Molekula, s níž vědci Nadriana Seemana pracovali, není přesně stejný, jako molekula DNA v živých tělech. Je složen nikoliv z jednoho páru dvouštoubovice, ale hned ze tří (tzv. „bent triple helix“ čili BTH struktura).
Největší změna je však v tom, že na rozdíl od reálné DNA, která obsahuje „jen“ 4 písmenka kódu, je počet možných písmenek nového materiálu v podstatě nekonečný. Americkým vědců se podařilo replikovat úsek, který nebyl nahodilý či naopak krajně zjednodušený, ale obsahoval komplexní vzorec informace.
Zajímavá je také technická stránka celého procesu. Zatímco replikace molekuly DNA v živém těle vyžaduje celou baterii nejrůznějších enzymů, v newyorských laboratořích se replikační proces zdařilo úspěšně provést pouze prostřednictvím „lázně“ v několika roztocích.
„Jedná se o první krok v procesu tvorby umělého sebe-replikujícího se materiálu, který by měl libovolné složení. Další výzvou je stvořit proces, v němž by se sebereplikace objevovala nejen po několik generací, ale po dobu dostatečně dlouhou na to, aby došlo k exponenciálnímu růstu,“ nahlíží do budoucnosti další ze spoluautorů projektu prof. Paul Chalkin z katedry fyziky na NYU.