Vliv globálních proměn klimatu na Zemi nemusí mít jen podobu růstu pouští či naopak katastrofálních záplav. Skandinávští vědci nedávno přišli s objevem, že více sněhu na dálném severu napomáhá šíření smrtící houby, která dokáže poměrně nenápadně zlikvidovat klíčový článek celého severského ekosystému.

Příznivé účinky delší sněhové pokrývky na vegetační rozkvět v následující sezoně jsou lidem známé prakticky od té doby, kdy začali se systematickým zemědělství. Přísloví „Únor bílý, pole sílí“ budiž toho jasným důkazem.

Dlouho ležící mocná sněhová pokrývka však může mít za určitých podmínek i účinek zcela opačný. S takovými klimatickými jevy se nejsnáze setkáme v tundře, tedy rostlinném a živočišném společenství (tzv.

biomu), typickém pro oblast v blízkosti polárního kruhu. Není proto divu, že nedávná studie o souvislostech mezi větším sněžením a posilováním vražedných hub, vznikla díky spolupráci švédských a finských vědců s  Robertem Baxterem z univerzity v britském Durhamu.

Tundra a klimatické změny

Ačkoliv je nejčastěji diskutovaným důsledkem klimatických změn ono možná až přespříliš zdůrazňované oteplování, lokálně se tyto změny mohou projevovat i přesně opačně, tedy ochlazováním.

Tento efekt pozorovali vědci i na mnoha místech severské tundry. Přesněji řečeno – nešlo jen o ochlazení, ale také o větší počet srážek. Výsledek byl tedy jasný: mocnější vrstva sněhu, která pokrývá povrch země o něco déle.

Taková změna však musí pochopitelně otřást i pořádky ustavenými mezi živými organismy. Tundra je navíc velmi významným celoplanetárním hráčem v oblasti oběhu jednotlivých prvků (zejména uhlíku). Zkoumání jejích proměn je tedy skutečně nadmíru důležité.

Důmyslná skládačka vztahů

„Náš tým se vydal pátrat po tom, jaký vliv má na rostliny zvýšené sněžení.  Zvláště nás zajímaly procesy, které ovlivňují jejich růst, rozklad a cirkulaci živin v půdě,“ vysvětluje jeden ze spoluúčastníků projektu Johan Olofsson z katedry ekologie na univerzitě ve švédském městě Umeå.

Sněžení může teoreticky ovlivňovat život a růst rostliny dvěma různými způsoby. V první řadě ovlivňuje metabolické a informační procesy uvnitř rostliny samotné. Zároveň však také působí na prostředí, v němž roste:

na organismy, s nimiž spolupracuje; na nepřátele i na neživé složky prostředí, například dostupnost kapalné vody, a tím pádem i živin. Vytažení důležitého kamínku ze skládačky ekologických vztahů může proto mít fatální následky pro ekosystém.

Bobule pro vrány

Rostliny však nejsou důležité jen kvůli sobě samotným, ale především tím, jak ovlivňují životy dalších organismů. Jejich centrální funkci bychom mohli nazvat „přestupní stanicí“: na jedné straně do ní nastupují drobounké molekuly oxidu uhličitého, aby z ní na druhé straně vystoupily složité uhlíkaté řetězce, jež jsou páteří všeho ostatního života.

Biomasa vyprodukovaná rostlinou je tak nejen zásadním zdrojem potravy, ale i důležitým kanálem, jehož prostřednictvím „odtéká“ z atmosféry významný skleníkový plyn oxid uhličitý.

Jednou z klíčových rostlin velké části severských tunder je prakticky všudypřítomný plazivý keřík šicha oboupohlavná (Empetrum hermaphroditum). Tato rostlinka patří podobně jako naše borůvky a brusinky do čeledi vřesovcovitých (Ericaceae) a není proto divu, že je jim i podobná.

Její jedlé plody, přezdívané anglicky „crowberries“, tedy něco jako „bobule pro vrány“, krmí kromě vran či krkavců i řadu dalších hladových krků severu.

Nepříjemně specializovaná houba

Je tedy jasné, že cokoliv, co by poškozovalo šichu, poškodilo by ve svém důsledku i ostatní živé organismy severské tundry. Jaké přirozené nepřátele však může tato odolná rostlinka mít?

Hledat není třeba mezi tvory velkými a silnými, ale naopak mezi těmi, které běžné oko nespatří. Největším nepřítelem šichy je zvláště v posledních letech parazitická vřeckovýtrusá houba z řádu dřevnatkotvarých druhu Arwidssonia empetri, která se na šichu specializuje.

Tato houba likviduje především mladé výhonky, šlahouny, jejichž produkce je navíc důležitou součástí rozmnožovací strategie rostliny. Bez pomoci této formy vegetativního rozmnožování šicha nemůže zemi rychle pokrýt hustými koberci.

Celkové množství vyprodukované biomasy je tak pochopitelně menší, menší je i schopnost tundry fungovat jako „odpadní jímka“ na oxid uhličitý. V souvislém porostu navíc vznikají volná místa, na nichž není půda chráněna před nežádoucí erozí.

Sedm let studií

Vědci pod vedením Johana Olofssona nebyli se svými závěry rozhodně nijak unáhlení. Aby byly jejich výsledky průkazné, věnovali se pozorování rostlin po celých sedm let. A trpělivost se rozhodně vyplatila!

Po dobu pěti let rostliny pod navýšenou sněhovou pokrývkou prosperovaly dobře, ba dokonce lépe, než kdyby bylo sněhu méně. Během šestého roku však přišel nenadálý úder houby, který začal proměňovat rostliny – efektivní „jímku na uhlík“ v její přesný opak, tedy jeho producenta.

Objev souvislosti mezi větším objemem sněhových srážek a rozmachem zabijáckých hub byl pro vědce samotné velkým, i když jistě nijak příjemným překvapením. Když nic jiného, tak alespoň ukazuje, jak nečekaná a detailní propojení fungují napříč globálními jevy v atmosféře, biosféře a pedosféře (půdní obal Země).

„Náš výsledek napomůže k lepšímu porozumění vlivu dlouhodobých klimatických změn i extrémních událostí v krátkodobém počasí jak v lokálním, tak v globálním měřítku,“ vysvětluje na závěr Johan Olofsson.

Delikátní severský ekosystém

*Typické ekosystémy severu Evropy, Asie, Severní Ameriky, tedy severské tundry, nejsou možná příliš bohaté na druhou rozmanitost ani na nápadné tvory, detailní studium jejich ekologické provázanosti je však i ty největší odborníky stále překvapovat.

*Nejnápadnější rys tundry naznačuje již její název. Ten pochází z laponštiny a znamená „krajinu bez lesa“. Tundry tvoří skutečně jakousi nárazníkovou zónu mezi zalesněnými plochami, tajgami, a bílou polární pustinou.

V oblastech, kde je půda zamrzlá tak velkou část roku, že by už neuživila velké dřeviny, se daří zejména houbám (mezi které řadíme i lišejníky), mechům, bylinám a nejrůznějším zakrslým dřevinám.

*Na ně je navázána řada konzumentů, počínaje členovci (pavouci, stonožky, chvostoskoci, hmyz), přes ptáky (kachny, husy, potáplice, bělokurové a další) až k savcům jako jsou hraboši, lumíci, sysli, sobi či pižmoni.

Na samotném vrcholu potravní pyramidy pak trůní lasice kolčava, hranostaj a polární liška spolu se zástupci opeřenců – sovicí sněžnou, sokolem, rarohem či kání rousnou.

Nová větev stromu života

*Objev nového druhu organismu či celé menší skupiny patří i přes stále postupující zmapování živé přírody k poměrně rutinním objevům.

*Objev jedné z nejsilnějších větví evolučního stromu je však objevem zcela mimořádným. *Právě takový objev se nedávno zdařil genetikům z univerzity v britském Exeteru.

*Skupina, kterou nazvali Cryptomycota, tedy něco jako „skryté houby“ je podle všeho nejblíže příbuzná právě houbám.

*Objev se vědcům pod vedením evolučního genetika Thomase Richardse podařil, když analyzovali DNA nejrůznějších mikroorganismů, které nalezli v rybníčku, jenž univerzita využívá pro své výzkumné účely.

*Když získané sekvence porovnaly s ostatními druhy známých hub, vyšlo jim, že nově objevená skupina se od nich liší natolik, že možná nepatří ani mezi houby, ale do zcela samostatné linie.

*Zatím jediný popsaný rod dostal název Rozella.

*Nově objevená skupina je podle nich nejen velmi hojná, ale podle všeho také velmi druhově rozrůzněná.

*Vědci dokonce odhadují, že počet druhů může být větší, než je dnes známý počet druhů všech hub.