Dokonalá souhra všech jedinců v mravenčích koloniích je možná jen díky precizně vyladěné komunikaci. „Slova“, jimiž si mezi sebou jednotlivci předávají zprávy, mají většinou podobu chemických signálů.
Již méně často používají mravenci přímého doteku a ještě méně často zvuků. Těmito kanály mohou s dospělými mravenci komunikovat i larvy. Jak jsou na tom ale kuklící se jedinci, kteří jsou od vnějšího světa izolováni pevnou slupkou?
Podle vědců vedených Lucou P. Casaccim z univerzity v Turíně však mají kukly také jistou možnost komunikace. Chemické signály sice kuklou neproniknou, mohou však na své ošetřovatele „zamlaskat“. Jejich zvukové signály dávají jejich ošetřovatelům na srozuměnou, jakou pozici budou v mraveništi zastávat.
Když vědci mravence vyrušily, popadly dělnice přednostně ty kukly, které s nimi takto komunikovaly. Upozornit na sebe včas se tedy skutečně vplácí. A asi nejen mravenčím kuklám.