Žijí vedle nás, často s námi i pod jednou střechou a většinu z nich chováme pro jejich užitkové vlastnosti. Jde o domestikovaná zvířata, z nichž mnohá jsou našimi společníky už celá tisíciletí. Odkud pocházejí a jak jsme si je vlastně ochočili? Na to vám odpovíme v našem novém seriálu, ve kterém jsme využili nejnovějších vědeckých poznatků.
Jelenovití – zvířata s parohy i bez nich
Minulý díl našeho seriálu jsme věnovali skotu, tedy zvířatům, která jsou důvěrně známá většině obyvatel zeměkoule. Dnes si naopak posvítíme na velmi nepřizpůsobivou skupinu, s níž mají svou zkušenost především lidé z dálného severu. Řeč bude hlavně o sobech, vzpomeneme si však i na pokusy o domestikaci dalších paroháčů.
Některá zvířata jsou pro domestikaci jakoby stvořená, jiná, ačkoliv příbuzná, se jí tvrdošíjně vyhýbají. V minulém dílu našeho seriálu jsme si se seznámili s krávami a dalšími domácími tury, kteří žijí v lidské společnosti již více než 6000 let a patří tak mezi nejdéle domestikovaná zvířata. Jelenovití sudokopytníci, kterým bude věnován díl dnešní, žijí v lidské společnosti naopak ze všech užitkových živočichů prakticky nejkratší dobu. Ze 45 druhů, které dnes zoologové v této čeledi rozlišují, se navíc podařilo domestikovat pouze jeden jediný. A ani tento druh, sob (Rangifer tarandus), se svým způsobem života nemůže s opravdovými domestikanty měřit. To však neznamená, že by k pokusům o domestikaci jelenů, srnců, daňků či losů v průběhu minulých tisíciletí nedocházelo. Odpověď na otázku, co stálo za tímto neúspěchem, vědci stále ještě hledají.
Jelen, kam se podíváš
Dnes jsou jelenovití sudokopytníci rozšířeni s výjimkou Antarktidy na všech světadílech. Skutečným eldorádem jelenů jsou především nejrůznější lesnaté a travnaté plochy Evropy, Asie a Severní Ameriky. Na těchto místech totiž těžko hledají potravní konkurenty a jejich druhové bohatství se zde proto mohlo rozrůst do největší šíře. Nalezneme zde většinu těch nejznámějších druhů, jako jsou jeleni, sobi, losi či srnci. V pralesích Indie a jihovýchodní Asie žije zase málo známá skupina muntžaků, o nichž se zoologové domnívají, že tvoří velmi archaickou samostatnou vývojovou větev. Několik původních druhů jelínků nalezneme však i v Jižní Americe (pudu, huemul, mazama). Nejhůře dopadli jeleni v Africe, která je tradičně pod nadvládou příbuzných jelenů – turů (zejména nejrůznějších skupin „antilop“, jako jsou přímorožci, impaly, lesoni atd). V Africe proto dnes nalezneme pouze jediný původní druh a to jelena evropského, který navíc obývá pouze některé oblasti pohoří Atlas na severu kontinentu. Nejhůře na tom byli jeleni v Austrálii, kde se díky její dlouholeté izolaci vyvinula specifická fauna, složená pouze z vačnatců a ptakořitných savců. Díky zásahu člověka se však dnes po australských pláních prohánějí už i například původně asijští daňci, jeleni indičtí či sambaři.
Nejtvrdohlavější zvířata
Naše předky bychom rozhodně neměli obviňovat z toho, že by se zdomácnění nejrůznějších druhů jelenů nepokoušeli. Nejstarší stopy po takovém pokusu pocházející již ze 4. tisíciletí př. n. l. nalézáme v jižní Číně. Dávní Číňané zde zakopali celá těla dnes velevzácných jelenů milu. To, že zvířata nebyla snědena, ale pohřbena celá, napovídá, že spíše než pro užitek byla pěstována z důvodů náboženských. Dalším kandidátem na zdomácnění byl daněk, který se až do 2. tisíciletí př. n. l. vyskytoval nejen v oblasti Mezopotámie a předního východu, ale i v údolí Nilu. O daňcích máme již informace přesnější. Např. v mezopotamských textech z 2. tisíciletí př. n. l. se dočítáme o tom, že mléko daňků bylo opravdu užíváno při náboženských obřadech. Zkrotlí daňkové a jeleni byli také využíváni jako „vábničky“ při lovech divoké zvěře. Nakonec bychom neměli zapomenout ani na další důležitou funkci domestikovaných zvířat – dopravní prostředek. Doklady o tom, že se na jelenech skutečně jezdilo, nacházíme roztroušené po nejrůznějších místech světa. Nejstarší z nich pocházejí již ze 4. tisíciletí př. n. l. z místa zvaného Alaca Höyük v dnešním Turecku, kde se našlo několik vyobrazení jezdeckých jelenů. Jako jezdkyně na jelenu byla však znázorňovaná i mnohem pozdější řecká bohyně Artemis i její římská obdoba Diana. Jako jezdecké či tažné zvíře byl čas od času ostatně využíván i největší z jelenovitých kopytníků, los.
21. STOLETÍ dodává:
Snahy domestikovat obrovité losy jsou typické zejména pro Rusko. První pokusy se konaly již v 19. století, k jejich obnově docházelo několikrát v i v časech Sovětského svazu, zejména v oblasti předuralské republiky Komi. Sobí farmy byly zakládány v první řadě pro losí mléko a maso. V Rusku lze nalézt také několik farem určených k chovu jelenů maralů (tzv. maralníky). Ti jsou chováni zejména kvůli paroží, které je ceněnou surovinou farmaceutického průmyslu.
Pomalí tuláci severských plání
Ačkoliv byla pokusů o zdomácnění nejrůznějších druhů jelenů celá řada, dnes známe pouze jeden jediný druh, u něhož se zdomácnění skutečně zdařilo – soba. Sobi jsou poměrně statná zvířata, jejichž hlavní potravu tvoří byliny a lišejníky, které vyhrabávají z půdy severské tundry. Když se jim zadaří, zpestří si jídelníček i masitou potravou, například lumíky. Aby si jejich obrovská stáda dokázala stále najít dostatek obživy, jsou vlastně stále na cestě a jejich životní areál je proto obrovský (ročně nachodí až 5000 km!). Život v obrovitých stádech je jedním z rysů, kterým se sobi liší od svých příbuzných. Od ostatních jelenovitých odlišuje soby i to, že rozložitým parožím neobdařila příroda pouze samce, ale i jejich družky, kterým se přezdívá krávy.
Biologové mají za to, že právě tyto dvě vlastnosti spolu souvisejí. Jejich život byl totiž odjakživa znepříjemňován predátory. Nejprve jen vlky, medvědy či rosomáky, časem se k nim však přidal i nepřítel mnohem nebezpečnější – člověk. Na rozlehlých pláních severské tundry není snadné se ukrýt a sobi proto pravděpodobně potřebují své parohy jako obranné zbraně. Před nenasytnými lovci je chrání i jejich skupinový život. Mláďata se mohu ukrýt za těly dospělých, kteří útoky z vnějšku snáze odrazí. A byl to nejspíš život ve velkých stádech, který sobům vydláždil cestu k domestikaci.
21. STOLETÍ doplňuje:
Sob, nebo karibu?
Sobi se vyskytují prakticky v celém subarktickém pásu, tedy na severním pobřeží Eurasie i Severní Ameriky. Jejich původní pravlastí je podle všeho Amerika, ve starém světě se rozšířili teprve s příchodem prvních ledových dob ve čtvrtohorách. Eurasijským sobům říkáme pouze sobi, pro ty severoamerické se vžila přezdívka karibu. K domestikaci došlo však jen u sobů euroasijských, karibu žijí pouze divoce. Biologové však dávají přednost dělení sobů na dvě základní formy – menší soby tundrové a mohutnější soby lesní.
Krávy severu
Ze všech tradičně využívaných hospodářských zvířat je sob posledním, s nímž se člověk spojil. Odhaduje se, že se tak stalo teprve před třemi tisíci lety. O jejich pozdní domestikaci ledacos napovídá jak jejich zjev, tak jejich chování. Sobi jsou zvláštní, jakoby flegmatická zvířata. Ani zcela divoce žijícím sobům nedělá velký problém nechat se osedlat či podojit, když se však mají naplno připojit k člověku, projeví se jejich divoká povaha. Jejich sdružení s lidmi je proto spíše volné a i ti nejvíce domestikovaní sobi žijí spíše polodivoce. Domácí sobi také nevytvářejí příliš velkou řadu plemen a v podstatě jsou takřka k nerozeznání od svých divokých příbuzných. Na severu Skandinávie, v Irsku (kde byli uměle vysazeni v 18. století) a zejména v Rusku, se počty takto chovaných sobů odhadují na zhruba tři milióny. Obyvatelé severu z nich dokáží zužitkovat prakticky vše. Sobi tahají sáně či těžké náklady, zdatní seveřané je dokáží i osedlat. Sobí krávy poskytují mléko, jejich maso je velmi výživné a chutné. Využití se najde i pro jejich parohy, které nacházejí odbytiště jako afrodiziakum především na asijských trzích. Životy řady severských (Inuitů, Evenků, Čukčů, Khantů, Nenetů a dalších) jsou tak na sobech v podstatě úplně závislé.
21. STOLETÍ aktualizuje:
Podle Liv Vorsové z kanadské University of Alberta se dramaticky snižují počty divoce žijících sobů. Výzkum, který byl proveden v loňském roce, ukázal, že ve sledovaných populacích v Kanadě došlo ke snížení počtu až o 57 %! „Za jejich úbytkem stojí pravděpodobně klimatické změny a pokračující vpády do jejich prostředí,“ domnívá se Vorsová.
Pižmoň – nováček v rodině domácích zvířat
Severské podmínky zjevně domestikacím příliš nepřejí. Shánění dostatečného množství potravy je zde obtížné, a tak lidé zvířata raději loví, než se o ně starají. Pokusy o domestikaci jsou proto na severu velmi pozdního data. Týká se to i majestátního tura pižmoně severního (Ovibos moschatus) z příbuzenstva ovcí a koz. Zajímavostí pižmoňů je to, že jsou možná jedinými zvířaty, u nichž se podařilo spojit snahy o záchranu druhu s domestikací. V roce 1964, byl po zhruba desítce let předcházejících výzkumů, rozjet ve Fairbanksu na Aljašce „Projekt pižmoň“ (angl. Musk Ox Project), jehož cílem bylo propojit životy dvou tradičních obyvatel severu – Eskymáků a zvířat. Na pižmoních farmách, které jsou dnes již rozesety po mnoha místech Aljašky, se zvířata pěstují především kvůli jejich vlně, známé pod slovem qiviut. Dalším užitkem z „domácích“ pižmoňů je i agroturistika. Řada návštěvníků exotické Aljašky si výlet k pižmoním stádům nenechá ujít.
Sobi v Čechách a na Moravě
Když se někoho zeptáte, kde jsou v Česku k vidění sobi, nejspíše si buď poklepe na hlavu, nebo vás pošle někam do zoologické zahrady. A přeci to není tak dávno, co se po planinách Čech a Moravy sobi běžně proháněli. Jelikož jsou to zvířata chladnomilná, byla běžnou součástí fauny doby ledové a tvořila důležitou součást potravy jak neandrtálských, tak kromaňonských lovců. O přítomnosti sobů v podstatně jižnějších oblastech, než v jakých se vyskytují dnes, svědčí obrovská řada důkazů. Zbytky po lovu sobů nacházíme např. ve Francii (Combe Grenal, Vergisson), v Německu (Hohe Fels), Polsku (Lopata, Chmielevo) či na Ukrajině. Na našem území nacházíme nejvýznamnější stopy po lovcích sobů v oblasti Moravského krasu (Kůlna). Stáří těchto pozůstatků se odhaduje na 40 000 let. Po konci doby ledové a vymizení mamutů tvořili sobi spolu s divokými koňmi důležitou součást potravy „lovců sobů“, tedy příslušníků kultury Magdalenian (např. Pekárna v Moravském krasu). Další zbytky sobích kostí byly nalezeny v Českém krasu nedaleko Tetína a nedávno také nedaleko moravské Třebíče. Na všech těchto místech byli sobi podle všeho pouze loveni.
Každé domácí zvíře nežije doma
Ať už mluvíme o procesu zdomácnění zvířat v našem jazyce, nebo užíváme latinského výrazu domestikace, vždy narážíme na kořen slova, který může být malinko zavádějící. Máme přirozeně na mysli „dům“ (popř. „domus“ v latině). Tento název jako by napovídal, že domácí zvířata musí žít nutně doma, případně alespoň pod střechou boudy či stáje. Soužití zvířat s člověkem však může nabývat nejrůznějších podob a zdaleka ne všechny musejí zahrnovat stáje, ohrady či řetězy na krku. Tím nejnižším stupněm domestikace je takzvaný synantropismus. Taková zvířata s člověkem nežijí přímo, ale ráda využívají nejrůznější úkryty, které zbudoval člověk (takoví jsou např. sklepní pavouci či poštolky hnízdící na střechách budov). V blízkosti lidí nalezneme někdy také zvířata, která původně žila ve volné přírodě. Nejčastěji je najdeme v zoologických zahradách, můžeme však mezi ně počítat například i zdomácnělé indické slony. Další skupinu „domácích zvířat“ tvoří taková, která sice nejsou ochočená, ale pěstují se na různých farmách či v oborách, například pštrosi, krokodýli či vysoká zvěř. „Napůl“ žijí s člověkem i zvířata polodivoká či druhotně zdivočelá, jako jsou právě sobi nebo třeba zdivočelé kočky. Teprve poslední skupinu tvoří skuteční domestikanti, jako jsou krávy, prasata, ovce, lamy, drůbež a další.
