Jupiter rozpadne na několik menších. Komety však zanikají obvykle jinak, přirozenějším způsobem. V mládí je kometa pokryta ledem, postupem času však na jejím povrchu vzniká cosi na způsob kůry, která později kometu dokonale opouzdří. Kometa tak ztrácí své vlastnosti a stává se „obyčejným“ asteroidem.
Ohrozí nás Catalina?
Hlídáním nebezpečných vesmírných těles a tím pádem i komet, se zabývá jak americká NASA, tak evropská organizace ESA. Vedle pozemních pozorování vesmírem dnes putuje celá řada sond, které sledují pohyb relativně nebezpečných komet a astronomové posléze vyhodnocují potenciální nebezpečí. Tělesa, která Zemi mohou v budoucnu ohrozit, se dostávají na seznam nebezpečných předmětů a útvarů, vypracovaný NASA. Tak se tam dostala v poslední době i kometa Catalina 2005 JQ5, která je největší ze 70 objektů, které na seznamu figurují a které vědci sledují. Kometa měří asi 980 metrů. V případě jejího střetu se Zemí by srážka vytvořila sílu rovnající se výbuchu šesti miliard tun výbušniny TNT. (Hirošimská atomová bomba způsobila výbuch zhruba o síle 13 000 tun TNT).
Pravděpodobnost srážky, k níž by došlo přibližně v červnu 2085, je prý však malá, zhruba 1 : 300.000. Kometu Catalina astronomové objevili začátkem května 2005.
Nejbližší přiblížení kosmických těles k Zemi
Název přiblížení k Zemi datum velikost
2004FU162 12 000 km 31. 3. 2004 5-10 m
2004YD5 34 600 km 19. 12. 2004 5 m
2004 FH 38 000 km 18. 3. 2004 30 m
2005 WN3 76 800 km 26. 11. 2005 6 m
2003 SQ222 88 000 km 27. 9. 2003 6 m
1994 XM1 105 000 km 9. 12. 1994 10 m
2006 DD1 110 000 km 23. 2. 2006 20 m
2002 XV90 115 000 km 11. 12. 2002 45 m
2002 MN 120 000 km 14. 6. 2002 80 m
Kometa 1491 II. 1 400 000 km 20. 2. 1491
Kometa Lexell 2 227 000 km 1. 7. 1770
Kometa Tempel-Tuttle 3 420 000 km 26. 10. 1366
Kometa IRAS-Araki-Alcock 4 685 000 km 11. 5. 1983
Kometa Halley 4 915 200 km 10. 4. 1837
Poznámka: stacionární družice mají své stanoviště ve výšce 36 000 kilometrů nad povrchem Země. Střední vzdálenost Měsíce od Země je 384 403 kilometrů.
Globální následky střetu Země s kometou
V současnosti naštěstí naši planetu žádná kometa neohrožuje. Většina z nich se nachází daleko za hlavními planetami naší sluneční soustavy, poblíž místa svého zrodu v Oortově oblaku. Přesto, dráhy komet jsou nevyzpytatelné a je více než pravděpodobné, že se někdy v budoucnosti, byť vzdálené, některá z komet s naší planetou srazí.
Srážka a první dny po ní
Dopad tělesa, které je velké jako kometa, může vytvořit kráter o průměru sta kilometrů, dokázal by tedy totálně zničit celý středočeský kraj. Srážka nebo-li impakt ihned vyvolá rozsáhlá zemětřesení a zaktivuje se i sopečná činnost. Vzhledem k tomu, že 70 procent zemského povrchu pokrývá voda, je pravděpodobné, že náraz se uskuteční právě nad oceánem. Obrovské vlny tsunami se tak rozeběhnou proti pobřeží a smetou vše, co jim přijde do cesty hluboko do vnitrozemí. Část vody se vypaří a vzniklá vodní pára zvýší neprůchodnost atmosféry.
Následkem impaktu se do atmosféry dostane ohromné množství prachu, které se bude usazovat dlouhá léta. Sluneční paprsky nebudou tak schopné proniknout až k zemskému povrchu, což nepovede jen k ochlazení, ale především k zastavení procesu fotosyntézy. To z dlouhodobého hlediska povede k totálnímu narušení potravních řetězců, život na Zemi začne vymírat hlady.
Vzhledem k tomu, že komety v sobě obsahují „chuťovky“ typu metanu nebo oxidu uhličitého, je jasné, že v důsledku nárazu se tyto plyny uvolní do atmosféry. Ovzduší se stane jedovatým a jen těžko dýchatelným. Rozsáhlé požáry zničí až 80 procent veškeré biomasy. Člověk má šanci přežít jedině v úkrytech hluboko pod zemí. Tyto úkryty však musí být odolné vůči mnoha silným zemětřesením, které planetu postihnou.
První rok po impaktu
Po určité době se objevují první deště, ale nepřinášejí životadárnou vláhu. Obsahují velké množství kyselin, což je pro řadu ještě přeživších ekosystémů poslední hřebíček do rakve. Na některých místech by pršela téměř čistá kyselina dusičná. Ta vzniká následkem průletu ohnivého jádra komety atmosférou a následných chemických reakcí. Pohybovat se na planetárním povrchu je stále ještě nebezpečné, protože vzduch je i nadále prosycen jedovatými plyny. Jediná možnost pro případné průzkumné výpravy z podzemí, je použití skafandru, který odolá i kyselinám.
Druhý rok po impaktu
Impakt už vyslal do atmosféry velké množství prachu, který společně se sazemi z hořících lesů vytvoří gigantický prachový mrak. Ten globální proudění rozprostře po celé planetě. Zahřívání ztmavlých vrstev atmosféry slunečním zářením vyvolá teplotní nerovnosti a většinu Země promění v chladnou poušť. Masivní meteorické bombardování vytvoří několik ozónových děr, takže Země je proti smrtonosnému ultrafialovému záření, které na rozdíl od slunečního světla bez problémů projde prachovým oblakem, naprosto nechráněná. Na obloze jsou „vidět“ jen husté mraky oxidů dusíku a globální deště s korozivními účinky by se infiltrovaly do podloží a uvolnily jedovaté stopové kovy, vyleptané z půdy a hornin.
Drtivá většina živočišných druhů už vyhynula. Přežijí jen ti nejodolnější, snad některé druhy hmyzu. Určitá naděje se skrývá třeba i ve skaliskách, ale bez fotosyntézy, která je stále velmi obtížná, je i tato naděje mizivá. Fotosyntéza neprobíhá ani v oceánech, plankton trpí nedostatkem světla a umírá, čímž se zásadně a nevratně narušuje základní potravinový řetězec v mořích.
Třetí rok po impaktu
Prach se pomalu usazuje a povrch Země po tříleté noci spatří poprvé sluneční světlo. Tvář naší planety je však změněná k nepoznání. V některých místech připomíná spíše Mars. Přeživší lidé, kteří alespoň na chvíli vyjdou ze svých úkrytů, jež se staly jejich domovy, se na zemském povrchu nemohou pohybovat příliš dlouho. Ozónová díra ještě zacelená zdaleka není a ani ovzduší není ještě úplně nejzdravější.
Nicméně, díky slunečnímu záření se dokáží postupně vzpamatovávat semena rostlin, která katastrofu přečkala v Zemi. Rostlinstvo je nesmírně odolné a tuto svou vlastnost by prokázalo i po srážce Země s kometou. Ač je podstatná část naší planety proměněná v poušť, určité oblasti se postupně zazelenají. Právě tam se vrací zemědělská produkce. Zbytek lidstva, který by apokalypsu přežil, by se vrátil hluboko do středověku, ovšem byl by vybaven znalostmi nejmodernější vědy a techniky.
Pohled do minulosti
Naše planeta už srážky s vesmírným tělesem ve své minulosti zažila. Impakt, který proběhl před 365 miliony let zahubil řadu tropických mořských skupin. Před 250 miliony let nezvaný návštěvník z vesmíru přinesl zkázu 95 procentům veškerých druhů. Pětinu živočišných druhů pravděpodobně zahubil meteorit, který si za svůj cíl vybral před 210 miliony let Kanadu. A konečně před 65 miliony let dvě nebo možná tři planetky či komety se staly osudnými pro dinosaury.
Několik komet z naší sluneční soustavy
Kometa Halley
Asi nejznámější kometa naší sluneční soustavy. V průměru měří 10 kilometrů, proti svým sestřičkám je tedy poněkud přerostlá. Halleyova kometa je jediná, která je viditelná pouhým okem. Objevuje se ve velmi krátkých časových intervalech, jednou za 75 až 76 let. V minulosti bývala vnímána jako předzvěst tragických událostí. První její historicky prokazatelné pozorování pochází z Číny z roku 240 př. n. l. Zmiňuje se o ní i Talmud: „Každých 70 let se objevuje hvězda, kvůli níž lodě na moři bloudí.“
Kometa Hale-Bopp
Kometa objevená v roce 1995 není žádným drobečkem. Její jádro má v průměru čtyřicet kilometrů, což z ní dělá obra mezi kometami. Náraz s takovou kometou by Zemi dokázal vychýlit nejen z vlastní osy, ale i z oběžné dráhy. Ve chvíli, kdy byla pozemskými observatořemi spatřena, nacházela se ve vzdálenosti téměř jedné miliardy kilometrů od nás, byla tedy ještě daleko za Jupiterem. Přesto kolem ní už v té chvíli začala vznikat řídká atmosféra (koma), jejíž drtivou část tvořil oxid uhelnatý. Kometa později sehrála nádherné nebeské divadlo, když se za ní vytvořily dva ohony – prašný, který měl žlutou barvu a plynný, který svítil modře. Astronomové očekávají, že kometa Hale Bopp bude viditelná velkými teleskopy až do roku 2020. Pozemšťané ji pak znovu spatří v roce 4380.
Kometa Kohoutek
Koncem února roku 1973 objevuje český astronom Luboš Kohoutek kometu, která záhy získává jeho jméno. Toto kosmické těleso je příkladem, že zahrávat si s Jupiterem se kometám nevyplácí. Zpětný výpočet dráhy této komety odhalil, že před svým objevem prolétla ve vzdálenosti pouhých 21, 2 milionů kilometrů od Jupiteru, který svojí gravitační přitažlivostí významně změnil dráhu komety. Zkrátil dobu oběhu z původních 8,5 roku na 6,2 roku. Kometa pak byla pozorována ještě v letech 1981 a 1987, ale v roce 1994 ji už astronomové vyhlíželi marně.
Kometa Tempel 1
Tato kometa se proslavila v roce 1999, kdy byla vybrána za cíl americké kometární sondy Deep Impact. Ta 4. července vypustila projektil, který měl za úkol narazit do komety. To se i stalo a střela způsobila explozi, která vyvrhla do okolního prostoru značné množství látky z nitra komety. Díky tomu astronomové značně rozšířili své vědomosti o kometách.
Kometa Hyakutake
Jak název napovídá, objevitelem této komety je japonský astronom Jodži Hyakutake. Při posledním průletu kolem Země se 25. března 1995 přiblížila k Zemi na 15 milionů kilometrů. Velké planety sluneční soustavy velmi významně ovlivnily její periodu, takže místo původních 15 000 let se k Zemi vrátí až za 72 000 let. U této komety astronomové zjistili, že vyzařuje určité množství rentgenových paprsků, což bylo o rok později pozorováno i u komety Hale-Bopp.
