Doby romantických zlatokopeckých horeček už jsou dávno pryč. Klondike zeje prázdnotou a moderní zlatochtivci se přestěhovali do Jihoafrické republiky nebo na ruskou Sibiř.
I způsob získávání zlatého pokladu se velmi liší. Krompáče nahradily bagry, zlatokopecké misky elektronové mikroskopy. Dnes už to nejde jen tak se sebrat a vyrazit hledat štěstí na vlastní pěst. Podstatné jsou mnohamilionové investice do vybavení.
I když se v České republice kromě recesistických a zábavných zlatokopeckých akcí zlato nikde nedobývá (nejznámějším nalezištěm je zřejmě koryto jihočeské řeky Otavy, dále bylo zlato v hornině zjištěno u Kašperských Hor, Slapské přehrady, Jílové u Prahy a u Roudné), hraje Česká republika přesto ve zlatokopeckém průmyslu významnou roli.
Těžit lze i neviditelné zlato
Postup, který se dnes pro těžbu používá, se nazývá hydrometalurgický. Hornina se jemně namele a poté projde sérií testů, které zjišťují množství zlata v ní obsažené. Tyto testy jsou prováděny elektronovými mikroskopy vyráběnými mimo jiné právě v České republice. “Česko je téměř Mekkou elektronové mikroskopie,” říká Jiří Očadlík, ředitel brněnské FEI, společnosti, která převzala štafetu tamní Tesly a vyváží elektronové mikroskopy do celého světa, a dodává: “Moderní zlatokopové používají analyzátor minerálů obsažených v hornině, který automaticky rozpoznává mikroskopické vzorky zlata v ní obsažené.” Teprve na základě těchto testů se hornina určí jako vhodná k těžbě.
Zajímavostí přitom je, že na to, aby byla hornina výnosná stačí 3 – 5 gramů zlata v jedné tuně této horniny. „Dřívější metody analýzy hornin nedokázaly toto víceméně nicotné množství rozpoznat a navíc starší méně efektivní metody nechávaly v hlušině z dnešního pohledu velké množství kovu nevytěžené. Proto těžební společnosti rovněž užívají analyzátory materiálů na inspekci a přezkoumání již jednou vytěžené rudy,“ upřesňuje užití elektronových mikroskopů Očadlík.
Nastupuje chemie
Zlato se v rudě nenachází ve valouncích, jaké známe z dobrodružných filmů, ale v mikroskopických částečkách, které se z horniny vylouhují buď kyselým roztokem s vysokým obsahem chloridových iontů, nebo roztokem alkalických kyanidů aplikovaných za probublávání vzdušným kyslíkem. Z loužícího roztoku se poté zlato získává redukcí, např. průchodem elektrického proudu roztokem – elektrochemicky, kdy se kovové zlato vyloučí na záporné elektrodě – katodě.
A proč se vlastně lidé pro zlato tak namáhají a vytvářejí pro něj unikátní přístroje i technologie těžby? Nejen cena zlata je důvodem. Zlato má totiž také úžasné fyzikální vlastnosti. Je extrémně kujné a tažné – je možné jej tepat do lístků tak tenkých, že jimi prochází světlo. Staří Egypťané dovedli vytepat zlato do tak průsvitných lístků , že 140 000 vrstev tohoto materiálu mělo tloušťku menší než jeden centimetr. Zlato je prakticky netečné vůči vnějším vlivům, což spolu se skvělou vodivostí znamená využívání v mikroelektronice a počítačovém průmyslu.
Zlato v kosmu
Doslova zlatá budoucnost čeká zlato i v kosmonautice. S dalším rozvojem kosmického výzkumu jej bude potřeba stále více. Již dnes je vzhledem ke svým vlastnostem nezbytnou součástí celé řady přístrojů a zařízení kosmických lodí. Například i lunární modul Apollo 14, vypuštěný v lednu 1971, byl na ochranu před kosmickým zářením pokryt zlatou fólií. Do vesmíru putovala na amerických sondách Voyager 1 a Voyager 2 i zlatá deska, nesoucí zvukové pozdravy v 60 jazycích.