V roce 1980 proběhlo na jednom malém souostroví v jižním Atlantiku sčítání lidu. Sociologové zjistili, že populace této lokality činí 1849 lidí, kteří se mimo jiné starají o 650 000 ovcí. Nezdálo by se tedy, že se jedná o kdovíjak významné místo. Ale uplynuly pouhé dva roky a pozornost světa byla soustředěna právě sem, na Falklandské nebo také Malvínské ostrovy.
Falklandy byly pro Evropany objeveny přesně 100 let poté, co Kryštof Kolumbus doplul do Nového světa. V roce 1592 u falklandských břehů přistál britský mořeplavec John Davis. Už předtím, v roce 1502, je spatřila ze své lodě výprava italského cestovatele Ameriga Vespucciho, ten však ostrovy nechal být a ani je nijak nepojmenoval. Roku 1690 proplouval mezi dvěma hlavními ostrovy britský kapitán John Strong. Jeho výpravu financoval komisař admirality Anthony Cary, 5. vikomt Falkland. A právě podle vikomta získaly ostrovy své anglické pojmenování.
První byli Francouzi
První kolonizátoři Falkland však nebyli ze staré dobré Anglie, nýbrž z Francie. Francouzi zde založili osadu v roce 1764 a celé souostroví pojmenovali Îles Malouines. Zde je tedy nutné hledat kořeny názvu Malvínské ostrovy, který pro souostroví používají španělsky hovořící země. Ostrovy si poté nárokovali Britové i Španělé, kteří je na čas ovládli. Stalo se tak v roce 1713 na základě Utrechtské smlouvy, která ukončila válku o dědictví španělské. Na jejím základě si mimo jiné Britové dodnes drží Gibraltar, což se Španělům pranic nelíbí.
Roku 1816 se na mapě světa objevuje nový nezávislý stát – Argentina. Ta se podobně jako další země jihoamerického kontinentu vymanila ze španělské nadvlády. A Argentinci se ihned rozkoukávají kolem sebe, co že by mohli přičlenit ke své zemi. Jejich zrak samozřejmě zamíří i směrem na pět set kilometrů vzdálené Falklandské neboli Malvínské ostrovy. Roku 1820 zavlaje nad Falklandami modro-bílo-modrá vlajka se sluncem uprostřed. Jenže už o dvanáct let později se osadníci, povětšinou skotského původu, na ostrovech vzbouří. Jejich revolta je vedena především ekonomickými důvody – když například v roce 1833 ostrovy navštíví Charles Darwin, je zděšen, v jakých podmínkách osadníci žijí. „Žije tu asi čtyřicet osadníků, kteří přebývají ve stanech,“ píše se v dobově zprávě. Vzniklé situace využívají Britové a v roce 1833 Falklandy obsadí. Tento britský krok Argentina nikdy nestráví…
Strategické ostrovy
Falklandy neměly velký ekonomický význam, obyvatelstvo se živilo především rybolovem. Mívaly však dosti důležité strategické postavení. Lodě, plující na dlouhých cestách, zde doplňovaly zásoby vody a potravin. Británie mohla z ostrovů kontrolovat plavidla, mířící k Hornovu mysu a Drakeovu průlivu mezi nejjižnějším cípem Jižní Ameriky a Antarktidou. I proto se Argentina nikdy nároků na ostrovy nevzdala.
Falklandy do popředí zájmu znovu vystoupily koncem roku 1914. Tehdy již evropským kontinentem zmítala krvavá válka, která dosud v dějinách neměla obdoby, a tento konflikt se začal projevovat i v jiných částech světa. V prosinci prvního válečného roku na sebe u Falkland narazily dvě znepřátelené eskadry – britská a německá.
Námořní intermezzo
Na začátku války Německá východoasijská eskadra opustila přístav Čching-tao v Číně a vypravila se na cestu do německých přístavů, kam žádná z nich nedoplula. Velel jí viceadmirál Maximilian von Spee a byla složena z pancéřových křižníků Scharnhorst a Gneisenau a lehkých křižníků Nürnberg, Leipzig a Dresden. Původně k eskadře patřil ještě lehký křižník Emden, kterému velel kapitán Karl von Müller a který vyplul do Indického oceánu přepadat spojenecké obchodní lodě. V říjnu svedl vítěznou bitvu u Penangu a v listopadu byl potopen v bitvě u Kokosových ostrovů.
Poté, co eskadra připlula k Jihoamerickým břehům, svedla v listopadu vítěznou bitvu u Coronelu s britskou západoindickou eskadrou. Německá eskadra potom vplula do přístavu Valparaíso kde byla přivítána početnou německou komunitou. Potom se Spee rozhodl odplout do jižního Atlantiku a zničit rádiovou stanici a skladiště uhlí ve Stanley na Falklandských ostrovech.
Německý debakl
8. prosince, když eskadra připlouvala za doprovodu 3 pomocných lodí ke Port Stanley, byla uvnitř přístavu už jiná eskadra – britská. Velel jí admirál Doveton Sturdee a doplňovala zde zásoby uhlí. Byla složena z bitevních křižníků Invincible a Inflexible, pancéřových křižníků Carnarvon, Cornwall a Kent, lehkých křižníků Bristol a Glasgow a staré bitevní lodě Canopus.
Když Spee zjistil, že v přístavu kotví silnější eskadra, rozhodl se vyplout zpátky na volné moře. Britské křižníky však byly rychlejší, a proto se Spee postavil na odpor, aby umožnil uniknout alespoň lehkým křižníkům. To se nakonec podařilo pouze lehkému křižníku Dresden a pomocné lodi Seydlitz. Ostatní německé lodě byly potopeny. Zahynulo na nich 1871 námořníků včetně admirála Spee a dalších 215 mužů upadlo do zajetí. Na britské straně došlo pouze k lehkému poškození Invincible a o život přišlo 10 námořníků. Lehký křižník Dresden unikal až do 14. března 1915 kdy byl u ostrovů Juana Fernandéze dostižen britskou flotilou a potopen vlastní posádkou. Tak skončila poslední loď německé východoasijské eskadry.
Argentinské útočiště nacistů
Argentina do 1. světové války nezasáhla. I v té druhé, ještě strašlivější, si dlouho udržovala neutralitu s mírnými sympatiemi ke státům Osy Berlín – Řím, v Argentině žily početné německé a zejména italské komunity. Spojené státy však na latinskoamerické země výrazně tlačily, aby do války vstoupily na straně spojenců. Brazílie vyhlásila Německu a Japonsku válku již v roce 1942 a brazilští vojáci se aktivně účastnili bojů v Evropě. Argentina, podobně jako mnohé další státy regionu, však do válečného stavu s Německem a Japonskem vstoupila až v březnu 1945. Ovšem právě v Argentině našla útočiště řada nacistických zločinců. Mimo jiné osvětimský trýznitel Josef Mengele a také jeden ze strůjců vyvražďování Židů Adolf Eichmann. Toho však izraelská tajná služba v Argentině vypátrala, unesla jej do Izraele a postavila před soud.
Roku 1946 se argentinským prezidentem stává Juan Domingo Perón. Ten se mimo jiné zaměřil na problematiku Falkland a žádal jejich opětné přičlenění k Argentině. Od té doby se Falklandy staly jedním z leitmotivů argentinské zahraniční politiky a bylo jedno, zda byly u moci demokraticky zvolené orgány nebo – a to častěji – vojenská junta.
Vrtěti psem
Píše se rok 1981 a Argentině znovu vládne již šestým rokem vojenská diktatura. Ovšem ne příliš úspěšně, země se zmítá v obrovských ekonomických problémech. Junta reaguje čítankovým způsobem, pozornost obyvatelstva hodlá odvrátit zcela jinam. Zahrála na nacionalistickou strunu a rozpoutala protibritskou kampaň, jejímž ústředním motivem bylo jediné heslo: „Vraťte nám Malvíny.“ Argentinská junta byla přesvědčena, že si takto upevní své postavení. Navíc zcela nesmyslně počítala s podporou USA. Argentina a USA v té době měly dobré vztahy, ale Washington byl dalek toho, aby argentinské juntě schválil jakoukoliv násilnou akci proti Británii. Při Argentině tak stály především státy Latinské Ameriky, vyjma Chile, se kterou mělo Buenos Aires hraniční spory. Chile dokonce nabídla Britům své území pro případné základny.
Britové argentinským prohlášením nevěnovali zvláštní pozornost, byť v roce 1977 labouristická vláda uvažovala o posílení své vojenské přítomnosti na Falklandách. Koneckonců, ze strany Argentiny se nejednalo o nic nového. Navíc byly Falklandy od Britských ostrovů daleko a průměrný Brit ani netušil, že nějaké takové souostroví vůbec existuje. Několik bilaterálních jednání mezi Británií a Argentinou ohledně ostrovů sice proběhlo, ale Londýn rozhodně neměl v úmyslu se Falkland vzdát.
Odhalený plán
V roce 1981 argentinské námořní velení vypracovalo plán Alpha, jehož vrcholem mělo být zřízení tajné vojenské základny na Falklandách. Plán však nezůstal utajen a Britové proti němu samozřejmě vehementně protestovali. Incidenty však pokračovaly. Jeden argentinský podnikatel nechal na Falklandách vztyčit argentinskou vlajku a posádka lodi, na které připlul, se vloupala do jedné úřední budovy, což Britové vnímali jako porušení suverenity.
V březnu 1982 došlo v Buenos Aires k definitivnímu rozhodnutí. Junta se rozhodla celou situaci vyhrotit na nejvyšší míru. Argentinský tisk byl v té době plný nacionalistických vášní, což se přeneslo i na obyvatelstvo. Juntě trik alespoň pro tuto chvíli vyšel, lidé zapomněli na ekonomické obtíže a semkli se za jinak ne příliš milovanou vládou. Ta počítala s tím, že Britům nezbude nic jiného, než se se ztrátou Falkland smířit.
Vcelku snadné dobytí
Poté přešla Argentina od slov k činům. Přípravy invaze byly urychleny a invazní loďstvo vyplulo 28. března. Britové na Falklandách drželi asi osmdesát vojáků, což k obraně ostrovů zdaleka nestačilo. Krátce před půlnocí 1. dubna 1982 se na obzoru objevilo argentinské loďstvo s invazními jednotkami. Operace Rosario začala vyloděním 2. dubna v půl jedné v noci.
Zpočátku celá akce probíhala podle plánu, v přestřelce o vládní budovu v Stanley však zemřeli tři Argentinci a někteří byli zajati. Britský guvernér však poté pět minut před půl desátou dopolední kapituloval. S tím se však nesmířil sebevědomý nadporučík Keith Mills, velitel 22 britských námořních pěšáků, kteří chránili britské pozice na jednom z ostrovů. I přes malý počet svých vojáků však při argentinském pokusu o výsadek způsobil invaznímu svazu značné ztráty. I on byl ale donucen se vzdát. Jiní britští vojáci obsadili špatné sektory obrany a argentinská přesila tak měla svůj útok značně ulehčen.
A co na to Londýn?
Zatímco v argentinských městech propukají mohutné oslavy, v Londýně zavládne zděšení. V britském parlamentu informuje lord Carrington, že „Port Stanley je nyní okupováno argentinskými vojenskými silami.“ Argentinští diplomaté jsou označeni jako persona non grata (osoba nežádoucí) a jsou vyhoštěni. Londýn také zmrazuje veškerá argentinská aktiva v britských bankách. Na Buenos Aires jsou uvaleny sankce, ke kterým se přidá i západní Evropa. Ze států Evropského hospodářského společenství se k nim nepřidali pouze Italové, kteří měli s Argentinou historické vazby, a Irové, kteří pro změnu nevynechali příležitost, aby Britům způsobili nepříjemnost. Slovně při Argentině stáli také Španělé, i zde hrála roli historická tradice a také otázka Gibraltaru.
Hned další den – 3. dubna – se schází Rada bezpečnosti OSN, která schvaluje rezoluci č. 502, která Argentinu vyzývá ke stažení z ostrovů. Jenže, jak už je pravidlem, podobné rezoluce jsou naprosto bezzubé. Argentinci nepočítají s tím, že by se Britové odhodlali k protiakci. I když z USA přichází varování, že Británie vojensky zasáhne, Argentina jej ignoruje. Podle jejího mínění jsou Falklandy pro Brity příliš vzdálené, nemají dostatek prostředků a navíc, v čele Británie stojí žena…
Železná lady
Tou ženou není nikdo jiný než britská premiérka Margareth Thatcherová. Ta neváhá ani okamžik a kabinet pod jejím vedením schvaluje 3. dubna plán protiakci. „Falklandy poskytují několik dobrých přístavů 800 kilometrů od Hornova mysu. V případě uzavření Panamského průplavu by jejich význam značně vzrostl,“ říká premiérka. Pouhé dva dny poté vyplouvají z Portsmouthu dvě britské letadlové lodě, pět torpédoborců, sedm fregat a čtyři cisternové a zásobovací lodě. V první vlně mířilo do jižního Atlantiku 5500 vojáků, ke kterým se krátce poté přidalo dalších 10 000. Argentina zatím ostrovy obsadila 15 000 muži. Měla tedy početní převahu, jenže jejich jednotky se často skládaly z nezkušených mladíků, kdežto Britové vyslali elitní vojsko, které tvořilo páteř vojsk Severoatlantické aliance. Sem patřily především brigády Commandos (zelené barety) a parašutistické prapory (červené barety).
Zatímco britské loďstvo pluje k Falklandám, stále ještě probíhají pokusy o diplomatické řešení konfliktu. Ovšem výsledek těchto jednání je nakonec jediný – šokovaní Argentinci zjišťují, že většina světa nestojí při nich, ale při Britech.
Černý den pro Argentinu
15. dubna Británie vyhlašuje tzv. ochranné pásmo kolem ostrovů v šíři 200 námořních mil (asi 370 kilometrů), které má zabránit v posilování argentinských jednotek na Falklandách. Britové postupně ovládnou vody i vzduch kolem souostroví. Argentinci se poté pokoušejí monitorovat pohyb nepřítele alespoň pomocí civilních letadel, ale i tuto lest Britové brzy odhalí. První britské pumy dopadají i na argentinská postavení přímo na Falklandách. To je ovšem teprve jen začátek….
Druhý květen je černý den pro argentinské námořnictvo. Okolo šestnácté hodiny britská jaderná ponorka HMS Conquerer vyslala ze vzdálenosti pěti a půl kilometru tři torpéda směrem na argentinský křižník General Belgrano. Zkázonosná cesta torpéd trvala tři čtvrtě minuty. První torpédo zasáhlo příď křižníku zleva a zabilo asi 10 mužů. Druhé torpédo zasáhlo zadní část lodi. Zde prorazilo trup a následný výbuch prorazil tři paluby a zničil hlavní systémy lodi. Přitom zahynulo asi 250 námořníků. Po krátké chvíli se křižník vydal na svou poslední cestu, na cestu ke dnu. Z ledových vod jižního Atlantiku bylo nakonec zachráněno 770 lidí z 1138. Toto historicky první použití jaderné ponorky v bojové akci vyvolalo šok na celém světě, což je v kulisách studené války zcela pochopitelné.
Uchycení na pevnině
K britskému vylodění na samotných ostrovech došlo 21. května. K invazi 4000 vojáků došlo mezi oběma hlavními ostrovy v zátoce San Carlos. Toto místo nebylo příliš dobře hájené, takže Britové velmi rychle postupovali do vnitrozemí. Britská vojska si tak mohla zřídit pozemní základnu, což umožní vylodění dalších posil. Argentinská strategie počítala především s obranou hlavního města, díky čemuž mohly britské jednotky postupovat pevninou bez většího odporu. Ztráty jim nepůsobilo pozemní vojsko, ale především argentinské letectvo, které jako jediné bylo v průběhu bojů jakž takž srovnatelné se svými britskými protějšky. Ovšem bomby, které Argentinci shazovali, byly naštěstí pro Brity mizerné a mnohokrát odmítly vybuchnout.
Odtud červené barety vyrazily na jih k letišti Goose Green. Zde se už o procházku růžovým sadem rozhodně nejednalo, letiště bylo dobře hájené. Zde se odehrála nejkrvavější bitva celého konfliktu. Boje zuřily po dva dny. Britů bylo početně méně, ale podařilo se jim Argentince přesvědčit, že proti nim stojí mnohonásobně silnější jednotky. Chytrou taktikou nakonec Britové tuto důležitou kótu získali. O život zde ovšem přišlo 17 Britů a 47 Argentinců. Padl zde i velitel britského praporu, podplukovník H. Jones, kterému byl posmrtně udělen Viktoriin kříž.
Válečné finále
Cesta na hlavní město Falkland Stanley se zdála být otevřená. Metropole, dá-li se tak tisícové městečko nazvat, bylo ovšem pro případné dobyvatele těžkým oříškem – bylo chráněné kopcovitým terénem a je starou známou pravdou, že útok směrem vzhůru je nesmírně obtížný. Britové se proto soustředili na noční útoky, jejich elitní jednotky byly vybaveny speciálními brýlemi, které umožňují vidění i ve tmě. Tomu Argentinci svými světlicemi nemohli konkurovat.
Mezi 11. a 14. červnem se pak naplno rozhořely boje o Port Stanley. Argentinci se bránili houževnatě, působili v řadách Britů ztráty, ale skvěle vycvičeným speciálním jednotkám nemohli dlouho odolávat. I když…
Britské štěstí
Podle velitele britského expedičního sboru Johna Woodwarda měly jeho jednotky z pekla štěstí „Byli jsme na konci se silami,“ řekl k tomu Woodward. Velitel expedičního sboru uvedl, že 6. června sdělil pozemním silám, že jeho jednotka nevydrží déle než do 14. června. Woodward si 13. června do deníku zapsal: „Jsme teď na konci svých možností. Upřímně řečeno, kdyby Argentinci mohli naším směrem pouze fouknout, zhroutili bychom se.“
Právě 14. června se argentinská posádka ve městě vzdala. 10 000 argentinských vojáků tak složilo zbraně. To ovšem Britům způsobilo nečekané obtíže, protože nebyli schopni se o tolik lidí postarat. Proto je obratem repatriovali přes Uruguay zpět do Argentiny. V zajetí zůstalo jen necelých šest set důstojníků, i ty však brzy britská úřední místa poslala domů.
Těžké ztráty na obou stranách
Válka o Falklandy si vyžádala životy 255 britských vojáků a osadníků: 217 v přímém důsledku vojenských akcí, 28 při haváriích vrtulníků a letadel a 10 zahynulo omylem palbou vlastní strany. Celkem 777 Britů bylo raněno. Britové přišli i o část své výzbroje. Odepsat mohli 2 torpédoborce, 2 fregaty, výsadkovou loď a řada dalších plavidel byla v dezolátním stavu. Dále bylo poškozeno 10 letounů a 24 vrtulníků. Zvláště citelná byla ztráta lodi Sheffield. Paradoxně ji zničila francouzská střela Exocet, která byla vypálena ze stíhačky Super-Etendart, rovněž francouzské výroby. Inu, zbrojní lobby nezná hranice…
Na straně argentinské přišlo o život 746 vojáků a dvojnásobný počet si z války odnesl zranění. Značné škody si argentinská armáda připsala v materiální oblasti. Armáda přišla téměř o všechnu výzbroj a výstroj dopravenou na ostrovy.
ČSSR na straně junty
Diplomatická aktivita neustávala ani během bojů. OSN vyzvala obě strany k zastavení bojů, což je ovšem ze strany světové organizace jakýsi folklór. Američané se také pokoušeli dostat obě znesvářené strany k jednacímu stolu, to se ovšem ukázalo jako nereálné. Velmi aktivní se ukázal být v roli vyjednavatele americký generál Haig, který během dvou týdnů necestoval asi téměř 60 000 kilometrů kdy navštívil Londýn, dvakrát Buenos Aires a Washington. Jeho návrhy spočívaly ve stažení obou armád a poté měly obě strany zasednout k jednání. Ale ani tyto návrhy nepřinesly vůbec žádný úspěch. 30. dubna vystoupil se zásadním projevem tehdejší prezident Ronald Regan. Ten se postavil jednoznačně na stranu Britů a podobně jako většina západní Evropy nechal na Argentinu uvalit hospodářské sankce.
Zajímavě se ke konfliktu postavil Sovětský svaz a na jeho rozkaz i jeho satelity včetně bývalé ČSSR. Argentinská vojenská junta byla téměř krajně pravicově orientována a se svými odpůrci se nemazlila. Vězení byla plná nejen lidí, kteří si přáli svobodu, ale i příznivců komunistických myšlenek. Přesto se SSSR postavil na stranu Argentiny. Důvod je jednoduchý – Britové byli pro Moskvu vedle USA a Spolkové republiky Německo hlavním nepřítelem. A Sověti se zachovali podle hesla nepřítel mého nepřítele je mým přítelem…
Chtěla premiérka použít jaderné zbraně?
Válka o Falklandy měla své důsledky. Británie ukázala, že s ní i svět nadále musí počítat, že není jen přívěskem USA. Konzervativní vláda Margareth Thatcherové získala na domácí scéně body za rychlou a energickou reakci. V následujících volbách konzervativci opoziční labouristy doslova zdrtili a Thatcherová zůstala v domě na Downing Street číslo 10, který je vyhrazen britským ministerským předsedům, až do roku 1990.
Přesto se i nad její úlohou vznáší několik otazníků. Některé prameny hovoří o tom, že měla v úmyslu na Argentinu zaútočit atomovými zbraněmi. „Ta Thatcherová je nemožná ženská. Se čtyřmi jadernými ponorkami v jižním Atlantiku hrozí, že použije proti Argentině jaderné zbraně, pokud jí neposkytnu tajné kódy, které oslepí a ohluší rakety, které jsme Argentině prodali.“ Tato slova neměl pronést nikdo jiný než tehdejší francouzský prezident Francois Miterrand. Francouzské kódy se nakonec do Londýna dostaly. „Jsem přesvědčen, že v opačném případě by železný ukazovák té lady knoflík opravdu zmáčkl. Vyprovokovat jadernou válku kvůli několika ostrovům, na kterých žijí dohromady tři ovce, jejichž kožich odpovídá tamnímu mrazu!“ dodal prezident.
Vítězství i pro Argentinu
I pro Argentinu mělo katastrofální vojenské dobrodružství na Flaklandách své důsledky. Junta neunesla tíhu porážky a byla nucena odstoupit. V říjnu 1983 se v zemi po dlouhé době opět konaly svobodné prezidentské volby, jejichž vítězem se stal civilista a odpůrce junty sociální demokrat Raúl Alfonsín.
Během demokratizačního procesu se dostávaly na světlo mocenské prostředky vojenské vlády: mučení, vraždy, masové popravy, tzv. lety smrti (vuelos de la muerte – shazování živých lidí z vojenských letadel do Atlantiku) a strategie mizení lidí (tzv. desaparecidos), kterým podle oficiální zprávy o porušování lidských práv za vojenské diktatury Nuncá más (Nikdy víc) padlo za oběť kolem 30 000 Argentinců. Jen samotné lety smrti si vyžádaly 4000 obětí. Armáda však vyšetřování zločinů značně brzdila.
Bohaté ostrovy
Od ukončení války o Falklandy hlídkuje v oblasti ostrovů vždy jedna britská atomová stíhací ponorka jako odstrašující síla. Její služba je zajišťována britskou plovoucí základnou, kotvící na Falklandách. Naproti tomu Argentinci v roce 1994 přijali ústavu, v níž se mimo jiné praví, že Falklandy, tedy vlastně Malvíny, jsou integrální součástí Argentiny. Buenos Aires však zároveň dalo najevo, že o jejich navrácení už nehodlá usilovat vojenskou cestou. Obě země znovu navázaly diplomatické styky až v roce 1990. A až od roku 1999 mohou Argentinci Falklandy navštěvovat.
V současnosti je na Falklandách rozeseto 18 tisíc min, které argentinští vojáci stačili během několikatýdenní okupace rozmístit, aby ztížili britské vylodění. Dodnes obě země vedou spor o to, kdo má likvidaci polí zaplatit. Válka sama nebyla levnou záležitostí, tažení na Falklandy stálo 1,6 miliardy liber a ještě dnes Británie utrácí 150 milionů dolarů ročně za udržování vojenské posádky, která má odradit Argentinu od nové invaze. Ovšem, ekonomické podmínky na ostrovech se výrazně zlepšily. Po válce Britové udělali z ostrovů zvláštní ekonomickou zónu a díky porážce Argentiny mohli uvolnit zákaz lovení na širém moři, které je na úlovky velmi bohaté. Právě příjmy z prodeje ryb nastartovaly celkovou přeměnu zdejší ekonomiky. Je zde stoprocentní nezaměstnanost a pracovní síla je tak žádaná i z jiných zemí. U ovcí, které jsou jedním ze symbolů ostrovů, vždyť beran trůní i na falklandské vlajce, už nepracují ostrované, ale vydělávají si u nich Chilané, zatímco v restauracích obsluhují obyvatelé čtyři tisíce kilometrů vzdáleného ostrova svaté Heleny. Na lodích odvážejících ryby a vlnu zas slouží Indonésané, Filipínci nebo Bangladéšané. Obyvatelé ostrovů mohou být s britskou správou spokojeni a nemají důvod k iredentě.
Další střet kvůli ropě?
Argentinci se tedy svých nároků na ostrovy nevzdávají. I nadále jim podporu vyslovují státy latinské Ameriky: „Británie je země, která porušuje suverenitu mnoha států. Ty ostrovy jsou argentinské, vraťte je,“ nechal se slyšet venezuelský prezident s diktátorskými sklony Hugo Chávez. Argentinci nyní mají k žehrání nad Falklandami ještě mají o důvod více. Výzkumy ukázaly, že ostrovy skrývají bohatá naleziště ropy. Odhady říkají, že by se ze zdejších zásob mohlo vytěžit až 60 miliard barelů. A Britové zde už zahájili první průzkumy.
Argentincům se to samozřejmě nelíbí, na bohaté ropné ložisko si dělají zálusk i oni. V únoru tohoto roku dokonce nařídili kontrolovat všechny lodě, které se plaví na Falklandy skrze argentinské teritoriální vody. „Podnikneme vše nezbytné, abychom ochránili naše zájmy,“ řekl argentinský ministr zahraničí Jorge Taiana a dodal: „To, co Britové dělají, není legitimní.“
Co bude dál?
Ropný výzkum probíhal na ostrovech už před lety, tehdy však těžba nebyla ekonomicky výhodná. V roce 1998 zde prováděla vrty společnost Shell, tehdy však cena ropy klesla na pouhých 12 dolarů za barel. Nyní se barel ropy prodává okolo 85 dolarů za barel, takže i hůře dostupná naleziště jsou pro těžařské společnosti lukrativní. A Falklandské ostrovy nejsou v tomto ohledu výjimkou.
Stanou se tedy Falklandy znovu ohniskem konfliktu? To se zdá nepravděpodobné. Argentina si je vědoma, že kdyby použila sílu, dopadne stejně neslavně jako v roce 1982. Spíše bude Argentina tlačit na Brity, aby se s ní o případné zisky z prodeje vytěžené ropy podělila. Ale resentimenty zůstávají stále živé, vždyť v mapách vydaných v Buenos Aires jsou stále ostrovy zakresleny jako součást provincie Ohňová země, Antarktida a ostrovy jižního Atlantického oceánu. Dá se očekávat, že z Argentiny se budou i nadále ozývat hlasy po navrácení ostrovů…
Fakta o Falklandských ostrovech
Český název: Falklandské ostrovy
Originální název: Falkland Islands
Hlavní město: (Port) Stanley
Počet obyvatel: 3088
Rozloha (km2): 12 173
Hustota osob/km2: 0,25
Umístění: jižní Atlantik, asi 500 km na východ od pobřeží Argentiny
Úřední jazyk: angličtina
Náboženství: anglikánská církev, katolíci, sjednocená svobodná církev (United Free Church), evangelíci, svědci Jehovovi, luteráni, adventisté sedmého dne
Národnostní složení: Britové
Měna: falklandská libra (FKP) = 100 pencí (kurz fixován v poměru 1:1 k britské libře)
Časové pásmo: UTC-4, AST (Atlantic Standard Time)
Mezinárodní zkratka: FK
Zima jak na Falklandách
Falklandy mají studené oceánské podnebí. Převažuje zvlněná kopcovitá krajina, z velké části pokrytá vřesovišti. Častá jsou rašeliniště, naopak lesy se zde nevyskytují. Nejvyšší horou je Mount Usborne (705 m. n. m.) na Východním Falklandu. Většinu roku je mlhavo a deštivo a ostrovy často bičují studené západní větry, zkrátka počasí, že by ani toho pověstného psa nikdo nevyhnal. V hlavním městě Stanley je průměrná roční teplota 6 stupňů Celsia a ročně zde v průměru spadne 635 mm srážek. Sněžit může v kterémkoliv měsíci kromě ledna a února, sníh se však neakumuluje, proto zde nejsou ledovce. Ostrovy obývají velké kolonie ptáků (včetně tučňáků) a na březích se vyskytují rypouši sloní a lvouni. V 19. století zde byl vyhuben vlk falklandský, psovitá šelma podobná lišce, jediný původní savec žijící na Falklandách. Stal se první psovitou šelmou, která zcela vyhynula v důsledku pronásledování člověkem. Osadníci se totiž nesmířili s tím, že jimi dovezené ovce mohou být pro tyto vlky potravou…
Jak o konfliktu informovala československá média
„Argentinské ozbrojené síly na celých Malvínských ostrovech se v pondělí večer o 21. hodině místního času vzdaly. Oznámil to úřad britské předsedkyně vlády. Britské jednotky začaly v pondělí 11. 6. z pohoří okolo Port Stanley definitivní ofenzívu proti poslední argentinské obranné linii na okraji města. Po dvaasedmdesáti hodinách krvavého a dramatického boje okolo města už nebyly argentinské jednotky schopny odolávat britskému náporu. Všeobecně se postoj Argentiny kvalifikuje jako vyhnutí se nesmyslnému krveprolití, ke kterému by nevyhnutelně vedl boj muže proti muži v ulicích správního střediska souostroví. I bez toho je bilance deset týdnů dlouhé války za zachování britského koloniálního statutu nad ostrovy více jak děsivá. Nic na tom nezmění ujišťování pohlavárů z NATO a Pentagonu, že smrt 220 Britů a okolo 600 argentinských vojáků nebyla zbytečná, neboť prý poznatky z bojů v jižním Atlantiku se bohatě zúročí v dalších možných konfliktech. Pravdou je, že spor o svrchovanost nad Malvínskými ostrovy se jen prohloubil a nadále bude ohrožovat mír v této části světa.“
Zdroj: Česká televize
Zajímavě o konfliktu informovalo i Rudé Právo. To zprvu se hovořilo o Falklandských ostrovech a v závorce uvádělo název Malvíny. Později se závorky přehodily a nakonec byla řeč už jen o Malvínách. 11. 6. Rudé právo hlásalo: „Úspěšné akce Argentinců na Malvínách. Britský postup zastaven“ Přitom právě ten den Britové vstoupili do hlavního města.
Argentinská fotbalová odveta aneb Boží ruka
V roce 1986, čtyři roky po válce o Falklandy, se v Mexiku koná fotbalové Mistrovství světa. Náš tým na něm už téměř tradičně chybí. Neschází však tým Argentiny, který patří mezi hlavní favority turnaje. Britové mají dokonce ve hře tři týmy, Anglii, Skotsko a Severní Irsko.
Hlavní hvězdou argentinského týmu je Diego Maradona. Pod taktovkou tohoto zavalitého míčového kouzelníka Argentinci v základní skupině porážejí Koreu 3:1, remizují s obhájcem titulu Itálií 1:1 a vítězí nad Bulharskem 2:0. V osmifinále si pak Argentina poradila s Uruguayí 1:0.
Ani Anglie nemá špatné mužstvo. Táhne jej především střelec liverpoolského Evertonu Gary Lineker. Ovšem začátek šampionátu je pro Angličany rozpačitý, prohrají s Portugalskem 0:1 a s Marokem uhrají jen bezgólovou remízu. Kůži jim zachrání právě Lineker, který třemi góly v polské síti posune Anglii do dalších bojů. Tam si tým Albionu bez problémů poradí s Paraguayí.
Ve čtvrtfinále na sebe 22. června narazí právě týmy Anglie a Argentiny. V 51. minutě Maradona bojuje o centrovaný míč s o dvacet centimetrů vyšším anglickým brankářem Peterm Shiltonem. Přesto balon končí v síti, všichni však vidí, že Maradona hrál rukou. Všichni kromě rozhodčího, který gól uznává.
Protesty Angličanů jsou marné. O tři minuty později se Maradona předvede z té lepší stránky. Sólem přes půl hřiště posílá Argentinu do dvoubrankového vedení. Angličané už stačí jen snížit a s turnajem se loučí v slzách. Zato ulice Buenos Aires jsou plné jásajících lidí, v jejich rukou jsou transparenty s nápisem: „Odveta za Malvíny.“ Maradona se tehdy k nečestné hře nepřiznal: „Byla to trošku Maradonova hlava a trošku Boží ruka.“
Argentina mexický šampionát nakonec vyhrála. A Maradona se až v roce 2008 svěřil, že v Mexiku lhal: „Rád bych se omluvil. Kdybych mohl jít zpátky v čase a zachovat se jinak, udělal bych to.“
Hlavní město o 2000 obyvatelích
Port Stanley (nebo jen Stanley) je hlavní a jediné město Falkland. Nachází se v nejvýchodnější části ostrova Východní Falkland. V současnosti zde žije 2000 obyvatel, tedy více než polovina všech lidí obývajících Falklandy. Práce na stavbě osady začaly v roce 1843 a správním centrem Falkland se stalo již o dva roky později. Své jméno dostalo po lordu Edwardu Smith-Stanleym.
Sesuvy půdy, způsobené nadměrnou těžbou rašeliny, zničily v rocích 1879 a 1886 nemalou část města. Dnes Stanley leží v silničním uzlu ostrova. Je také hlavním nákupním střediskem a nachází se tu plavecký stadion, škola, nemocnice a knihovna. Mezi místní atrakce patří muzeum, sídlo vlády, jež bylo postaveno v roce 1845 a bydlel v něm guvernér Falklandských ostrovů, golfové hřiště a křesťanská katedrála, která je nejjižnější katedrálou na světě. Ve městě je mimo jiné i oblouk z velrybích kostic, totem, několik památníků válek a vrak lodi. Nachází se tu také skleníky, kde se pěstuje zelenina. Místní letiště se využívá k místním letům a poskytuje spojení s britskými základnami na Antarktidě. Bylo otevřeno v roce 1979.
