Že biologové a vědci čas od časů značkují některé živočichy, je všeobecně známá věc. Kroužkují se ptáci, značkují se ohrožené šelmy, surikaty běhají po Kalahari s vysílačkou na krku. Ale značkování jednoho z nejděsivějších tvorů, který plave v oceánech? To je novinka, kterou se nyní mohou pochlubit Mexičané.
Ono „chlubení“ je samozřejmě myšleno s velkou nadsázkou. Mexická úřední místa by jistě byla raději, kdyby k podobnému kroku nebyla nucena přistoupit. Mexické pacifické pobřeží se v poslední době stalo místem, kde se v reálu odehrává další pokračování snímku Čelisti. Třicet let zde žraloci neútočili, ale letošní květen vše změnil. Za oběť padli žralokům dva surfaři, třetí pak s těžkými zraněními dlouho ležel v nemocnici.
I rybáři jsou překvapeni
Mexičané žijící na západním pobřeží země jsou v šoku. „Žraloci tu byli, čas od času se dostali i do konfliktu s lidmi, ale spíše se jim vyhýbali. Ale to, co se děje letos, to nemá obdoby,“ prohlásil šestapadesátiletý rybář Felix Sanchéz.
Zatím poslední obětí byl americký surfař Bruce Grimas. Jeho anděl strážný však byl v té chvíli poblíž. Žralok se Grimasovi sice zakousl do paže, ale surfaři se zázrakem podařilo z jeho smrtícího sevření vyváznout a doškrábat se na břeh. „Ani jsem neměl čas zpanikařit,“ vykládal později. „Pomyslel jsem si: Nechci umřít. Nechci přijít o ruku.“
Rána pro turismus
Grimas netušil, že ani ne kilometr od místa, kde se predátorem setkal, zahynul při podobném „rande-vous“ devětačtyřicetiletý Mexičan. Měsíc před tím se dostaveníčko se žralokem stalo osudné jinému americkému surfaři. Vodymilovní Mexičané najednou odmítali si v Pacifiku smočit byť jen prst a vyděšení turisté svými dalekohledy pozorovali oceán, zda se někde neobjeví charakteristická trojhranná ploutev.
Příjmy z turistického ruchu jsou pro Mexiko důležité, takže místní úřady se daly do práce. Na místo byl povolán mimo jiné proslulý odborník na žraloky George Burgess z Floridské univerzity. I on zkoumá, čím to je, že se žraločí útoky na člověka v této oblasti množí.
Vysílačky pro žraloky
Vlna útoků nebezpečných predátorů vedla mexické vědce k neobvyklému kroku. Mexičtí biologové se odhodlali některé žraloky označkovat, či lépe umístit na ně elektronické zařízení, které bude přenášet informace o jejich pohybu. Výsledky šetření by měly pomoci vysvětlit záhadu, proč se v poslední době žraloci u západního pobřeží Mexika vyskytují oproti minulosti v tak hojném počtu.
„Malá skupina žraloků dostala elektronické zařízení, které přenáší údaje o jejich pohybu a chování prostřednictvím rádiových frekvencí,“ řekl ministr životního prostředí mexického státu Guerrero Sabas Arturo de la Rosa. Žraloci budou sledováni dva měsíce a poté bude následovat roční rozbor jejich pohybu a možností, které by opakovaným útokům měly zabránit.
Čtyři lidé ročně…
Značkování žraloků bude docela nebezpečným adrenalinovým sportem. Tyto paryby budou odchyceny do speciálních sítí, označkovány a poté vypuštěny zpět do moře. Projektu se mohou účastnit i místní rybáři. Ten z nich, který narazí na označkovaného žraloka, dostane odměnu. Rybáři si tedy téměř jistě pořídí do svých lodí i fotoaparáty, aby poté mohli podat příslušný důkaz a nedocházelo k podvodům.
Zemi Aztéků se přitom žraločí útoky v posledních letech úspěšně vyhýbaly. Podle statistik organizace International Shark Attack File, která monitoruje žraločí útoky po celém světě, poslední smrtelný případ byl v Mexiku zaznamenán v roce 1997. Při pacifickém pobřeží pak dokonce v roce 1978. Mezi roky 1880 až 2007 zde bylo zaznamenáno celkem 37 napadení, z čehož 20 skončilo fatálně. Pro srovnání, mezi roky 1700 až 2007 bylo v Austrálii zaznamenáno 344 útoků, z nichž 136 si vyžádalo cenu nejvyšší – lidský život. Ročně si žraločí ataky vyžádají průměrně čtyři oběti.
Zvláštní žraločí smysly
Každý tvor potřebuje k orientaci v okolním prostředí smysly. Člověk jich má pět – zrak, sluch, čich, hmat a chuť. Příroda si ovšem se smysly umí docela pohrát. Žralok má dva zvláštní smyslové orgány, které jsou v živočišné říši zcela ojedinělé.
Postranní čára
Postranní čára funguje na způsob detektoru změny polohy tím, že registruje sebemenší záchvěv vodního proudu a tedy i vibrace, které z něho pramení. Kromě toho má navíc rozhodující roli v udržování rovnováhy. Často je srovnávána se sonarem.
Jedná se o kanálek probíhající pod kůží téměř po celé délce obou stran trupu, který je s kožním povrchem spojen pomocí dalších menších kanálků. Další podobné kanálky jsou také umístěny na hlavě, kde obkružují oči a sledují okraj čelistí. Uvnitř kanálků jsou smyslové buňky zvané neuromasty, které registrují tlaky, jež se na ně přenášejí z tekutiny (tzv. lymfy), v níž se vznášejí. Takto získané informace jsou pak předávány do mozku.
Lorenziniho ampule
Lorenziniho ampule, které jsou umístěny pod rypcem žraloka, jsou detektory teplotních a vibračních změn a zaznamenávají také změny slanosti, kontaktního tlaku i zcela nepatrné změny elektrického pole. Nesčetné pokusy dokázaly, že i ve zcela kalné vodě dokáží žraloci lokalizovat svou kořist, a to i tehdy je-li třeba nehybná nebo dokonce zahrabaná v písku (všichni živočichové včetně člověka vytvářejí slabé elektromagnetické pole). Tento orgán také velmi pravděpodobně nahrazuje zrak, když má žralok při útoku zakryto oko mžurkou nebo ho pootočí dozadu.
Štěstí v neštěstí
Pořádnou kliku měl jedenatřicetiletý Aaron Seare. Tento Australan surfoval o letošních prázdninách poblíž pláže u města Warrnambool ve státě Victoria. Při jedné z figur zaregistroval ve vodě podezřelý pohyb, a než se stačil vzpamatovat, téměř třímetrový žralok měl v tlamě provaz, kterým měl Seare přivázán surf k noze. Už už se zdálo, že žraločí zuby budou to poslední, co mladý muž ve svém životě spatřil. Jakoby zázrakem se v tu chvíli objevila mohutná vlna, která surfaře odhodila až na břeh. Seare si po vzpamatování se ze šoku všiml, že provaz je překousnutý pouze pět centimetrů od jeho nohy.
