Plastická chirurgie se stala jedním z fenoménů dnešní doby. Tak jako řidiči občas s automobilem zamíří do servisu, především ženy se svým tělem míří na příslušné kliniky. A netýká se to jen tzv. celebrit, které se chtějí radikálně „omladit“ – alespoň vizuálně. Mnohdy se to neobejde bez bolesti, výjimkou není ani ztráta krve, občas i možnost trvalých následků.
Začalo to prý v Indii…
Odborníci říkají, že mezi dějiny plastické chirurgie a lékařství samotného lze klást rovnítko.
Už před mnoha tisíci lety se fyzicky postižení lidé snažili vylepšit svůj vzhled, především pokud jde o obličej. Nejen proto, že tehdy obyčej přikazoval řezání nosů k označení zloděje či cizoložníka. (Kolikpak takto postižených by asi dnes chodilo mezi námi?!)
První trpěl nos
Nos jako esteticky nejvýraznější část obličeje přicházel k újmě při boji s nepřítelem – jak ve válečné řeži, tak třeba v soubojích. Ušmiknutí symbolu pýchy a důstojnosti zohavovalo také zajatce. Indická encyklopedie „Ayurvéda“ prozrazuje, že příslušníci kmene Koomasů zhotovovali potrestaným kriminálním živlům „náhradní“ nosy z kůže tváře či čela. (Od té doby se rekonstrukce nosu – rhinoplastika -čelním lalokem všeobecně nazývá „indická plastika“.)
Přesto nyní někteří badatelé tvrdí, že prvopočátky plastické chirurgie se zrodily v Tibetu. Nedávno měly být v tibetském klášteře nalezeny knihy ještě starší než zmíněná indická encyklopedie popisující plastiky nosu.
Ovšem i v Egyptě archeologové objevili staroegyptský rukopis pocházející z doby asi 3000 let př. n. l. Zmíněný „Papyrus Edwina Smíthe“ nabízí rady, jak se dají léčit zlomené nosy a čelisti. Nechybějí ani pokyny týkající se šití a kauterizace(zcelování ran pálením). Dodnes historiky lékařství překvapuje zjištění, že mnoho staletí před vynálezem anestézie čile působili předci plastických chirurgů, kteří prováděli i složitější zákroky.
Plastika pro císaře
Už je známo, že indičtí lékaři své klienty při operaci nosu „umrtvovali“ pomocí opia a do nosních dírek jim opatrně vkládali krátké duté tyčinky. Pomáhal i med, opravený nos se obvazoval bavlnou nasáklou olejem. Proslavil se zejména hindský lékař Sušruta (Sushruta Samhita), jenž žil kolem roku 600 př. n . l. Vydal encyklopedii obsahují podrobné anatomické informace a popisy 300 (!) chirurgických zákroků. Popisoval – a sám praktikoval – operaci dospělých i dětí, kterým těžké náušnice roztrhly ušní lalůčky a způsobily infekci. Šikovný Sušruta tehdy přišíval k postiženému lalůčku kůži z tváře.
Z Indie se podobné poznatky rozšířily do starověkých civilizací Řecka a Říma. Tak mohl na přelomu letopočtu římský spisovatel a lékař Aulus Cornelius Celsus v díle „De re medica“ popsat postupy nejen při plastické operaci nosu, ale i rtů a ušních boltců. Poprvé se zde zmiňuje o operaci rozštěpu rtu. V oné vzdálené době se mezi klienty nejvíce proslavil byzantský císař Iustinianus II. Jeho protivníci, kteří jej roku 695 n.l. sesadili, ve snaze aby ho odradili od nějakých budoucích mocenských choutek, mu amputovali nos. Pokořený a poškozený exvládce odešel do vyhnanství, ale roku 705 byl zase císařem – navíc s novým nosem. I po úspěšné plastice mu však zůstala přezdívka Rhinometus – Useknutý nos.
Pro církev byla chirurgie hříšnou
Středověká Evropa považovala chirurgii za bezbožnou disciplínu. Náboženství nedovolovalo opravu těla coby „díla božího“ a vývoj chirurgie se považoval za těžký hřích. Proto papež Inocenc III. roku 1163 ve svém prohlášení doporučoval, že „lékařské školy a všichni slušní lékaři mají chirurgii opustit“: Klerici nesměli pacientům pouštět ani žilou. Chirurgické zákroky prováděli lazebníci, ba i řezníci (!).
V polovině 15. století Heinrich von Pfolspeundt popsal proces vytvoření nosu u pacienta, kterému po útoku psa chyběl. Pfolspeundt při plastické operaci použil
kůži ze zadní strany paže.
Profesor boloňské univerzity Gaspare Tagliacozzi, jenž prováděl rekonstrukce nosu u pacientů, často postižených mj. syfilisem, tuberkulózou či různými úrazy,
vydal roku 1597 v Benátkách dílko „De Curtorum Chirurgia per Insitionen“ („O chirurgii defektů vsazením“) – první vědeckou knihu o plastické chirurgii. Za trest ho vyloučili z církve a po smrti, která si pro čtyřiapadesátiletého učence přišla roku 1599, náboženští fanatici jeho ostatky vykopali z hrobu a odstranili je hřbitova. Kosti ˇ“ bezbožníka“ zakopali v „neposvěcené půdě“.
Antisepse zachránila miliony lidí
Zelenou dostala západní chirurgie teprve koncem 18. století. První plastickou operaci nosu tam chirurgové provedli až počátkem 19. století. Hlavním vzorem se staly postupy užívané po staletí v Indii. Larrey, slavný chirurg císaře Napoleona, vypracoval návod na přesun kožních pruhů v obličeji a na jejich použití pro náhradu nosu i jiných částí obličeje. Německý chirurg Dieffenbach v první čtvrtině 19. století experimentoval s pokusnými zvířaty –mj. přenášel části čenichů. Francouzský chirurg Joseph Ollier transplantoval část kosti s okosticí. Chirurgii dál výrazně rozvíjeli lékař maďarského původu Ignaz Semmelveis a francouzský chemik, zakladatel imunologie a mikrobiologie Louis Pasteur.
Pokroky v medicíně vůbec si nelze představit bez činnosti anglického chirurga Josepha Listera- vynálezce antisepse. Dřív se na čistotu při operaci příliš nedbalo. Proto také nemálo operovaných zemřelo na pooperační hnisání. Listera ovlivnily práce Pasteura a Kocha o mikrobech, které se radují z otevřených ran, čile přenášejí nemoci a vyvolávají hnisání. V roce 1865 uskutečnil první operaci pod antisepsí, když použil obvaz nasáklý karbolovou kyselinou (fenolem). V ní si myl ruce i chirurgické nástroje, rozprašoval ji po operačním sále…Tím zachránil životy milionů operovaných. Přesto operace bývaly hrůzně bolestivé, zlepšení přineslo až celkové či lokální (místní) znecitlivění.
Paradox přinesly válečné hrůzy
K rychlému rozvoji plastické chirurgie paradoxně přispěla tragédie první světové války: Vojáci v zákopech i při útoku ve volném terénu se stávali obětí děsivých zranění způsobených šrapnely a granáty. Tisíce nešťastníků, pokud vůbec přežili, potřebovali rekonstrukce obličeje a dalších částí těla- především končetin. Přitom často jediným „uspávacím“ prostředkem býval levný alkohol.
Jinak už od roku 1800 se jako anestetikum používal oxid dusný zvaný „rajský plyn“. Zasloužil se o to anglický chemik Humphry Davy, když se ho v roce 1880 náhodně nadechl a zjistil, že nejenom tlumí bolest, ale vyvolává i mírnou euforii.
Kvůli složitosti, riskantnosti a vysoké bolestivosti, především při zákrocích na obličeji a hlavě, se až do 20. století plastická chirurgie příliš neprovozovala.
Československo mělo světový primát
Zakladatelem plastické chirurgie v Česku se stal světoznámý akademik František Burian (1881 – 1965). Bohaté zkušenosti získával především za první světové války, kdy zřídil stanici plastické chirurgie v rumunském Temešváru. Po skončení válečných hrůz ji převedl do divizní nemocnice v Praze na Hradčanech. V prvních poválečných letech sloužila k řešení těžkých poúrazových stavů válečných obětí.
Od roku 1937 se pracoviště trvale usídlilo v nemocnici na pražských Královských Vinohradech, kde se stalo základem ústavu a později i Kliniky plastické chirurgie. S vytvořením oddělení pro léčbu popálenin v Praze se oblast poskytované léčebně preventivní péče rozšířila na léčení nemocných se zevními vrozenými vadami obličeje, končetin a trupu, ba i genitálu. Dále jde o nádorová onemocnění kůže, popáleniny, ztrátová poranění, poúrazové stavy a kosmetické vady.
Jak jsme se dozvěděli od renomovaného plastického chirurga doc. MuDr. Jana Měšťáka, CSc., v tehdejším Československu ústav a poté i klinika plastické chirurgie fungovala od roku 1948 v Brně, o rok později v Bratislavě. Časem přibývala i další města.
Akademik Burian vychoval mnoho vynikajících následovníků. Připomeňme alespoň jména (bez řady akademických. titulů) Helena Pešková, Miroslav Fára, Radana Königová, Karel Fahoun – zakladatel české estetické chirurgie.
Spolu s tehdejším prezidentem Lékařské komory prof. Arnoldem Jiráskem se akademik Burian zasloužil o světový primát: Už v roce 1932 byla plastická chirurgie uznána za samostatný obor a tvořily náplň studia Lékařské fakulty UK. V ČR vzniklo pět univerzitních klinik plastické chirurgie s výukou posluchačů lékařských fakult – tři v Praze a dvě v moravské metropoli.
Fyziologické opravárenství se osvědčilo
Jak už jsme naznačili, plastická chirurgie dlouho sloužila především k odstraňování následků různých zranění utrpěných například ve válečných konfliktech, při dopravních nehodách, požárech, pracovních úrazech i jiných neštěstích
Nejstarší jsou popáleniny
Historicky nejstaršími úrazy, které postihovaly lidstvo, jsou popáleniny; s nadsázkou se dá říci, že postihují oběti od dob, kdy lidé poznali oheň. První klasifikace popálenin podle vzhledu rány existuje od roku 1607. Už tehdy léčba závisela na hloubce poranění, o které zas rozhoduje výše teploty, doba působení ohně, stav pacienta a hlavně jeho věk. Lékaři už před 400 léty věděli, že popáleninové trauma se netýká jen poranění kůže, ale je to onemocnění celkové.
Československo se v roce 1928 stalo vůbec první evropskou zemí, kde vzniklo samostatné pracoviště plastické a rekonstrukční chirurgie. Jeho zakladatel prof. František Burian se zde zabýval mj. i jizevnatými znetvořeními po popáleninovém traumatu. Burianovou zásluhou bylo již před 55 lety, v roce 1953, založeno popáleninové centrum – první v Evropě.
Specialisté popáleniny na povrchu přirovnávají k oku býka – nejhlubší postižení je uprostřed a povrchnější okolo. Úspěšnost léčby popálenin nezávisí jen na rozsahu, ale i na typu kůže (silná, tenká, mastná, suchá, tažná, potivá), lokalizaci rány(obličej, končetiny, trup), celkovém onemocnění (imunologická aj.) a věku.
Rozštěpy dokážou znetvořit
Zatímco popáleniny mají především vnější příčiny, jiný druh utrpení může přijít i zevnitř. Bohatým dodavatelem se stává život, který přivádí na svět nějak postižené dítě.V této souvislosti k nejzávažnějším morfologickým vadám, které postihují oblast hlavy, patří rozštěpy rtu a patra. V Evropě připadá jeden rozštěp na 500 – 600 porodů. Do značné míry zde hraje tragickou úlohu genetika, takže znetvoření rozštěpem se stává neblahým dědictvím po nějakém předkovi. Ovšem způsobit ho může i mnohý exogenní (zevní) faktor, který postihne nastávající maminku v průběhu těhotenství. Jsou to některé virózy(chřipka, zarděnky, určité přenosné choroby (mj. toxoplasmóza), z léků některá antibiotika (tetracyklin, erytromycin) a jiné. Bez nebezpečí není ani rentgenové záření, práce v prostředí s organickými rozpouštědly, samozřejmě i drogy. Na postižené děti není vskutku radostný pohled – bez ohledu na to, zda mají rozštěp nosu, rtu, tváře – někdy s ní i horního víčka, existuje dokonce spojený rozštěp rtu a čelisti. Nejtěžší formou ovlivněnou genetikou je rozštěp celkový – s postižením rtu, čelisti i patra. Dědí se izolovaný rozštěp patra apod. Co s tím? Nejednodušší je asi operační léčba rozštěpeného rtu, kdy se především sešije kůže, sliznice a svalovina rtu. Na léčení obličejových rozštěpů se vedle plastických chirurgů podílejí i další odborníci – pediatr, foniatr, anesteziolog, psycholog…
Kdysi novorozence zabíjeli…
Trpký někdy bývá úděl lidí s vrozenými vadami končetiny. Zatímco ve starověkém Egyptě různé „trpaslíky“ uctívali, ve starověké řecké Spartě nemluvňata s vrozeným postižením shazovali z Tarpejské skály. Pokud by se tato hrůzná tradice zachovala do novověku, v letech 1959 – 1961 by krutý konec čekal v západní Evropě na tisíce nemluvňat. Základní výzkum vrozených vad totiž odstartovala lidská tragédie spojená s tzv. thalidomidovou aférou, která zuřila v období let 1959 – 1961. Tisícům šokovaných zoufalých žen , které užívaly německý uklidňující lék, se rodily děti s malformacemi končetin. Alarmující je, že ani v současnosti odborníci neznají příčiny 60 % těchto vad.
Snad se situace v budoucnu zlepší.
Dekubity se často přátelí se smrtí
Jako dekubity se odborně označují proleženiny, tlakové rány vyvolané jednostrannou zátěží, která po dlouhou dobu působí na zatíženou část lidského organismu.
Trýznivé vzpomínky na ně mají zejména mnozí nepohybliví lidé při dlouhodobém ležení v nemocnicích či v léčebnách dlouhodobě nemocných. Jejich zárodkem je tlak, tření, nepohyblivost, špatný zdravotní stav, věk, metabolické poruchy a inkontinence (pomočování). Vinou proleženin často přichází zápal plic, mnohdy přivolávající nenasytnou smrt.
Dekubity si oblíbily zejména oblast kosti křížové, sedací, ale někdy mj. i kost patní, ba i hlavu.
Záludný dekubit má několik klinických stadií. Začíná nenápadně zarudnutím kůže, poté se objeví puchýř. Následnou nekrózu charakterizuje zničení všech měkkých tkání mezi kostmi a podložkou. V závěru vřed postihne i kosti na spodině a okolní tkáně. Dekubitům se dnes dá mj. předcházet odstraněním tlaku na nebezpečná místa, změnou polohy, ale i pasivní a aktivní pohybovou terapií. Při vynucené operaci se odstraňují vředy a nekrózy až do zdravé tkáně. Vzniklá dutina se vhodně vyplňuje.
Estetická chirurgie je dítětem plastiky
Výše uvedené poznatky se veskrze vztahují k fyziologickým vadám vrozeným či v průběhu života získaným různými nepříznivými okolnostmi.
Ovšem mnohým lidem na první pohled nic zásadního nechybí, ovšem přesto vyhledávají plastickou chirurgii. Proč? Nejvíce je tam vábí přání být ještě krásnější. Není ani divu, že klientelu tvoří z více jak 80 procent ženy.
Plastická chirurgie jako taková představuje pestrobarevnou mozaiku, do které patří mj. chirurgie vrozených vad, rekonstrukční chirurgie, mikrochirurgie, chirurgie ruky, popáleninová medicína…
Moderní doba motivuje
Nejnovějším poddruhem je tzv. estetická chirurgie. Jejím zakladatelem u nás se stal MUDr. Karel Fahoun, DrSc. (nar. 1933). Tento obor se zrodil až v posledních desetiletích 20. století. Úzce souvisí s rozvojem nového způsobu života, s vývojem nových možností plastické chirurgie, kdy se objevují nové materiály i přístrojové vybavení. Zanedbatelné není ani zdokonalování výsledků plastických operací, stále nové zkušenosti.
Estetická chirurgie zatím nemá jednoznačné systematické rozdělení, takže některé její oblasti se částečně překrývají.
Odborníci (jako např. MUDr. Dušan Záruba a MUDr. Tomáš Doležal)
však užívají převážně následující dělení:
1.Operace řešící vrozené vady a odchylky (operace uší, nos, profiloplastiky).
2..Operace řešící tělesné křivky – body contouring operations (operace prsou, břicha, liposukce, valy paží a stehen).
3.Operace vztahující se k problematice stárnutí(operace obličeje, čela, víček, s využitím laseru).
4.Doplňkové metody a operace (transplantace vlasů, dermabraze – broušení kůže, chemický peeeling, kolagenové injekce, laserová terapie).
Pojďme se konkrétně podívat na některé hlavní oblasti, co všechno mohou chirurgové opravovat – doslova od vlasů až po prsty na noze.
Obličej je naší výkladní skříní
Říkává se, že tvář je zrcadlem člověka – na ni se nejspíš jako na první podíváme, když se potkáme s někým neznámým. Stěží nás nějak pohodově zaujme – nejen u ženy – obličej s barvou svíčky rozbrázděný hlubokými vráskami, s tmavými kruhy pod očima, odstálýma ušima, dlouhým křivým nosem či dvěma houpajícími se podbradky. Co s tím?
Plastičtí chirurgové si poradí. Vědí, že všichni klienti chtějí vypadat pokud možno mladí. K tomu však nepatří vrásky na čele, pokleslé obočí. Tady pomůže tzv. lifting čela (forehead liftink), kdy se jizvy po operaci ztrácí ve vlasové části.
Plastičtí chirurgové chápou krk a obličej jako jeden komplex. Proto se jejich vypnutí provádí jedinou estetickou operací, která má odborný anglický termín FACE LIFT.
Užívá se lokálního znecitlivění, aby klient necítil, jak mu operační řez vedou z vlasaté části spánkové krajiny směrem dolů těsně nad boltcem, kolem ušního lalůčku do rýhy za boltcem a odtud směrem do vlasů. Operační řez se šije speciálním plastickým stehen, takže na tváři „omlazeného“ klienta žádné zjizvení není. FACE LIFT napne kůži na spáncích, zdvihne pokleslé tváře, odstraní nadbytek kůže v krajině dolní čelisti, zredukuje podbradek a napne kůži na krku.. Operace, která trvá asi dvě hodiny, vyrovnává rozdíl mezi tělesným stárnutím a zachovalou duševní svěžestí. (Výsledek můžeme na vlastní oči vidět i na televizní obrazovce, především v zábavných pořadech.)
Cizinci dostávají potvrzení na vyměněnou hlavu!
Vynikající plastičtí chirurgové tvrdí, že zvládnou „konkrétní výměnu hlavy“.
21. STOLETÍ to potvrdil MUDr. Vlastimil Víšek, PhD., primář oddělení plastické chirurgie prestižního klinického centra ISCARE Lightouse v Praze.: „Od kořínku vlasů až takřka klíční kosti obnovíme či odoperujeme během čtyřapůlhodinové operace všechny anatomické lokality a tím omlazujeme. Jde o kombinace klasických technik, pomocí endoskopie ošetříme třeba i centrální část krku.“ Člověka maně napadne, že takhle mohou změnit podobu třeba hledaní kriminálníci. Ovšem, co asi mohou příslušní úředníci říci, když si rovněž slušný pacient změní díky operaci k nepoznání tvář od podoby, kterou má na různých dokumentech? Není to žádné sci fi! Primář MUDr. Víšek, CSc., jenž má polovinu svých klientů ze zahraničí, prozrazuje: „Například Angličankám po úpravě obličeje musím dávat oficiální speciální potvrzení pro letiště, aby je odtud vůbec pustili z republiky, když porovnávají jejich fotografie v pasu se skutečností.“
Ani odsávání tuku nelze podcenit
O liposukci by mohly vyprávět nejen různé tzv. celebrity. Právě letos uplyne 20 let od její premiéry v naší republice. V roce 1988 ji provedl MUDr. Vlastimil Víšek, PhD. Má dlouholetou praxe, která zahrnuje i mnoho stáží a studijních pobytů na mnoha prestižních pracovištích v Evropě, Americe i Asii. Pro 21. STOLETÍ se svěřil: „Rok předtím jsem byl na dlouhodobé stáži na univerzitní klinice v Rotterdamu, kde kolegové prováděli liposukci a naučili mě to. Podařilo se nám získat aparát z USA.“
Tak, jako mladík nezapomene na první opravdové políbení od ženy, primář Víšek ani on po tisících rozmanitých operacích nezapomíná na první tuzemskou liposukci:
„Přijely dvě silnější dámy z tehdejšího Gottwaldova (dnešní Zlín), přivezly láhev slivovice a zeptaly se mě: ‚Doktore, co s námi provedete?‘ Postavou se blížily Věstonické Libuši. Obě liposukce tehdy měly objem jednoho litru, což je v současnosti podprůměrná hodnota.“
Liposukce se příliš prudce nemění
Za 20 let, které uplynuly v řece času, prošel pokud jde o krásu všemi vývojovými stádii liposukce. Při prvotní –klasické -přišla ke slovu ruční manipulace kanylou (trubičkou) se speciální koncovkou. Tou operatér v podkoží rozbil podkožní tukovou tkáň. Kanyla byla napojena na vysokovýkonnou vývěvu, která tukovou tkáň odsávala. Mnohde se tato klasická liposukce provádí dodnes-.
V polovině devadesátých let minulého století se objevila liposukce ultrazvuková. Ze špičky speciální kanyly (trubičky) připojené na zvláštní aparaturu je emitována ultrazvuková energetická vlna, která rozpouští tukovou tkáň těsně před trubičkou. Vše je opět napojeno na vysokovýkonnou vývěvu. Technika výrazně ulehčuje chirurgovu činnost.
A je tu nejnovější možnost – tzv. vibrační liposukce: Tenká kanyla o průměru 1-2 mm je zasazena do speciální rukojeti, která vyvolává mikrovibrace kanyly do všech směrů… Vibrování 4000 kmitů za minutu způsobí v nejbližším okolí trubičky rozpuštění tkáně – a opět následuje její odsátí vývěvou.
Co je to tumescence?
U žádného způsobu však nechybí tumescence. Princip 21. STOLETÍ vysvětlil primář MUDr. Vlastimil Víšek, PhD.: „Jde o automatické zahájení celé procedury. Jedná se o náplň operačního pole speciálním roztokem. Jeho nosným médiem je fyziologický roztok, do kterého se obvykle přidává lokální anestetikum, adrenalin a nějaké rozpouštědlo mezibuněčného stromatu- dnes bikarbonát. Roztok aplikujeme do podkoží a teprve poté provádíme jednu z uvedených tří forem liposukce.“
Umíte si představit, že vám jako v pohádce po mávnutí kouzelným proutkem mizí z těla tukové polštáře? Kolik tuku se tak asi odsaje, pane primáři?
„Bereme to na objem odsátí – záleží na typu postavy. Ideální pacientkou je mladá dívka, která je relativně štíhlá a má pouze tukové polštářky v určité oblasti, nejvíce na hýždích. Navíc se chlubí dokonalou pružnou kůži. Tak z obou hýždí dohromady dostaneme objem do 1 litru“.
Může záležet i na pružnosti kůže
Většina pacientek je však korpulentnějších, často nemají ani dostatečnou elasticitu kůže. Chirurg tedy musí opravdu odpovědně zvažovat, zda liposukci má vůbec provést. Setkáváme se s pacientkami, které si uvědomují, že po odsátí většího objemu tuku jim vznikne plandavá kůže, ba dokonce převis.
Za horní hranici u pacientky se považuje odsání pěti litrů,. Jde o velkou zátěž pro organismus. Současně se totiž odsává i trochu krve. Dále se vytváří krevní výron – modřina v oblasti odsávání. Pacientka tak může ztratit kolem půl litru krve – a už ztráta cca 750 ml je nebezpečná. Více se nedoporučujwe dělat, pokud nemá operatér poblíž transfúzní stanici a jednotku intenzivní péče.
V zahraniční odborné literatuře se sice uvádí, že jistý chirurg v USA odebral patnáct litrů. U plnoštíhlých žen podobných Věstonické Venuši bychom to také dovedli, ale je to hazard se životem.“
Jak málo stačí ke štěstí
Primář MUDr. Víšek, PhD., nikdy nezapomene na pacientku, která měla (částečně i z genetických důvodů) tak zdeformovanou spodní část těla, zejména nohy, že byla bez šance, aby si v obchodě koupila kalhoty. Tak si je musela nechávat speciálně šít. Při liposukci jí nejprve odsál pět litrů tukové tkáně, po půlroční přestávce další šestilitrovou dávku. Samozřejmě jí zůstala plandavá kůže, velké převisy. Nemohla jít nikam na pláž, svléknout se na veřejnosti. Přesto byla velice šťastná, že si konečně může bez problému kupovat kalhoty. Ovšem plánuje, že si nechá chirurgicky odstranit i problematické části kůže.
Věstonické Venuše jsou minulostí
Obliba ženských ňader má předlouhé dějiny. Nemusí to být zrovna Věstonická Venuše, ale mnohem pohlednější krásky v podání třeba bohyně Afrodité. Každopádně prsy, jako jeden z nejreprezentativnějších symbolů ženství, patří mezi parametry krásy, i když ta je relativní pojmem.
Zakladatel naší estetické chirurgie MUDr. Karel Fahoun, DrSc., to vystihl:„Není divu, že tvar, symetrie a také velikost ňader výrazně ovlivňují psychiku ženy v případě, že dojde, podle jejího názoru nebo názoru okolí, k nějaké odchylce.“
Čeho se týká psychika?
A těch může být habaděj – nedostatečný vývin jednoho či obou prsů, jejich asymetrie, deformity získané po operacích, odstranění prsu pro nádorové onemocnění či po úrazech. To vše způsobuje většině postižených vážné psychické trauma a negativně ovlivňují celý život.
Ostatně z každodenní zkušenosti víme (a také vidíme), že u většiny žen s postupujícími léty se mění i jejich poprsí. „V dívčím věku bývají prsy většinou pevné, ale později vlivem hormonálních změn, těhotenstvím a kojením, postupně poklesávají a žláza více či méně ubývá. Tento vývoj je bohužel trvale těžko ovlivnitelný jinak než chirurgicky,“ dozvídáme se od MUDr. Fahouna, DrSc.
To je on – slavný silikon!
Pan primář Víšek otevírá zásuvku a decentně vytahuje ženské ňadro s výzvou, abych si ho ohmatal. Na omak je jako živé! Samozřejmě jde pouze o houbovitý „polotovar“, bez kterého by však nemohly ženy získávat nepřírodní bujné vnady.
Existují silikony s různým vzorem. Jsou základní – silikonový obal a uvnitř silikonový gel stejného skupenství jako obal. Jindy se náplň mění – je to třeba fyziologický roztok či sojový olej … „Primář Víšek: „ Moje zkušenosti ukazují, že nejlepší je silikonový gel. V silikonovém obalu jsou totiž mikropóry, kterými směsi řidší než tento gel unikají ven. Organismus to samozřejmě nijak nepoškodí Při naplnění fyziologickým roztokem za pět až deset let implantát ztratí objem až polovinu. Proto je nutné ho asi po 10 letech vyměnit. Ovšem na silikonový gel americké firmy Mengem dávají garanci jako u karoserie auta – deset let, ale běžně to vydrží až třicet let.“
Není ňadro jako ňadro
Operace, při které se dají prsa pomocí silikonových implantátů zvětšit z velikosti pingpongového míčku až do velikosti míče se nazývají augmentace. Pobyt na operačním sále trvá asi hodinu – v celkové narkóze. Implantát se ukládá pod prsní žlázu na první prsní sval. Jen někdy si ženy stěžují, že při určitém pohybu jim ˇňadra „šplouchají“, když v sobě mají fyziologický roztok. Samozřejmě to nijak neohrožuje případné kojení!
Tvar ňader se zlepšuje díky modelační mammaplastice . Redukční mammaplastika prs zmenšuje, naopak rekonstrukční mammaplastika vytváří nový prs – většinou po předchozích operacích.
Většina žen nemá ňadra zcela shodná (i pokud jde o dvorce). Někdy potřebují operovat i vpáčené bradavky. Gynekomastie je označení pro odstranění zbytnělé prsní žlázy u mužů.
A co nás čeká v budoucnu? Plastičtí chirurgové chtějí s pomocí moderní techniky operovat co nejšetrněji – a tím zkrátit pooperační hojení. Velmi se spoléhají na vývoj endoskopických metod (pomocí optických světelných sond), který je v oboru plastické chirurgie zatím „v plenkách“.
Stále však bude platit moudrost, kterou vyslovil Oscar Wilde: „Krása má tolik významů jako člověk nálad. Je symbolem symbolů“.
Více se dozvíte:
J. Měšťák a kol.: Úvod do plastické chirurgie, Karolinum, 2005
J.Slezák: Plastická chirurgie, Al Press, 2007
L. Fialová: Jak dosáhnout postavy snů, GRADA, 2007
K. Fahoun, S. Štroblová – Tvář (MUDr. K. Fahoun nejen o estetické chirurgii), Somix, 1998
D. Záruba, T. Doležal: Chirurgie pro krásu, MAXDOF, 1999
S laserem vedou i „hvězdné války“
Mezi moderní pomocníky plastických chirurgů náleží laser. Také ten se představuje v různých podobách a slouží různým účelům. Připomeneme hlavní:
Operační laser – laserový skalpel, kterým se vedou řezy v místech, kde je hodně jemných cévních kapilár a při řezu normálním skalpelem hrozí velké krvácení. Názorným příkladem je unikátní metoda řezů v dolním spojivkovém vaku při plastice dolních víček, kdy se operace obejde bez kapky krve ve sliznici. Jindy se osvědčuje, když se dává implantát do brady a řeže se sliznice dole před řezáky…
Laser operační umí vybrušovat kožní kryt na poměrně velké ploše. Často se využívá při omlazování obličeje, konkrétně odstraňování vrásek. U mladších lidí se osvědčil při likvidaci jizev po akné. Po ošetření to však není bez dočasných následků. Operovaná část připomíná středně hlubokou odřenina. Souvisí s tím však kladný bioefekt, protože se zvýší plastičnost kůže
Laser se dá využít i plošně bodově (ploška 2- 4 mm), kdy umí „vystřílet“ bradavice na chodidle či kolem nehtů (Chirurgové to trefně pojmenovali „hvězdné války“.)
Transplantace není legrace
Při mnoha chirurgických operacích se hlásí o slovo transplantace – přenášení tkání nebo celých orgánů.
Podle druhu použité tkáně k transplantaci odborníci rozlišují následující možnosti:
* autotransplantace – používá se tkáň z jedince, který je operován.
alotransplantaci (homotransplantace) – tkáň z jiného jedince téhož druhu.
xenotransplantace (heterotransplantace) – tkáň z jedince jiného druhu.
izotransplantace- tkáň imunologicky totožného dvojčete. (Rovná se tedy autotransplantaci.)
aloplastika- pokud se k náhradě použije cizí materiál. (Ten by měl být nedráždivý. Osvědčily se umělé hmoty, kovy a porcelán.)
Třeba plastická chirurgie využívá tukovou tkáň k výplním propadlých míst.
Převážně z oblouků 7.- 10. žebra se získávají chrupavky.
Kostní transplantáty poslouží mj. k výplni.
Nejčastěji užívanou transplantací v chirurgii je volný přenos kůže. Nevyhnutelný je zejména při léčbě popálenin, ošetřování ztrátových poranění a radikálním odstraňování kožních nádorů. Největší hodnotu má volně přenesený transplantát obsahující všechny vrstvy kůže bez podkožního tuku, který by bránil jeho přihojení. Mezi tkáně, které lze užít k transplantaci patří mj. kostní dřeň a oční rohovka.
Vedle transplantátu se v chirurgii užívá i tzv. lalok, který má – na rozdíl od transplantátu – definovanou stopku, což je místo, kterým je vyživován. Operatéři lalok (např. z čela) využívají již dávno.
Pořadí četnosti operací
1. obličej
2. poprsí (i zmenšení, třeba po kojení
3. liposukce (často i břicha)
Rizika nejsou nulová
Také s každou plastickou operací souvisejí i jistá rizika. Předpokladem úspěchu je, že chirurg dobře odoperuje a pacientka bude svědomitě dodržovat pooperační režim, třeba nezačne sportovat příliš brzy.
Ačkoli krása je pojem relativní, bolí zcela konkrétně. Kdysi při vylepšení stavu pokožky na tváři tzv. liftinkem musel chirurg zájemkyni zbavovat vrstev pokožky, čímž často narušil drobná nervová zakončení i vlásečnice. Klientka nesměla nejméně 14 dní chodit mezi lidi, operované místo ji bolelo. Hrozily i různé pooperační komplikace. Dnes se užívají zcela jiné postupy – s využitím botoxu (botulotoxinu), což je vlastně tzv. klobásový jed. Ten samozřejmě ve větší míře může člověka i otrávit. Leč v přiměřené míře a v rukou zkušeného operatéra posloužit. Při většině plastických operace uvidíme i hodně krve, protože chirurgové zasahují ve velmi citlivých místech.
Hrozí kráskám exploze?
Čas od času se vynoří hororový příběh o tom, jak ženě s poprsím vylepšeným silikonovým implantátem při cestě letadlem ve velké výšce ňadro „vybuchlo“. Co tomu říká odborník – MUDr. Víšek, PhD,?
„Když se mě pacientky na podobné možné hrozby ptají, tak jim z legrace, ale na druhou stranu vážně, říkám že s implantáty mohou bez problému lézt na Mount Everest či se naopak potápět. Nic se jim nestane – samozřejmě ani při cestování letadlem. Měl jsem klientku, která se chystala na cestu do Antarktidy. Také tu jsem ujistil, že jí prsa s implantáty ani v mrazu nezmrznou. Po návratu mi to potvrdila.“
Genitálie podle katalogu, změna pohlaví
Opravdoví odborníci dovedou provádět rozmanité úpravy i na mužských a ženských genitáliích. Především v USA je běžné, že bohatě ilustrované katalogy nabízejí různé tvary ženských genitálií. Mnohdy však zájemkyním taková nabídka nestačí a přinášejí přímo ukázky z pornočasopisů. Vaginoplastika má především klienty ve věku 30 – 50 let, cena je „lidová“ – do 7000 USD. Poslední módou je, že až z Austrálie přilétají bohaté klientky, aby se nechali intimní místa upravit v Los Angeles, tedy na klinikách, které využívají filmové hvězdy.
Žhavou novinkou se stává kult penisu, kdy implantáty zvětšují jeho objem a délku. Chirurgové svaly držící penis se našívají přímo na stydkou kost.
Dost zájemkyň (hlavně ze zahraničí) žádá vytvoření nové panenské blány. Takový výkon se však nabízí i u nás – za cca 15 000 Kč se klientky zas stanou neposkvrněnou pannou.
Vrcholem v této oblasti slastí však je, že plastičtí chirurgové dokážou přímo změnit pohlaví – z muže udělat ženu (male to female) či naopak – female to male.)
Roman Šmucler – hvězda televizní i zubní
Většina z nás zná MUDr. Romana Šmuclera jen z televizní obrazovky. Je to však i uznávaný odborník ve stomatologii. Dozvěděli jsme se od něj: „Zubní implantáty – umělé titanové kořeny – už dnes poskytují vyšší životnost než klasické můstky a protézy. Pokud má pacient dostatek kvalitních okolních tkání, je možné nejenom zavést implantát ihned po vytržení vlastního zubu, ale dokonce na něj ten samý den dát korunku. Výměna zubu za nový jak v autoservisu! Je-li kosti málo či má nevhodný tvar, není nikterak nemožné si novou kost vypěstovat!“
Zkrášlení není zadarmo
Uvádíme nejnovější ceník orientačních nejnižších a nejvyšších cen (v Kč) pro jednotlivé zákroky plastické chirurgie v ČR: Někdy (u nižších částek) nezahrnují veškerou péči a kvalitu pracoviště.
Abdominoplastika (operace břicha) 7000- 45 000
Botox/ Dysport (vyhlazení vrásek) 1000-10 000-
Chemický peeling 390 – 6300
Keramické korunky a můstky 250- 7700
Laparoskopická bandáž žaludku 100 000-130 000,-
Laserová depilace (odstranění chloupků) 200 – 8000
Laserové odstranění kožních výrůstků 300-10.000,-
Laserové odstranění tetování a pigmentací 50-30 000,-
Léčba chronické rýmy 200-3000
Léčba křečových žil (varixů) 500-20 000
Liposukce (odsání tuku), různé druhy 2500- 49 500,-
Mezoterapie (revitalizace obličeje, krku, dekoltu, rukou) 1000-14 000
Modelace prsou (breast-lift, mastopexe) 15 000-30 000,-
Obličejové implantáty 5000-13 500,-
Odstranění chrápání 6500-11000,-
Operace mužského genitálu 6000-16 000-
Operace nosu (rhinoplastika) 6000-32 000
Operace očních víček (blepharoplastika) 5000-22 000
Operace rtů 4000- 26000,-
Operace uší (otoplastika) 3000-15000
Permanentní make-up 1000-6900
Plastická operace hýždí 10 000-30 000
Plastická operace pochvy 12 000
Rekonstrukce panenské blány (hymenoplastika) – 15 000
Rekonstrukce prsu 10 000
Transplantace vlasů až 100 000-
Zvětšení prsou (augmentace) 14 000 –68 000-
Zvětšení rtů tukem (lipofilling) 5000 –16 000,-
Nic se nesmí přehánět!
Mnohé osoby (převážně ženy) se pomocí plastiky chtějí přiblížit nějakému svému idolu. Bezkonkurenčně mezi nimi vede Angličanka Cindy Jacksonová, která chtěla vypadat přesně jako panenka Barbie.
Za 16 let absolvovala 29 různých plastických operací! Stala se chodící reklamou na možnosti estetické chirurgie: Změnil se jí mj. tvar očí i nosu, zmenšil podbradek, dostala obličejové implantáty, ňadra se proměnila k nepoznání. Z břicha a hýždí zmizely tukové polštáře, naopak její vlastní tuk jí pomohl vytvarovat rysy tváře. Známí tvrdí, že vypadá mnohem lépe a mlaději než před čtvrtstoletím.
Krása se (vy)platí?
Za plastické operace mnozí lidé vydávají značné finanční prostředky, ovšem na druhé straně se jim to může bohatě vyplatit – zejména v USA. Tam podle nejnovějšího průzkumu v určitých profesích krasavice často vydělává až o 20 % více než její kolegyně, která má nadváhu. (Naštěstí tolik to už neplatí o mužích.)
