Většina vědců z různých oborů se shoduje v tom, že planetu Zemi můžeme přirovnat k velice přesnému gigantickému soustrojí, které pracuje ve dne i v noci. Zkoumali ji rovněž geologové – bohužel dlouho většinou jen po částech. Teprve globální pohled umožnil mj. zjistit, že ve stálém pohybu je dokonce každý kontinent. 
Umíte si představit, že také právě teď Evropa pluje oceánem jako monstrózní loď s vámi a dalšími 710 miliony pasažéry? Každý rok – směrem k Africe – uplave pár centimetrů.
Po tisíciletí mezi učenci vládl názor, že souše na Zemi jsou vlastně mohutné nehybné kusy pevniny. Nikdo se nezamýšlel nad tím, proč se většina souše soustředila na severní polokouli. Jaké mocné síly vytvořily obří mezery mezi Asií, Amerikou a Austrálií? Mnozí se tenkrát domnívali, že právě v této oblasti se v šerověku oddělil Měsíc a dostal se do vesmíru jako věčný souputník Země. A proč třeba Evropa má svoje dané místo na glóbu a není někde jinde?
Alfred Wegener rád driftoval
Odpověď na to se snažil najít německý geofyzik a klimatolog Alfred Lothar Wegener (1850–1930; zahynul při expedici v Grónsku). V období let 1910–1912 vytvořil teorii kontinentálního driftu. Vychází z poznání, že Země je velká plovoucí deska. Kontinenty se pomalu posunují (driftují). Podle Wegenera se části pevniny před 260 miliony roky k sobě postupně přibližovaly, aby se nakonec spojily do jediného superkontinentu, zvaného Pangea. Takovému tvrzení nahrávalo zjištění, že díky této rozlehlé pevnině se stejné rozmanité druhy zvířat a rostlin rozšířily do různých lokalit, které k sobě nyní mají už velice daleko.
Jak jinak by třeba malý plaz Mesosaurus mohl obývat jezera a řeky v Jižní Americe i Jižní Africe? Nemohl by přece překonat oceán! Dlouho se tehdejší badatelé domnívali, že oba kontinenty kdysi spojoval pevninský most. Po něm tedy mohl Mesosaurus, který se dokázal pohybovat ve vodě i po souši, snadno přejít. Jenže co se stalo s mostem? Prý se údajně v průběhu prvohor ponořil do hlubin jižního Atlantiku.
Vsadil na skládačku
Takové domněnky Wegener postupně vyvrátil. Rozborem mapy světa dokázal nespornou podobnost tvaru a složení atlantského pobřeží Afriky a jižní Ameriky. Důkazem se staly i obdobné vrstvy hornin na kontinentech, jakož i nálezy fosilií.
Bylo zřejmé, že kdysi musely všechny části pevniny tvořit jediný celek – superkontinent Pangeu. Severní a Jižní Amerika spočívaly vedle Evropy a Afriky, Antarktis, Austrálie a Přední Indie ležely vedle Jižní Afriky a souvisely spolu jako části puzzle. Pangea, která však také plula rychlostí několik milimetrů za rok, se pak časem znovu rozdělila na jednotlivé kontinenty. Zprvu to byla jen severní část Laurasie a jižní Gondwana; mezi nimi šumělo moře Tethys. Většina tehdejších učenců teorii driftujících kontinentů považovala za fantasmagorii. Geologové věřili, že slupka Země, která je přece kamenná, se nemůže chovat jako kapalina.
Wegener ale trval na tom, že kontinenty pluly jako ledovce v moři, srážely se a odtrhovaly. Tak vznikaly dnešní tvary kontinentů. Pochybovači sice uznávali, že vše opravdu připomíná dětskou skládačku, ale považovali to jen za náhodu. Rozhodující otázkou bylo, jak se ohromné světadíly vůbec mohou pohybovat. Wegener se domníval, že je tvoří pevný materiál – sial. Kloužou po oceánském dnu, které představuje hustší, ale méně stabilní materiál – sima. Jenže jaká síla uvádí kontinenty do pohybu? Wegener na základě meteorologických znalostí preferoval rotaci Země. Odpůrci však na faktech dokázali, že na takovou zátěž je zemská rotace slabá.
Čeho se týká desková tektonika?
Ani kdyby vykouřil tisíc náplní v oblíbené fajfce, tragicky zahynuvší Wegener nemohl ještě znát ony hybné síly – konvenční proudy, tedy kruhové proudění hmot s rozdílnou teplotou v zemském plášti. Vše si můžeme připodobnit k pohybu vody v kotli, kdy teplá kapalina s menší hustotou stoupá vzhůru. Jako povrchová vrstva se pak ochlazuje a posléze coby těžší klesá dolů.
Wegenerova teorie kontinentálního driftu se stala základem moderní koncepce deskové tektoniky. Jde o dnes převažující názor, vysvětlující geologické jevy na celém světě: Zemská kůra – nejsvrchnější obal zemského tělesa – se dělí na kontinentální (síla, mocnost 30–80 km) a oceánskou (kolem 10 km). Zatímco Wegener uváděl, že se pohybují – „jako list po vodě“ – jen světadíly, moderní technika dokázala, že zemský povrch tvoří čtrnáct velkých a devět malých litosférických desek (zemských ker). Ty se proti sobě různě posunují, čímž dochází také k driftu kontinentů. Jádra kontinentů, základ kontinentální kůry, představují tzv. štíty.
Zemská kůra vzniká v oblastech tzv. riftů; vyskytují se jak na dně oceánů v podobě středooceánských hřbetů, tak na kontinentech (jako prolomy a prolákliny – např. africké jezero Tanganika). V oblasti těchto struktur se zemská kůra silně zužuje a žhavé magma vystupuje na povrch (erupce vulkánů). Místa, kde se o sebe zemské kry třou, nejsou promazávána. Tím vzniká pnutí, které nedokáže hornina již zvládnout. Tehdy se podloží láme a vzniká zemětřesení – jako letos na Haiti. Správnost teorie Alfreda Wegenera v současnosti potvrzují i kosmické sondy.
Pangea měla starší příbuzné
Nejnovější výzkumy potvrzují, že ještě před prasuperkontinentem Pangea, který prosazoval Alfred Wegener, existovaly na planetě jiné velké pevniny. První původní části zemské kůry se vytvořily již v prahorách (časový interval před 4000–2500 miliony let). V období starohor (2500–590 mil.) se formovaly první kontinenty, ale na jejich okrajích i velké mělké mořské pánve. Jižní kontinenty tvořily v kambriu (590–500 mil. let) téměř souvislý superkontinent, zvaný Gondwana. Severní kontinentální kry (mj. Evropská, Sibiřská a Východoasijská) byly ještě odděleny.
V Africe dál kraloval led
Z usazenin mělkých moří vědci moderní technikou zjistili, že tenkrát části Sibiře, Kanady a Severní Ameriky, jakož i Antarktida ležely na rovníku. Severovýchodní část Afriky a Praevropa se rozprostíraly kolem jižního magnetického pólu. V ordoviku (500–438 mil.) jižní kontinenty (Afrika, Jižní Amerika, Austrálie, Antarktida a Indie) tvořily jediný kompaktní superkontinent – Gondwanu. Široký oceán Paleotethys ji odděloval od severních kontinentů, pojmenovaných Sibiria a Laurentia. Měly tropické podnebí, zatímco západní Afriku a Jižní Ameriku ovládl led. Do siluru (438–408 mil.) geologové řadí vznik velkého kontinentu Euroameriky, který přetrval skoro 300 milionů roků. Dnešní oblast jižní Evropy, severní Afriky a Severní Ameriky pokrývalo moře.
Jak se zrodily Ural a Atlas?
V devonu (408–360 mil. let) se svět dál měnil. Tím, jak se plocha oceánu Paleotethys zmenšovala, krátila se vzdálenost mezi jižním superkontinentem Gondwanou a severní Laurasií. Gondwana se rozpadala na menší kontinenty. Severní Amerika s Evropou vytvořily souvislou část pevniny – Old-Red-Kontinent, který sahal od jižního Irska až do Belgie. V období karbonu (360–286 mil. let) se jižní kontinent Gondwana přetočil o 90°; čímž se připojil k Laurasii. Společně vytvořily superkontinent Pangea (řecky = všechny země). Při tomto dramatickém spojování vznikly četné hory – např. dnešní Ural nebo Atlas. Kolem Pangey, která měla tvar písmene C, se rozprostíral mohutný oceán Panthalassa.
(Někteří vědci se domnívají, že ještě dříve existoval superkontinent Pannotia, zformovaný před 600 miliony roky.)
Štěpení není výjimkou
V triasu (248–213 mil. let) se mohutná Pangea opět rozdělila na dvě části – jižní část představovala Gondwana, která sahala od jižního pólu až do blízkosti rovníku. Na severu se prostírala část Laurasie. Tyto kontinenty však už neexistovaly v juře (213–144 mil. let), kdy se formoval vodnatý Protoatlantik. Počátkem jury byla Pangea ještě kontinentem, ale dále se štěpila, takže později vznikla Severní a Jižní Amerika, Afrika, Antarktis a Austrálie. Tethys zaplavil značné části Eurasie, svou současnou podobu získával Tichý oceán. V oblastech kolem pólů nebyl žádný led.
V křídě (144–64 mil. let) se Pangea již rozlámala a začínal rozpad Gondwany. Jižní Amerika a Antarktida jako podivná velká plavidla pluly na západ. Od Gondwany se později odlomila Indie a započala poměrně rychlou cestu k severu. Plula také Afrika. Laurasie se rozdělila na Eurasii a Severní Ameriku, která odplula západním směrem, čímž vznikl severní Atlantik.
Naše střední Evropa tehdy byla ještě pevninou, potom ji však zalilo moře. Třetihory (terciér, 64–1, 8 mil. let) přinesly značné proměny – mezi Evropou a Severní Amerikou ještě existoval pevninský most Thule, který mj. umožňoval přechod savců. Zemské desky, které se stále posunovaly, zužovaly vodstva moře Tethys, takže ve východní části zcela zmizelo. Indie se spojila s Asií. Severní a Jižní Ameriku spojila souš v panamské oblasti. Svoji dnešní podobu už získávaly nejen studené oblasti u zemských pólů, ale i kontinenty.
Letem nad kontinentálním světem
Obléknete lehký skafandr a usednete do anatomické sedačky kosmické lodi. Za chvíli hřmotně zaburácejí motory, vyšlehne mohutný plamen a cítíte dočasný velký tlak. Vždyť se vznášíte na orbitě – oběžné dráze kolem Země. Všude září modrojasná obloha a vám – ve stavu beztíže – už nic nebrání dívat se velkým průzorem dolů. Jistě poznáte jednotlivé kontinenty, jejichž stručné vizitky předkládáme. (Údaje o rozloze, počtu obyvatel atd. máme v přehledné tabulce jinde. Následující pořadí kontinentů vychází z jejich velikosti.)
ASIE
Největší kontinent (ležící převážně na západní polokouli) zabírá téměř třetinu souše na Zemi. Žijí zde tři pětiny obyvatel světa. Vzdálenost od severu k jihu činí 8600 km, od západu k východu 11 000km. Pobřeží (bez ostrovů) má délku 69 000 km. Největším ostrovem je Borneo – Kalimantan (746 546 km2), největší horou Mount Everest (8850 m) a největší řekou Jang-c-t‘iang (5500 km). Najdeme zde všechny klimatické a vegetační pásy a 10 časových pásem. Název pochází z asyrského acu – „východ slunce“. Asie se dělí na severní, P(?)řední (jihozápadní), střední (vnitřní), jižní a východní.
AFRIKA
Rozkládá se po obou stranách rovníku a patří jí 20 % zemské souše a 13 % obyvatel. Čára pobřeží je dlouhá 30 500 km. Vzdálenost nejsevernějšího a nejjižnějšího místa činí 8000 km. Kdysi byla „srdcem“ superkontinentu Pangea.
Název pochází z latinského africa, což se odvozuje od kmene Afri, který v antické době žil poblíž Kartága (v dnešním Tunisku). Často se používá název „černý kontinent“. To etnograficky platí pro území jižně od Sahary, na kterém žije obyvatelstvo negroidního původu, tedy černoši. V Africe jsou čtyři klimatické pásy a čtyři časová pásma. Největším ostrovem je Madagaskar (587 041 km2), nejvyšší horou Kilimandžáro (5895 m) a nejdelší řekou Nil (6671 km).
SEVERNÍ AMERIKA
Největší kontinent na západní polokouli zaujímá 16 % ´pevniny. Pevninský most (široký jen 48 km) ho spojuje s Jižní Amerikou. (Přirozená hranice probíhá Panamskou šíjí.) Z fyzicko-geografického hlediska k Severní Americe patří i Střední Amerika, čímž vznikl nejdelší světadíl na světě. Leží zde dvě velké země – USA a Kanada. Od Aljašky po Nové Skotsko je šířka 6000 km, od severu k jihu 8700 km. U vlastní pevniny vzdálenost sever–jih měří 4600 km, východ–západ přes 5000 km. Pevnina zahrnuje osm časových pásem a tři klimatické pásy. Největší ostrovy: Grónsko (2 157 6000 km2) a Kuba (110 922 km2) Nejvyšší hora: Mount McKinley na Aljašce (6194 m), nejdelší řeka: Mississippi (6212 m). Název Amerika se odvozuje od jména italského mořeplavce Ameriga Vespucciho (1451 – 1512), jenž v letech 1499–1502 podnikl ve španělských a portugalských službách cestu podél pobřeží Jižní Ameriky.
JIŽNÍ AMERIKA
Rozkládá se od Karibského moře na severu po mys Horn na jihu v délce 7400 km. Od východu na západ má šířku 4830 km. Zaujímá tak 12 % souše; existuje zde pět časových pásem. Projevují se zde všechny klimatické pásy – od subarktického na jihu po tropický na severu. Největším ostrovem je Ohňová země (48 185 km2), nejvyšší horou Aconcagua (6 959 m) a nejdelší řekou Amazonka, jejíž délka se podle různých zdrojů pohybuje od 6400 km po 7062 km.)
ANTARKTIDA
Vidíme, jak se třpytí převládající led (silný 2000–4000 m), který vládne nad kontinentem (zvaným též Jižní polární území). Pobřežní čára měří 17 968 km. Žijí zde výlučně pracovníci výzkumných stanic – v předlouhé mrazivé zimě cca 1000 lidí, v kratičkém létě čtyřikrát víc.
Dodejme, že severní polární oblasti kolem severního pólu se nazývají Arktida. Pojmenování Antarktidy pochází z řečtiny a znamená „naproti Arktidě“, tedy v přeneseném významu „naproti severu“.Z rozlohy asi připadá na pevninu 8 milionů km2, na moře 18 milionů km2. Domov zde mají dva miliony obyvatel – mj. Inuité (Eskymáci), Laponci a Jakuti.
EVROPA
Kontinentu na severní polokouli, kde žijeme, s cca 12 % světového obyvatelstva, patří 7 % souše. Pevnina zaujímá čtyři klimatická a tři časová pásma. Název vychází ze slova Ereb, což ve starém Babylonu označovalo „zemi, kde slunce zapadá.“ Starověcí Řekové název změnili na Evropu. Pobřežní čára bez ostrovů měří 38 000 km. Za východní hranici vůči Asii se považuje úpatí pohoří Ural (celkem 3500 km). Největším ostrovem je Velká Británie (216 325 km2), dominujícími horami Elbrus (5633 m) a Mont Blanc (4897 m), nejdelší řekou Volha (3551 km).
AUSTRÁLIE a OCEÁNIE
Australská pevnina spolu s ostrovem Tasmánie (přiřazovaným k australské pevnině) a dalšími tvoří tzv. Australský svaz. Roj cca 7500 ostrovů předsunutých před pevninou se spolu s Novým Zélandem (rozloha 270 534 km2) označuje jako Oceánie. Nejmenší kontinent od východu k západu měří 4100 km, od severu k jihu 3680 km. Existují zde tři časová pásma. Název pochází z latinského ter(r?)a australis – jižní země (podle polohy na jižní polokouli.) Největším ostrovem je Nová Guinea (785 000 km2), nejvyšší horou Mount Wilhelm (4509 m), nejdelší řekou Murray (3717 km).
Co nás čeká v (daleké) budoucnosti?
Podle nejnovější teorie je vznik a rozpad superkontinentů nevyhnutelnou záležitostí. Periodicky se prý opakuje každých cca 500 milionů let. Nyní se pevniny nacházejí ve fázi rozpadu, což by znamenalo, že možná za 250 milionů let opět vznikne obří kontinent. Další vědci ovšem namítají, že jde o pouhou spekulaci, pro kterou chybí jakékoliv důkazy.
Autoři teorie argumentují minulým vývojem kontinentů. Na existenci Pangey se už odborníci shodují.
„V geologii neznáme nic na sto procent. Ale tak na 95 procent můžeme říci, že
Pangea v oné době skutečně existovala – a pak se začala dělit,“ řekl 21. STOLETÍ doc. RNDr. Zdeněk Kukal, DrSc., světoznámý geolog a oceánolog z České geologické služby. Dodal: „Dokládají to jednak nálezy zkamenělých rostlin a živočichů, ale také usazeniny na mořském dně, které odborníci pomocí moderních metod mohou datovat a rekonstruovat z nich dávný pohyb kontinentů.“
Velmi cenné poznatky v této oblasti poskytl mezinárodní projekt vrtání oceánského dna (Deep Sea Drilling Project, na něj navázal Ocean Drilling Program), kterého se zúčastnil i doc. Kukal. Vědci od roku 1968 získávají vrtná jádra z mořského dna na různých místech Země a zjišťují složení i stáří jednotlivých vrstev.
Kontinenty se zase spojí?
Co tedy můžeme očekávat, pokud bude současný vývoj pokračovat? Ve východní Africe se zvětšuje proláklina, která povede k odtržení této části černého kontinentu a vzniku nového moře. Afrika se posune dál na sever a spojí se s Evropou. Středozemní moře, ke kterému mnozí z nás jezdí, zanikne. Alpy se budou tlakem Afriky zvyšovat, v Evropě vyroste nový Himálaj. Prvním poslem takového vývoje je Itálie – Apeninský poloostrov patřil původně k africké pevnině, od které se odtrhl a narazil do Evropy.
Evropa se má rozdělit (v oblasti Rýna), zatímco Atlantik o třetinu zvětšit. Severní a Jižní Amerika se nejspíš oddělí, Austrálie se naopak spojí s jihovýchodní Asií. K novému superkontinentu se může připojit i Antarktida.
Půjde údajně o holé přežití!
Bohužel gigantická plocha nově vzniklé pevniny se výrazně projeví i na klimatu – zatímco pobřeží mají bičovat mohutné bouře, uvnitř kontinentu vzniknou rozsáhlé pouště, protože tam „nedosáhne“ přímořské klima, vytvářené vlhkými větry. Blíže k pobřeží naopak napadne přes zimu značné množství sněhu; na jaře roztaje a způsobí záplavy. Z tohoto důvodu na planetě zůstane jen poměrně málo obyvatelných míst. Právě o ně budou bojovat, doslova na život a na smrt, jednotlivé druhy rostlin a živočichů. Přežijí jen ti nejsilnější!
„Pokud by měl vzniknout další superkontinent, muselo by dojít k nečekaným změnám. Současný vývoj pohybu pevnin by se musel úplně zvrátit,“ klidným hlasem upozornil 21. STOLETÍ doc. RNDr. Zdeněk Kukal, DrSc.
A i kdyby došlo k naplnění uvedených převratných hypotéz, my se bát vůbec nemusíme. Takový svět prý může být až za 50–100 milionů let!
Více se dozvíte:
Planeta Země, Knižní klub (Universum ), 2004
P. Jakeš: Planeta Země, Mladá fronta 1984
V. Náprstek: Vývoj a vznik kontinentů a oceánů. UK – SPN. 1984
http://cs.wikipedia.org/wiki
Co je vlastně kontinent?
Kontinent (z latinského contineō, -ēre ???, což znamená držím pohromadě) je velkou souvislou pevninskou masou. Musí jít o rozlohou velké území, musí sestávat z neponořené pevniny a mít geologicky význačné hranice. (V úvahu se kromě moří či hor berou např. i litosférické desky.) Paradoxní je, že pro definici kontinentu neexistuje žádný standard, protože různé kultury i vědní obory mají odlišné přístupy k tomu, co považují za kontinent (více na jiném místě). Kontinenty se občas dál pomyslně dělí na subkontinenty. Jejich definice je ještě nepřesnější v případě kontinentu. V češtině se tímto termínem obvykle označuje Indie coby I(?)ndický subkontinent..
Školáci by se asi divili
Kdyby český školák cestoval po cizině a setkával se s vrstevníky, díky tomu by jej asi čekalo nejedno překvapení. Pokud by navštěvoval tamější školu a opakoval to, co se o kontinentech učí doma, mnohde by dostal špatnou známku. Proč? Rozdělení světa na sedm kontinentů se obvykle vyučuje v západní a střední Evropě a v Severní Americe. Rozdělení na pouhých šest světadílů (Eurasie – tedy spojená Evropa + Asie) se také vyučuje v Severní Americe a dál ve východní Evropě a Jižní Americe či v Asii. Šest je také počet kontinentů používaných ve vědeckém prostředí. Jedná se (abecedně) o Afriku, Ameriku, Antarktidu, Asii, Austrálii a Evropu.
Neshodují se ani odborníci
Geografové se dosud nedohodli ani na počtu kontinentů. V čem je problém? Za prvé zda se Evropa a Asie mají počítat odděleně jako dvě separátní jednotky. Mnoho badatelů je totiž spojuje do Eurasie. Ti, kteří tvrdí, že Evropa a Asie, jejichž dělení má čistě historicko-kulturní zdůvodnění, přičemž Severní a Jižní Amerika je chápána jako geografický celek, uznávají pět světadílů: Eurasii, Afriku, Ameriku, Austrálii a Antarktidu. Jiní hovoří o šesti či sedmi kontinentech: Evropa, Asie, Afrika, Severní Amerika, Jižní Amerika, Austrálie a Antarktida.
Několik geografů dokonce navrhlo seskupit Evropu, Asii a Afriku do jediného rozlehlého kontinentu – Eurafrasie. (V geopolitice se takové seskupení rovněž nazývá „světový ostrov“.)
Jak to vidí Češi?
Obdobné nejasnosti souvisejí se Severní a Jižní Amerikou: Jsou to dva samostatné kontinenty – nebo jediný, tedy Amerika? Laiky dále mate skutečnost, že v případě Ameriky se dost často požívá výrazů Latinská Amerika a zejména Střední Amerika. Takový termín sice označují jisté části Ameriky, ovšem nikoli nějaký kontinent.
Česká zeměpisná škola spory v počtu kontinentů většinou řeší vydělením dvou různých termínů: kontinent a světadíl. Zatímco za kontinent považuje souvislou část souše obklopenou světovým oceánem a tvořenou pevninským typem zemské kůry, jako světadíl označuje oblast se samostatným geografickým a historickým vývojem.
Satelity: Zeměkoule není kulatá!
Už slavný starověký učenec Aristoteles (384–322 př. n. l) tvrdil, že Země má tvar koule. Přesvědčil se o tom např. díky námořním lodím mizejícím na obzoru anebo stálým kulatým stínem Země, který se při zatmění přesunuje přes Měsíc. Ovšem, kdyby si dnes Aristoteles oblékl skafandr, přes průzor kosmické stanice by viděl, že zeměkoule není pravidelně kulaťoučká jako globus. Spíše připomíná svraštělou hrušku či málo nafouknutý kopací míč s mnoha hrboly a propadlinami. Tak v průběhu let přesně na metr změřily tvar naší planety družice neúnavně kroužící nad našimi hlavami. Připomeňme alespoň názvy GEOSAT, SEASAT, TOPEX- POSEIDON. Odborníci mohou říci, že Země není přesný elipsoid, ale spíše připomíná vajíčko, má eliptický průřez a na pólech je značně zploštělá. Vždyť polární poloměr měří o celých 15 km méně než střední poloměr.
Malá kontinentální seznamka
Naši modrou planetu pokrývá 71 % vodních ploch (361, 18 mil. km2), zatímco souši náleží jen 29 % zemského povrchu (149, 39 mil. km2). Pro srovnání nabízíme přehled nejvíce rozšířeného způsobu rozdělení kontinentů. Pořadí stanovujeme podle rozlohy (rozměry zaokrouhlujeme). Počet obyvatel vychází z oficiálních odhadu roku 2002.
kontinent rozloha počet obyvatel hustota zalidnění % svět. populace
(km2) (ob./km²)
Asie 43 810 000 3 800 000 000 86,7 60 %
Afrika 30 370 000 922 011 000 29,3 14 %
Severní Amerika24 490 000 515 000 000 21,0 8 %
Jižní Amerika 17 840 000 371 000 000 20,8 6 %
Antarktida 13 720 000 1 000 0,00007 00002 % ???
Evropa 10 180 000 710 000 000 69,7 11 %
Austrálie a Oceánie8 500 000 30 000 0000 3,5 0, 5%
Kam patří ostrovy?
Převažuje názor, že mezi ostrovem a kontinentem neexistuje žádný podstatný rozdíl. Oba věda definuje jako pevninskou hmotu, která ční z vody. Ostrovy se zpravidla „přiřazují“ ke kontinentu, ke kterému jsou nejblíže. Austrálie a ostrovy v Tichém oceánu se tak někdy souhrnně označují jako Australasie nebo Oceánie.
Hledá se zmizelá pevnina
Výzkumníci v různých oblastech světa pátrají po bájné Atlantidě. Tento kontinent, kde měla žít vysoce vyvinutá civilizace, prý cca v roce 9600 př. n. l. zničila mohutná přírodní katastrofa.. Ztraceným kontinentem v Tichém oceánu má být i Mu; jeho obyvatelé prý založili mayskou civilizaci. To vylučují dnešní znalosti mechanismu tektonických desek.
Do třetice tu je kontinent Lemurie. Měl se nacházet v Indickém oceánu – v oblasti mezi Srí Lankou a Madagaskarem, případně se táhnou Tichým oceánem až k Velikonočnímu ostrovu. Podnětem se stali lemuři, kteří žijí na Madagaskaru a jejich kostry se našly v Indii. Kupodivu se však nevyskytují v blízké Africe ani na Předním východě.
