Na nejzápadnějším okraji Prahy, ve Zličíně, vykopali archeologové dosud největší známé pohřebiště z doby stěhování národů na našem území! 
Ojedinělý záchranný výzkum na staveništi obytného souboru Zličínský Dvůr trval od konce roku 2005 až do letošního léta. Archeologové Muzea hlavního města Prahy a později společnosti Labrys, o.p.s., tu odkryli velké kostrové pohřebiště tzv. vinařické skupiny z 5. století našeho letopočtu. Odpočinek tu našlo 177 lidí!
Nálezové okolnosti prozrazují, že zličínské pohřebiště se zřejmě podařilo prozkoumat celé. V hrobech se našla spousta vzácných předmětů, a to přesto, že takřka všechny byly dávno vyloupeny. Uvedené skutečnosti činí zličínský objev zcela mimořádným nejen u nás, ale v celé střední Evropě.
Když Čechy patřily Germánům
Zličínské hroby pocházejí z bouřlivých časů, kdy se od základu měnila podoba Evropy. Území Čech tehdy obývalo germánské obyvatelstvo, především původu svébského. Kultura české kotliny se rozvíjela pod pozdně římským vlivem a také pod přímým vlivem nových skupin obyvatelstva, migrujících do střední Evropy z východu. Pojem vinařická skupina, kterým je tato kultura označována, souvisí s Vinařicemi u Kladna, kde bylo koncem 19. století v místní cihelně vykopáno (a zničeno) první její zaznamenané pohřebiště.
Po lidech vinařické skupiny se dochovalo jen málo sídlištních nálezů. Jedna z nejlépe prozkoumaných osad se nachází v Praze-Ruzyni, doposud nejvýznamnější prozkoumané sídliště stálo na někdejším keltském oppidu Závist u Prahy. Protože tehdejší lidé budovali především srubové konstrukce nadzemního charakteru, v terénu po nich mnoho stop nezůstalo. Jejich hroby jsou na nálezy přece jen bohatší. Našly se v Bříze u Litoměřic, Stehelčevsi u Kladna, v Měcholupech na Lounsku, v Kolíně a také v řadě dnešních pražských částí – Radotíně, Libni, Kobylisích nebo Bubenči. Většina uvedených hrobů a pohřebišť byla prozkoumána v době, kdy archeologie ani zdaleka nebyla na tak profesionální úrovni jako dnes. Zličínské pohřebiště má i proto mezi nimi výjimečné postavení.
Neviditelné hroby a pes-záchranář
Víc než patnáct století staré hroby na povrchu prozrazovaly tmavé oválné obrysy. Skrývaly řadu překvapení. „Na počátku výzkumu byla nejpřekvapivější okolností hloubka hrobů,“ prozradil 21. STOLETÍ vedoucí výzkumu, archeolog Jiří Vávra ze společnosti Labrys. „Prozkoumat takovou kubaturu zeminy je náročné na úsilí a hlavně na čas, takže se to i příslušným způsobem prodražuje.“ Někteří nebožtíci leželi až tři metry hluboko!
Pokud měla hloubka hrobů odradit zloděje, pak se snaha pozůstalých minula účinkem – prakticky všechny hroby byly vyloupené. Tmavé ovály na povrchu byly ve skutečnosti nánosy zaplněná ústí vykrádacích šachet. Z většiny vystupovaly na východní straně světlejší nezřetelné pravoúhlé obrysy skutečných hrobových jam. Archeologové se obávali, aby nepřehlédli případné nevyloupené hroby, které na povrchu nemusely být znatelné. Věnovali proto velké úsilí jejich nalezení. Zřejmě poprvé na pohřebišti tohoto období byl ve Zličíně proveden geofyzikální průzkum. Archeologové dokonce zkusili metodu, která u nás na výzkumech není obvyklá – využili psa, cvičeného na vyhledávání historických ostatků člověka. Metodu označili novým termínem „kynoprospekce“. Border kolie Ness kalifornské kynoložky českého původu Evy Čečilové se osvědčila. Nejen že úspěšně označila několik již objevených hrobů, ale pomohla také najít jeden hrob, který by jinak archeologům možná unikl. I ten byl však vykradený.
Vykradači hrobů
Jediný s jistotou nevykradený hrob byl objeven na podzim roku 2007. Patřil dítěti, z jehož ostatků zbyly jen zuby – zbytek strávila okolní zemina, což byl osud mnoha zdejších koster. V dětském hrobě se našly zbytky náhrdelníku ze skleněných korálků a zlatých spirálek, dvě zlaté spony ze šatů, dvě přezky z obuvi, zlatý prstýnek a také jantarový korálek. Hrob byl neznámo proč orientován opačně než všechny ostatní hroby na zličínském pohřebišti – hlavou k východu. Ostatní mrtví leželi v poloze, typické pro kostrové hroby vinařické skupiny – na zádech, hlavou k západu. Lupiči k jejich ostatkům mnoho úcty neměli, kostry se často našly porušené a někdy doslova rozházené po celém hrobě. V řadě případů však i přesto zůstaly kloubní spoje ve správné anatomické poloze. Hroby tedy byly vykradeny nedlouho po pohřbu, kdy ještě vazivo nebylo zcela rozpadlé. O tom svědčí i poloha zbytků rakví a jejich vík, poničených lupiči, jejichž touha po cennostech byla větší než strach z mrtvých.
Vykrádací šachty mají trychtýřovitý tvar a pokaždé míří do západní části hrobové jámy. Právě v oblasti hlavy a hrudníku se totiž nacházely nejcennější předměty, např. zlaté šperky. Některé lupiči při vykrádání poztráceli a archeologové je našli v mělčích vrstvách, na rozhraní šachty a původního zásypu hrobu.
Vzácnosti „z dovozu“
I přes důkladnost dávných vykradačů se v hrobech na území dnešního Zličína vedle kosterních pozůstatků dochovala i řada vzácných nálezů. Mnohé z nich jsou zcela výjimečné a svědčí nejen o bohatství některých zdejších obyvatel, ale i o vzdálených kulturních kontaktech, např. formou dálkového obchodu.
K takovým nálezům patří červená keramická miska typu terra sigillata původem z východní Galie nebo 18 skleněných pohárů a nádob, pocházejících zřejmě z římských provincií v Podunají a Porýní. Jedna keramická nádoba má svůj původ v saském prostředí na severu dnešního Německa, osm jantarových korálků zase pravděpodobně na pobřeží Baltu.
Poklady skryté v zemi
Celá řada předmětů je vyrobena ze stříbra a zlata. Velký význam má především více než šedesát nalezených spon, které sloužily ke spínání oděvu. Jejich tvary, zdobení i použitý materiál podléhaly módě, která se v čase měnila. Srovnáním s nálezy spon z jiných lokalit dovedou archeologové určit, z jaké doby ty zličínské pocházejí. „Na základě spon můžeme zdejší pohřebiště datovat do poloviny až druhé poloviny 5. století,“ říká k tomu Jaroslav Jiřík, archeolog Prácheňského muzea v Písku, který se výzkumů účastní jako externí spolupracovník. „Čtyři spony se však se zahraničními analogiemi neshodují, a proto byly na základě tohoto výzkumu nazvány sponami typu Zličín,“ dodává. Jeden z pohřbených používal jako sponu římskou minci císaře Honoria z počátku 5. století s přiletovaným vinutím a jehlou ke spínání. A co ještě se tu našlo?
Tisíce skleněných korálků. Stříbrné či zlaté jehlice, závěsky, rolničky, nákončí, prsten a v jednom z posledních zkoumaných hrobů také masivní nákrčník. Dále kostěné hřebeny a desítky železných předmětů, zvláště nožů, a jediná opravdová zbraň – železný hrot šípu. Většina zdejších pohřbených jsou ženy a děti. Předpokládá se, že muži umírali a byli pohřbíváni především na bojištích.
Tajemství výklenků
Zličínské hroby se vyznačují jednou zvláštností, která byla poprvé ve velké míře dokumentována právě až na tomto pohřebišti. Třicet ze 177 mrtvých mělo nad hlavou, v západní stěně hrobové jámy, vydlabaný výklenek, ve kterém ve většině případů dosud stály nádoby. Hlavně ty skleněné, které byly nalezeny právě jen ve výklencích nebo spadlé pod nimi, ale někdy i nádoby keramické.
Podobné výklenky se v hrobech vinařické skupiny sice už v minulosti našly, ale protože zkoumaná pohřebiště obsahovala až dosud nanejvýš 15–20 hrobů a výklenky byly jen v některých, jejich přítomnost nebyla považována za nějaký typický jev. Zličínský výzkum to změnil. Nikdo ale neví, co přítomnost výklenků znamená.
„Na základě bohatého nálezového inventáře vznikla myšlenka, že by se tady, ve Zličíně, mohlo jednat o pohřebiště elity,“ říká Jiří Vávra. „Domnívám se však, že se to nedá vztáhnout úplně na všechny pohřby, protože se v rámci celého pohřebiště dají pozorovat rozdíly jak v podobě a velikosti hrobových jam, tak i v jejich vybavení.“ Vedle řady průměrných hrobů je na pohřebišti i několik hrobů výjimečných. Právě ty však byly vykradeny nejdůkladněji.
Svědectví rakví
Ve dvou hrobech se archeologům podařilo najít zbytky dubového dřeva ze ztrouchnivělých rakví. Dokonce je možné, že by odborníci – dendrochronologové – mohli z dubových letokruhů na rok přesně vyčíst datum pokácení stromů, z nichž byly rakve zhotoveny. Záleží na tom, zda se badatelům podaří najít dostatečně dlouhou sekvenci po sobě jdoucích letokruhů, jejichž proměnlivou šířku by mohli porovnat s již existujícím standardem. I kdyby se to nepovedlo, zůstanou zbytky dřeva ze zličínských hrobů cenným srovnávacím materiálem.
V hrobech se dochovaly i další vzácné organické pozůstatky – stopy textilií a kůže, zbytky vlasů nebo kožešin a pylová zrna. Usazeniny na dnech keramických i skleněných nádob snad prozradí, jaké potraviny nebo tekutiny v nich lidé kdysi přechovávali. Analýzy mohou přinést i spoustu dalších informací o životě dávných obyvatel Prahy-Zličína. Odkrytím a vyzvednutím nálezů ani předáním lokality stavbařům totiž výzkumy tamního pohřebiště nekončí. Díky moderním metodám bude možné zjistit ještě mnoho zajímavého.
Kostry v laboratoři
Pomocí nejrůznějších technických metod bude možné určit např. složení slitin, původ jednotlivých surovin, materiálů, a tedy i předmětů z nich, použité výrobní postupy a technologie. Jejich rozbor může mimo jiné napovědět, jak probíhalo pohřbívání zličínských mrtvých, které hroby jsou starší a které mladší. A to není vše.
„Praha-Zličín je pohřebiště, které je prozkoumáno ve své úplnosti a v zásadě se nám zde nabízí možnost studovat nejen způsob života, ale i celou složitou šachovnici mezilidských vztahů tehdejší populace,“ představuje další směry bádání archeolog Jaroslav Jiřík.
Spoluautor výzkumu, antropolog Pavel Kubálek, např. provádí morfologický rozbor kosterního materiálu, určuje pohlaví a věk jedinců. Přitom jsou sledovány různé degenerativní změny na kostech a také stav chrupu zemřelých. Budou tak získány neocenitelné informace o vlivu životních podmínek, fyzické a fyziologické zátěži.
Zajímavá data o zdravotním stavu pohřbených jedinců by mohl přinést i parazitologický rozbor, který přislíbil provést Libor Mikeš z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Archeologové k tomu účelu odebrali ve všech hrobech vzorky půdy z oblasti břišní dutiny.
Co prozradí zuby
Další údaje by měla přinést archeogenetika prostřednictvím rozboru DNA, který zpracuje genetik Daniel Vaněk z firmy Forenzní DNA servis. Díky tomuto rozboru bude možné stanovit příbuzenské poměry zesnulých a jejich geografický původ. Výsledky umožní odlišit jednotlivé rodinné skupiny a určit genealogickou posloupnost zemřelých. V ideálním případě bude možné sledovat fungování sociálních vztahů v komunitě – např. jestli se po sňatku muži stěhovali za svými ženami nebo naopak. Zajímavé výsledky mj. i o příbuzenských vztazích by měla přinést také odontologická analýza zubů, na níž přislíbil účast Andreas Bečka ze stomatologické kliniky Danglart.
V zubech zůstává zachován i záznam o tom, jak se lidé přesouvají v prostoru. Kdo a odkud do Zličína přišel nebo kde během svého života pobýval, lze zjistit porovnáním množství nestabilních izotopů stroncia a olova a stabilních izotopů kyslíku a uhlíku právě v zubech a kostech. Zuby zličínských mrtvých prozkoumá specialista na tuto problematiku, antropolog Matthew Mike Schweissing z mnichovského ústavu Staatsammlung für Anthropologie und Paläoanatomie. Podle Jaroslava Jiříka tak bude získán plastický obraz o přítomnosti jedinců ze zličínského pohřebiště v čase a prostoru: „To je velice důležité hlavně proto, že zličínské nálezy pocházejí z období stěhování národů, a tedy velkých přesunů obyvatelstva.“
Attilovi současníci
Nalezené artefakty z pohřebiště vinařické skupiny z doby stěhování národů z Prahy-Zličína (zběsilá věta – pozn. korekt.) jsou zatím většinou v konzervátorských dílnách a laboratořích. Nakonec skončí ve sbírkách Muzea hlavního města Prahy. Bude to významný přírůstek, vždyť kdo ví, zda se ještě někdy někde podobně bohatou lokalitu podaří nalézt.
Archeologové slibují, že na konci výzkumu nebude jen nějaký katalog nálezů, ale odborná publikace, která podrobně pojedná nejen o pohřebišti v Praze-Zličíně, ale také o době 5. století v Čechách a střední Evropě vůbec. Než ale vyjde, pár let to potrvá. Neuspěchat její vydání se jistě vyplatí.
Jaroslav Jiřík nám ještě na závěr řekl: „Můžeme s jistotou tvrdit, že někteří lidé, pohřbení na zličínském pohřebišti, byli současníky Attilových výbojů. Další zcela jistě zažili pád západořímského impéria a někteří se dožili obsazení Itálie Theodorichem Velikým. Dá se tedy trochu nadneseně říci, že výzkum v Praze-Zličíně otevírá bránu minulosti.“
Chceme-li minulost poznat, stačí do té brány vejít.
Divoké páté století
Doba stěhování národů
Pozdně antické impérium, rozdělené na východořímskou a západořímskou říši (píše se s s minuskami, nejde o názvy „oficiálních státních útvarů“, viz Slovník spis. jazyka českého, Akademia Praha + Ústav pro jazyk český ČSAV… – pozn. korekt.) , sousedilo na severu a východě Evropy s územím, ovládaným nepřátelskými barbarskými kmeny – především germánskými. Napjaté vztahy mezi těmito dvěma světy umocnil vpád mongolsko-tureckých Hunů do Evropy v 70. letech 4. století, který způsobil doslova dominový efekt. Celé kmeny Germánů měnily svá sídla a v panice se stěhovaly napříč Evropou. Hunové se ve 20. letech 5. století usadili v Karpatské kotlině, podmanili si místní kmeny a vytvořili silný kmenový svaz, se kterým měla zejména východořímská říše velké problémy. Zvlášť poté, kdy se roku 434 stal hunským králem obávaný válečník Attila. V roce 451 se hunská vojska vydala na velké tažení na západ, přes střední Evropu až do Galie. Zastavila je až porážka v bitvě na Katalaunských polích (dnešní Champagne ve Francii). O dva roky později se po Attilově smrti hunský svaz rozpadl. Začaly boje mezi dědici, ze kterých vyšel vítězně germánský kmen Ostrogótů. Hunové se stáhli zpět na východ. Uprostřed celoevropského chaosu, roku 476, zanikla západořímská říše, když posledního jejího císaře Romula Augustula sesadil germánský vůdce Odoaker z kmene Skirů a prohlásil se králem. Po roce 493 pak obsadili Itálii Ostrogóti, vedení Theodorichem Velikým.
Terra sigillata
Na zličínském pohřebišti byly nalezeny tři desítky keramických misek, lahví a džbánů. Z nich vyniká zejména miska terra sigillata.
Tímto názvem bývá označována vysoce kvalitní keramika římského nebo římsko-provinciálního původu nejrůznějších tvarů, vyrobená z jemné hlíny červeného, oranžového nebo hnědého odstínu. Jejím typickým rysem je matný nebo lesklý povrch červeného zbarvení. Terra sigillata může být hladká, případně zdobená plastickým vzorem, nejčastěji nízkým reliéfem. I na našem území se našla řada úlomků této jakostní keramiky, nálezy celých nádob jsou však u nás zcela výjimečné.
Další nálezy ze Zličína
Kromě velkého pohřebiště z doby stěhování národů se archeologům při nejnovějších výzkumech v Praze-Zličíně podařilo objevit i část neolitického sídliště se čtyřmi řadami palisádového ohrazení. Ještě zajímavější pak byl nález zaniklé pravěké cesty, která se v terénu projevila jako dlouhý tmavý pás, přetínající šikmo celou zkoumanou plochu. Na vykopaných profilech byly zřetelné stopy vyjetých kolejí, u dna cesty se podařilo najít fragment kamenného drtidla a železné předměty. Jejich nález svědčí o využívání cesty v době, kdy se předměty ze železa u nás vyskytovaly (na našem území to bylo poprvé v halštatském období, asi 750–500 př.n.l.); mohla však vzniknout i dříve. Zaniknout musela nejpozději někdy před 5. stoletím n. l., protože některé hroby zličínského pohřebiště ji porušovaly – v době jejich hloubení byla už cesta zcela zanesená hlínou. Víc o jejím stáří snad prozradí typologický rozbor železných nálezů po konzervaci, přírodovědné rozbory odebraných vzorků a studium širších vztahů v kontextu celé krajiny.
Více se dozvíte:
http://www.rozhlas.cz/planetarium/archeologie/_zprava/467936
http://www.rozhlas.cz/planetarium/archeologie/_zprava/471043 (rozhovory s Jiřím Vávrou a Jaroslavem Jiříkem)
Eduard Droberjar: Encyklopedie římské a germánské archeologie v Čechách a na Moravě. Praha 2002
Eduard Droberjar: Věk barbarů. Praha a Litomyšl 2005
