Vesmír je plný tajemství a záhad, s nimiž si současná věda v mnoha případech neví rady. Nemusí zrovna jít o mimozemské civilizace či černé díry ve vzdálených galaxiích. I naše sluneční soustava v sobě skrývá řadu nejasností. Američtí astronomové vybrali deset takových nezodpovězených otázek. I když asi tou největší záhadou zůstává a zůstane vznik života na Zemi.
1. Existuje Oortův oblak?
Co tvoří nejvzdálenější meze naší sluneční soustavy? Obvykle se má za to, že touto hranicí je Oortův oblak. Ten se mimo jiné považuje i za místo, kde vzniká většina komet. Předpokládá se, že objekty v Oortově oblaku se skládají převážně ze zmrzlé vody, amoniaku a metanu. Počet zdejších objektů se odhaduje na jeden bilion. Jde však o velmi malá tělesa, až na výjimky ne větší než desítky kilometrů. Jejich celková hmotnost se odhaduje na 100 hmotností Země.
Problémem je, že Oortův oblak dosud nikdo neviděl, jeho existence se pouze předpokládá. Vlastně jediným přímým důkazem jeho existence je to, že nám čas od času nad hlavou proletí kometa. Vědci si pak ještě pohrávají s myšlenkou, že z oblaku pochází i planetka Sedna, kterou si Slunce svou gravitací přitáhlo poněkud blíže. Nicméně zda někdy v budoucnu existenci mraku potvrdí i přímé pozorování, na takovou otázku v současnosti nikdo odpovědět neumí.
2. Čím jsou bržděny sondy Pioneer?
Více než třicet pět let putují vesmírem sondy Pioneer 10 a Pioneer 11. Ze Země odstartovaly v roce 1972 resp. 1973. V současnosti obě míří do galaktického prostoru. Vědci již několik let pozorují záhadný jev, který sondy brzdí a odkloňuje je z jejich původní dráhy. Ten může být způsoben samotnými sondami, ale také dosud neznámými fyzikálními jevy. Koneckonců, někteří odvážnější fyzici tvrdí, že nikdo neví, zda mimo naši sluneční soustavu nenabírá fyzika zcela nových rozměrů. Většina expertů je však přesvědčena, že „Pioneer anomálii“ lze vysvětlit bez nějakých šokujících hypotéz. Astrofyzik z Harvardovy univerzity Irwin Shapiro tvrdí: „Vsadil bych bednu brusinkového džusu na to, že Pioneer anomálie bude mít vysvětlení v dimenzích dosud známé fyziky.“ Ovšem jaké to vysvětlení je, na to si zřejmě budeme muset docela dlouho počkat.
Pioneer 10 směřuje ven ze sluneční soustavy a míří ke hvězdě Aldebaran v souhvězdí Býka. Pokud by měl Aldebaran nulovou relativní rychlost, měla by ho sonda Pioneer 10 dosáhnout zhruba za 2 miliony let. Pioneer 11 míří ke hvězdě λ Aql v souhvězdí Orla. K ní by měla sonda dorazit asi za 4 miliony let.
3. Kdo uřízl Kuiperův pás?
Kuiperův pás je oblast ve sluneční soustavě, která se nachází za dráhou Neptuna. Tvoří jej tisíce nejrůznějších menších i větších objektů. Tyto objekty jsou složeny ze směsí ledů, tedy těkavých látek v pevném skupenství, jako jsou voda, oxid uhličitý, oxid uhelnatý, metan i vyšší uhlovodíky a dusík. Kromě nich jsou v ledu přimíšeny i křemičitanové horniny v podobě prachu a malých úlomků. Do Kuiperova pásu patří i těleso, které bylo řadu let řazeno mezi planety – Pluto se svým souputníkem Charónem.
V čem tkví záhada Kuiperova pásu? Tento prostor sahá do vzdálenosti 50 astronomických jednotek (AU) od Slunce (1 AU = střední vzdálenost mezi Zemí a Sluncem). Pak ovšem jako by neviditelná ruka řízla nožem a pás zničehonic končí. Proč? Že by zde byly další menší objekty, které jsme zatím nezachytili? Nebo dokonce že by zde obíhala tajemná planeta, která odtud případné vetřelce vyhnala? Žádné výzkumy zatím nedovedly odpovědět.
4. Záhada kometárního prachu
Sluneční soustavu netvoří jen mateřská hvězda, planety, planetky a měsíce. Jedním z nejkrásnějších objektů na obloze jsou komety. O jejich tajemstvích by se dala napsat pěkně tlustá kniha. Kometa vypadá jako nepravidelná zmrzlá hrouda bahna. Ve chvíli, kdy se kometa přiblíží k teplejšímu objektu, jakým je například Slunce, se z komety uvolňuje plyn, který jí pak dodává charakteristický ohon. Pozorovateli ze Země se zdá, že onen ohon se za kometou táhne, podobně jako zplodiny z výfuku zůstávají za automobilem. Ve skutečnosti se tak děje jen ve chvíli, kdy se kometa blíží ke Slunci. Vzdaluje-li se od něj, vlivem slunečního větru se ohon objevuje před kometou.
Kometární ohony jsou vlastně dva – modrý plynný a bílý prachový. A právě kometární prach je dalším s brouků, který se uhnízdil v hlavách astronomů. Když sonda Stardust přivezla zrnka prachu na Zemi, zkoumajícím vědcům spadla čelist. Analýzy ukázaly, že tento prach vznikl při teplotě blížící se 1000 stupňů Celsia. Ovšem jak je to možné, když komety se formují kdesi daleko, až v Oortově oblaku? Že by snad tento prach vznikl někde blíže Slunci? Žádná uspokojivá hypotéza zatím neexistuje.
5. Teplotní výkyvy ve sluneční atmosféře
Co by to bylo za seznam tajemství sluneční soustavy, kdyby zde scházelo samotné Slunce? Ta životodárná hvězda, proti níž je naše planeta malou bleškou? Vždyť hmotnost Slunce je asi 330 000krát větší než hmotnost Země a představuje 99,8 % hmotnosti sluneční soustavy. Průměr Slunce je pak zhruba 1 400 000 km, což činí asi 109 průměrů Země. Jeho objem je tedy asi 1,3milionkrát větší než objem Země.
Slunce má řadu specifických vlastností. I takových, které se vymykají chápání zdravého rozumu. Každý si umí představit, že čím blíže k jádru kosmického tělesa, tím vyšší teplota. Koneckonců, v hlubokých dolech je přece pěkné vedro. Vnější část sluneční atmosféry, tzv. koróny, dosahuje teploty 1 500 000 Kelvinů. Komu se to zdá moc, může se jít „ochladit“. Nikoliv ovšem směrem od Slunce, nýbrž k jeho povrchu. Vnitřní sluneční atmosféra (fotosféra) je proti koróně jako kus ledu. Teplota se zde vyšplhá na pouhých 6000 Kelvinů. Proč tomu tak je? S tím si věda zatím rady neví…
6. Kde se vzala Titanova atmosféra?
Saturnův měsíc Titan je v mnoha ohledech pozoruhodný. Po Ganymedu je druhým největším měsícem ve sluneční soustavě, svou velikostí strčí do kapsy i planetu Merkur. Na Titanu se potenciální návštěvníci mohou vykoupat i v jezeře. Sonda Cassini, která jej zkoumá, objevila na jeho povrchu jezera, která jsou tvořena kapalinou. Vzhledem k teplotám, které zde panují, jezera nejsou naplněna vodou, nýbrž zkapalnělými uhlovodíky. Sonda Cassini zjistila, že v jezerech je přítomen etan. Rovněž zde byly zaznamenány metanové srážky nebo bílé vrcholky hor.
Titan má navíc atmosféru. Ze všech plynných obalů kosmických těles, které ve sluneční soustavě existují, je právě Titanova atmosféra svými vlastnostmi nejvíc podobná té zemské. Je podobně mocná (atmosféra Venuše je 100x tlustší, plynný obal Marsu naopak 100x tenčí) a tak jako na Zemi i Titanovu atmosféru tvoří z větší části dusík. Nicméně na nalokání čerstvého vzduchu Titan zrovna vhodný není, kromě dusíku zde poletují atomy metanu, propanu nebo kyanovodíku – uhlovodíky a dusík! Nemohl by zde tedy vzniknout jednoduchý život?
7. Podivný sklon Uranovy rotační osy
Kdyby sklon rotační osy Země blížil 90°, jedna polovina planety by se půl roku koupala ve světle, zatímco druhá polovina by byla odkázána na svíčky. Ovšem není tomu tak, sklon zemské osy činí 23,4°. Ale v naší sluneční soustavě existuje planeta, která si takové půlroční dny může vychutnávat. Tou planetou je Uran. Navíc má rok na Uranu poněkud jiné trvání než na Zemi, takže jedna polovina planety se topí ve tmě až 42 pozemských let.
Takový neobvyklý sklon způsobuje na sedmé planetě ohromné výkyvy počasí. Pro vědce je stále záhadou, jak k této neobvyklé vlastnosti Uran přišel. Mezi astronomy se spekuluje o tom, že během formování planety došlo možná ke kolizi s velkou protoplanetou, která způsobila změnu orientace. Provedené simulace však tuto teorii nepotvrzují, a proto se uvažuje i o vlivu husté atmosféry, která díky sklonu osy rotace cirkuluje ne zcela obvyklým způsobem. Jednou z možností může být i gravitační vliv Saturnu a Jupiteru, který v dávných dobách mohl být podstatně silnější než v současnosti.
8. Tajemství Podkamenné Tunguzky
Ráno 30. června 1908 byl v Evropě pozorován zvláštní jev, kdy na nebi mělo prolétnout jakési těleso v podobě velké žluté koule. Ve čtvrt na osm ráno otřásl Sibiří mohutný výbuch. Exploze byla natolik silná, že byla slyšitelná do vzdálenosti 1000 km. Bylo vyvráceno nebo přelámáno kolem 60 000 000 stromů na rozloze větší než 2000 km². Tlaková vlna třikrát oběhla Zemi.
Co tento neobvyklý jev způsobilo? Meteorit to být nemohl, na místě se neobjevil žádný kráter. Objevily se teorie, že destrukci Sibiře má na svědomí antihmota, černá díra, kulový blesk, výron zemního plynu nebo elektrický výboj. Nejdivočejší hypotézy hovoří o havárii mimozemské kosmické lodi, která způsobila jaderný výbuch. Podle očitých svědků stoupal po pádu neznámého tělesa do nebe zvětšující se mrak podobný hřibu a ten zářil nesnesitelným bílým světlem. Podle teorie ruského vědce Jurije Lavbina se jednalo o asteroid obřích rozměrů, který by Zemi proměnil ve žhnoucí peklo. Ovšem údajně měla zasáhnout mimozemská civilizace a těleso sestřelit dříve, než by započalo své dílo zkázy, a tím naši planetu zachránit. Dnes se většina vědců kloní k domněnce, že za tajemnou explozí stojí výbuch planetky těsně nad zemským povrchem, ale stoprocentní pravdu se asi nikdy nedovíme.
9. Neobvyklé vlastnosti povrchu Marsu
Ještě v padesátých lidech minulého století se i ve vědeckých kruzích věřilo, že by na Marsu mohl být inteligentní život. Dnes už víme, že se s marťanskými bratry nesetkáme, a čím dál víc se zdá nepravděpodobná i myšlenka primitivního života na rudé planetě. To ovšem neznamená, že by Mars nebyl zajímavý, ba co víc, i záhadný.
Jedním z marťanských tajemství, které vědcům vrtá hlavou, je otázka, proč jsou marťanské polokoule tolik rozdílné. Ta jižní je plná hor, vrchovin a pahorkatin, kdežto ta jižní vypadá jako okolí Labe ve středních Čechách, tedy samá nížina. Čím to může být způsobeno? Hypotézu, že tyto markantní rozdíly má na svědomí obří asteroid, který se kdysi s Marsem střetl, výzkumy nepotvrdily. Zbytky kráteru totiž neobjevila žádná sonda, a že jich v poslední době Mars zkoumají hejna.
10. Tajemství slunečních pólů
Slunce je vůbec teplotně zajímavé. Když evropská sonda Ulysses zkoumala polární oblasti Slunce, zjistila neobvyklou anomálii. Její měření ukázalo, že jižní sluneční pól je podstatně chladnější než opačná strana. Teplota slunečních oblastí byla zkoumána ze vzdálenosti tří set milionů kilometrů pomocí metody detekce kyslíkových iontů. Z bližší vzdálenosti takové měření lze jen těžko provádět, nesmírný žár by sondu okamžitě zničil.
Ani s touto záhadou si vědci zatím nevědí rady. Snad je tento teplotní rozdíl dán různou strukturou v obou lokalitách. Odpověď snad poskytnou další sondy, které se na výzkum Slunce připravují.
Anketa návštěvníků internetových stránek našeho vydavatelství www.rf-hobby.cz: Co považujete za největší záhadu naší sluneční soustavy?
Tunguzský meteorit 39 %
Záhadnou sílu, brzdící sondy Pioneer 21 %
Existenci Oortova oblaku 15 %
Saturnův měsíc Titan a jeho atmosféru 14 %
Náhlý konec Kuiperova pásu 11 %
