Jak si člověk ochočil ptáky?
Idylický obrázek venkovského hospodářství si snad ani nelze představit bez batolících se kuřátek, housátek či kachňátek. Ptáci prostě provázejí člověka odnepaměti – většinu z nich chováme z důvodů zištných, velká řada z nich nám však dělá společníky pro obveselení. Jak vypadá historie soužití lidí a ptáků z hlediska současné vědy?
Ptáci jsou na první pohled možná méně nápadnými členy velké rodiny domácích zvířat. Jejich nenápadnost však zmizí, když si uvědomíme, že maso či vajíčka zdomácnělých ptáků tvoří v dnešním světě jeden z nejdůležitějších zdrojů živočišných proteinů vůbec. Skutečný prim drží slepice, které jsou dnes díky zavedení velkochovů hlediska poměru mezi investicemi a výtěžkem nejefektivnějším domácím zvířetem, které dnešní svět zná. Podle odhadů Organizace Spojených národů pro potraviny a zemědělství žije dnes na světě okolo 25 miliard slepic, čímž hravě převyšují počet jednotlivců jakéhokoliv jiného druhu ptáka na světě. I když jsou další domácí druhy ptáků slepicemi a kuřaty ve statistikách poněkud zastíněny, řada z nich patří také ke zcela klíčovým domácím zvířatům, bez nichž si svět už vůbec neumíme představit.
Snadná cesta na dvorek
Oproti jiným skupinám domestikovaných zvířat byla s ptáky, a s drůbeží obzvláště, poměrně snadná práce. Zatímco ulovení či odchycení takového vlka či pratura bylo pro naše předky jednoznačně riskantní záležitostí, přivést si domů kuřátko nebo kachňátko zvládne každé malé dítě. U hus a kachen je navíc práce ještě o něco jednodušší. Nedlouho po vylíhnutí si totiž vtisknou podobu své matky (biologové mluví o tzv. imprintingu). Taková mláďata pak snadno chodí za člověkem jako za svojí maminkou. Příliš těžké není ani zařídit ptákům v blízkosti lidských obydlí vhodné bydlení. Aby to však nevypadalo, že příroda ptáky lidem naservírovala přímo „na zlatém podnosu“. Zejména u druhů, které nám slouží jako potrava, bylo také třeba umělým výběrem řadu rysů potlačit. Oproti svým divoce žijícím příbuzným jsou domácí druhy podstatně větší, snášejí více vajec a také na nich méně sedí. Další „nepříjemnou“ vlastností ptáků je jejich tendence až nepříjemně mnoho investovat do svého potomstva, namísto toho, aby „řádně“ přibývali na váze (viz rámeček). V neposlední řadě bylo také třeba potlačit umělým výběrem migrační instinkt ptáků. Husa nebo kachna, která by se každý podzim vznesla ze dvorku a odletěla za teplem, by ideálním domácím zvířetem jistě nebyla.
Kde se vzala drůbež?
Nejstarším ptákem na dvorku a zároveň jedním z nejdříve domestikovaných zvířat je slepice. Jejím divokým předkem je kur bankivský, hrabavý pták z čeledi bažantovitých, jehož původní pravlastí je jihovýchodní Asie. Podle nedávných genetických výzkumů, vedených vědci z univerzity ve švédské Uppsale pod vedením prof. Jonas Erikssona, však nebyl tento druh kura jediným předchůdcem dnešních slepic. Z jejich studie, uveřejněné nedávno v odborném časopise Plos Genetics, vyplývá, že přinejmenším gen pro žlutou barvu peří zdědila dnešní plemena slepic od dalšího divokého předka, kura Sonneratova. Archeologické výzkumy nás poučují, že slepice se poprvé přidružily k člověku už před asi 10 000 lety v oblasti dnešního Vietnamu. Dalším velkým domestikačním centrem byla však také Indie, přes niž pak první slepice putovaly do Egypta a pak dále do Evropy. Východním směrem, tedy po pacifických ostrůvcích, se zase šířily díky migracím polynéských kmenů. Téměř stejnou dobu jako slepice žijí po lidském boku i husy. Nejstarší doklady o jejich zdomácnění pocházejí z Egypta z doby před asi 5000 lety, jejich původ však pravděpodobně sahá ještě o několik tisíc let dále. Na rozdíl od většiny jiných domestikovaných zvířat je třeba předky domácích hus hledat mezi více divoce žijícími druhy. Svou troškou do genetické výbavy domácích hus přispěly nejspíše přinejmenším husa velká, husa běločelá a husa polní. V době okolo přelomu letopočtu byl v Číně nezávisle domestikován i další druh husy – husa labutí, která se v posledních letech začíná chovat i u nás.
Kachna, kam se podíváš
Velmi dávným lidským spolubydlícím z řad ptáků je i kachna domácí. Její divoký předek, kachna divoká neboli březňačka, žila a dodnes žije ve velmi rozsáhlém areálu, který zahrnuje prakticky celou Eurasii a Severní Ameriku. Není proto divu, že k její domestikaci došlo hned na několika místech nezávisle na sobě. Poprvé se kachny přidružily k člověku nejspíše v již v Mezopotámii, doklady však známe i ze starověké Indie, Egypta i Číny. Číňané také domestikovali další druh kachny, kachničku mandarínskou. K druhovému bohatství domácích kachen přispěla však i Jižní Amerika. Její tropické bažiny jsou totiž zase původní domovinou dalšího běžného lidského podnájemníka, pižmovky domácí. Ačkoliv tedy bývají pižmovky zaměňovány za jedno z plemen domácích kachen, ve skutečnosti tvoří samostatný druh, domestikovaný již předkolumbovskými obyvateli Jižní Ameriky. Dalším rodilým Američanem mezi domácí drůbeží je krocan. Středoameričtí a jihoameričtí Indiáni tyto hojné a masité ptáky nejprve dlouho lovili, nápad pěstovat je v blízkosti lidí přišel v době krátce po přelomu letopočtu. Do Evropy se pak krocani dostali po vyvrácení říše Aztéků, mezi nimiž se těšili značné popularitě.
Od perliček po pštrosy
Své zástupce v rodině domácí drůbeže má však i Afrika. Subsaharské oblasti jsou původní domovinou dnes stále oblíbenějších perliček kropenatých. Nejstarší archeologické doklady o domestikaci perliček v Africe pocházejí již z doby okolo roku 2500 př. n. l. V Evropě začali s jejím chovem už antičtí Řekové a po nich Římané. Na konci starověku však perličky Evropu opustily a navrátily se až společně s počátkem novověku, kdy je z Afriky přivezli Španělé. Díky španělským kolonizátorům se poté perličky rozšířily do nejrůznějších zemí Střední a Jižní Ameriky a posléze do celého světa. Posledním významným Afričanem, který se zvláště v poslední době začal rychle zabydlovat na farmách celého světa, je největší ze všech dnešních druhů ptáků, pštros dvouprstý. Pštrosi se pěstovali nejprve pro ceněné peří, dnes je však hlavním důvodem pro zakládání pštrosích farem jejich ceněná kůže a zejména maso, které chutí připomíná hovězí.
Holubi – pečínka i pošťák
Příběh holuba domácího se začal odvíjet asi před 5000 lety v oblasti Blízkého východu. Nejstarší zprávy o jeho chovu nacházíme již na mezopotamských hliněných tabulkách z doby okolo roku 2500 př. n. l. Odtud se pak chov holubů brzy rozšířil do Egypta a pak dále do celého Středomoří. Jeho divokým předkem je holub skalní, do dnešní doby se chovatelům podařilo vyšlechtit na 1000 nejrůznějších plemen. Ačkoliv chování holubů dnes již nepřináší příliš velký užitek a patří spíše k neobvyklým koníčkům, v minulosti patřili holubi mezi důležitá domácí zvířata. Po dlouhou dobu byla holubí pošta nejrychlejším způsobem, jak přenášet zprávy na velkou vzdálenost. Holubí pošta má však jednu velkou nevýhodu – holubi se dokážou vracet pouze na místo, odkud byli přivezeni. Holubi se však přirozeně pěstovali a pěstují také pro chutné maso. Domácím holubům se však podařilo druhotně zdivočet a dnes je proto vnímáme jako velký problém, zejména ve městech, kde znečišťují památky.
Kuřecí geny prozrazují tajemství domestikace
V prestižním vědeckém časopise Nature se nedávno objevila rozsáhlá studie, která shrnovala výsledky genetického bádání v genomu kura domácího, tedy běžné slepice. Tým, složený převážně ze švédských vědců z univerzity v Uppsale a Karolinska Institutu ve Stockholmu, se po několik let věnovat sekvenování, tedy „čtení“ jaderné DNA. „Naše studie je průlomem v genetice domestikovaných zvířat,“ říká spoluautor studie prof. Leif Andersson. „Stejné geny totiž podle našich vědomostí regulují tělesné procesy u většiny obratlovců,” vysvětluje důvod svého nadšení. Genetikové „přečetli“ jak geny divokých předků dnešních domácích slepic, tak geny celých osmi různých populací domácích slepic. A k jakým závěrům vědci díky tak obrovskému srovnávacímu materiálu došli? Jedním z nejzajímavějších prvních výsledků bylo, že prakticky u všech zdomácnělých slepic objevili zvláštní mutaci genu TSHR, který kóduje membránový receptor, tedy jakousi „vstupní bránu“ do buňky, pro hormon štítné žlázy. Tento hormon se podílí jak na celkovém metabolismu zvířat, tedy přibývání na váze, tak na načasování jejich reprodukce, které zase vylepšuje jejich produkci vajec.
Husí brk není jen na psaní!
Peří napomáhá ptákům zvládnutím nejrůznějších životních úkolů – pohybu, zejména létání, udržování tělesné teploty a v neposlední řadě také při lákání partnerů pro páření. Zatímco první ze jmenovaných funkcí budou lidé využívat jen stěží, kvůli zbylým dvěma si peří naopak přivlastňujeme velmi rádi. Krásná pera ptáků, zejména toho parádivějšího pohlaví čili samečků, si lidé kvůli okrase vypůjčují prakticky odnepaměti. Pestrobarevná péra samečků obzvláště vybarvených druhů, jako jsou pávi, bažanti, pštrosi či tropičtí pěvci rajky, byla dříve takřka vyvažována zlatem. Nejčastější využití ptačího peří však souvisí s jeho původní a nejdůležitější funkcí – termoregulací. Zejména husí peří je stále považováno za jeden z nejlepších izolačních materiálů, dnes se využívá zejména jako vnitřní výplň oblečení do extrémního počasí. Brky z husích křídel se dnes zase se využívají především k výrobě badmintonových košíků. Zbytky peří z velkochovů, které tvoří zejména odolný protein keratin, však dnes naházejí i další méně tradiční využití – jako surovina pro pěstování mikrobiálních kultur či produkci důležitých enzymů.
Drůbež očima ornitologa
Když se řekne domestikovaný pták, ozve se v každém z nás téměř okamžitě slovo „drůbež“. Jistě není třeba velké učenosti k tomu, aby člověk poznal, že není drůbež jako drůbež. Z hlediska zoologa se mezi domácí drůbeží vyskytují ptáci ze dvou ptačích řádů: hrabavých (Galliformes) a vrubozobých (Anseriformes). První z nich, mezi jejichž zdomácnělými formami nacházíme například slepice, perličky, krocany, bažanty či pávy, jsou typickými suchozemci a většinou špatnými letci. Vrubozobí ptáci, tedy husy a kachny, létají často sice na první pohled spíše váhavě, často však patří mezi druhy tažné, a zvládají proto překonat i mnohatisícikilometrové vzdálenosti. Svým životem jsou většinou vázáni na vodu – hledají si v ní potravu a v její blízkosti také často hnízdí. I když tedy mezi oběma skupinami nalezneme řadu odlišností, jsou přesto spřízněny více než jen tím, že jejich zástupce často vídáme na našich dvorcích. Z hlediska současné systematiky, tedy nauky o vzájemné příbuznosti organismů, tvoří oba řády zvláštní skupinu Galloanserae, jednu z nejprimitivnějších skupin létavých ptáků (Neognathia).
