Že horolezectví je jeden z nejnebezpečnějších sportů asi těžko někoho překvapí. Největším rizikem pro horolezce však nejsou třeba problémy s dýcháním. Mezinárodní vědecký tým vedený Paulem Firthem z Massachusettské univerzity v USA dospěl k závěru, že doslova strašákem pro každého horolezce, který se vydá do nadoblačných výšin, je otok mozku.
Od roku 1926 do roku 2006 si nejvyšší hora světa Mt. Everest vyžádala 212 lidských životů. Podmínky, které ve výškách nad 8 000 metrů panují, jsou natolik zdrcující, že jim podlehne i trénovaný organismus sportovce. „Nikoho zde nenapadl yetti nebo něco takového. Ale extrémní chlad, prudký vítr a nízký obsah kyslíku, s tím především musí každý horolezec bojovat,“ podotýká Firth, který si ke svému výzkumu vybral právě Mt. Everest.
Peklo nad mraky
Ve vysokých výškách je každý horolezec ohrožen lavinami, průrvami, padajícím kamením a ledem, silnými vichry o rychlosti až 200 km/h, bouřemi, nízkými teplotami, úbytkem tělesné teploty a dehydratací. Výstup na vrchol však kupodivu tak nebezpečný není. Mnohem častěji ke smrtelným zraněním dochází při sestupu, i když je fyzicky méně náročný. Pravděpodobnost úmrtí je zde o 80 procent vyšší. Snad za to může ztráta koncentrace, kdy základní úkol má horolezec za sebou, svou vinu na tom nese jistě i dlouhotrvající pobyt v extrémních podmínkách. Nejtragičtější sezónou na Everestu byl rok 1996, kdy se do základního tábora nevrátilo patnáct lidí. Nejhorším dnem byl 10. květen 1996, kdy bouře zastihla poblíž vrcholu 8 lidí, kteří zde zemřeli. Na vrcholu Everestu je tak řídký vzduch, že zde nehoří ani letecký petrolej, takže helikoptéra by zde byla k ničemu.
V prostředí, kde je méně kyslíku, organismus produkuje více červených krvinek. To s sebou nese riziko zhuštění krve. Nízký obsah kyslíku může způsobit rovněž vsáknutí tekutiny z mozkových cév do okolní mozkové tkáně. Tak vznikne otok mozku. Otok postupuje velmi rychle, může vést k poškození mozku a klidně i skončit smrtí již během několika hodin.
Vysokohorské šílenství
Ne nadarmo se výšce nad 8 000 metry říká zóna smrti. „Z horolezců, kteří zemřeli nad 8000 metry, řada vykazovala neurologické symptomy,“ konstatoval Firth. Dodal dále, že jeho vědecký kolektiv původně předpokládal, že katem horolezců jsou plicní problémy. Ty se však ukázaly jako velmi vzácné.
Základním příznakem otoku mozku je porucha myšlení, ztráta koordinace, letargie, zmatenost či výrazné změny chování. Horolezec jednoduše zešílí. Při ztrátě rovnováhy se snadno může stát, že se zřítí do mnohasetmetrové oblasti. Firth pak dodává ještě jedno zajímavé číslo: 1,3 procent všech horolezců, kteří opustili základní tábor a vydali se k vrcholu Everestu, se již nikdy nevrátilo.
Co horolezcům hrozí?
* Poblíž vrcholu osmitisícovek vládne tak silné sluneční záření, že horolezci si mohou spálit patro při dýchání.
* Dochází k výrazným úbytkům váhy.
* Častými problémy jsou dehydratace a bolesti hlavy.
* Po ránu horolezec vypadá jak bambule, protože mu přes noc nateče obličej, hlavně okolo očí.
* Vznikají praskliny na prstech a na jazyku.
* Usnout je skoro nemožné.
* Záchvaty kašle jsou tak silné, až se mohou zlámat žebra.
* Horolezci těsně pod vrcholkem se na jediný krok musejí zhruba patnáctkrát nadechnout.
