Většina současných druhů krokodýlů patří mezi zástupce rodu Crocodylus. Když se podíváme na mapu, která znázorňuje jejich dnešní rozšíření, pak zjistíme, že jsou k nalezení v teplých oblastech prakticky po celém obvodu zeměkoule. Jak se jim to podařilo?

Vědci zabývající se biogeografií neboli rozšířením organismů po zeměkouli, okamžitě přispěchají se dvěma typy možných hypotéz. První  z nich by přepokládal, že se krokodýli šířili takříkajíc „po vlastní ose“, takzvanou disperzí.

Na místo svého dnešního výskytu zkrátka buď sami doplavali nebo se na ně nechali přivést vorem přirozeně vzniklým z úlomků vegetace. Druhou skupinu hypotéz tvoří tzv. hypotézy vikarianční. Tento pohled předpokládá, že se mezi jednotlivými skupinkami téhož druhu vytvořila bariéra (např. údolí či moře) a na obou místech se již populace vyvíjely samostatně.

Vědci pod vedením Evon Hekkalové z Fordhamovy univerzity v New Yorku se nedávno zajímali, jak vlastně vypadaly dějiny šíření krokodýlů. Prostřednictvím analýzy a porovnávání mitochondriálních genů napříč všemi současnými 11 druhy rodu Crocodylus dospěli k názoru, že  4 druhy obývající dnes americký kontinent jsou blízkými příbuznými typicky starosvětského druhu:

krokodýla nilského. Kontrolní genetický vzorek nilského druhu získala dokonce z krokodýlí mumie nalezené v Egyptě.

K oddělení jejich linií podle nich došlo asi před 7 milióny let, tedy z evolučního hlediska velmi nedávno. V té době již mezi Afrikou a americkým pobřežím  zela 2 800 km široká propast Atlantického oceánu.

Předkům dnešních amerických druhů tedy nezbylo nic jiného, než Atlantický oceán skutečně přeplavat.