Po desítky, ba někdy i stovky let svět uznává jediný správný výklad jevu či události, který má být nezpochybnitelný tak jako že Slunce s jitrem vychází a večer zapadá. A náhle se objeví nejnovější vědecká zjištění – a už je tu záhada, jak to tedy vlastně bylo. Platí ještě to, co se tradičně učilo ve škole a tvrdilo i v odborných publikacích? Není tzv. věčná pravda jen omylem? 
Římští gladiátoři nebojovali krvavě na život a na smrt
Desítky tisíc diváků v kruhovém amfiteátru křičí jako o život. A tady to platí doslova. Jejich pozornost přitahují dva statní chlapíci v bohatě zdobené zbroji, kteří na pískem pokryté ploše neúprosně bojují. Časem získává sympatie jeden z nich. Soupeř stále více zaostává, dostává jeden zásah za druhým. Vzdává se! Rozvášnění lidé dávají palce dolů – pro poraženého to znamená ortel smrti. Pokorně sklání hlavu, aby ji vítěz vzápětí ušmikl mečem. Takový měl být scénář gladiátorských klání ve starověkém Římě. Není to však úplná pravda!
První vyobrazení střetů gladiátorů pocházejí ze 4. stol. př. n. l. U zrodu nejspíše stáli tajemní Etruskové. V dobách největšího rozkvětu velice vyspělé civilizace vytvořili v Etrurii
(oblasti mezi dnešní Florencií, Perugií a Římem) mocný svazek dvanácti městských států. Zdá se, že nejprve pohřební slavnosti „obohatili“ o neveřejné zápasy válečných zajatců.
Pohřební slavnosti vystřídala lidová zábava
Nejstarší historicky dochovaný pramen pochází z roku 264 př. n. l. Na počátku živé tradice byla smrt senátora Bruta Pery. Na památku úmrtí synové uspořádali na Foru Bariu (dobytčí trh) krvavou řež mezi třemi páry otroků. Přesně 200 let poté císař Julius Caesar (100 př. n. l.–44 př. n. l) nechal proti sobě bojovat už 320 dvojic gladiátorů v blýskavých stříbrných zbrojích. Tím uctil památku svého zemřelého otce Julia Caesara staršího.
Časem se už nejednalo o pohřební slavnosti, ale o „zábavu“ pro širokou veřejnost. Např. z roku 108 n. l. se datují Trajanovy hry, které trvaly 123 dní a představily 10 000 gladiátorů.
Dodnes z pradávné minulosti zůstaly amfiteátry, které se dochovaly v Itálii (Pompeje, Řím), ve Francii (Arles, Nimes) a v Tunisku ( El Djem). Počátkem 1. stol. n. l. bylo na území římské říše již 186 amfiteátrů, kde se gladiátorské souboje odehrávaly. Slavné Koloseum uprostřed Říma (vysoké 50 m) uvítalo prvních 50 000 diváků v roce 80 n. l.
21. STOLETÍ zjistilo
Není pravda, že gladiátoři si dost libovali v obžerství. Naopak většina z nich odmítala jíst maso. Proto se jako vegetariáni dočkali přídomku „žrouti ječmene“. Badatelé tento způsob stravy vysvětlují tím, že konzumace obilí (především kaše z ječmene) a luštěnin (bohatých na sacharidy) přispívala k nárůstu svalů.
Smrt mívala hody?
Kdybychom seděli v hledišti římského Colosea, co bychom asi viděli? V úvodu se představila divoká zvířata – sloni, medvědi, lvi nebo býci. Zvěř bojovala jak mezi sebou, tak se stala terčem lovců s oštěpy. V poledne se před zraky desítek tisíc lidí popravovali odsouzení zločinci, ale také dezertéři či váleční zajatci, ba i křesťané, kteří nechtěli nic obětovat bohům nebo císaři. Po hrůzné podívané přišlo „odlehčení“ – atletická či taneční přehlídka, někdy i komediální vložka. Většina návštěvníků však už prahla po gladiátorech.
Ti nastupovali odpoledne – za víření bubnů a zvučných fanfár. Každý se věnoval určitému způsobu boje. Pravidla určovala, jaké zbraně a zbroj bude užívat a s jakými protivníky odlišného stylu se utká. Výjimkou nebyl ani boj s pomocí koní.
Bohatí návštěvníci měli k dispozici program her – včetně informací o každém zápasníkovi. Není pravda, že ihned vypukl neúprosný boj o život. Bojovníci se nejprve rozcvičovali a předváděli zručnost s dřevěnými či tupými zbraněmi, aby si neublížili. Tak se snažili získat diváky na svoji stranu. Všechny pohyby předem pilně nacvičili. Teprve potom se bojovalo „naostro“. Za odpoledne se předvedlo 12–15 soupeřících párů. Diváci povzbuzovali své oblíbence – snad ještě hlasitěji než při pražském fotbalovém derby!
21. STOLETÍ potvrzuje
Existují jasné důkazy, že v aréně bojovaly i ženy (amazonky). Například císař Domitianus, který panoval v letech 69–96, je nechal bojovat proti liliputánům.
Omylem je, že vítězily pudy davu
Nezakládá se na pravdě, že zápas neměl žádná pravidla kromě jediného: Zabít – nebo zemřít! Na mozaice objevené nedávno ve vile u libyjského města Zlitenu vidíme muže v bílých tunikách – rozhodčí. Pokud jeden z protivníků nemohl bojovat, posuzovatel jeho soka držel v uctivé vzdálenosti od něj. Jiný rozhodčí na mozaice posuzuje žádost zápasníka, jenž zdvižením ruky signalizuje, že se vzdává.
Rozhodčí měl značnou možnost průběh zápasu i výsledek ovlivnit. Gladiátorské klání nemělo přesně určenou dobu trvání. Při delším průběhu rozhodčí mohl vyhlásit přestávku. Souboj skončil podle úvahy rozhodčího. Kapitulaci poražený projevil zdvižením ruky se vztyčeným ukazovákem či odhozením štítu a meče. Pokud gladiátor bojoval statečně až do chvíle, kdy už nemohl dál, diváci mávali lemem svých tóg a plášťů a volali „missio“ (milost). Pokud se jim však gladiátor nelíbil, řvali „iugula“ (podřízni mu hrdlo!). V takové zapeklité situaci o dalším osudu bojovníka patrně rozhodl vysoký politik či urozený Říman, jenž turnaj inicioval.
Buď mohl vyslechnout přání krvežíznivého davu a svolit ke smrti nebožáka, anebo dát přednost finanční rozvaze. Za každého mrtvého gladiátora zabitého v aréně totiž musel zaplatit tučné odškodné lanistovi, majiteli gladiátorské školy.
21. STOLETÍ upozorňuje
Ve filmových i literárních dílech se dozvídáme, že diváci gladiátorovu porážku vyjadřovali tím, když palec na ruce dali dolů. (Toto gesto se nazývalo pollice verso.) Pravdou je, že prohru měl symbolizovat palec ukazující nahoru!
V sázce byl i velký zisk
Lanisté jako podnikatelé vlastnili gladiátorské školy, kde panovala velice přísná disciplína. Začátečníci trénovali výpady na dřevěném kůlu či slaměné panně. Přestupky cvičitelé tvrdě trestali – pálením rozžhaveným železem, spoutáním řetězy, výjimečně i zabitím. Základem byl drsný výcvik zaměřený na fyzickou kondici. Sem si dávali vycvičit otroky, ale třeba i svobodné muže-dobrovolníky bohatí lidé (patroni).
Takový výborný gladiátor totiž pro majitele znamenal výtečnou investici. O každém se vedly perfektní záznamy a mohl být půjčován k dalším zápasům. Proč by ho tedy nechali zabít třeba po jediném zápase?
Lanisté dokonce dávali rozhodčím pokyny, aby jejich bojovníky šetřili nebo vyhlásili nerozhodný výsledek, čímž předešli možným zraněním.
Známí gladiátoři po skončení boje stoupali za nadšených ovací po schodech k oficiální lóži, kde obdrželi palmovou ratolest a měšec s penězi, které si mohli ponechat i jinak bezprávní otroci. Mimořádně vynikající výkon znamenal vavřínový věnec a s ním velké bohatství a slávu. Výteční otroci-bojovníci mohli získat svobodu, svobodní dobrovolníci (auctorati) značný majetek. Gladiátor, jenž si vybojoval svobodu, obdržel odznak s vyrytým jménem a jeho patron za něj dostal zaplaceno.
21. STOLETÍ upřesňuje
Ve slavném velkofilmu Gladiátor z roku 2000 se objevují asistenti (harenarii) s dlouhými tyčemi. Těmi závodníky usměrňují, nebo i popohánějí, když se jim zdá, že si nepočínají dost agresivně. Někde k „přesvědčování“ zápasníků, aby zvýšili aktivitu, používají i biče, žhnoucí pochodně, ba i rozpálené železo. Historici se veskrze shodují, že se to nedělo při každém boji. Liknavými bojovníky byli nejspíše jen zločinci odsouzení k smrti, kteří už neměli co ztratit!
Připomínalo to formuli 1?
„My, kdo jdeme na smrt, vás zdravíme!“ mužně volali gladiátoři při vstupu do arény. Pravda je, že občas smrt opravdu přišla. Nešlo však o krvavé orgie s nevyhnutelně tragickým završením, nýbrž o pečlivě připravené souboje, na jejichž správnost dohlíželi rozhodčí. Experti to přirovnávají k dnešním zápasům v profiboxu. Už tenkrát nadšené volání diváků vyvolávaly klamné manévry a výpady, zdařile provedené vykrytí útoku.
Samozřejmě nebezpečí nechybělo. Historik, který pečlivě prostudoval výsledky 100 gladiátorských zápasů, vybojovaných v 1. stol. n. l., zjistil, že ze 200 zúčastněných gladiátorů jich v aréně zemřelo „jen“ devatenáct.
To plně koresponduje s názorem profesora Fritze Krinzingera z Rakouského archeologického institutu: Podle něj se gladiátoři podobali moderním jezdcům formule 1. Riziko jim hrozilo při každém vystoupení, přesto riskovali život. Nikdy však nešlo o chladnokrevné záměrné zabíjení!
Více se dozvíte
Jak to bylo doopravdy, Reader’s Digest Výběr, 2005
Proč se tak jmenují?
Výraz gladiátor se odvozuje od slova gladius, což byl krátký meč příslušníků římské armády. Nedávno archeologové jeden gladius objevili v ubikacích gladiátorů v Pompejích. Délkou pouhých 30 cm (jako školní pravítko) takto upravená zbraň daleko zaostávala za meči, které používali normální vojáci. Malé rozměry zbraně měly nejspíše donutit v aréně útočit z bezprostřední blízkosti.
Měli svoje fankluby
Není pravda, že gladiátor býval méněcenný tvor. Nedávno odkryté nápisy v Pompejích dokazují, že stateční svalovci se stávali idolem zejména žen. Pořadatelé zápasů zdůrazňovali sex-appeal bojovníků i tím, že jim dávali jména jako Eros, Narcis… Jeden nápis z Pompejí prozrazuje: „Crescens, ryzí bojovník, v noci dívek utěšitel.“ Ve 2. stol. n. l. satirik Iuvenalis zesměšňoval bohatou a urozenou ženu, která opustila manžela a prchla s gladiátorem: „Měl vícekrát znetvořený obličej – jizvou od helmy, obrovskou boulí na nose. Ale ženy přec milují meč!“
Erotický obdiv dívek a paní ke gladiátorům zašel tak daleko, že císař Augustus rozkázal, aby se ženy na zápasníky dívaly až z posledních sedadel amfiteátru, odkud toho moc neviděly.
Pečovali o ně lékaři
Pokud gladiátor utrpěl zranění, nebyl ponechán napospas osudu. Dokazují to nejnovější archeologické nálezy na pohřebišti gladiátorů v tureckém Effesu. V tamější aréně se zápasilo mezi roky 200–300 n. l. Na mnoha zlomených kostech úraz nezanechal žádné následky – díky lékařské pomoci. Podle záznamů někteří dobří gladiátoři měli dokonce své osobní lékaře a maséry.
Nebyli to roboti
Není pravda, že gladiátoři zápasili téměř každý týden. Např. dobrovolníci se za rok museli účastnit cca pěti soubojů. Po pěti letech obdržel dobrovolný gladiátor (nikoli otrok) rudis – dřevěný meč, který symbolizoval možnost, že už nemusí bojovat. Mohl se stát trenérem, pomocníkem či posuzovatelem zápasů. Mnohý však pokračoval dál v kariéře – jako rekordman dobrovolník Publius Ostorius z Pompejí, jenž vyhrál 51 zápasů! Historicky nejslavnějším gladiátorem však je otrok Spartakus (120–70 př. n. l.) – vůdce mohutného povstání.
Tak se představovali
Gladiátoři se dělili do několika skupin. Dimachaerus měl dvě dýky holenice a vypolštářovanou kazajku; nenosil helmu. Hoplomach používal zdobenou helmu s hledím, holenice a velký čtyřhranný štít. Secutor měl na hlavě helmici, na kterou se nezachytí síť; jeho protivníkem musel být vždy retiarius. Ten se vyzbrojil pancířem na paži s pevným štítem na rameni. Mistrně ovládal vrhací síť. Thrák nosil jednoduchou otevřenou helmu s lícními klapkami, malý kulatý štít, dvě holenice, krátký zahnutý meč nebo méně často oštěp.
