Předváleční opevnění stálo především na tehdejších československo-německých hranicích, část i na hranicích s Polskem, Maďarskem a posléze i Rakouskem. Tvořily je objekty těžkého opevnění, tzv. pěchotní sruby a tvrze, a řada malých objektů lehkého opevnění.  Pohraniční linie byla doplněna i o linie vnitrozemské, jejichž cílem mělo být v případě útoku zpomalit a ztížit postup nepřítele a umožnit tak ústup československé armády na Slovensko.

Místností, v níž se shromáždili muži v uniformách, zaplní náhle hlas z rozhlasového přijímače. Je pátek 30. září 1938…

„Vojáci, vláda Československé republiky musila pod tlakem světových událostí přistoupiti na odevzdání některých krajů našeho státu sousední říši,“ čte hlasatel rozkaz armádního generála Ludvíka Krejčího, vrchního velitele československé branné moci.

„Tak to je konec,“ nese se rozhořčeně ztichlým sálem. „Naše pevnosti pro ně neznamenají nic. Radši se vzdají…“

Vojáci, připravení a odhodlaní k boji, museli opustit svá postavení v betonových, byť často ještě nehotových, pevnostech a bunkrech a stáhnout se do vnitrozemí.

Druhá světová válka již klepe na dveře a ani kapitulantské gesto prezidenta Edvarda Beneše (1884–1948) jí nezabrání… Ba právě naopak!

„Sudetské bunkry“ přežily, ty „české“ nikoliv

Vnitřní částí republiky procházely napříč tři linie opevnění – liběchovská příčka, pražská linie a vltavská čára.

Pražská čára začínala na soutoku Labe a Vltavy a táhla se okolo Slaného, Kladna, Berouna až na Slapy, kde na ni plynule navazovala Vltavská čára, táhnoucí se až k rybníkům Dvořiště a Svět. Liběchovská příčka začínala u Mělníka a kolem Jestřebí, Doks, Mimoně a Stráže pod Ralskem se táhla až k Chrastavě, kde navazovala na pohraniční opevnění.

Liběchovskou příčku mělo tvořit 558 objektů lehkého opevnění, ale dokončeno bylo jen asi 75 %. Ze stovek vybudovaných bunkrů Vltavské čáry se dochovalo jen žalostné torzo, stejně jako z Pražské linie. Ta byla s výjimkou 11 objektů plně dostavěna, a tvořilo ji tak 77 objektů vz.

36 a 756 objektů vz. 37. Po okupaci zbytku Československa v březnu 1939 rozhodli okupanti tyto pevnůstky odstranit odstřelením. Tam, kde to s ohledem na jejich umístění nešlo, byly objekty zality betonem.

Současné doby se dožil jediný bunkr vz. 36 a 37 bunkrů vz. 37….

Naopak objekty, které zůstaly v zabraných částech Sudet, dodnes tvoří němou připomínku tehdejší snahy bránit republiku.

Za vzor jsme si vzali Francii

Dodnes se návštěvníci pohraničních částí naší republiky setkávají s množstvím malých i velkých pevnostních objektů, které v době před druhou světovou válkou tvořily páteřní systém obrany tehdejšího Československa.

Jen těch nejmenších bunkrů, tzv. řopíků, stojí dodnes asi 5000.

V době vzrůstajícího mezinárodního napětí, tedy v první polovině 30. let 20. století, uvažovala československá generalita, jakým způsobem zabezpečit ochranu státu, zvláště s ohledem na takřka 1000 km dlouhou společnou hranici s Německem.

Nakonec převážila nad názorem modernizovat armádu s důrazem na její mobilitu (a tedy věnovat daleko větší pozornost např. tankům) myšlenka neprostupného pevnostního valu vybudovaného na hranicích. Vzorem se měla stát francouzská Maginotova linie.

Instituce nezahálejí

Byly tedy ustanoveny dvě významné instituce. 20. 3. 1935 vzniklo Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP, jež později dalo pojmenování i nejslavnějšímu tuzemskému bunkru – řopíku) a zároveň byla ustanovena i Rada pro opevňování.

ŘOP bylo výkonným orgánem, jenž měl na starosti skutečnou realizaci tehdejšího pásu těžkého a lehkého opevnění. Rada pro opevňování měla, řečeno dnešními slovy, manažerskou funkci – sháněla finanční prostředky, materiál i firmy, které se na výstavbě podílely.

V čele rady stál armádní generál Ludvík Krejčí (1890–1972), v čele ŘOP brigádní generál Karel Husárek (1893–1972).

K rozpuštění ředitelství i rady došlo v roce 1938 po odstoupení československého pohraničí Německu, kdy už nebyl důvod v opevňování zmrzačené republiky pokračovat. Ale to se oběma institucím již podařilo v nesmírně krátké době vykonat dílo vskutku mamutí.

Bunkr za 72 000 korun

O tom, že to spolupráce mezi radou a ŘOP byla více než plodná, svědčí množství postavených pevností a bunkrů. Uvědomíme-li si, že objekty, s nimiž se můžeme dosud setkat, byly postaveny za necelé tři roky, musíme jen v tichém úžasu smeknout.

Cena jednoho řopíku vz. 37 se pohybovala okolo 72 000 korun. Předpokládané náklady na dokončené opevnění (tedy až do roku 1951) byly odhadovány na 11 miliard korun. Skutečně prostavěna byla méně než polovina.

Do konce září 1938, tedy do Mnichovské dohody, bylo postaveno na 10 000 lehkých objektů (oněch řopíků) a 263 objektů těžkých.  Na rozdíl od dnešních dálnic byly objekty postaveny kvalitně. I po více než 65 letech od konce války jich většina stále stojí.

Zbytek semlela válka – Němci na bunkrech prováděli různé zkoušky, část jich odstřelili – nebo po válce padly za oběť těžbě hnědého uhlí, skončily na dně přehrad, byly zabetonovány….

Z části pevností, pevnůstek a bunkrů se naštěstí stala díky mnoha nadšencům muzea. Některá velká nemají o zájemce nouzi, jiná navštíví jen pár „fajnšmekrů“ zajímajících se o historii.

Nejprve se staví těžké opevnění

Prvními objekty pohraničního opevnění, které byly v Československu postaveny, byly objekty těžkého opevnění. Měly chránit nejohroženější úseky hranic – tedy severní Moravu, východní Čechy a předmostí Bratislavy u Komárna.

Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 se urychleně přikročilo k budování i v oblasti jižní hranice.

Generální štáb československé armády plánoval výstavbu 1276 těžkých objektů. Světlo světa jich stačilo spatřit zhruba 20 % – 226. Na rozdíl od lehkého opevnění měly tyto objekty nepřítele zadržet na delší dobu.

Jakýkoliv z objektů tohoto typu měl být bojeschopný i samostatně bez podpory dalších pevností, a to okamžitě po svém dokončení a vybavení. V tu chvíli jej měla obsadit i stálá posádka.

Srub postavený z betonu

Většině lidí se pod pojmenováním srub okamžitě vybaví klasický příbytek amerických, kanadských či českých trampů – dřevěný domeček vhodný maximálně k přespání. Ovšem srub vetknutý do linie pohraničního opevnění byl objektem z odolného betonu, s rozsáhlými týlovými prostorami a složitým podzemním technickým zařízením.

„Opevnění musí být schopno s relativně malým počtem vojáků odolávat útokům, aby ostatní jednotky mohly být využity v místě předpokládaného hlavního nepřátelského úderu,“ stojí v rozhodnutí, proč budovat právě těžké opevnění.

Jednotlivé typy srubů se dělily podle různých hledisek. Podle výzbroje a účelu se hovořilo o srubech pěchotních, dělostřeleckých, vchodových, minometných apod. Z hlediska samotné výstavby pak vznikaly objekty jednostranné či oboustranné, které měly umožňovat palbu konkrétním směrem.

Podle lokality, kde sruby stojí, pak existují sruby samostatné (izolované) či sruby tezové patřící do větší skupiny srubů a tvrzí vytvářejících pevnosti.

„Arab“ a „říman“, aneb 6 stupňů odolnosti

Těžké opevnění bylo projektováno v šesti různých stupních odolnosti. Jednotlivé objekty se lišily například tloušťkou stěn či stropu. První dva stupně byly označovány arabskými číslicemi 1 a 2, proto se jim slangově říkalo „arab“, či po vojensku objekt malého typu, zbylým pak bylo přiřčeno číslo římské I až IV, těm se analogicky říkalo „říman“ či objekt velkého typu.

Jako první byla na jaře 1936 zahájena stavba tvrze Smolkov na Ostravsku, o pár měsíců později se začaly budovat v Orlických horách tvrze Výšina, Bouda a Hanička a Adam na Kralicku. O rok později se začalo budovat i v místech tvrze Skutina v Orlických horách Dobrošov a Babí na Náchodsku a také tvrz Stachelberg (Ježova hora) nedaleko Žacléře v Krkonoších.

Průměrné náklady na výstavbu jedné tvrze dosahovaly okolo 30 000 000 tehdejších korun, což byly náklady vskutku astronomické, uvážíme-li, že automobil střední třídy stál okolo 20 000 Kčs.

Vedro jako v peci

Objekty bylo nutno kvůli jejich odolnosti betonovat v kuse. Betonová kaše při tuhnutí houstne. Proto byl předepsán počátek tuhnutí dle druhu použitého cementu nejdříve 1 až 2 hodiny od míchání s vodou, nejpozději 12 až 15 hodin.

Poté, co skončí tuhnutí, nastává fáze tvrdnutí, kdy ztuhlá kaše nabývá na pevnosti. Hlavní část tvrdnutí nastává v prvních 28 dnech, následný vzrůst pevnosti je již pomalý a málo významný a může trvat i několik let.

Při tuhnutí a tvrdnutí cementu se uvolňuje teplo, zpočátku rychle, později pomaleji. Proto dochází k zahřívání betonu, pokud je není možno nikam odvést a jde o větší betonové stavby, je teplo poměrně značné.

Teploty při zrání betonu dosahovaly v případě pevnostních objektů běžně až 50 oC, někdy dokonce i o 20 oC více.

1 vrstva za 2 hodiny

Kromě značné kubatury betonu je pro objekty charakteristická i velice hustá síť armovacího železa. Se započetím betonáže se v připraveném bednění nacházely obvykle jen svislé železné pruty. Pruty vodorovné byly do betonu přidávány postupně, když do potřebné výše dosáhla hladina uloženého betonu.

Jednotlivé vrstvy měly výšku 15 až 20 cm. Předpisy ŘOP stanovovaly dobu na zpracování jedné vrstvy betonu na 2 hodiny.

„Pro stavby opevňovací se používá portlandského cementu, který počíná tuhnouti po páté hodině od přidání vody, avšak doba jeho tuhnutí je normální, tj. tuhnutí musí být skončeno do 15 hodin. Toho se dociluje větším přídavkem sádrovce a kysličníku křemičitého k surovině,“ napsal pplk.

Ing. Antonín Sameš v říjnu 1937. Tímto posunutím počátku tuhnutí je umožněno při normálním zpracování zavlhlé směsi, která vyžaduje důkladného spěchování, práce na velkých plochách, aniž by se vytvořily tak zvané pracovní spáry, protože nová vrstva je zpracována dříve, než začne tuhnout cement ve vrstvě spodní.

Pancéřová kopule i WC

Horní patro srubu, které bylo patrem bojovým, obsahovalo především střelecké místnosti s hlavními i obrannými zbraněmi objektu, vchod do srubu, ale i stanoviště velitele, telefonní ústřednu či zvonové šachty, jimiž se po žebříku dalo vystoupat na podlážku pancéřového zvonu či kopule.

Dolní, týlové patro, pak zahrnovalo strojovnu, filtrovnu vzduchu, ubikace mužstva, muniční sklady, sklady proviantu, ale i vlastní studnu, umývárnu a WC.

K hlavní výzbroji pěchotního srubu patřily těžké kulomety, a pokud to terén vyžadoval i protitankové kanony, umožňující intenzivní palbu do prostoru přibližně 500 metrů před a 300 metrů za sousední objekt.

Pokud byl terén v okolí obzvláště členitý, patřil ke standardní výzbroji i minomet. Hlavní zbraně byly umístěny ve střeleckých místnostech, v pancéřových koulích a někdy i v otočných kulometných věžích.

Pomocné zbraně pak fungovaly ve střílnách střežících přístup ke vchodu či k hlavním střílnám objektu. Místa, kam nedokázala žádná ze zbraní dostřelit, tedy do nejbližšího okolí pevnostních zdí, byla chráněna tzv.

diamantovým příkopem (příkopem v těsné blízkosti zdí) a granátovým skluzem, z nějž granáty dopadaly právě na dno vybetonovaného diamantového příkopu.

Malí bratříčci velkých srubů

Lehké opevnění vz. 36, jež vycházelo z francouzských bunkrů tvořících Maginotovu linii, se v pohraničí začalo objevovat od července 1936, kdy první pevnůstky vyrostly v Orlických horách, následovaly je objekty na Trutnovsku, u Bíliny, Ústí nad Orlicí, Plzně i na jižní Moravě. Celkem bylo vybudováno zhruba 800 těchto bunkrů.

Stavební varianty objektu vz. 36 byly označovány písmeny A, B, C, D, E a F. Nakonec se však stavěly pouze objekty A, B a C a dva exempláře typu E. Od sebe se nelišily jen pojmenováním, ale i počtem střílen a tloušťkou obvodových stěn.

Výrazné konstrukční rozdíly vykazují i pevnůstky budované na jižní Moravě a na Slovensku. Ty měly odlišný půdorys, jinou tloušťku stěn i rozvržení střílen, na Slovensku se dokonce vyskytují objekty s „předsíňkou“.

Proto zde výstavba těchto bunkrů pokračuje i v roce 1937 současně s modernějším typem lehkého opevnění.

Dřevěné stolky nestačily

Charakteristickým rysem bunkru vz. 36 byly střílny vytvarované z betonu, které však byly kvůli větším rozměrům poměrně zranitelné. Ve střílnách, které mohly být uzavřeny dvojicí rychloposuvech uzávěrů z 30 mm oceli s úzkou pozorovací štěrbinou, měly být používány tehdy běžné zbraně bez nutnosti lafetace (pevného ukotvení).

K jejich umístění sloužil obyčejný dřevěný stolek pod střílnou. Ovšem při střelbě, zvláště z těžkých kulometů vz. 24, se stolky otřásaly, čímž trpěla přesnost střelby. Některé posádky tento problém řešily vytvořením provizorních lafet, ovšem systémové řešení přišlo až v roce 1938, kdy Královopolská strojírna v Brně vyrobila na popud armádního velení 500 speciálních lafet.

Do pevnůstek jich vojáci stačili do mnichovské krize v září 1938 namontovat pouhých 240 kusů.

Větrání pod palbou

Bunkr vz. 36 neměl vůbec žádný systém větrání, takže při déletrvající střelbě docházelo k zamoření interiéru zplodinami. Větrat se dalo pouze jednoduchými plechovými dvířky v týlové straně objektu, což by zvláště při útoku nebylo nejlepší.

Nespornou výhodou tohoto typu bunkru byla poměrně jednoduchá konstrukce a malé rozměry, které snižovaly šanci nepřítele na přesný zásah. Nevýhody však převažovaly, a proto se v projekčních kancelářích ŘOP zrodil bunkr vz.

37, dodnes známý řopík. Slangové pojmenování je rozhodně známější než sice správné, ale vojensky „suché“ označení „Železobetonový odolný objekt lehkého opevnění vz. 37“.

Speciální granáty už nedorazily

Lehké objekty vz. 37 navrhli konstruktéři jako miniaturizovanou variantu těžkého opevnění (viz Nejprve se staví těžké opevnění). Díky tomu mají velké množství shodných stavebních prvků a naopak mnoho odlišností od svých předchůdců z roku 1936.

Poměrně velké, a tudíž i nebezpečné, střílny z betonu byly nahrazeny střílnami ocelolitinovými. Zbraně byly bez výjimky osazeny v lafetách, díky čemuž výrazně stoupla přesnost střelby. Vstup do bunkru z týlové strany chránily ocelová mříž a pancéřové dveře, které byly rovněž chráněny střílnou.

Ventilaci při palbě zajišťoval ruční ventilátor, který dokázal ve vnitřním prostoru pro osádku 3–7 mužů udržet relativně čistý vzduch. K obraně týlových prostor, tedy „hluchých“ míst, kam nemířila žádná ze střílen, sloužil granátový skluz.

Tvořila jej silná a odolná litinová roura šikmo zabetonovaná do stěny bunkru. Na vnitřní straně byla opatřena masivním uzávěrem chránícím posádku při předčasném výbuchu granátu ještě uvnitř skluzu. Pro tento granátový skluz byl dokonce vyvinut speciální typ granátu se zpožďovačem (granát vz.

38). Vzhledem k rychlosti, jež podzimní události nabraly, však nebyl do bunkrů dodán jediný kus tohoto granátu. Granátový skluz byl navíc doplněn i malou dopadovou plochou z betonu či z kamení, protože při pádu z malé výšky existovalo riziko, že granát neexploduje.

Vydrží i zásah 155mm střelou

Objekty se vyznačovaly železobetonovou konstrukcí o síle čelní stěny a stropu 80 cm v běžném případě, či 120 cm v případě nutnosti posílit obranyschopnost objektu. Součástí navrhované konstrukce byly i terénní úpravy, mezi něž patřila především kamenná rovnanina a zemní zához ze strany předpokládaného útoku.

Kromě maskování objektu toto opatření i zvyšovalo jeho odolnost. Armádní zkoušky prokázaly, že technologicky správně postavený objekt je schopen odolat přímému zásahu střel ráže 105 mm a v případě zesílené varianty dokonce ráže 155 mm.

Kryjte se navzájem!

Základní myšlenkou pásma řopíků byla krycí palba. „Každý bunkr musí být krytý palbou bunkru sousedního,“ vložili pásmu opevnění do vínku jeho architekti.

Pásmo bylo tvořeno 1 až 2 sledy souvislé palebné přehrady řopíků. První sled kladl hlavní odpor a jeho palba dokázala zasáhnout cíle 500 až 600 metrů před linii. Druhý sled měl posilovat sled první, a tvořil proto také souvislou palebnou přehradu.

Mezi jednotlivými sledy byla vzdálenost 100 až 600 metrů podle charakteru terénu. Palebné vějíře, tedy místa, z nichž bylo možno postřelovat určitý úsek z každé střílny, se u obou sledů vzájemně křížily, a vytvářely tak neprostupnou přehradu.

Projekční kancelář ŘOP vyvinula celkem pět základních typů (označených prvními pěti písmeny abecedy), jejichž využitím mohl být přehrazen jakýkoliv terén, aniž by bylo nutno budovat atypická řešení.

Němci, máte smůlu!

Výstavba opevnění byla svěřována pouze prověřeným „státně spolehlivým“ stavebním firmám, a to na základě konkursu. Chuť si tak musely například nechat zajít německé či maďarské firmy, což ovšem bylo zneužíváno tehdejší nacistickou propagandou jako další z důkazů útisku německé menšiny v ČSR. Prověřeni z hlediska státní spolehlivosti museli být i dělníci těchto firem.

Dodržování všech předpisů, nařízení, ale i dohled nad odborným provedením prací hlídal Vojenský stavební dozor, který tvořil velitel a techničtí a administrativní pracovníci se stavebním vzděláním. Jako dozorci při betonáži pak fungovali délesloužící poddůstojníci či vojáci v prezenční službě, kteří betonování rozuměli.

Samozřejmou součástí byl i strážní oddíl pro střežení staveb i hotových objektů.

Vykoupení, nebo vyvlastnění

Samotná stavba začínala vytýčením stanoviště budoucího řopíku za pomoci kolíků. Při tomto vyměřování byly starostové dotčených obcí povinni upozornit majitele pozemků a požádat je, aby vycházeli vojsku vstříc. Všechny pozemky byly armádou vykoupeny, případně vyvlastněny.

Zákon a vládní nařízení stanovovala obcím různá omezení. Vojenská správa tak mohla zasahovat například do těžby dřeva v lese, provádění horních děl apod. Stromy určené vojenskou správou ke kácení byly označovány přímo majiteli lesa.

Omezen, ba v některých místech zcela zakázán byl i pohyb civilních osob, naprosto jasný je i zákaz fotografování.

Poté, co byl pozemek vykoupen, či vyvlastněn začala samotná stavba bunkru. Nejprve byla vykopána jáma minimálně na tzv. nezámrznou hloubku (tedy takovou hloubku pod povrchem, kde nedochází ani v největších mrazech v roce k jejímu zmrznutí.

Podle odborníků se v České republice tato hloubka pohybuje v rozmezí od 80 cm do 140 cm, a to podle druhu zeminy), pokud to bylo technicky proveditelné, hloubila se jáma až na skalní podloží.

Betonujte v jednom kuse

Na dno výkopu byla položena vrstva štěrkopísku a na ni několikacentimetrová vrstva betonu, tzv. skořápka. V pozdější době, zhruba od jara 1938 nebyla skořápka při výstavbě vyžadována automaticky, ale jen v místech se zvýšenou vlhkostí.

Teprve poté došlo k vlastní výstavbě objektu za pomoci bednění a železných tyčí. Samotná betonáž nesměla být přerušena, aby v betonu nevznikla sebemenší spára. Při tomto postupu trvalo betonování jednoho objektu přibližně 24 hodiny a během této doby odebíral stavební dozor minimálně 3 vzorky betonu, aby na nich byla provedena zkouška pevnosti.

Ta musela činit minimálně 450 kg/cm2 (tedy asi 4,5 MPa), jinak byl stavitel finančně penalizován. Po dobetonování a po 14 denním klidu určenému k dozrání betonu, bylo odstraněno vnější bednění a firma provedla dokončovací práce – nahození omítky, izolace kovových částí bunkru, terénní úpravy i maskování. Teprve poté byl objekt oficiálně předán vojákům.

Firmy měly rozestavěno několik objektů najednou. Příkaz zněl stavět bunkry přesně podle pořadí a žádný v řadě nevynechávat. Počet rozestavěných objektů na jedné stavbě neměl s ohledem na možnosti střežení přesáhnout 12.

Abeceda řopíků

*Vybavení a typ jednotlivých typů řopíků se lišil podle jejich účelu. Typ A byl určen pro boční palbu dvou kulometů ve střílnách chráněných typickými betonovými výběžky, které měly zabránit útočníkům k nepozorovanému přimáčknutí ke zdi.

Typ A, jehož posádku mělo tvořit až 7 mužů, je nejrozšířenějším typem řopíku. Stavěno bylo jeho několik modifikací vzájemně se lišících úhlem rozevření střílen, podle toho byly i označovány od 120 do 220, kdy číslo udává úhel os střílen. Nejběžnější variantou byl A-160.

*Druhý typ, nazvaný B, má jednu střílnu shodnou s typem A, druhá střelecká místnost je však vybavena střílnou čelní, mířící přímo do míst předpokládaného útoku. Před touto střílnou chybí i „tradiční“ zához.

S ohledem na možnost umístění boční střílny vlevo či vpravo, existovala dvě označení B1 při umístění střílny vlevo a B2 se střílnou vpravo. Podle úhlu sevření os střílen se dále rozlišovaly varianty 80, 90 a 100. Velmi vzácně byly budovány i lomené či šikmé varianty.

Tento typ objektu byl staven do míst, kde bylo nutno palebně vykrýt hluchá místa vzniklá zakřivením linie či nevhodným terénem.

*Osádka bunkru typu C měla být jen dvoučlenná a nepřítele měla ostřelovat čelně. Původně měly být tyto objekty vybaveny střechou z vlnitého plechu, ale většina jich měla střechu stejnou jako ostatní bunkry, tedy železobetonovou.

Tento řopík byl stavěn pouze v nejnižším stupni odolnosti a uvnitř měl pouze to nejnutnější vybavení. Dokonce mu chyběla i jakákoliv uzávěra vstupu včetně vchodové střílny. Určen byl především pro využití v druhém sledu opevnění.

*Jednostranný objekt se střílnou pro boční palbu byl veden jako typ D. S trochou nadsázky můžeme říci, že to je polovina řopíku typu A. Podle levopravé orientace se opět dělí na D1 či D2. Využíván byl především pro posílení palby v jednom směru, na konci linie opevnění či jako náhrada v místech, kde například prudký svah či jinak neupravitelný terén nedovoloval užití typu A.

*Typ E byl stejně jako „céčko“ určen k přímé čelní palbě., Ovšem jeho odolnost i vybavení bylo naprosto maximální. Stavěn byl v obou stupních odolnosti a ve dvou zrcadlově obrácených modifikacích. Vstupní chodba byla zalomena buď doprava, nebo doleva.

V jejich vybavení byly především těžké kulomety vz. 35 a vz. 37.

*Písmeny F,G a H byly označovány dělostřelecké objekty, které byly určeny pro běžný 3,7 cm protitankový kanon. Typ F byl určen pro palbu boční, typ G pro palbu čelní a typ H sloužil jako úkryt pro kanon i jeho osádku.

Vybudovány byly však pouze dva objekty – jeden typu G u Velkých Hoštic na Opavsku a jedn typu H v bratislavské Petržalce.

*Typ K1-4 měl být náhražkou typů F a G, ale vybudován byl pouze jeden pokusný objekt.

*Atypické objekty byly poměrně vzácné a byly stavěny pouze v případě, kdy do terénu nešlo vložit některý z „typových“ objektů. Atypické řopíky tak byly někdy vestavěny do železničních náspů, do mostních pilířů apod.

Alexej Čepička zasahuje

Generál Karel Husárek po Mnichovu opustil v lednu 1939 armádu a nastoupil do plzeňské Škodovky jako zbrojařský expert a od léta 1939 působil jako ředitel zbrojovky v Dubnici nad Váhom. Když Německo napadlo SSSR, musel Slovensko opustit a vrátit se do Škodových závodů.

V květnu 1945 se podílel na organizaci povstání na území Prahy. Po válce jej však čekalo zatčení a obvinění za práci ve zbrojním průmyslu v době války. Jak mimořádný lidový soud v roce 1948, tak vojenský kárný výbor žádné provinění neprokázaly.

Ovšem na zásah komunistického ministra národní obrany Alexeje Čepičky (1910–1990) byl stejně v říjnu 1950 degradován a byl mu snížen důchod. Zemřel zapomenut v červenci 1972 ve věku 79 let.

Po dlouhých 19 letech mu pak byla posmrtně vrácena generálská hodnost.

Pomsta zhrzeného prezidenta?

Generál Ludvík Krejčí se po okupaci v březnu 1939 pokusil dvakrát o odchod do zahraničí, ale ani jednou neuspěl. V říjnu 1941 jej zatklo gestapo a do července 1942 ho drželo v Terezíně. Poté byl nečekaně propuštěn.

Po celou válku podporoval odbojovou skupinu okolo dramatika Jaroslava Kvapila. Po válce odmítl Edvard Beneš Ludvíka Krejčího reaktivovat, což lze chápat i jako osobní pomstu, neboť Krejčí rozhodně nesouhlasil s mnichovskou kapitulací a přijal ji až na nátlak politických představitelů v čele právě s Benešem.

V roce 1950 jej navíc komunisté degradovali a zcela mu odejmuli penzi. Pracoval tedy jako dělník v továrně na knoflíky. Zemřel v únoru 1972 ve věku 82 let.

Hodnost armádního generála mu byla navrácena in memoriam v roce 1990.

Útočit na opevnění přímo? 100% ztráty!

„Dobývat toto opevnění bojem bez jeho předběžné znalosti, by pro prvosledové jednotky znamenalo až 100% ztráty,“ vyslovila se po prvotním prohlédnutí linie opevnění německá generalita.

O tom, že se Němci pohraničního opevnění obávali a byli rádi, že je získali bez boje, svědčí i několik návštěv Adolfa Hitlera v samotných objektech. Již 6. 10. 1938 se nacistický vůdce podíval do lehkého objektu nedaleko Křížového buku u silnice z Chřibské do České Kamenice a tentýž den stihnul ještě další pevnůstku u Mařenic nedaleko Cvikova.

Po jeho návštěvě místní Němci z tohoto řopíku vytvořili jakési poutní místo. O den později vlezl „führer“ do řopíku nad Novými Heřmínovy na Bruntálsku. O těžké opevnění projevil prvně zájem až 25. 10. 1938, kdy navštívil objekt B-S 4 Lány v bratislavské Petržalce.

Poslední Hitlerovou návštěvou čs. opevnění, která je díky tehdejším médiím zdokumentována, je prohlídka dělostřelecké tvrze Hůrka ležící nad východočeskými Králíky.

Řopíky bojovaly. Ale s německými posádkami!

Smutný osud opevnění byl dokonán v dubnu 1945. To si část československé předválečné pevnostní linie na Opavsku vybrali za svá obranná postavení Němci, kteří se v nich bránili útokům postupující sovětské armády v rámci Ostravské operace.

Jako velitelské stanoviště jim posloužil pěchotní srub OP-S-10 „Křižovatka“ u Malých Hoštic. Srub byl narychlo dobudován, otvor po střílně pro kanón byl zabetonován (ovšem méně kvalitním betonem), šachty po pancéřových dělostřeleckých zvonech vytržených krátce po Mnichovu byly rovněž zaslepeny.

Za srubem, v němž byl i sklad munice, se ukrývaly stíhač tanků Jagdpanzer 38 t Hetzer a kolopásový obrněný transportér SdKfz 251/10 s protitankovým dělem PaK ráže 3,7 cm. Během pouhých 24 hodin však sovětská armáda přes linii prošla, či spíše obešla ji přes méně bráněné úseky, uničila oba obrněnce a posádky bunkrů nechala být.

S nimi se většinou vypořádaly další jednotky Rudé armády, nejčastěji ženijní, které do objektů napumpovali hořlavinu a pak ji plamenometem zapálili. Exploze munice zabila osádku uvnitř a v případě srubu strhla podlahu v levé části objektu a celý objekt vážně poškodila.

Evropa obkroužená betonem

Události první světové války vedly značnou část generálních štábů různých armád v Evropě ke snaze vybudovat pevnou a neprostupnou linii pevnostních opevnění. A tak mají Francouzi svoji Maginotovu linii, Němci Westwall (Siegfriedovu linii) či Rusové Stalinovu nebo Molotovovu linii.

Dnes již víme, že idea pevností byla zastaralá již v době svého vzniku a že rozhodujícím prvkem války se nestala dominující a skvěle vyzbrojená hora betonu, ale pohyblivé a operativní jednotky složené z tanků a obrněných vozidel.

Idea zákopové války prostě skončila s podepsáním Versailleské mírové smlouvy v roce 1919.

Francie: Reminiscence první války

Pevnostní systém vybudovaný na území Francie nese dodnes jméno jejího iniciátora André Maginota (1877–1932), ministra války, který prosadil její financování. Linie betonových pevností a bunkrů chránila hranice s Belgií, Lucemburskem, Německem, Švýcarskem i Itálií. Část pevností stála i na ostrově Korsika.

Nejsilnější opevnění bylo na hranicích s Německem a Itálií, které byly považovány za potenciální útočníky.

Za výstavbou stála především zkušenost první světové války, kdy se pevnostní objekty, například Douaumont, Vaux, Louvermonmt či Bezonvaux ukázaly jako velice strategické objekty a přispěly ke konečnému výsledku války.

Nicméně oproti původním plánům byly některé úseky Maginotovy linie vystavěny ve více než skromném duchu a rozhodně neodpovídaly původním strategickým představám, což vyšlo najevo zvláště při bojích v roce 1940. I tak se ovšem Maginotova linie stala vzorem pro další opevnění, včetně toho československého.

Linie jen někde

Největší a nejdůležitější objekty byly budovány pod dohledem Komise pro organizaci pevnostních sektorů. Šlo především o těžké objekty. Do vypuknutí války se Francouzům podařilo postavit více než 100 tvrzí, 340 pěchotních srubů (kasemat) i další těžké objekty vyzbrojené těžkými pevnostními zbraněmi.

Těžké objekty měly být doplněny pásem lehkých objektů, ovšem jejich výstavba znamenala oproti jejich větším bratrům výrazný posun špatným směrem. Jednalo se totiž většinou o nepříliš promyšlené pevnůstky a kulometná hnízda, jejichž vojenská hodnota nebyla příliš vysoká.

Systém opevnění byl členěn do hloubky. U hranic stála předsunutá postavení s úkolem ztížit postup nepřítele. V Alpách měly například takto fungovat malé objekty spojené systémem podzemních chodeb.

Ve druhé linii stály hlavní obranné objekty – dělostřelecké a pěchotní sruby a tvrze. Vzájemně se měly krýt palbou a z jejích útrob měla k protiútokům vyrážet pěchota. Za hlavní obrannou linií měla stát ještě druhosledová linie, která však byla dokončena jen v několika nevelkých úsecích.

Za obtížně překročitelnou překážku považovala francouzská generalita Rýn, takže jeho břehy byly chráněny jen málo, stejně jako v Alpách byly chráněny jen důležité průsmyky. Silné úseky s dělostřeleckými tvrzemi se nacházely především u německých hranic, a to ještě ne po celé jejich délce.

Odkaz první světové…

Konstrukce těchto pevností vycházela ze zkušeností první světové války, takže jejich hlavním prvkem bylo využití boční palby a vzájemné krytí. Boční palba sice měla omezené možnosti jak střílet na útočníka přímo, na druhou stranu ji bylo těžké vyřadit na dálku.

Dominantním prvkem celé obrany byla její masivnost. Velmi kompaktní a masivní objekty se pyšnily stěnami o síle až 3,5 metru, a velice silnou a kvalitní výzbrojí složenou z pevnostních děl, protitankových kanónů, minometů, houfnic a dalších zbraní chráněných speciálními pancéřovými střílnami, ocelovými zvony a věžemi.

Podstatné části těchto tvrzí, včetně velitelských stanovišť, byly ukryty v podzemí v hloubce nejméně 20 metrů. Zde se nacházela i potřebná infrastruktura – kasárna, muniční sklady, ošetřovny či kuchyně.

Důležitým objektem byly samostatné pěchotní sruby, obvykle dvoupatrové objekty, které nebyly součástí tvrzí a jež měly za úkol bránit mezery mezi tvrzemi případně celé úseky fronty.

Mistr světa ve výzbroji

Z hlediska množství a kvality instalované výzbroje a vybavení neměla Maginotova linie ve světě obdoby. Zbraně byly totiž většinou vyráběny speciálně pro tento typ opevnění a od běžně užívaných zbraní se tedy výrazně odlišovaly.

Kulomety i děla byly umístěny na speciálních lafetách, které nevytvářely žádný otvor zvenčí. Zde jistě působila obava z dalšího plynového útoku, jaké se objevily v době první světové války.

Hlavní protipěchotní zbraní bylo těžké kulometné dvojče Reibel, obrana proti tankům patřila kanónům ráže 25, 36 a 47 mm. Dělostřelci se mohli bránit různými typy houfnic a kanónů či minometů umístěných ve speciálních ocelových zvonech na vrcholcích objektu.

Nejsložitější zbraní byla speciální houfnice umístěna v otočné výsuvné věži umožňující kruhovou palbu v úhlu 360o.

Maginotova linie v boji

Při napadení Francie si byli němečtí velitelé vědomi, že přímý útok na Maginotovu linii by se rovnal sebevraždě. Proto německá armáda prošla slabě chráněným pohořím Vogézy a prorazila slabě bráněné belgické hranice. Překročením Rýnu zabránili Němci Francouzům odsunout jednotky na sever.

Maginotova linie se tak stala nepohyblivým ovšem stále nebezpečným obrem, na kterého dotírali útočící vojáci i ze stran, s nimiž se původně nepočítalo. Ovšem i tak dokázaly některé tvrze bránit efektivně své úseky.

O „nedobytnosti“ Maginotovy linie svědčí i fakt, že všechny silné pevnostní sektory zůstaly v rukou Francie až do kapitulace 22. 6. 1940. I alpské úseky dokázaly úspěšně odrazit všechny italské útoky.

Sovětský svaz: Stalinova linie není Stalinova…

Obdobný systém pevnostního opevnění začali budovat sověti již od konce 20. let 20. století. Pevnostní linie se táhla po celé západní hranici tehdejšího Sovětského svazu, tedy od Karelské šíje na severu až k Černému moři. Jako důvod výstavby byla uváděna snaha bránit se polské agresi.

Stalinova linie se však Stalinovou linií nazývaly jen v západním tisku, žádné oficiální pojmenování neměla. Ovšem po připojení západního Běloruska k SSSR v roce 1939 ztratila na svém významu a byla nahrazena linií novou, ležící 300 km západněji. O té se hovoří jako o linii Molotovově.

…a Molotov také nemá svoji linii

Ani tato linie však oficiálně pojmenování Molotovova neměla. Objekty budované v letech 1940–1941 podél nové západní hranice, jež vznikla anexí pobaltských států, východního Polska a východní části Moldavska (Besarábie).

Linie se táhla od Baltu až ke Karpatům a jejím centrem bylo 13 opevněných rajónů, z nichž každý v sobě zahrnoval 5 až 10 uzlů obrany a několik stovek různých bunkrů. Z plánovaných 5800 objektů však bylo do vypuknutí války v roce 1941 postaveno pouze 880. Navíc jich jen část byla obsazena vojáky, a tak dobytí této linie nečinilo Němcům žádné potíže.

Větší problémy útočníkům činily zbytky linie Stalinovy, která v některých místech dokázala zadržet útočníky až na 14 dní.

Velkoněmecká říše: Na západě stojí Siegfried

Německé obranné pásmo nazývané Westwall či Siegfriedova linie mělo chránit Velkoněmeckou říši před útokem ze západu. Německo ji začalo budovat již během první světové války jako součást Hindenburgovy linie.

Po válce bylo od výstavby upuštěno, ale k oživení stavebních prací došlo po roce 1938, kdy sloužila spíše jako demonstrace síly a odpověď na výstavbu francouzské Maginotovy linie. V roce 1940, kdy se s pracemi přestalo, se táhla od nizozemských hranic až po hranice se Švýcarskem.

První pásmo bylo tvořeno převážně protitankovými a protipěchotními překážkami a řetězcem kulometných hnízd, v druhém pásu stály pak betonové pevnosti a tvrze vzájemně spojené podzemními chodbami. V některých místech byla hloubka opevnění až 50 km.

Svoji bojovou úlohu měl Westwall, v němž mimochodem bylo použito i množství zbraní získaných v československých pevnostech, splnit po spojenecké invazi v červnu 1944. O linii se sice vedly tvrdé boje, ovšem jakmile ji spojenci překročili, ztratilo západní opevnění svůj smysl.

Více se dozvíte:     www.ropiky.net

www.bunkry.cz