Jedna miliarda lidí – tedy každý šestý obyvatel Země – trpí nějakou tropickou chorobou. Léky, které by tyto pacienty uzdravily, nejsou k dispozici a farmaceutické laboratoře je ani nevyvíjejí. Svět tyto choroby a jejich oběti ignoruje. I proto se hovoří o „opomíjených chorobách“. 
Tropické choroby nejsou opomíjeny úplně. Ve výzkumných ústavech či na univerzitách se výzkumu jejich původců věnují početné týmy špičkových profesionálů. Málokdo z nich si ale klade za cíl dotáhnout výsledky bádání k praktickému uplatnění. Není divu. Vědci jsou oceňováni podle úplně jiných hledisek, než je praktické uplatnění jejich objevů. Klíčové jsou vědecké články a patenty.
Chybí obyčejné ledničky
Jestli je základní bádání komplikované, tak vývoj, ověření a schválení nového léku nebo očkovací látky je ještě komplikovanější. Do toho se může pustit jen velká firma disponující obrovským kapitálem. Taková investice se musí vrátit. V případech, kdy jsou potenciálními zákazníky obyvatelé těch nejchudších zemí světa, bývají vyhlídky na návratnost astronomických částek mlhavé.
Zdárné zavedení nového léku proti „opomíjené chorobě“ zdaleka nezávisí jen na úspěšném výzkumu, vývoji a ověřovacích testech. Lék musí schválit místní úřady. Lidé se ho nesmějí obávat. Často se musí nejprve zásadním způsobem změnit jejich život. Úspěšná očkovací kampaň neodstartuje, dokud není v oblasti dost ledniček pro uchovávání zásob vakcíny. To znamená zavést elektřinu nebo dovézt ledničky poháněné slunečními články.
Odměna stojí za překonání všech překážek. Jsou to miliony zachráněných lidí, kteří každoročně zcela zbytečně umírají.
Zisk až na druhém místě?
Od roku 1975 se podařilo ve světě úspěšně zakončit vývoj 1223 nových léků. Jen 13 z nich cílilo na některou z „opomíjených chorob“. V současné době se pracuje na vývoji desítek léků, jež mají tento propad aspoň částečně dohnat. Většinu z nich se snaží provést úskalími na dlouhé cestě z laboratoře k pacientům zvláštní konsorcia, spojující dobročinné organizace s velkými farmaceutickými firmami a malými biotechnologickými společnostmi. Cílem těchto konsorcií není zisk z podnikání. Patří k nim například Malaria Vaccine Initiative, zaměřená na vývoj vakcíny proti původci malárie, nebo Global Alliance for TB Drug Development, usilující o vývoj nových léků proti tuberkulóze.
Výzkum nevede k praktickým koncovkám
Původci tropických chorob, jako jsou cizopasní prvoci trypanosomy, bakterie lepry nebo viry žluté zimnice, se intenzivně zkoumají ve špičkových výzkumných centrech a laboratořích na celém světě. Tento výzkum však často končí na samém začátku cesty vedoucí z laboratoře do ordinace praktického lékaře na některé z posledních výsep civilizace. Vědec například objeví látku, která blokuje životní cyklus trypanosomy. Jeho počin je hodnocen jako velký pokrok a příslib do budoucnosti. Objev je publikován ve špičkovém vědeckém žurnálu a často i patentován. Tím často všechno končí. Zdaleka to není jen proto, že by se nikdo nepokusil na práci objevitele navázat. Mnohdy se ukáže, že cesta naznačená „průlomovým objevem“ je zcela neschůdná. Pracoviště zabývající se teoretickým výzkumem nemívají potřebné vybavení ani odborníky, kteří by byli s to posoudit praktickou použitelnost nadějného preparátu, například to, jak dobře je látka rozpustná nebo zda nemá nežádoucí vedlejší účinky. Tyto otázky obvykle řeší farmaceutické firmy. Teprve ty zjistí, zda „cesta k světlým zítřkům“ není ve skutečnosti „slepou uličkou“.
Britský Wellcome Trust nedávno uvolnil 91 milionů liber na programy, které by dovolily laboratořím zabývajícím se vývojem léků na „opomíjené choroby“ provést i dodatečné analýzy, jež ukážou, do které molekuly se vyplatí investovat prostředky na další výzkum a u které by to bylo mrhání.
Patenty a licence
Výzkumné instituce jsou tlačeny k tomu, aby všechny vhodné výsledky svého výzkumu chránily patentem. Je to celkem logické opatření, jež má za cíl vrátit do výzkumu aspoň část peněz, které na něj byly vynaloženy z peněz daňových poplatníků. V případě „opomíjených chorob“ se ale ukazuje patentování jako velká překážka. Zisk z prodeje léku na „opomíjenou chorobu“ je diskutabilní. Pokud je k jeho vývoji nutno zakoupit licenci, zvyšují se náklady a vyhlídka na finanční únosnost se posouvá do oblasti zbožných přání. Často by bylo nutné nakoupit hned několik licencí a výjimkou nejsou případy, kdy se do cesty praktickému využití objevu staví desítky patentů.
Některé výzkumné instituce už ale bedlivě zkoumají, na co podávají patentové přihlášky a kdo jsou potenciální uživatelé licencí. V případech, kdy by patent blokoval vývoj léčby „opomíjených chorob“, jsou ochotní k dohodě. Obvykle svolí s prodejem licence za symbolickou cenu.
Strach z nového
Řada léků a vakcín je vyráběna moderními biotechnologiemi, například geneticky modifikovanými organismy. Přijetí takových léků může být ztíženo obavami z nežádoucích vedlejších účinků. Značně k tomu přispívá fakt, že léky proti „opomíjeným chorobám“ vznikají na „bohatém severu“ a jsou určeny pro „chudý jih“. Nejen obyčejní lidé, ale často i čelní představitelé zemí třetího světa vidí v těchto lécích „danajský dar“, kterým sleduje „bohatý sever“ své vlastní cíle. Očkovací kampaň proti obrně uvízla v některých muslimských zemí centrální Afriky poté, co místní muslimští duchovní rozšířili fámu, podle které má vakcína vyvolat neplodnost.
Řešením je přesun výzkumných center pro vývoj léků na „opomíjené choroby“ do zemí, kde představují tato onemocnění největší problém. Lék „místní provenience“ má vyhlídky na podstatně lepší přijetí. Pomoci může také fakt, že země třetího světa budou mít významný podíl na duševním vlastnictví nového léku. V té chvíli ustupuje do pozadí podezření, že hlavním cílem zavádění léku je, aby si bohatí cizinci ještě více namastili kapsy.
Důležitá je osvěta mezi obyvatelstvem zemí, kde ještě „opomíjené choroby“ způsobují utrpení a zabíjejí miliony lidí. Při zavádění nových léků, vakcín či preventivních programů je nutná účast nejen lékařů, farmakologů, epidemiologů, ale i psychologů, sociologů a lingvistů. Lidé, kteří detailně znají kulturu místních obyvatel, jejich zvyky, náboženství, sociální vazby a jazyk, mohou najít způsob, jakým dosáhnout pozitivní reakce obyvatel na léčbu, očkování či preventivní akce. Mohou zabránit zbytečným nedorozuměním a z toho vyvěrajícím averzím.
Za své musí vzít tyto programy i vlády zemí třetího světa. Jen tak je možné, aby místní legislativa nebránila zavádění nových způsobů léčby a boj s chorobami byl efektivní.
Na nový lék padne miliarda dolarů!
Pro mnohé „opomíjené choroby“ už dnes existují léky nebo vakcíny. Jsou však příliš drahé. Není divu. Náklady na vývoj nového léku se pohybují kolem jedné miliardy dolarů. Farmaceutická firma nemůže prodávat pod cenou. Na druhé straně však hrozí, že miliony lidí zůstanou bez léčby. Řešení nabízí diferencované ceny. V závislosti na ekonomické situaci konkrétní země je určena taková cena, za kterou si mohou tamější obyvatelé a zdravotnické organizace lék či vakcínu dovolit.
Není to jednoduché řešení. Musí se například zabránit šmelení, kdy jsou léky z „laciných zemí“ vyváženy do „drahých států“ a tam prodávány se ziskem.
Špatná infrastruktura
Plná čtvrtina všech dětských úmrtí padá na vrub chorob, jimž lze předejít běžným očkováním. Není problém dovézt do nejhůře postižených zemí dostatek vakcín. Potíže nastanou ve chvíli, když se mají očkovací látky dostat k těm, kdo je potřebují. Chybí komunikace pro transport, chybějí dopravní prostředky. Nedostává se personálu s elementárními zdravotnickými znalostmi a dovednostmi. Pomoci mohou nové programy, které si na rozdíl od tradičních projektů humanitární pomoci nekladou za cíl dostat do zemí třetího světa léky a vakcíny. Tyto programy dávají místním vládám mnohem větší volnost v nakládání s finančními prostředky a dovolují investovat právě do rozvoje infrastruktury, jež je nezbytná pro zajištění základní lékařské péče. Samozřejmě, že tyto programy musí být důkladně kontrolovány, protože zvýšený manévrovací prostor mohou některé vlády využít k tomu, že peníze utratí za něco jiného a nebo je místní úředníci jednoduše rozkradou.
Nejdůležitější choroby, o které není zájem
Spavá nemoc
Původce: prvok Trypanosoma brucei
Největší výskyt: Africký kontinent
Léčba: suramin, pentamidin, melarsoprol, eflornithin
Počet nakažených: 60 000 lidí
Ve 20. století byla spavá nemoc čili trypanosomiáza prakticky vymýcena. Ústup od tvrdých preventivních opatření ale dovolil její smutný „comeback“ a dnes se spavá nemoc opět šíří Afrikou. Počet nemocných se odhaduje na 60 000. Poslední velká epidemie vzplanula v roce 2008 v Ugandě. Léčba je problematická. Léky mají celou řadu nežádoucích vedlejších účinků a navíc se stále častěji objevují původci, u kterých se vyvinula rezistence.
Původcem spavé nemoci je parazitický prvok Trypanosoma brucei. Jejím přenašečem je smutně proslulá moucha tsetse (různé druhy bodalek rodu Glossina). Po průniku prvoků do těla člověka dochází nejprve ke zduření mízních uzlin. Prvok narušuje funkce celé řady orgánů. Nejdéle mu vzdoruje mozek. Jakmile ale prvoci zdolají bariéru, která odděluje mozkové cévy od nervové tkáně, propuknou i nervové příznaky spavé nemoci. Jméno dostala spavá nemoc podle záchvatů únavy, při kterých oběť na dlouho usíná. Choroba se ale může celkem paradoxně projevovat i noční nespavostí. Bez účinné léčby končí spavá nemoc vždy smrtí.
Nejběžnější léky proto spavé nemoci jsou už „staří harcovníci“. Suramin se začal používat v roce 1920, pentamidin v roce 1939, melarsoprol ve 40. letech minulého století. Nových preparátů proti této smrtelné chorobě je málo. Výjimkou je eflornithin, který byl vyvinut v sedmdesátých letech a o deset let později prošel klinickými zkouškami. V roce 1990 byl schválen pro léčbu spavé nemoci. Producent léku ale v roce 1999 zastavil jeho výrobu, protože byla prodělečná. Nakonec se podařilo dosáhnout dohody a od roku 2001 se eflornithin opět vyrábí a používá k léčbě.
Chagasova choroba
Původce: Trypanosoma cruzi
Největší výskyt: centrální a Jižní Amerika
Léčba: účinná léčba neexistuje
Počet nakažených: 10 000 000 lidí
Nemoc je vyvolávána trypanosomou Trypanosoma cruzi, kterou přenášejí na člověka bodavé ploštice (zákeřnice rodu Triatoma, Rhodnius a Panstrongylus). Počáteční fáze nákazy neprobíhá nijak dramaticky a dojde obvykle jen k otoku v místě, kde prvok pronikl do těla. Trypanosoma přežívá v těle oběti celé roky a vážně poškozuje nejrůznější orgány, například srdce nebo střeva. Vzniklé zdravotní komplikace mohou skončit smrtí. Odhaduje se, že v centrální a Jižní Americe trpí Chagasovou chorobou asi 10 milionů lidí. Mnozí vůbec netuší, že jsou nakaženi. Léčba je komplikovaná. Léky nezabírají a často mají vážné vedlejší následky.
Leishmaniáza a její nejzávažnější forma zvaná kala-azar
Původce: prvok rodu Leishmania
Největší výskyt: tropické a subtropické oblasti Afriky, Asie a Jižní Ameriky
Léčba: preparáty obsahující antimon (nové kmeny nemoci jim však odolávají)
Počet nakažených: 500 000 úmrtí ročně
Po malárii je leishmaniáza druhým největším zabijákem mezi chorobami vyvolanými parazitem. Původcem jsou prvoci rodu Leishmania, kteří jsou příbuzní trypanosomám. K nejvážnějším původcům leishmaniázy patří ve Starém světě Leishmania donovani a Leishmania infantum. V zemích Nového světa je to Leishmania chagasi. Chorobu přenášejí mouchy z příbuzenstva koutulí (Phlebotomus). Koutule se živí sáním krve spících obětí. Přitom přenášejí do jejich krevního řečiště cizopasné prvoky. Nejčastějšími příznaky je horečka, zvětšení sleziny a jater a někdy i ztmavnutí pokožky. Projevy se v mnoha směrech podobají malárii. Pokud není včas zahájena účinná léčba, bývá úmrtnost vysoká a blíží se 100%. K léčbě se používá preparátů obsahujících antimon. V poslední době se ale především v Indii objevují kmeny leishmanií, které těmto lékům vzdorují.
Schistosomiáza
Původce: červi krevničky (Schistosoma)
Největší výskyt: Afrika, Asie, Karibik, Jižní Amerika
Léčba: preventivně se užívá lék praziquantel
Počet nakažených: 200 000 000 lidí
Chorobu vyvolávají cizopasní červi krevničky (Schistosoma). Červi prodělávají část vývoje v organismu sladkovodních plžů. Infekční formy červů se obvykle nacházejí ve vodě. Do těla člověka dokážou proniknout i přes kůži. Některé krevničky napadají močové cesty, jiné žijí ve střevech.
Krevničky způsobující onemocnění člověka se vykytují v Africe, na jihu a východě Asie, v Karibiku a na západě Jižní Ameriky. Odhaduje se, že je jimi nakaženo asi 200 milionů lidí, z toho polovina žije v Africe.
Příznaky choroby jsou různé – od bolestí břicha, přes kašel a horečku, až po průjmy a celkové vyčerpání. Parazit žije v napadeném organismů dlouhé roky a někdy může poškodit i centrální nervový systém. Proti schisostomiáze existuje účinný lék praziquantel, který se užívá preventivně. K účinné ochraně stačí jedna dávka ročně. Pro většinu lidí v ohrožených oblastech ale není lék běžně k dispozici.
Filariáza
Původce: parazitický červ vlasovec
Největší výskyt: Střední a Jižní Amerika, Afrika a Asie
Léčba: antibiotika a řada účinných léků
Počet nakažených: 120 000 000 lidí
Chorobu vyvolává parazitický červ vlasovec (zástupci rodů Wuchereria nebo Brugia). Nákazu přenášejí infikovaní komáři. Červi ucpávají mízní cévy a to vede k obludnému zduření postižených částí těla. Proto se onemocnění někdy říká elefantiáza – sloní choroba. Zduřelé dolní končetiny obětí choroby připomínají sloní nohu. V ohrožení filariázou je miliarda obyvatel Střední a Jižní Ameriky, Afriky a Asie. Nakaženo je 120 milionů lidí. U poloviny nakažených mužů napadá vlasovec cévy v šourku a pohlavním údu a vyvolává tak závažnou pohlavní chorobu. Proti filariáze existují účinné léky, které ničí přímo parazitické vlasovce. V poslední době se ukazuje, že léčba je možná i antibiotiky, protože červ je existenčně závislý na symbiotické bakterii wolbachii. Pokud antibiotikum bakterie zahubí, hyne i červ.
Říční slepota
Původce: červ Onchocercas volvulus
Největší výskyt: tropické a subtropické oblasti
Léčba: léky existují, ale v neostatečném množství
Počet nakažených: 18 000 000 lidí
Vyvolává ji cizopasný červ Onchocercas volvulus, který může žít v těle nakaženého člověka až patnáct let. Červa přenese na člověka krev sající muchnička (Simulium). Červi putují tělem a dostávají se do různých orgánů. Často končí v oku. Když uhynou, vyvolávají silnou reakci imunitní obrany, při které je zničena i okolní tkáň. Poškození oka může skončit naprostým oslepnutím. Existují účinné léky, které červy hubí. Přesto je těmito parazity na světě nakaženo asi 18 milionů lidí a 300 000 v důsledku toho přišlo o zrak.
Lepra
Původce: bakterie Mycobacterium leprae
Největší výskyt: především tropické a subtropické oblasti
Léčba: hlavně antibiotika
Počet nakažených: 3 000 000 lidí
Choroba známá ze středověku nebo z dobrodružných románů a filmů odehrávajících se v nedávné historii v tropických mořích (např. na Havaji) má i dnes daleko k tomu, abychom ji mohli považovat za překonanou. Původcem je bakterie Mycobacterium leprae. Bakterie napadá nejprve nervová zakončení a sliznice horních cest dýchacích. Poškození kůže patří k prvním vnějším příznakům. Ještě dříve se choroba prozradí nápadným vypadáváním řas z očních víček. V rozporu s tradovanou představou neodpadávají nemocným z těla „kusy masa“. Přesto může infekce těžce poškodit nejrůznější části těla včetně očí. Lepra je rozšířená v mnoha částech světa a odhaduje se, že těžké postižení utrpěly v důsledku nákazy leprou asi tři miliony lidí.
V minulosti byli lidé nakažení leprou často izolováni do „vesnic malomocných“. Zdá se, že většinu jejích obyvatel tvořily oběti syfilidy a nikoli lepry. Syfilis sdílí s leprou některé symptomy, ale je podstatně nakažlivější.
Za účinnou se považuje současná léčba třemi různými antibiotiky. Ta jednak účinně hubí bakterii a jednak nedovolí, aby si bakterie vyvinula k léčbě rezistenci. Léky jsou drahé a mnohé země proto tuto léčbu nezavedly jako standardní postup.
Vředy buruli
Původce: bakterie Mycobacterium ulcerans
Největší výskyt: tropické a subtropické oblasti
Léčba: antibiotika a chirurgické zásahy
Počet nakažených: 40 000 lidí
Chorobu vyvolává bakterie Mycobacterium ulcerans. Zpočátku se vytvářejí v podkoží nebolestivé boule. Později dochází činností bakterií k rozkladu podkožního tuku a vzniku vředu. Bakterie vylučuje toxin zvaný mykolakton, který ničí tukovou tkáň a potlačuje imunitní obranné reakce organismu. Léčba je složitá. Užívání antibiotik může snížit rozsah vředů a poškození tkání. Obvykle se buruli vředy léčí chirurgickým odstraněním odumřelé tkáně. Při rozsáhlejším napadení musí být rány po chirurgickém zákroku překrývány kožními štěpy.
Cholera
Původce: bakterie Vibrio cholerae
Největší výskyt: většina zemí třetího světa
Léčba: antibiotika, očkování, infuze
Počet nakažených: 131 000 (r. 2005)
Původcem choroby, která zabíjela v minulosti i v Evropě v masových epidemiích, je bakterie Vibrio cholerae. Zdrojem nákazy bývá pitná voda kontaminovaná bakterií. Choroba má krátkou inkubační dobu (do 5 dní) a vyvolává úporné průjmy. Organismus je vystaven silné dehydrataci a smrt hrozí do 24 hodin po propuknutí onemocnění. Cholera je jedním z nejrychlejších zabijáků mezi všemi infekčními chorobami. Nemocný je zdrojem infekce pro ostatní zvláště v situacích, kdy není možné dodržovat základní pravidla hygieny, např. po rozsáhlých přírodních katastrofách. Pro úspěšnou léčbu je nutné rychle zabezpečit přísun tekutin, často i formou infuze do žíly. Zároveň jsou nasazena antibiotika. Boj s epidemií cholery bývá v zemích třetího světa komplikovaný. Existují očkovací látky, ale hlavní zbraní proti choleře je prevence – zajištění zdrojů zdravotně nezávadné pitné vody.
Žlutá zimnice
Původce: viry přenášejí komáři
Největší výskyt: Afrika, Jižní Amerika
Léčba: očkování
Počet nakažených: 200 000
Virové onemocnění je přenášeno komáry. Existuje proti ní očkování. Navzdory tomu ročně onemocní žlutou zimnicí v Africe a Jižní Americe 200 000 lidí a 30 000 jich na tuto chorobu zemře. V první fázi vyvolává virus horečku, zimnici, krvácení do tkání, bolesti hlavy, zvracení. Typická bývá žloutenka, která se projeví už třetí den onemocnění a dala žluté zimnici její jméno. Po několika dnech choroba zdánlivě ustoupí a pacientovi se uleví. Následuje však finální záchvat, při které dochází k masivnímu vnitřnímu krvácení. Nemocní často zvracejí sraženou krev. Vážné zhoršení zdravotního stavu přechází v bezvědomí a koma. Při epidemiích umírá až 85 % nemocných.
Horečka dengue
Původce: viry přenášejí komáři
Největší výskyt: tropické a subtropické oblasti, Austrálie
Léčba: lék neexistuje
Počet nakažených: v současné době stovky, hrozí však epidemie
Přenašečem virů horečky dengue jsou komáři. Choroba se vyskytuje v tropech celého světa a rozšířením se podobá malárii. Vyvolává těžké bolesti hlavy, svalů a kloubů. Provázejí ji horečky. Obvykle ustoupí po týdnu. Mnohem nebezpečnější je tzv. hemorrhagická forma, při které dochází k rozsáhlému vnitřnímu krvácení. Horečka dengue propuká v místních epidemiích, kdy můžou v krátké době onemocnět tisíce lidí. Není proti ní účinný lék. Vakcína se vyvíjí.
Hadi usmrtí na 20 000 lidí ročně!
Kobry, mamby, zmije, chřestýši, tajpani – to je jen stručný výčet z pestré škály jedovatých hadů. V našich zeměpisných šířkách nám hrozí nejvýše uštknutí zmijí obecnou, které není pro zdravého člověka životu nebezpečné. Navíc máme kvalitní a snadno dostupnou lékařskou péči, a tak vzácné případy uštknutí zmijí mají jen zřídka závažnější následky.
V jiných koutech světa představují jedovatí hadi podstatně větší hrozbu. Tým lékařů vedený Janakou da Silva z university ve srílanské Ragamě nedávno provedl důkladný průzkum četnosti a následků uštknutí jedovatým hadem a došel k závěru, že je to jedna z typických „opomíjených chorob“.
Téměř dva miliony uštknutí ve třetím světě!
Nejčastější jsou případy uštknutí hadem v zemích třetího světa, kde bývá jen velmi nedokonalá evidence. Přesný počet obětí hadího jedu lze proto jen odhadovat. Da Silva je přesvědčen, že hadem je ročně uštknuto přinejmenším 421 tisíc lidí. Nevylučuje, že se počet uštknutých každoročně vyšplhá mnohem výše – až na 1 841 000 případů. Podobně je tomu i s počtem obětí. Nejnižší odhady se pohybují kolem 20 000 mrtvých ročně. Nejvyšší odhady nemají daleko ke 100 000 obětí. Na ještě tenčím ledě se pohybují odhady počtu lidí, kteří si v důsledku hadího uštknutí nesou po zbytek života trvalé následky. Není výjimkou, když v okolí rány dojde k rozsáhlému odúmrtí tkání, které člověka doživotně zmrzačí. Častou obětí hadího uštknutí jsou děti, u nichž nabírají podobné následky hadího uštknutí děsivého rozsahu. Na základě oficiálních čísel vévodí žebříčku hadích uštknutí Indie s 11 000 mrtvými ročně. V této zemi jsou na venkově uštknutí hadem při zemědělských pracích tak běžná, že jsou u rolníků považována za „nemoc z povolání“.
Antisérum nezachrání každého
Jedinou účinnou léčbou hadího uštknutí jsou antiséra produkovaná koňmi a ovcemi, jimž byly podány malé dávky jedu odebraného hadovi. Velký problém představuje pestré spektrum toxinů u každého hadího druhu, jež se může lišit dokonce i v závislosti na roční době a lokalitě. Antisérum nemusí zabrat proti všem toxinům daného hada. Celkem dobře účinkují antiséra proti toxinům narušujícím srážlivost krve a vyvolávajícím krvácení do tkání. Rychle zabírají protilátky antiséra i proti některým toxinům poškozujícím neurony. Obvykle nechrání oběť hadího uštknutí proti poškození tkání v okolí rány, ke kterému dochází příliš rychle, než aby jej protilátky stačily potlačit. Dalším problémem spojeným s použitím antisér jsou jejich vedlejší účinky.
Bude zachráncem velbloud?
Mnohá antiséra vyvolávají vysokou horečku, některá bývají kontaminována viry. Časté jsou i komplikace vyvolané reakcí imunitního systému pacienta na zvířecí sérum.
Produkce antisér proti hadím jedům prochází velkou krizí především v Africe, kde řada výrobců ukončila činnost. Příslibem do budoucna jsou nové trendy, které by mohly podle některých expertů obor produkce antisér opět oživit. Kromě nových metod čištění protilátek a likvidace případné virové kontaminace pasterizací či speciálními filtry z nanomateriálů se mění i systém produkce antisér. Hledají se nové zvířecí druhy pro tvorbu protilátek. Velké naděje jsou upírány ke kurovi domácímu, který je schopen produkovat protilátky proti hadím toxinům ve vaječném žloutku. Dalším slibným živočišným druhem je velbloud, který má zvláštní typ protilátek.
