Geologové a astronomové měli dlouho za to, že rudá barva planety Mars musí mít něco do činění s vodou, která se v jeho atmosféře vyskytuje. Dánští vědci však nedávno přišli s teorií, podle níž se na typickém zbarvení Marsu nemusela voda vůbec podílet. 
Na univerzitě v dánském městě Aarhus se vyskytuje velmi pozoruhodné a unikátní pracoviště. Je jím Simulační laboratoř pro výzkum Marsu, ve které vědci zkoumají vlastnosti rudé planety nikoliv dalekohledy a spektrometry, ale tím, že simulují podmínky, které na Marsu panují či panovaly. V poslední době je velmi zaujala otázka, co přesně dává rudé planetě její barvu. Na první pohled banalita, na druhý však velmi zajímavá otázka, jejíž vyřešení by nám mohlo mnoho napovědět o tom, jakou roli hrála v utváření povrchu Marsu voda. „Mezi planetárními čepičkami by Měl být Mars spíše černý, protože většina hornin ve středním pásu planety tvoří bazalty,“ říká dr. Jonathan Merisson. Přítomnost všudypřítomného rudého prachu, který halí prakticky celou planetu, byla proto dlouhou dobu sváděna na oxidující sílu vody a kyslíku. Ty by mohla železo přítomné ve vyvřelých bazaltech dokázala proměnit v hematit (oxid železitý), který je typický svou červenou barvou (tedy stejným procesem, jakým na Zemi železo „reziví“). Dánští specialisté připravili experiment, kterým se pokusili ukázat, že rudá barva by mohla vzniknout i bez přítomnosti vody. Uzavřené skleněné lahve naplnili křemičitým štěrkem a po dobu několika měsíců je nechali mechanicky otáčet v prostředí podobném atmosféře Marsu, v níž dominuje oxid uhličitý. Po této době se asi 10% materiálu uvnitř lahví proměnilo v prach. Když do něj poté přidali nadrcený magnetovec (oxid železnato-železitý), který se v hojném množství vyskytuje v marťanských bazaltech, začala se směs poměrně rychle barvit do červena. Následná chemická analýza odhalila, že tímto způsobem bez přítomnosti vody také vznikl hematit. „Jak přesně k proměně došlo zatím přesně nevíme. Bude proto zapotřebí ještě velké množství analytické a experimentální práce,“ popisuje dosavadní stav poznání dr. Merisson.
