Langurové indočínští (Pygathrix avunculus) patří mezi vůbec nejvzácnější a také nejohroženější zvířata na světě. Odhaduje se, že celkový počet těchto krásných opiček, zapsaných v červené knize kriticky ohrožených druhů, na světě nepřesahuje číslici 200. Objev každé nové populace je proto pro biology malou senzací a také pořádným důvodem k oslavě.
Životní areál langurů se zmenšoval především díky činnosti člověka. Na vině je především masivní odlesňování a drobení indočínských pralesů, které pokrývá obrovskou spotřebu stavebního dřeva rychle se rozvíjející a bohatnoucí čínské společnosti. V oblasti jejich výskytu jsou také zakládány rozsáhlé plantáže žádaného kardamonu, který je jednou ze složek indického koření karí. V neposlední řadě ohrožuje tyto opičky lov – jejich maso je tradiční pochoutkou místních lidí a jejich ostatky jsou využívány také v místní tradiční medicíně.
Pekelně vzácná opička
Až do nedávné doby byl tento druh primáta z čeledi kočkodanovitých, který se vyskytuje pouze v jediné zemi na světě, ve Vietnamu, dlouho považován za vyhynulého. Od konce osmdesátých let jej totiž v přírodě nikdo nespatřil. V roce 2002, kdy byl langur indočínský poprvé znovu spatřen v divoké přírodě, rozjela organizace Fauna & Flora International (FFI) se sídlem v britské Cambridge pátrání. Mělo potvrdit či vyvrátit jejich výskyt v přírodě v počtu, který by dával naději na jejich záchranu. V nedávné době bylo objeveno další z míst, na nichž se jim podařilo přežít. Jedná se o pralesy v severním Vietnamu, v okrese Quan Ba, v blízkosti čínských hranic. Biologové zde pozorovali skupinu čítající asi 15–20 jedinců, mezi nimiž byla i tři mláďata. Jestliže se languři v přírodě spontánně množí, znamená to, že se jim v jejich prostředí dobře daří.
Pozor na člověka!
Vědci si při práci v terénu všimli ještě jedné věci – opičky byly velmi ostražité, a jakmile spatřily člověka, začaly si velmi rychle předávat varovné signály. Na vině je s největší pravděpodobností jejich velmi špatná zkušenost s lidskými návštěvníky pralesů. Jejich ostražitost dává ale jistou naději – za malým počtem jejich nálezů v přírodě nemusí stát jen jejich malý počet, ale právě to, že si vypracovaly velmi efektivní systém, jak se lidem vyhýbat. Vietnamský biolog Le Khac Quyet z FFI, který je pravděpodobně největším specialistou na tento ohrožený druh, shrnuje dnešní vyhlídky langurů indočínských takto: „Na záchranu tohoto unikátního druhu je stále čas. V momentě, kdy jejich populace čítá kolem 200 kusů, je však hrozba tak silná, že musíme jednat ihned.“ Nezbývá než doufat, že snahy ochranářů budou v tomto případě úspěšné.
Opice na talíři
Lidé jsou jako typičtí všežravci ochotní jíst ledascos a o lidech z Asie to platí dvojnásob. Na vietnamských či čínských tržištích to spíše vypadá, jako kdyby si tam dali dostaveníčko biologové a chtěli se vzájemně pochlubit, co všechno nasbírali v pralese či vylovili z moře. Opičí maso je pro Asiaty běžnou součástí jídelníčku, ačkoliv podle evropských měřítek prý nechutná příliš dobře. V jednom bychom však Asiatům křivdili. Ačkoliv se traduje, že mezi pochoutky Vietnamců patří opičí mozečky z čerstvě zabité opice, není to pravda. Tento mýtus se rozšířil zejména filmu „Indiana Jones a chrám zkázy“, místní si však klepou na hlavu. Vařené opičí mozky jsou však součástí tradiční medicíny a opice jsou kvůli nim i přes přísný zákaz stále loveny.