Hlavní část archeologického průzkum, který se svezl s rekonstrukcí Zlaté uličky na Pražském hradě, skončila před několika měsíci. Co pět měsíců trvající vykopávky napověděly archeologům a historikům o dějinách utváření centra české státnosti, se 21. STOLETÍ vypravilo zjistit přímo mezi členy týmu, který se na tomto průzkumu podílel.

Jedno z nejmalebnějších zákoutí areálu Pražského hradu, Zlatá ulička, prošlo v nedávné době kompletní rekonstrukcí povrchové komunikace i pod povrchem ukrytých inženýrských sítí. Jelikož zákon ukládá u podobných zákroků přítomnost odborníků z řad archeologů, měli vědci z Archeologického ústavu v Praze jedinečnou možnost přidat další dílky do skládačky poznání historie tohoto malebného, ale pohříchu dlouho opomíjeného zákoutí.

První průzkum v historii

Ačkoliv byl areál Zlaté uličky v průběhu dějin, a to i dějin 20. století, mnohokrát upravován, na skutečný archeologický průzkum došlo kupodivu poprvé. „Porušení archeologických terénů výkopy pro inženýrské sítě ve druhé polovině 20. století pro nás byly nepříjemným překvapením,“ uvádí posmutněle téma vedoucí záchranného archeologického výzkumu Zlaté uličky Josef Matiášek z Archeologického ústavu AV ČR v Praze.

Za jeden z úspěchů práce archeologů lze tedy považovat nejen zmapování historického vývoje místa, ale také míru poškození zdejších historických terénů.

Historicky první archeologický průzkum místa sebou pochopitelně přinesl i řadu nálezů, které naše dosavadní představy o historii místa do značné míry poupravily. Asi největším překvapením pro archeology bylo, že stopy po středověkém osídlení nalezli i na místě, kde měl podle dosavadních představ ke hradní zdi přiléhat příkop.

„Slum“ Pražského hradu

Svou dnešní a notoricky známou podobu získala Zlatá ulička u Daliborky, jak zní její celé jméno, až díky rekonstrukci, kterou v roce 1955 provedl slavný český architekt Pavel Janák (1882–1956). Ke spolupráci na řešení barev fasád domků si Janák nevybral nikoho menšího než Jiřího Trnku (1912–1969).

I díky jejich práci tak získalo místo půvab, který však není v příliš velkém souladu s jeho nevábnou minulostí.

Nuzné domečky, nalepené na hradební zdi (taková chudinská obydlí, nalepená na zdech hradeb či katedrály nazývají staré písemné prameny lozumenty), byly po staletí ve velkém kontrastu s honosností svého okolí, například nedávno zkoumaného nedalekého Vladislavského sálu.

„Jedním z našich očekávání bylo, že přispějeme ke zmapování rozdílů, které panovaly mezi bohatou a chudou částí obyvatelstva Pražského hradu,“ říká Josef Matiášek.

Od Soběslava po Vladislava

Jelikož se oblast dnešní Zlaté uličky nachází na samotném (severovýchodním) okraji hradního areálu, odrážejí se v ní dějiny jeho přestaveb a postupného rozšiřování obzvláště dobře. Její vstupní část (mezi č.

p. 11 a 30) se nacházela ještě uvnitř původního románského areálu Hradu, jehož hradby nechal po roce 1135 vybudovat přemyslovský kníže Soběslav I.

Vlastní prostor Zlaté uličky však vznikl až díky úpravám, které si u svého dvorního architekta Benedikta Reida objednal král Vladislav Jagellonský. Král Vladislav nechal především vybudovat honosný Vladislavský sál, na straně odvrácené od města však také nechal rozšířit původní opevnění.

Díky stavbě nových hradeb okolo roku 1484 vznikl prostor, který začala živelně osidlovat „neužitečná čeleď“, tedy chudina, která na Hradě zastávala nejrůznější podřadná povolání.

Zlaté časy rudolfínské Prahy

Dalším panovníkem, který významně poznamenal podobu celého Pražského hradu a pochopitelně i oblasti Zlaté uličky, byl Rudolf II. Habsburský. Nejvýznamnější úpravou v severovýchodní oblasti Hradu byla celková rekonstrukce hradební zdi. Původní lozumenty pochopitelně vzaly při této úpravě za své.

V roce 1597 jej zástupci cechu hradních střelců, tedy gardy určené k obraně Hradu požádali o to, aby si mohli v areálu uličky zbudovat vlastní skromné příbytky. Když císař svolil, otevřela se zcela nová kapitola historie tohoto zákoutí.

I přes to, že císař povolil stavbu pouze při hradbě (tedy na severní straně), domečky začaly postupně vznikat i na straně protilehlé, tedy jižní. Průchozí prostor mezi nimi se tak postupem času místy zúžil až na pouhý jeden metr.

I proto se majitelé domků snažili obytný prostor co nejvíce zvětšovat tím, že odsekávali kusy hradby a hloubili sklepy. Takové porušování stavebních a protipožárních zásad pak pochopitelně vedlo správce Hradu k občasnému zbourání některého z domů.

V roce 1864 byla zástavba v celé jižní části uličky z důvodů požární bezpečnosti odstraněna zcela.

Ulička nevábné »vůně«

S přibývajícím počtem lidí, kteří uličku obývali, však vznikaly ještě další problémy, které obyvatele této chudinské části ohrožovaly. K těm nejdůležitějším patřily ty s kanalizací a zásobováním pitnou vodou.

„O odstranění výstavby uvažovala Česká komora již od 17. století,“ vysvětluje Josef Matiášek a hned přidává další důvod: „Problém byl zejména v tom, že splašky z uličky znečišťovaly a poškozovaly hradbu,“ přibližuje hygienické problémy vedoucí archeologických výzkumů.

První náznaky kanalizačního systému vznikaly již v barokním období, funkční kanalizační síť byla vybudována až v 19. století, vodovod byl zaveden až v roce 1877 a to pouze do jediné kašny. Jistě není těžké představit si, jaké pocity asi musela v člověku probouzet procházka mezi domy bez kanalizace.

Nečekané středověké pece

Ve středověku sloužila část Zlaté uličky jako zázemí kláštera sv. Jiří, který obýval ženský řád benediktinek. K nejzajímavějším nálezům z této doby (12.–13. stol.) patří série tzv. pyrotechnologických objektů, kterým by běžný člověk řekl poněkud jednodušeji pece.

„Pece sloužily nejspíše k tavení a výrobě kovů, např. bronzu. Podobné objekty nacházíme ve středověkých vrstvách na řadě dalších míst areálu Hradu, ale například i na Starém Městě,“ vysvětluje Josef Matiášek.

„Kvůli pozdějším stavebním úpravám je v terénech patrná dlouhá časová mezera a další nálezy jsou až z jagellonské periody,“ dodává mladý archeolog. Tato doba je dokumentována především základy a opěrnými prvky gotické hradby a také nemalou »zásobou« úlomků keramických kachlů, které zde byly vysypávány pro navýšení úrovně.

Zbytky po životě chudiny

Nálezy z pozdější doby, tedy z raného i pozdějšího novověku, potvrdily předpoklad, že oblast Zlaté uličky patřila ke skutečně chudým místům. Pod rukama archeologů se vynořila řada typických »chudinských« artefaktů, které často napodobovaly honosnější zboží bohatších vrstev.

Jen materiály byly poněkud jiné. „Podařilo se zde najít například lacinou imitaci kapesních slunečních hodinek vyrobených z kosti, v čemž můžeme vidět snahu o napodobení stylu bohatších vrstev společnosti,“ popisuje jeden z nálezů Josef Matiášek.

Relativně časté byly i nálezy dalšího obyčejného zboží.  Zkrátka – Zlatá ulička po většinu doby své existence příliš zlatá nebyla. Na její dnešní kráse jí to však jistě neubírá.

Archeologové bez krumpáčů a motyček

Když se řekne plavení, představí si většina z nás očistnou lázeň pro koně a hříbata. Uším archeologa či paleontologa však tento název zní poněkud jinak – označuje velmi důležitou metodu, díky níž vědcům neuniknou ani sebedrobnější nálezy, které mohou mít velkou informační hodnotu. A jak takové archeologické plavení vypadá?

Z principu na něm není nic složitého. V plavičce se vzorek zeminy, získaný při vykopávkách, žene proudem vody skrze soustavu sít, jejichž oka mají různou velikost. V posledním ze sít, které má průměr ok pochopitelně nejmenší, dokážou vědci zachytit i objekty velikosti špendlíkové hlavičky.

Zárukou nejvyšší kvality plavičské práce je pro pražské archeology spolupráce s Laboratoří archeobotaniky a paleoekologie (LAPE) z Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

Na návštěvě vykopávek

Projekt rekonstrukce Zlaté uličky ukončil záměr Správy Pražského hradu rekonstruovat celou uliční síť východní části hradního areálu. Práce byly zahájeny již v roce 2008. Záchranný archeologický průzkum probíhal na místě společně s rekonstrukcí od 10. 5. 2010 do 4. 10. 2010, postupné zpracovávání nálezů a jejich přesná analýza však zdaleka nejsou u konce.

A jak vlastně takový výzkum vypadá? Nejprve plochu, která má být zničena stavbou, je třeba přesně zaměřit. Poté se plocha rozparceluje na jednotlivé dílčí sondy, tedy čtverce (v případě Zlaté uličky měly rozměr 3 x 3 metry).

Pak již nastoupí hrubá síla krumpáčů a motyk. Důležité však je, aby se nekopalo na dvou sousedních čtvercích současně. Na vzniklé stěně nekopaného čtverce poté krásně vystoupí vztahy jednotlivých vrstev, takzvaný stratigrafický profil místa, jehož přesná znalost je důležitá pro další rekonstrukci místního vývoje.