Vědce nedávno napadlo pokusit se zjistit, jestli provinilý výraz, který často vidíme u našich psů, skutečně odráží jejich pocit viny. Vypadá to ale, že řeč jejich těla nejspíš mluví o něčem jiném. 
My lidé máme zcela přirozenou tendenci posuzovat zbytek světa včetně živých tvorů podle sebe, takzvaně antropomorfně. Vědci se však tento „naivní“ postoj snaží „vyzávorkovat“ a prostřednictvím podrobného zkoumání zjistit, jak vztahy v přírodě fungují bez ohledu na člověka. Jedním z typických příkladů antropomorfismů je vnímání gest a jednání zvířat. Výrazy zvířecích „obličejů“ mohou často připomínat gesta lidská, jejich skutečný význam ve vnitrodruhové komunikaci může být však zcela odlišný. Alexandra Horowitzová z newyorské Barnard College přišla nedávno se zajímavým výzkumem. Všimla si, že psi mají velmi často výraz, který jakoby naznačoval, že dokáží prožívat pocit viny. Aby zjistila, zda tento výraz skutečně odráží dušení pochody psů a nikoliv jen náš interpretační vklad, připravila následující experiment. Majitel psa musel před tím, než opustil místnost, nakázat svému miláčkovi, aby se ani nedotknul pochoutky, která zůstala v místnosti. Když se vrátili, oznámila jim výzkumnice, že pes buď neuposlechl a pochoutku snědl, nebo naopak že byl poslušný a pamlsku se ani nedotkl. Schválně jim však občas zalhala – majitel si tudíž mohl myslet, že jeho pejsek zlobil, i když to nebyla pravda. Její závěry nejspíš rozesmutní řadu pejskařů, kteří mají pocit, že svým miláčkům dokonale rozumí. Ukázalo se, že provinilý výraz nasadili pejsci zcela nezávisle na tom, zda byli skutečně neposlušní. Mnohem důležitější než morální rozpaky pro ně tedy byla snaha zavděčit se jejich pánovi.
