My lidé dobře víme, co s námi dokáže udělat tlak ze strany našich vrstevníků. Své krásnější, úspěšnější či jen lépe oblečené vrstevníky se můžeme snažit následovat nebo je třeba úplně ignorovat. Se stejným problémem se musí vyrovnat i řada sociálně žijících zvířat. Že bude ale něco podobného objeveno u much, je pro odborníky velkým překvapením.
Skupina vědců z univerzity v kanadském Torontu se zaměřila na výzkum vztahu mezi feromony a sexuálním chováním octomilek druhu Drosophila melanogaster, jednoho z běžných laboratorních organismů. Ukázalo se, že sexuální apetit samečků se přímo odvíjí od přítomnosti jejich vrstevníků. Pod jejich tlakem jsou přinuceni podávat mnohem zajímavější sexuální výkony, než v pohodlném prostředí své vlastní „rodiny“. Aby se ve svém sociálním okolí vyznali, musí si své soky nejprve „očichat“.
Organismus jako spojené nádoby
Z výzkumu týmu kanadských entomologů vysvítá, že společenský život octomilek je podstatně složitější a dramatičtější, než jsme si dosud mysleli. Při jejich zkoumání si vědci z týmu kolem Kanaďana Joela Levine uvědomili, že většina výzkumů organismů se zaměřuje pouze na jeden aspekt problematiky. Buď se pátrá po vnitřním „mikrosvětě“ živočicha a jeho komplikovaném chemickém hospodaření, nebo se pozorují jeho vnější projevy. Propojení obou hledisek, které si Kanaďané vzali za svůj metodický přístup, se ukázalo mimořádně šťastnou volbou. Vnitřní svět organismů je z velké části řízen prostřednictvím hormonů. U octomilek hrají velkou roli hormony, které jsou produkovány zvláštními buňkami, oenocyty. Ty vylučují řadu látek, které řídí jak například cykly svlékání svrchní vrstvu organismu, kutikulu. Zároveň se v nich tvoří také feromony, které pak putují na povrch těla mušek. Ty se uplatňují při „dvoření“ samců samicím a jsou tedy již součástí vnějšího světa organismů. Vylučování těchto hormonů je navíc pevně svázáno s takzvanými cirkadiálními rytmy organismu, což jsou jakési jeho vnitřní „hodinky“, které jsou také řízeny hormony.
Láska u banánových mušek
Kanaďané zkoumali, jak závisí produkce sexuálních hormonů na různých faktorech ve vnějším prostředí. Zvláště se zajímali o to, jak chování jednotlivých mušek ovlivní přítomnost ostatních jedinců téhož druhu. Vytvořili jim proto dva typy umělého sociálního prostředí. Jedno obsahovalo příbuzné, a tudíž geneticky velmi blízké samečky, ve druhém byli samci naopak promícháni tak, aby byla jejich genetická variabilita co nejvyšší. Ukázalo se, že v každém z prostředí se samečkové chovali jinak. Samci v geneticky uniformnějším prostředí produkovali jiné chemické signály než ti, kteří sdíleli sociální prostor s geneticky odlišnými samci. Tyto signály měly jasný efekt na jejich chování – v geneticky různorodějším prostředí se samci pářili s výrazně větší frekvencí. Přítomnost ostatních samečků tedy měnila jejich chování tak, že se zároveň proměňovalo jejich vnitřní prostředí a produkovalo jiné hormonální signály. „Jazyk“, jímž spolu octomilky mluví, je tedy překvapivě pružný a umožňuje tak širokou škálu reakcí.
Hmyzí společnosti
Mezi hmyzem lze najít velké množství druhů, jejichž sociální život si s komplexitou sociálního života pokročilých savců včetně lidí příliš nezadá. Termiti (Isoptera) a řada blanokřídlých (Hymenoptera), jako jsou mravenci, vosy a včely, žijí v komunitách s propracovanou dělbou práce a sociální hierarchií. Jedno sídliště takového hmyzu (termitiště, mraveniště, úl) se navenek chová v podstatě jako jeden velký organismus. Takovému hmyzu říkáme odborně eusociální, neboli skutečný sociální hmyz. U hmyzu nacházíme i méně komplexní formy společenského života. Například naši hrobaříci (Nicrophorinae), výkalníci (Coprinae) nebo jim příbuzní tropičtí brouci z čeledi vrzounovitých (Passalidae) zase krmí své larvy a dokážou s nimi i různým způsobem komunikovat. Stali se tak díky tomu na broučí poměry překvapivě pečlivými rodiči.